Napsal KAREL KÝRROZHOVOR S BÝVALÝM ČESKOSLOVENSKÝM ROZVĚDČÍKEM Je potěšitelné, že už namísto ne schopných mužů začínají v Čes koslovensku vládnout schopnější muži, ale mnohem povzbudivější bude, až i těm nejschopnějším budou vládnout i v Československu spolehlivé zákony. Jan Procházka: Politika pro každého Panu ing. M. je pětačtyřicet let. Po vystudování vysoké školy technického směru nenastoupil do civilního zaměstnání, ale k vědeckotechnické rozvědce (VTR). Působil většinou na asijském kontinentu.Na tomto poli lidské činnosti působil do roku 1991 a dosáhl hodnosti majora. Estébákem se necítí. Řekl mi: „Vždyť pod StB patřila i Správa pasů a víz. Nehledě na to, že průmyslovou rozvědku má každý stát.” Nyní pracuje u soukromé firmy ve výzkumu a vývoji. Ať se nám to líbí nebo ne, co se týká rozvědky a určité vědecké činnosti, je v těchto disciplinách odborníkem. Přes rok jsem se snažil o to, aby mi odpověděl na některé otázky. Nebylo to lehké, protože tito lidé jsou doposud vázáni k mlčenlivosti § o státním tajemství. Přesto jsem na některé otázky dostal odpověď. Tisku odpovídal poprvé. V poslední době naší republikou hýbala „rumová aféra” a causa Wallis kontra Kožený.Domníváte se, že v jejich pozadí stojí bývalí policisté? O rumové aféře toho moc nevím. Zato s Wallisem jsem se znal osobně. Začal dělat v ústředním výboru SSM, brzy přešel na správu výpočetní techniky. Odtud odešel na 1. správu StB – k rozvědce. Byl ve Velké Británii a tam na něho udělal rezident podraz . . . Jaký podraz? Wallis si půjčil v knihovně vnitra česko- anglický slovník. V Anglii měl samozřejmě krytí jako diplomat. Ve slovníku bylo přirozeně razítko vnitra. Tyto věci Wallis u sebe mohl mít, ale na ambasádě, kde bydlel, musely být ukryty v trezoru. Ale on ten slovník měl v bytě. Někdo na to přišel . . . Dověděl se o tom rezident a vzal si to jako záminku. Prostě Wallis na rezidenta něco věděl a ten této chybičky využil k tomu, aby se Wallise zbavil. Wallis byl odvolán. Krátce na to musel odejít z první správy StB. Byl přeřazen ke kontrarozvědce, ke které se přemísťovali lidé, kteří se nějak zpronevěřili rozvědce. Tam působil do roku 1989. Této určité perzekuce Wallis využil a proto po roce 1989 proplul”. Bezpečnostní informační služba (BIS) po čase začala kontrolovat fondy. Svazek na Harvardské fondy se jmenoval Hadr. O tom se ale psalo i v našem tisku . . .Ale to je přece věc policie. Proč musela kontrolovat fondy BIS? V každém běžném státě takové věci opravdu kontroluje policie. Ale u nás není řádná hospodářská kriminálka. Kožený se mohl dovědět, že existuje svazek na Harvardsk é fondy. . . Jak se to mohl dovědět? Do Harvardských fondů bylo přijato mnoho bývalých příslušníků StB. Včetně šéfa technické správy StB, která vyráběla zpravodajskou techniku. Dověděl jsem se o tom, že když Kožený přijel z USA, měl prý v úmyslu rozjet výrobu této techniky a vylepšit ji poznatky z USA. Tak se dostal do styku s bývalými členy StB. S mnoha lidmi z mého bývalého oboru jsem se shodl v tom, že Kožený je jen loutka ve hře. Stačilo, když soudný člověk studoval jeho slovní projev a argumentaci u soudu a musí mu být jasné, že nemůže vést Harvardsk é fondy, že za ním někdo stojí. Do té doby se projevoval jen na papíře a to mu mohl někdo koncipovat. Harvardský fond začal pravděpodobně ohrožovat nějakou zajímavou skupinu. Jde o vznik silné oligarchisické skupiny . . .Wallis je člověk, který se