Nejnebezpečnější …nejkrásnější …nejkrutější… nejromantičtější … nejtěžší …nejdelší …nejkontraverznější …nejpopulárnější … Všechny tyto přívlastky lze bez nadsázky přiřadit k benzínem, potem,slzami i krví prosáklému maratonskému klání motoristických dobrodruhů načerném kontinentě. Ano, řeč je o velkém dobrodružství našeho věku, dnesjiž legendárním “Dakaru”.
NA POČÁTKU STÁL THIERRY SABINE
O zrození této nejtěžší motoristické soutěže na světě se zasloužil milovník všeho dobrodružného, pilot formule Renault a závodní letec Thierry Sabine. Myšlenka ho napadla po strastiplné odyssee v africké poušti Tibesti v závodu Abidžan – Nice roku 1976. V písečných dunách ztratil na své motorce orientaci, spotřeboval veškeré palivo, a bez jídla a vody tři dny zoufale hledal pomoc. Právě v tomto zápase se smrtí dostal nápad: “Přežiju-li, do Afriky se vrátím, ale ne sám. Přivedu sem další závodníky a osobně se postarám o jejich bezpečnost. Každého případně ztraceného budeme až do nalezení hledat.”
Na start prvního ročníku rallye Paříž – Dakar, 1. ledna 1979, se v Paříži přišla podívat pouze hrstka lidí. Na startovní čáře stanulo tehdy přes sto šedesát motocyklů, osobních aut a tucet kamionů, včetně renaultu z dvacátých let. “Kdo jsou ti blázni?” ptali se diváci.
Thierry Sabine vyjádřil ideu soutěže následující myšlenkou, ne nepodobnou výrokům antických filozofů: “Passionner ceux qui partent, faire vibrer ceux qui resent,” což přeloženo znamená: “Zapálit účastníky a vyděsit ty, kteří zůstali doma.”
Ačkoli si už první ročník vybral svou krutou daň života závodníka, účastníci po návratu hovořili o nové soutěži v superlativech, a na start druhého ročníku se přihlásili závodníci na 210 strojích.
Po VII. ročníku Thierry Sabine prohlásil “…konečně se mi podařilo uspořádat závod, o jakém jsem sedm let snil. Lidé i stroje museli tři týdny bojovat za hranicemi svých možností…. často jsem hledal a nalézal beznadějně zbloudilé závodníky zahrabané v písku bez kuráže a chuti bojovat o svůj život… Nacházel jsem lidi zraněné, zcela vyčerpané, na pokraji smrti… když jsem je pak přivážel zpět, vezli si s sebou nikým nepodepsaný diplom nejtěžší školy života, boje o vlastní existenci… dnes na všechny útrapy vzpomínají jako na báječné, pohádkové dobrodružství.”
Vážné nehody nelítostně pronásledovaly již IV. ročník. V kabině kamionu vezoucím palivo zahynula novinářka Ursula Zentschová, šest dní byl v alžírské poušti pohřešován syn tehdejší anglické ministerské předsedkyně Mark Tchatcher, při další havárii utrpěl těžká zranění další novinář, Bert Oosterhuis. K nehodě okamžitě vyrazil vrtulníkem Thierry Sabine a silně krvácejícímu, umírajícímu Bertovi poskytl svou krev, ale ani ta mu bohužel život nezachránila.
Nejčernějším písmem se do historie “Dakaru” vepsal rok 1986. V písečné bouři zahynul při havárii helikoptéry sám Thierry Sabine.
Bezprostředně po tragédii popsal nehodu našim jezdcům na LIAZech Radku Fenclovi a Borisu Hlaváčovi motocyklista Raymond Loizeaux: “Asi deset kilometrů před cílem jsem v písečné bouři vlevo od sebe uviděl nějaké světlo. Nejdřív jsem si myslel, že to je auto, ale pak jsem poznal, že to jsou světla Sabinova vrtulníku. Najednou se ve stejném místě objevila prudká zář, blesk, který prořízl noc i písečnou bouři. Ohnul jsem to tam, a zastavil až za nepatrnou vyvýšeninou na planině, pět set metrů od místa havárie. Zůstaly tam jenom trosky v pásu dvou set metrů. Byl to strašný pohled.”
Po těchto slovech se Raymond odmlčel, hleděl do země a špičkou boty nakreslil do písku křížek.
