Přestože je léto, počasí nic moc. Morava je pod vodou a zoufale volá o pomoc: někteří pomáhají a jiní dělají, že se jich to netýká. Život běží dál ve svých vyjetých kolejích: někteří z nás chytají bronz v přímořských letoviscích, jiní u jihočeských rybníků, další se večer vracejí sedření z práce. Neznám přesné statistické údaje, ale několik lidí jistě spáchá sebevraždu, pár lidí je zavražděno, je vykradeno několik desítek obchodů a privátních bytů, na světě je o pár znásilněných žen více, narodí se x dětí a jejich tatínci se opijí. Někoho už nebaví pracovat, a tak to riskne a vstoupí do světa byznysu, a je jedno, zda-li jako majoritní akcionář nějaké firmy či jako živnostník. Najdou se i tací, kteří se rozhodnou jít žebrat. Proč nevyzkoušet všechny chutě života? Praha: léto 1997. . . . . .
 |
Nedávno jsem hovořil s příslušníkem Městské policie v Praze: “Já nevím, ale slyšel jsem, že do Karlovy uličky a na Karlův most vozí žebráky černý mercedes. Prý jde o živnost, kde vládne tuhá konkurence a každý si dobře hlídá své teritorium,” dozvěděl jsem se, což pouze vyprovokovalo mou zvědavost. “Žebrat se tedy může kdekoliv?” Zajímalo mě. “Momentálně to legislativa nezakazuje,” odpověděl strážník s pokrčením ramen. Doma si na sebe navlékám sedm let staré džíny, na kterých jsou vidět díry, beru si košili a mikinu, obouvám si zaprášené boty, které mi půjčila spolupracovnice. Možná to mohlo být dokonalejší, ale moje pečlivá maminka vše vyprala, takže přece jen mám lehké obavy, když si na cestu beru talířek. Budu vypadat dost ošuntěle? Dá mi vůbec někdo něco? Jak tedy vypadá den žebráka? Jaká je jeho životní filozofie? Usedám uprostřed Karlova mostu, před sebe pokládám talířek. Čekám a… Nic. Vžívám-li se do role žebráka, říkám si, že ti lidé mě pěkně s…. Dívám-li se na to jako normální občan, říkám si, co by ten mladík chtěl? Proč nejde pracovat? Jako žebrák tedy zkouším naznačit potřebnost jasněji, a tak z kapsy lovím mince, které na talířek rozhazuji… To by v tom byl čert, aby teď nikdo nic nedal, přemýšlím. Zraky kolemjdoucích vyzařují opovržení, soucitu vidím jen pomálu při klopení zraku a odvracení pohledů. To jsou možná ti, kteří k dobrému bydlu nepřišli poctivou prací. Proč by se jinak měl člověk stydět za svoji práci? Ovšem stále nic. Jak že se to říkalo? Pomoz si a bude ti pomoženo? Vstávám a vyrážím obcházet. Je to práce, člověk musí správně otipnout klienta, aby něco dostal a nesklidil jen úšklebek či ne příliš potěšující poznámku od našince, takže se kromě oblečení soustřeďuji i na boty. Zdají-li se mi dostatečně luxusní, jdu na věc. “Nemáte korunu?” “Entschuldigen Sie bitte, haben Sie geld? Ich habe kein geld,” nastavuji talířek a čekám. No a čtyři koruny jsou mé!