dostal mezi dva mlýnské kameny. Pravděpodobně mu byl doporučen kontakt s Koženým. Wallisovo jednání se dá z určitého hlediska pochopit. Když viděl, jak se kradou miliony a nevěděl, kdy ho BIS vyhodí, tak si řekl, proč by si také nepomohl. Myslím si, že u soudu řekl, co ví. Já jsem ho poznal jako dobrého člověka. Co se týká Koženého, tak chtěl někdo přidusit jeho fond a dát mu najevo, že nesmí vyskakovat a že by mohl do basy. Teď ho mají v presu a bude dělat, co chtějí. Mnoho může poodhalit souboj mezi dvěma ministry a jedním vysokým bankovním úředníkem. Kolem tohoto případu bude ještě dusno. I když to třeba nebude prezentováno před veřejností. Wallise, podle mého názoru, odsoudí. Co si myslíte o skandálu mezi firmami Opel a Volkswagen, konkrétně o tom, že bývalý hodnostář firmy Opel, tedy amerického koncernu GM, přešel k firmě Volkswagen a poté byl nařčen, že vyzradil VW závažné technické podrobnosti, čímž poškodil zájmy GM v Evropě. K případu se dokonce vyjadřoval prezident Clinton. Jde o hospodářskou špionáž? Zda jde o hospodářskou špionáž je sporné. Taková firma musí počítat s tím, že špičkovému pracovníkovi musí dát špičkové podmínky. Aby ho nikdo nepřetáhl. Jinak přejde. Pokud by šlo o špionáž, tak by musel tajně vyvést dokumenty, musel by tam mít agenta; museli by ho při tom přistihnou . . . Myslím si, že jde spíše o porušení legislativy, o porušení průmyslových vzorů. Pokud je na tu techniku prů- myslový vzor. Špionáž je krádež informací jakéhokoli druhu, odnětí utajovaných informací. Velké koncerny mají svá zpravodajsk á oddělení, kterým se navenek říká Public relations – vnější vztahy. Využívají služeb bývalých policistů a zpravodajců? Využívají, to je naprosto jasné. Řada bývalých pracovníků rozvědky pracuje u zahraničních zastoupení velkých koncernů, včetně Japonska. Paradoxem doby je skutečnost, že lidé, kteří proti těmto koncernům pracovali v zájmů tehdejší ČSSR, dnes pro pracují. Otázkou je, zda už tehdy nedělali doublery. To není jen u nás, ale všude na světě. Totéž se týká i důstojníků v armádě. Skoro ve všech případech se to dělá kvůli penězům.Zmínil jste se o Japonsku. Mohl byste mi naznačit, jak se u nás dají styky a choulostivé informace z japonského koncernu osobně využít? Možností je více. Řekněme si alespoň o jedné. Představte si, te jste pracoval u čl. rozvědky. Třeba v Japonsku. Samozřejmě, že jste kryt např. diplomatickými službami. Když získáváte agenta, musí to být člověk vzdělaný, který je u zdroje a hlavně je perspektivní. Má naději se v budoucnu například dostat do správní rady. Jak ho získáte, je jiná otázka. Způsobů existuje mnoho. V naší republice se po čase změní politická situace a vy se ocitnete na vedlejší koleji. Se svým agentem se „náhodou” setkáte třeba v Berlíně. On už je ve správní radě . . . Padne pár přátelských slov a vy získáte zastoupení japonského koncernu pro naši republiku.To není zrovna málo, ne? Informace jsou dnes nejvýnosnějším obchodním artiklem. Někde jsem četl, že Japonci kupují celé archívy za závratné ceny. Myslím si, že zlatým dolem – co se týká obchodu s informacemi – je privatizace. S tímto vaším názorem se plně shoduji. V českých podmínkách si zatím lidé neuvědomují cenu informací a tak kolikrát cennými informacemi plýtvají a mnohdy nevýznamně se snaží utajovat – prostě nevidí informační problematiku komplexně. Když jste se zmínil o fondech: Fondy musí pro kontrolní orgán vyplňovat