“Těla lidí roztrhaná na kusy a rozházená po okolí. Podle kombinézy jsem poznal Nathalii. Ještě ráno na startu si prohlížela můj pokřivený rám a přála mi hodně štěstí.”
Nikdo z přítomných se neubránil slzám, které na zaprášených tvářích nechávaly lesklé stopy. Thierry Sabine je mrtev…
Ve vrtulníku dále zahynuli zpěvák Daniel Balovoine, novinářka Nathalie Odentová, pilot a rozhlasový technik.
Sabine dva dny před havárií řekl v rozhovoru pro místní rádio: “V životě chci ještě dokázat dvě věci. Ukázat Afriku své dceři, a zemřít někde v poušti…”
“Na Thierryho památku musíme rallye dokončit, prostě musíme,” prohlásil tehdy Cyril Neveux. “Thierry by naléhal, abychom v závodu pokračovali až do Dakaru. Musíme dojet a tím nejlépe uctíme jeho památku!” dodal Jacky Ickx.
Popel Thierryho Sabina byl rozptýlen v africké poušti.
PROČ?
Byl bych hrozně nerad, kdyby předcházející řádky byly pochopeny jako laciná senzace, či dokonce jakési očerňování. Snažil jsem se zde pouze vylíčit rub tohoto zcela výjimečného, nenapodobitelného “nekonečného příběhu” měření lidských sil, umu a vytrvalosti. Ti, kteří každoročně v období Vánoc opouštějí své blízké a z království sněhu vyrážejí do rozpálených písečných dun, nejsou žádní lehkomyslníci, či milionářští snobi prahnoucí po nevšedních prožitcích.
Thierry Sabine v propozicích šestého ročníku uvedl: “My všichni, kteří se vydáváme na trať závodu, pozvolna splýváme s Afrikou, s jejími lidmi, zvyky i krajinou, která je ještě více žíznivá a hladová než my. Proto ji miluji a cítím se vůči ní velkým dlužníkem.”
Z novinářského i osobního hlediska považuji za nejzajímavější hledání odpovědi na zdánlivě jednoduchou otázku: “Proč?” Proč se přes všechny tyto nástrahy a desítky obětí vydávají každoročně na trať znovu a znovu stovky mužů i žen?
“Rád podnikám výjimečné věci,” odpověděl mi jako prvý vítěz a vícevítěz uplynulých ročníků “Dakaru” v kategorii kamionů Tomáš Tomeček, “to však není hlavní důvod. Mám strašně rád vše kolem motorismu, maratonské závody jsou obrovskou příležitostí k důkladnému prověření si sebe sama. Není to ale pro mne jediné dobrodružství. I v běžném životě jich je spousta.”
Jaké například?
“Třeba narození dítěte.”
O “Dakaru” se někdy diskutuje, zda se opravdu jedná o sportovní soutěž, nebo pouhý hazard. “Absolvovat ‚Dakar’ je v prvé řadě silný lidský výkon, až pak sportovní. Na trati vás překvapí řada neočekávaných situací, které musíte zvládnout. Nejdůležitější je se šťastně vrátit, mít z toho dobrý pocit. Vždycky nejvíce fandím těm nadšencům, kteří startují až v závěru pelotonu,” říká člověk, který si dvakrát prožil na rallye perné chvilky. “Nijak mně tyto zážitky neodradily. Prostě pokud do toho jdu, tak s tím musím počítat. Po havárii se nám vysypalo přední sklo, seděli jsme ve střepech, ale Karel Loprais jel dál. Pomalu, ale jel.” A jak na něj působilo oznámení smrti závodníka? “…vzalo nás to, dali jsme si panáka, drželi minutu ticha… nemohli jsme ale na to pořád myslet. Snadněji bychom pak udělali chybu, a totéž by mohlo potkat i nás…”
V letošním ročníku jsme mohli v televizi sledovat “bratrovražedné” souboje ze stáje Mitsubishi mezi Kenžirem Šinozukou a Jeanem-Pierrem Fontenayem. Oba sice reprezentovali jeden tým, ale na trati spolu tvrdě ve vysokých rychlostech bojovali o každou sekundu. “Vždycky jde o značku, ale na klání mezi sebou nic špatného není. V týmu Tatry také spolu zápolí Karel Loprais a Vlastík Buchtyár. Pokud ovšem jeden stojí, tak druhý zastaví a zeptá se, zda něco nepotřebuje. Musí fungovat profesionalita. Škodolibost není na místě, stejně se totiž o pár kilometrů dále vymstí.”