Jako žebrák: Mohlo toho být víc, ale aspoň nějaký začátek – najde snad někdo čtyři koruny jen tak? Z pohledu občana: Že mu vůbec někdo něco dává, lemplovi jednomu! Nade mnou, vlastně práceschopným člověkem, se sželelo srdce nějakému cizinci. Zajímá mě, na kolik si žebrotou přijdu za hodinu, takže sleduji nedaleké věžní hodiny. Další pětikoruna. Ještě koruna a bude na pivo v Hostinci Na závisti, kam chodím, přichází mi na mysl, protože ve Veleslavíně čepují desítku Staropramen za 9,90 Kč. Konečně! Mám na pivo!! No a nikomu nic nevadí, úšklebky si kolemjdoucí neodpustí stranou, ale přímo do očí mi nikdo nic neřekne. Bavím se skvěle. Zhruba půl hodiny a v mém talířku se skví asi 50 korun… “Co tady děláte?” Zastavuje mě příslušník ostrahy Sdružení výtvarníků Karlova mostu. “Nevidíte? Žebrám,” zní má lakonická odpověď. “To nejde!” Odpovídá stroze. “Proč?” Nechápu. Co není zákonem zakázáno, je povoleno. Žijeme přece ve svobodné zemi… “Neptejte se proč, nebo Vám ty peníze hodím do Vltavy!” Zní útočná slova, a tak stahuji krovky a přiznávám barvu. “Dělám reportáž,” nemám zájem, aby moji práci kdokoli nevhodným způsobem narušil, ale samozřejmě mě zajímá, zda-li pro pobyt na Karlově mostě fungují nějaká pravidla: “Jak to tady vlastně funguje?” Opodál vidím staršího muže, který hraje na harmoniku a před sebou má kasičku na peníze od hudbymilovných turistů. “Když byste tady chtěl žebrat oficiálně, musel byste platit pronájem.” Ne, to není mafie, to je trh – magistrát matičky Prahy dal Karlův most do správy Sdružení výtvarníků. “Kolik?” Zajímá mě. “Čtyři tisíce za měsíc, ale víc by Vám řekl náš šéf, pan Saša Kohák,” dozvídám se telefonní číslo na představitele Sdružení výtvarníků Karlova mostu, kterého ne a ne zastihnout, i když udané telefonní číslo vytáčím několikrát za sebou a později stejně v dalších dnech. Holt tajemný pan Kohák. Že vybírá čtyři tisíce korun mi potvrzuje i harmonikář, kterému ale pro jistotu vhazuji do připravené kasičky pár drobných mincí. Částku potvrzuje, ale o tom, že nejsem žebrák, jsem jej nepřesvědčil: “Táhni radši dál, kazil bys mně kšefty,” radí dobromyslně… V talířku už mám i marku a 50 feniků, takže součet dělá při přepočtu 70 korun. Od začátku žebrání uteklo padesát minut a já počítám i chvilky v sedě, kdy jsem nedostal ani vorla. Považuji to za slušný výdělek. Stále zamračeno… Během posledních pár minut, zbývajících do celé hodiny, když chodím s talířkem v levé ruce před sebou a mobilním telefonem v pravačce u ucha, nedostávám nic. Na poznámku omladiny: “Hele, vole, von žebrá a má mobil…” reaguji otočením a sdělením: “Provoz je drahý!” I když, je to pravda? Znásobím-li svůj výdělek osmi hodinami, docházím k částce 560 korun, ze kterých bych nemusel platit daně ani zdravotní a sociální pojištění. Vezmu-li pracovní dny v měsíci, dělá to 11 200 korun čistého. No a když bych k tomu přičetl podporu z odboru sociálních věcí svého obvodního úřadu, bez problémů bych uhradil jak nájem, tak mobil. Jsou žebráci alkoholici nebo ne? S jedním bezrukým v Karlově uličce se domluvit nemohu: “Ich bin Deutsch,” dozvídám se, takže se přesouvám na Staroměstské náměstí, kde při celé hodině cítím při produkci svatého procesí slušný výdělek. Zdání ovšem klame, nedostávám ani korunu. Co zkusit Václavské náměstí, napadá mě. Schválně nabíhám před dvojici hlídkujících policistů Policie ČR a čekám na reakci. “Co tady děláte? Občanský průkaz!” Vytahuji svoji ID-kartu a důvěrně sděluji: “Žebrám, nevidíte? Nemáte korunu?”
“Nebuďte drzej!”
“Proč mě vlastně kontrolujete?”
“Vy nevíte, že vyhláška žebrotu zakazuje?”
“Ne, to totiž náhodou vím. Magistrát hlavního města o podobné vyhlášce jednal, ale zastupitelé se na ničem konkrétním nedohodli. Proto mě tedy zajímá, proč mě kontrolujete!” nedávám se odbýt.
“Jste podobný hledané osobě,” dozvídám se.
