Neodolal jsem a od Andrého Pagiera si odnáším paperbackové vydání Stendhalova Luciena Leuwena. Patrně skončí jako Pascal, Hugo a průvodce Korsikou z roku 1954 – v mé knihovně na ně bude sedat prach. Možná je jednou přečtu. A kdyby ne, budou mi připomínat procházky po nábřežích Seiny. Čas, chráněn od ruchu Paříže zdí a stromořadím, tu plyne pomalu. Lidé jen tak korzují a ke gurmánskému požitku jim při pikniku stačí láhev červeného, francouzský sýr a křupavá bageta. Kousek dál džemují mladíci s bongy a kytarou. A po staletí jsou tu taky pouliční prodavači starých knih – bukinisté. Jejich nazeleno natřené boxy skrývají díla francouzské klasiky, vzácné tisky, kuchařské knihy i stará čísla magazínů. V největším knihkupectví světa si vybere každý.
POVOLÁNÍ BUKINISTA
Slovo bouquin, či lépe boucquin se ve francouzském jazyce objevilo v polovině 16. století. Savaryho slovník z roku 1723 poprvé zaznamenal i slovo bouquiniste. Podle názoru většiny lingvistů výraz pochází z flanderského boecklin. Jiní říkají, že kořeny má v německém buch či anglickém book.
První pouliční prodavači knih a almanachů se v Paříži objevují v 16. století s rozmachem knihtisku. V té době ale Index librorum prohibitorum šíření knih nijak neprospíval. Po otevření Nového mostu (Pont Neuf) nad Seinou v roce 1607 tu začalo knihy nabízet několik pouličních prodejců a o sedm let později si knihkupec Pierre Douleur dokonce při ústí mostu na nábřeží Mégisserie pronajal pozemek. V roce 1620 měl na mostě již 24 konkurentů a všichni byli trnem v oku majitelům stálých knihkupectví. Ti si na čas vymohli zákaz pouličního prodeje, ale už v roce 1670 opět bukinisté prodávali své zboží nejen na Pont Neuf, ale i na přilehlých nábřežích. Naprosté uvolnění nastalo po pádu Bastily. Podle revolučních zákonů směl od roku 1791 „každý občan svobodně vykonávat takovou profesi, kterou považuje za dobrou“. Za Napoleona se bukinisté rozšířili až po most Saint-Michel. V roce 1859 si prodejci knih pronajali od města fixní pozemky na nábřežních zídkách, kde jich v roce 1892 bylo již 156.
Dnes, kdy se o licenci uchází každoročně kolem stovky zájemců a čeká se na ni až pět let, není bukinista ani majitelem boxů, ale pronajímá mu je městská radnice spolu s pozemkem a právem na prodej. Každý prodejce může mít jenom jedno prodejní místo, k dispozici má nejvíc 8,6 m nábřežní zídky. Všechny boxy musí být natřeny nazeleno – jakékoliv výstřelky se netolerují. Krámek musí být otevřen minimálně čtyři dny v týdnu.
Přes tyto restrikce bukinisté a bukinistky (povolání není jen výsadou mužů) okupují dnes v Paříži již jedenáct nábřeží: na levém břehu Seiny je to Quai de la Tournelle, Montebello, Saint-Michel, des Grands-Augustins, Conti, Malaquais, Voltaire se 145 bukinisty a na pravém břehu Quai de l’Hôtel de Ville, de Gesvres, de la Mégisserie a Quai du Louvre s 98 bukinisty. Každý z nich nabízí 1000 až 1500 knih. Kdyby měli všichni naráz otevřeno, chtiví čtenáři by si mohli vybrat zhruba z 300 000 knih.
SVOBODA PLNÁ SMOGU
„Největší výhodou této práce je, že jsem na volném, i když ne příliš čistém vzduchu. Ale jsem sám sobě pánem,“ říká André Pagier, který je bukinistou od roku 1980. Nestal se jím ze žádných romantických pohnutek. S nástupem počítačů se stali klasičtí typografové nepotřební. „Padesátka na krku a já zůstal bez práce. Podal jsem si žádost o licenci a nakonec po čtyřech letech čekání ji dostal,“ popisuje své začátky a nespouští přitom oči z boxů plných knih, u nichž se občas někdo zastaví.
