Lidi kopou do kamenů zbytečně, jen si rozbíjejí boty. Kdyby si ten kámen prohlédli, třeba by mohli mít doma něco hezkého,“ říká Zdeněk Tomeš. Kameny má všude – v bytě, v dílně, volně na zahradě, ale také v bankovních trezorech, muzeích i jinde. Miluje je a sbírá celá desetiletí. Napsal dokonce knížku, kde je sbírat v Podkrkonošsku, a protože je původně i fotograf, vše zdokumentoval také obrazem. Spousta prospektorů mu říká, že podle ní dokonce hledá. Pořádá výstavy a tvrdí, že je to taková jeho „vychloubačnost“. Původně přitom byl, jak sám přiznává, prostě traper.
„Když jsem ovdověl,“ vypravuje, „tak mi začalo, jak se říká, strašit na věži a přátelé mě z toho chtěli dostat a vytáhli mě na kameny. Byl jsem starý traper, a tak to bylo něco pro mě. První honbou za kameny byl výlet do jižních Čech na vltavíny. Přivezl jsem si dva nebo tři kousky, a pak se to na sebe nabalovalo, až jsem tomu propadl. Vlastně hledám kameny od nějakých šestadvaceti let.
Hledám doma i v zahraničí. Byl jsem v Německu, Polsku, Rusku… Kameny z exotických kontinentů, jako jsou Austrálie, Amerika a Afrika, kupuji na burzách, takže mám ve sbírkách zastoupena místa, jakými jsou třeba Nepál, Srí Lanka anebo Brazílie.“
Který z kamenů ve vaší sbírce je nejcennější?
Mám pár pěkných rubínů, nějaké topasy, smaragd, ale ten je v prstenu, nějaký ten diamantík, ale říci, který kámen je nejcennější, je těžké. Nejrozšířenějším minerálem na Zemi je křemen, který se vyskytuje v mnoha odrůdách. Nejčistší druh křemene je známý jako křišťál a je odpradávna využíván jako šperkový kámen. Zpočátku to bylo v přírodní podobě, později byl broušen do různých tvarů. Jsou mu přičítány i mnohé magické vlastnosti. Svůj osobní vztah mám ale k vltavínu, který jsem našel jako první.
Jak se vlastně pozná, že jde o drahý kámen? Neopracované přece vypadají na první pohled všechny stejně.
V první řadě musíte vědět, jakou má mít surový kámen povrchovou strukturu. Třeba achát. Laik do něj kopne. Já nejsem líný a sehnu se. (smích) Nejvíce se sbírají acháty, pak jaspisy, adulary, ametysty, křišťály, opály, zkamenělá dřeva. Jezdí se na zlato, stříbro, rudné vzorky, ať už pyrit, chalkopyrit a podobně. A čím se liší drahý kámen od normálního? Laicky řečeno – z dlažební kostky si nikdo prstýnek udělat nenechá. Tedy je to především hezký kámen, u kamenů propouštějících světlo je na první pohled jasný třpyt, po vybroušení házejí jiskru.
Podle čeho se vypočítá cena?
Základní otázkou je poptávka a nabídka. Karát diamantu se svého času prodával asi za tři tisíce dolarů, ale předtím za tisíc dolarů. Jako u každého zboží, i tady se ceny mění. Ale pro příklad: za achátek do prstýnku o dvou centimetrech, který má tři gramy, nemůžu chtít pět tisíc, ale od stovky do tří set. Když je to exkluzivní kámen, tak si můžu říct třeba i o pětistovku. Když jde o zlato, je to snazší, protože klenotník si spočítá práci a váhu zlata, to má nějakou bankovní hodnotu a za to prodává. U kamene není bankovní hodnota stanovena.
Jak to vypadá, když se jde na kameny?