“Které?” Rád bych věděl, abych si dal pozor a třeba i změnil image, aby mě nekontrolovali stále…
“Služební tajemství.”
Na své si přichází i fotoreportér: “Proč nás fotíte?” ptají se policisté.
“Je to snad zakázané?”
“Není. Občanský průkaz!” Po jeho předložení se dozvídá, že je na místě, kde byl spáchán trestný čin. Jaký, a v jakém stadiu je vyšetřování, a kdy bylo přijato oznámení o spáchání trestného činu, se už z důvodů služebního tajemství nedozvídá. Policie je horlivá, ale bezmocná – cituji z odpovědi tiskové mluvčí policejního prezidia: “Nikde na území ČR není žebrání výslovně zakázáno. Toto jednání by za určitých okolností mohlo být posuzováno jako například neoprávněný zábor místa či veřejné pohoršení.” Když bych chtěl všechny vyžebrané peníze projíst, mohu si jít něco koupit, ale budu-li je chtít propít, co vlastně budu jíst? Zlatá Naděje v Bolzanově ulici! K večeři dostávám zeleninovou polévku, jako hlavní jídlo rýži spolu s nějakou bílou omáčkou a dvěma plátky sojového masa. Na cestu pak makový závin a čtyři jogurty, k tomu zeleninový salát. Správně bych měl za stravu odpracovat devadesát brigádnických minut v nedalekém parku další den, ale kdo mě tam dostane? Nejdu nikam. Stačí mi noc na Hlavním nádraží. “Ty saláty jsou hnusný,” dozvídám se od kolegů, se kterými jsem večeřel, když je házejí do prvního koše: “Nemáš cigáro?” Ptají se mě, a tak jim dávám jednu ze svých Startek. “Čau Honzo, co tady děláš?” Oslovuje mě jeden z mých známých, jejichž okruh je velmi široký… “Prostě znáš to, životní komplikace a jsem tady…”
“Já taky, to jsme dopadli, co?” dozvídám se od Ládi Š., který mě pak hostí historkou o tom, že všechno je vlastně náhoda, že byl okraden na Hlavním nádraží jen náhodou, čemuž ovšem neodpovídá počet známých, kteří jej zdraví jako dobrého kamaráda. “Kolik tady vyžebráš?”
“Tady je to na hovno. Třeba taky dvacka za hodinu. Někdy ani to ne.”
“No a co s penězma?” “Pivo, ne? Vole… Někdy taky noc na ubytovně nebo mytí na nádraží. Jednou za čas se vykoupat neuškodí.” Od dalšího práceschopného muže se dozvídám, že už si tři měsíce nepral košili: “Neni čas!” Brání se a z úst mu čpí stánkové točené. Takhle kecáme o ničem až do rána, a když začíná poprchávat, stojíme u dveří zavřené nádražní haly a čekáme, kdy otevřou. Nad vším pak přemýšlím další den v teplé posteli doma. Není všechno zlato, co se třpytí: možná bych se žebráním dovybavil dříve než poctivou prací, ale ten pocit… Co by mně na tomto světě zůstalo? Nic. Jen pár flašek od piva nebo těžko se rozkládajících umělohmotných kelímků. Díky, nemám zájem, a tak píšu tento článek, tuto reportáž a čekám na honorář za práci, za své psaní, kterému se věnuji ve volném čase. Třeba si časopis někdo přečte za sto nebo za tisíc let a uvidí tak jeden ze střípků historie. Doby, ve které žijeme my dnes. Zítra mám ještě volno, a pak jdu do práce: míchat těsto na housky, rohlíky, banketky a na chleba, aby bylo co jíst. Do práce, ve které si i s nočním příplatkem vydělám méně, než jsem vyžebral, ale do práce, ve které vidím smysl. Možná pomíjivější, než jsou těžko se rozkládající umělohmotné kelímky od piva, protože pečivo se sní hned, ale smysluplnější. Za vyžebraných 70 korun nakupuji Dobré vody a odevzdávám je v jednom ze sběrných center Červeného kříže, aby včas dorazily na Moravu. Žebrácká mafie podle mého neexistuje. Každý si dělá, co sám uzná za vhodné.