papír. Jsou to dvě stránky formátu A 4. Vyplňuje se počet zaměstnanců, finanční rozvaha atd. Je to tajný materiál. A teď si představte, že se vám podaří získat fotokopii takového vyplněného formuláře. Nestačil byste se divit, kolik zájemců by vám za něj bylo ochotno zaplatit. A velmi dobře. Jen vědět, na koho se obrátit. Často se u nás mluví o vydírání. Nejde v této činnosti na nejvyšší úrovni spíše o vzájemné vyhovění? Prostě: ty budeš o něčem mlčet a já ti za to pustím tu a tu informaci. Souhlasím. To platí všude ve světě a dvakrát tolik to platilo za totality. Jde o jednu z věcí, na kterou minulý režim dojel. Uvedu vám příklad. Po pitce byl „vybourán” pracovník OV KSČ. Okresní tajemník zavolal náčelníkovi bezpečnosti a řekl: „Fando, nedalo by se to nějak vyřešit?” „Ano, sejdeme se v restauraci XY a nějak to uděláme.” Sešli se a okresní náčelník VB chtěl nějaké informace o vedení těch a těch závodů, aférách a aférkách a pracovník okresního výboru byl osvobozen.Jak se dají sehnat kompromitující materiály? Těch způsobů je nespočetné množství. V dnešní době: soukromé detektivní kanceláře, přímé sledování, využití obchodu, zpravodajské techniky, vytváření podmí- nek pro kompromitování. V dnešní době se mluví a píše hlavně o vraždách. To jsou prostředky gangů a kriminálních živlů. Tajné služby znají mnoho prostředků, jak zlikvidovat protivníka bez použití hrubého násilí. Nejčastěji se používá diskreditace. Zamyslete se nad tím, kolik lidí bylo v posledn ích letech znemožněno, kolik probíhá afér. Kolik se vylije špíny jen proto, aby ten či onen odešel ze scény. Jako novinář byste o tom měl něco vědět. Ovšem napadení mnohdy získávají silnou podporu . . . Samozřejmě, protože hodně lidí už ví, jakými prostředky a metodami se toho dosahuje. Proti diskreditaci není nikdo imunní. Už dnes se může člověk dovědět o tom, že existují „obchodníci s informacemi “. Co si po těmito slovy máme představit? Tohoto tématu jsme se už trochu dotkli. Lidé si u nás plně neuvědomují cenu informací. Když někdo vysloví slovo agent, lidé si hned představí agenta politické policie. Což je nepřesné. O tomto tématu se letmo rozepsal časopis Maska. Ve světě existují lidé, kteří se živí prodejem informací na „volné noze”, Informace si můžete koupit, operovat s nimi, získat je vlastními silami a . . . prodat je. Už jsme mluvili o tom, že neopakovatelnou příležitostí v tomto směru je privatizace.Ve světě se prodávají burzovní informace, ekonomické, kompromitující. Bez toku informací se neobejdou ani nevládní politické strany. Informace se prodávají těm, kteří z nich mají prospěch. Obchodníci často své „zboží” získávají nečestným způsobem. Pokud se neopatrností sami neprozradí, nebo nenarazí na vyděrače, jde o dobrý byznys. Samozřejmě se nesmějí dotknout státního tajemství. To by byl v každém státě průšvih. Novináři, hlavně ti, kteří dělají pátrací žurnalistiku, jsou také často nuceni při sbírání informací používat tajných metod. Se všemi riziky. Zajímal by mě váš názor na současnou průmyslovou špionáž v našem státě. Jsme otevřeným územím, kde muže kde kdo získat informace o výrobě čehokoli? Současná mocenská klika nemá zájem, aby se něco takového dělalo – protože jsme skutečně otevřeným územím – a nechává tuto činnosti na průmyslových podnicích. Myslíte si, že stále platí: „Kdo zachází s ohněm, může se spálit. Zvláště když hraje vysoko?” Samozřejmě. To platilo vždy.
Category:
1994 / 03