Kupříkladu plánuji malou prospekci na Českém ráji. Vezmu krajčák, což je něco mezi motykou a krumpáčem, menší lopatku, kladívko, majzlík a vyrazím. Na nějakém méně přístupném místě, abych nebyl zdaleka vidět a kde to nenarušuje pole a podobně, začnu kopat. Buď narazím na kameny, nebo ne. Kopu třeba tři dny, a nevykopu nic. Anebo mám štěstí, narazím na žílu a přivezu si domů pár pěkných kousků. Někdy se také vypravím a jen sbírám na poli. Říká se tomu, že se kámen vyšlapal. Anebo se chodí na takzvané opuštěné pinky, kde už někdo dříve kopal – a nikdy nevybral všechno. Je to takové trmácení po kopcích v lomu, bušení palicí do stěn, a když nemůže pravá ruka, musí to zvládnout levá. Nepříjemné je, když se podaří vyloupnout ze stěny pěknou pecku a ona praskne. Stává se to tak ve třetině případů, hlavně u achátů, ale i ostatních kamenů. Když jsem byl na Urale, tak se mi podařilo vysekat pěkný krystal. Ale když jsem ho potom vynesl na vzduch, pinklo to, a už na něm byla pavučina prasklin.
Najít drahý kámen je vlastně jen začátkem dlouhého procesu…
Pak se postupuje jako při zpracování jakéhokoliv jiného materiálu. Řeže se speciálními diamantovými pilami a brousí. Buď se dělají takzvané sbírkové kameny, tedy jen se přeříznou, nabrousí a přeříznutá plocha se naleští. Dává to obraz kamene. Pak jsou ale kameny vysloveně určené pro šperky, kde už je technologie zpracování trochu odlišná a složitější. Například tromlování, tedy omílání kamenů, podobně jako se například omílají v potoce. Převalováním ve vodě a písku, který je postupně jemnější a jemnější, se o sebe vzájemně obrousí. Třeba křemen tak získá pololesk až lesk. K tomuto umělému omílání se používají speciální bubny, které ale v České republice žádný výrobce nedělá, takže si je každý vytváří podle své fantazie. Jde o buben podobný tomu, jaký každý zná z pračky, ale nesmí být děravý. Do něho se nasype určité množství kamení a brusiva a vše se nechá stanovenou dobu točit.
Jaké kameny se dají najít v České republice?
Například české rubíny, které ale nemají takovou kvalitu jako v Indočíně, Brazílii a jiných zemích a oblastech. Historicky je dokázáno, že se v Čechách našly dva diamanty, ale je to trochu záhada, protože matečná hornina vůbec neodpovídala matečné hornině diamantonosných hornin. Nejzajímavější jsou u nás korundy. Dále také safír, smaragd…, z těch transparentních je to křišťál, ametyst, občas se dá najít rubelit. Nejsme zase až tak chudí, aby se u nás nedal najít pěkný kámen.
Často se mluví o tajemném původu českých vltavínů?
Dlouho se diskutovalo, jak vznikly. Poslední vědecky uznávaná hypotéza uvádí, že po dopadu meteoritu do oblasti dnešního kráteru Ries v Rakousku byly roztaveny písky zemského povrchu a obrovskou silou vymrštěny do velkých vzdáleností, i do jižních Čech a na Moravu.
Jak jsou vlastně kameny staré?
Jedna geologická příručka praví tři miliardy let, druhá říká 500 milionů, třetí uvádí 100 milionů. Nemám k dispozici uhlíkovou metodu a podobné přístroje, abych to zjistil, takže se stářím zabývám jen u zkamenělého dřeva. Zajímá mě poslední dva tři roky. Jakmile se dozvím, že někde bylo objeveno, tak vyrážím, pokud mi to peníze nebo čas dovolí. Mapuji lokality a sbírám vzorky, chystám se dělat mikroskopické nábrusy. Zkamenění dřeva je proces sám o sobě velmi zajímavý. V pradávných dobách došlo na zemském povrchu k mnoha klimatickým změnám, které zanechaly stopy i na rostlinstvu. Lesy se propadly do močálů, byly zasypány sopečným popelem nebo zapadly do různých propadlin a potom byly překryty náplavy nebo horskými masivy. Tyto procesy trvaly miliony let. Dřevo nemohlo bez přístupu vzduchu rychle tlít a místo toho ho impregnovala kyselina křemičitá, která je obsažená v každé hornině.duben 2005