Tomáš Tomeček nemohl letos na své úspěchy navigátora navázat, odjezd mu znemožnila civilní vojenská služba. Neumí si ale představit, že by “Dakar” už nikdy nejel. “‘Dakar’ je leckým odsuzován pro rozrůstající se oběti na životech. V průměru takřka dvě na ročník není málo… Kolik lidí se ale dnes zcela lehkomyslně a dobrovolně nakazí virem HIV? Nad tím už se tito lidé nepozastavují.”
NÁVRAT DO ŘÍŠE SNŮ
Letošní XIX. ročník byl pořadateli nazván “Return to the Dream” – návrat do říše snů. Soutěž se poprvé odehrávala pouze v Africe, start i cíl byl v senegalském Dakaru. Měl jsem možnost doprovázet na start motocyklisty Ivoše Kaštana a Standu Zlocha z brněnské stáje CermAktivity a bezprostřední pocity zaznamenat těsně před startem před zahájením závodu.
Právě motorkáři mají na “Dakaru” pozici nejtěžší. Jejich stroje jsou vůbec nejnáchylnější k havárii, a proto kvůli rovnováze jezdci raději většinu stokilometrových etap stojí na stupačkách. Ale i tak se problémům v záludných dunách leckdy nevyhnou. Před lety měl například závodník Becker na paži hlubokou tržnou ránu, kterou mu každý večer lékař otevíral a dezinfikoval. Jeho kolegovi Fenoulinovi, který měl po nehodě zápěstí v sádře, krunýř praskl a on řídítka držel jen za cenu značné bolesti a s vypětím všech sil. Oba závod vzdát odmítli.
Ivoš Kašan je vůbec prvním naším jezdcem, který do cíle “Dakaru” v minulosti úspěšně dojel. V roce 1986 se o to pokusil Pavel Ort na Jawě Rotax, při nehodě si však zlomil čtyři žebra a odstoupil. Letos tak vůbec poprvé stanuli na startu dva naši motocyklisté, vyslaní právě stájí CermAktivity. Vedle Ivoše ještě legenda populární “Šestidenní” Standa Zloch. Se startovními čísly 62 a 63 vyráželi na trať první etapy po sobě. “Chtěli bychom tak dojet až do cíle u Růžového jezera, je lepší jet vedle sebe,” prorokoval Ivoš.
PROČ NE?!
Silvestra i Nový rok oslavily pod baobabem přípitkem pravou valašskou slivovicí i tři posádky Tatry včetně nejúspěšnějšího jezdce Karla Lopraise, pro tři vítězství přezdívaného “Monseigneur Lopré”, a mechanika Radka Stachury. Společně startovali letos podesáté. Vůbec se netajili touhou svou sbírku “dakarských skalpů” rozšířit. “Když se nás ptáš, proč jsme tu letos s Radkem podesáté, tak ti odpovím: ‚Proč ne’?” pravil Karel Loprais. “Je to pro nás určité naplnění dětských představ a navíc to máme v pracovní náplni,” doplnil Radek Stachura, “prostě se nám koníček stal živobytím.”
Dokážete si představit, že by jste dělali něco jiného, a v čem je pro vás z lidského hlediska uplynulých devět ročníků největším přínosem?
“Na první otázku říkám: ‚NE’,” odpověděl jako první Karel, “a za druhé jsme poznali, co znamená mít se na koho spolehnout v mezních životních situacích”.
“Je to tak, ještě bych dodal, že nejdůležitější není honba za vítězstvím, ale přežít. Člověk si uvědomí hodnotu bytí a nebytí,” míní Radek, “je to jistě droga, odradit nás mohou asi jen zdravotní a rodinné problémy.”
Traduje se, že “Monseigneur Lopré” svého času řekl, že jezdit “Dakar” je jako propadnout peklu.
“Já jsem v pekle zatím nebyl, tak nevím…,” brání se autorství citátu.
“Pokud to ale půjde, tak jezdit budeme. Kolikrát ještě pojedem, to nevím. Možná desetkrát, možná jedeme naposledy. Je to, jako by se nás někdo zeptal, kolikrát vyhrajeme ve sportce,” uzavřel předstartovní rozhovor Karel Loprais.
Největším šokem pro naši výpravu bylo zjištění, že na startu je ještě jedna česká posádka, a to dokonce v kategorii T3 – automobilových prototypů, jedoucí za Českou republiku, ale na amerických “číslech”.