Když začínal, byly stromy na chodníku malé. Dnes má ve stínu jejich košatých korun skládací židličku, na které v létě prosedí denně i deset hodin. André má na svém místě na Quai Conti pronajaté boxy, které pamatují boje o osvobození Paříže v roce 1944. Před ním je měli pronajaté už tři bukinisté. Na jednom boxu je i díra po válečné střelbě.
Boxy má rozdělené tematicky. V jednom jsou klasičtí autoři, v druhém knihy o historii, v dalším filozofická a náboženská díla, bokem se nacházejí staré a vzácnější knihy. Téměř všechny jsou úhledně zabaleny v průhledném celofánu. „Pařížský vzduch je plný smogu, od Seiny jde navíc vlhkost a to knihám nedělá dobře,“ vysvětluje.
Valná část přírůstků pochází z výkupu knih od lidí. „Nejlepší je, když někdo ruší knihovnu zděděnou po nějakém zesnulém příbuzném,“ odhaluje André tajemství úspěchu. Jednou takhle dostal do rukou opravdový skvost. „Knihy byly rozházeny po zemi v jedné místnosti. Ty, které mne zaujaly, jsem měl již odložené stranou. Jen pro jistotu jsem ještě jednou rozhrnul nohou hromadu a najednou se objevila kniha vázaná v kůži. Sebral jsem ji a na dlouhý čas na ni zapomněl. Po několika letech jsem ji opět našel při úklidu. Knihu jsem oprášil a odnesl ke znalci. Ten ji našel v katalogu. Šlo o kulinářskou knihu z 15. století. V dobrém stavu měla hodnotu více než 40 000 franků. Moje ale měla poškozenou vazbu, chyběly v ní listy. Dostal jsem za ni 6000 franků, tedy více jak 1000 eur. Dobré, ne?“ dodává a vstává ze židle, aby se věnoval zákazníkovi. S KNIHAMI PRODÁVAJÍ I JEJICH DUŠI
„Byl to překupník. Nemám rád tyhle lidi. U nás by rádi za levný peníz koupili a potom v kamenném antikvariátu draho prodali,“ ulevuje si André. Nejvíc u něj a ostatních bukinistů nakupují samozřejmě Francouzi, dost je taky Italů. Hodně zákazníků tvoří studenti a pedagogové. „Ti přijdou již s dlouhým seznamem a já jim řeknu, tohle mám, to ne. Turisté nakupují knihy zřídka. Upřednostňují plakáty, suvenýry a pohledy, které prodávají někteří kolegové. To je ale již o něčem jiném,“ posteskne si André.
Bukinisté se nikdy nevtírají svým potenciálním zákazníkům. Vědí, že knihy potřebují svůj čas. Když zákazník projeví zájem, bukinista se mu snaží podat pomocnou ruku. „Nejlíp jdou obchody přes víkend, když je hezky. Ale otevřeno mám, i když prší a je psí počasí. Nějaké veliké peníze se tím nedají vydělat. Zisk je přibližně stejný jako minimální mzda,“ říká André. „Největší odměnou je ale spokojený klient, který u mne našel to, co hledal,“ dodává a odbíhá, aby obsloužil mladý pár, který se zastavil u jednoho z jeho boxů.
Nakupování u bukinistů má svoji zvláštní atmosféru. Procházka po nábřeží se díky tomu může protáhnout i na pár hodin. Bukinisté jsou muži a ženy, jejichž posláním je kupovat a prodávat staré knihy. Ale s nimi nabízejí i jejich duši. Bukinisté jsou tady téměř půl tisíciletí a věřím, že tu zůstanou na věčnost. Tedy alespoň z pohledu jednoho lidského života. Stejně jako knihy a lidi, kteří je milují.