Těmi neznámými byli benjamínci Petr Ligocký (22) a Rosťa Bílek (25) z Dětmarovic u Karviné, ale uplynulé čtyři roky pracující v USA. “Myšlenka jet ‚Dakar’ nás s Petrem napadla před rokem v New Yorku. Oba jsme se předtím automobilovým závodům věnovali. Já jsem se v Americe pokoušel jezdit formuli a Petr ještě u nás Fiesta cup. Závodění na okruzích nás ale moc nebavilo, chtěli jsme zkusit terén,” začal líčit cestu za svým snem Rosťa Bílek. Možná stojí za zmínku, že on a Petr jsou bratranci, “zcela jsme tomu podřídili rok života, vložili všechny své úspory.” V Americe si hoši pořídili auto: osmilitrového Dodge o výkonu 400 koňských sil, a založili svůj tým “Lions racing team”.
“V říjnu jsme se vrátili domů a dokončovali přípravy, kolikrát se vyskytly skoro nepřekonatelné překážky. V závěru nám hodně, i finančně, pomohl můj otec. Je taky motoristický nadšenec,” doplňuje Petr.
“Lions racing team” byl na letošním “Dakaru” výjimečný ze dvou důvodů. Jednak byl absolutně nejmladší posádkou, a za druhé si prostředky na celou akci mladí nadšenci vydělali sami. Účast v soutěži je včetně koupě a úpravy vozu přišla na bratru tři miliony korun českých. “Chceme se závodění věnovat profesionálně a takto na sebe upozornit sponzory. Nechtěli jsme za někým přijít z prázdnýma rukama a říci : Dejte nám peníze, my chceme závodit. Na rallye se dívám i jako na byznys, způsob obživy a také je dnu z posledních možností, jak dneska něco dokázat poctivě. Pouze úsilím a dřinou,” pokračuje Rosťa.
Co vám na tento nápad řekli rodiče?
“Otec jednomu známému řekl, že je lepší abychom jezdili na rallye, než abychom se věnovali třeba drogám,” vzpomíná na rodičovskou reakci Petr Ligocký.
Nemáte strach?
“Strach o sebe nemáme, spíše se bojíme, abychom nevypadli kvůli nějaké technické hlouposti tři kilometry před cílem. Musíme dojet, vždyť nám drží palce půlka Ostravy a celé Dětmarovice. Včetně starosty.”
NÁVRAT ZE ŘÍŠE SNŮ
“Byl to snad vůbec nejtěžší ročník, potvrdili to i takové hvězdy jako vítěz kategorie motocyklů Stefan Peterhansel,” sdělil mi těsně po příletu manažer týmu CermAktivity Jan Čermák, “oba naši závodníci dojeli do cíle jako jediní Češi, a navíc velmi úspěšně. Je to fantastické.”
Ze závodu postupně pro technické potíže vypadly všechny tři Tatry, což se dosud nikdy nestalo, a tak se Karel Loprais vůbec poprvé díval na dojezd u Růžového jezera z pozice diváka. Údajně ho to vůbec neznechutilo a již plánuje další start.
“Benjamínkům” Petrovi a Rosťovi se bohužel naplnily obavy, a ze závodu byli vyloučeni pro “hloupost”. V chladiči se jim vyvařila voda, a než sehnali novou, tak promeškali termín ke startu a byli diskvalifikováni. Ani oni se odradit nenechali. Právě naopak.
Z celkem 128 motocyklistů na startu do cíle dorazila necelá polovina. Ivoš a Standa obsadili ve své kategorii do 500 ccm v konečné klasifikaci druhé a třetí místo, což je jistě silná výzva pro další soutěže.
“Kluci ode mne dostali jednoznačný pokyn jet klidně, ne se za každou cenu tlačit dopředu. Není problém vyhrát jednu etapu, a pak se fyzicky a psychicky zhroutit. Na druhou stranu ‚Dakar’ asi nikdy nevyhrajeme. Jezdce bez pudu sebezáchovy, Stefana Peterhansela, těžko ohrozíme. Není u nás jezdec, který by to dokázal. Spíše budu rozšiřovat počet závodníků, a to i v jiných kategoriích.”. . . . .
Ani další smrt, těžká zranění v následujících dnech, úmorná vedra, proklínaná smůla a neúspěchy nikoho neodradily. Všichni se nemohou dočkat dalšího pokračování “nekonečného příběhu”. Takže “Au revoir Dakar 98…”
