Text: Jan Ševčík Doby, kdy ostrov Kubu pokrývaly rozsáhlé tropické lesy, jsou už bohužel hodně vzdáleny. Díky staletí trvajícímu hospodářskému využívání téměř zmizely a dnešní Kuba je především zemí umělých savan, využívaných pastevecky, a obrovských monokultur hospodářských rostlin. Souvislé rozsáhlé lesy se zachovaly pouze na několika místech. Vedle mangrove na některých močálovitých úsecích pobřeží jsou to především lesy v horách Sierra Maestra a Baracoa na východě ostrova, a dále v pohoří Escambray ve střední části Kuby, které bylo opakovaně cílem mých cest. Zdejší podnebí, podobně jako na celé Kubě, je charakteristické chladnějším a sušším obdobím od listopadu do dubna a teplejším a vlhčím od května do října. Rostlinným společenstvem je v nižších partiích poloopadavý tropický les, ve vyšších pak submontánní tropický les. V určitých místech nejvyšších částí pohoří, bohatých na srážky, má tento les téměř charakter horského mlžného lesa. Nejvyšší část pohoří, tvořená typickými vápencovými mogoty, je pokryta charakteristickou křovinatou vegetací. Tyto vrcholky dosahují v průměru nadmořské výšky přibližně tisíc metrů, nejvyšším vrcholem je Pico de San Juan vysoký 1156 metrů. Po průjezdu centrální částí hor si uvědomujeme, že asi i zde těžko najdeme plošně rozsáhlejší, původní, člověkem nenarušená lesní společenstva. V důsledku staletí trvající těžby dřeva prováděné velkoplošně i výběrově, vypalování, zakládání plantáží kávy a mnoha dalších zásahů byl charakter porostů, především v rovinatých úsecích, zásadně přeměněn. V místech, kde se pohybujeme, je původní les většinou nahrazen lesem sekundárním, tedy porostem s poněkud odlišnou druhovou i věkovou strukturou. Především se snížil počet některých druhů obřích stromů, přibylo různých křovin a palem. Původní rostlinná společenstva snad zůstala zachována pouze na nejodlehlejších a nejméně přístupných místech, především v roklích, na strmých svazích a na nepřístupných srázech mogotů.
Jako asi všude v tropech, se od lidských sídel postupně rozšířila řada druhů rostlin dovezených z jiných oblastí – často nás botanik uprostřed zdánlivě panenské přírody upozorňuje na druhy, které jsou domovem v tropech Asie nebo Afriky. V blízkosti Topes de Collantes dokonce projíždíme lesem australských blahovičníků. Na řadě míst pohoří se pěstují kávovníky, kultury se ale dost liší od středoevropské představy plantáže. Vzhledem k potřebnému zastínění jsou zde ponechány obrovské stromy obalené epifyty. Podrost je bohatý na rostlinné i živočišné druhy, na první pohled porosty spíše odpovídají laické představě pralesa než kávovníkové plantáže. Jenom tu a tam v džungli jiných rostlin zahlédnu v řadách vysázené nenápadné kávovníky nebo jednotlivé banánovníky či kakaovníky.
UVĚZNĚN V LIÁNÁCH Vybaven batohem s potřebným “nářadím”, to jest triedrem, zápisníkem, nejnutnější určovací literaturou, téměř deseti kilogramy fotoaparátů a optiky, spolu se svačinou a potřebnými dvěma litry vody, vyrážím do terénu. Naivně si to namířím přímo do svahu, kde se asi o tři sta metrů výše bělá zajímavá vápencová stěna s množstvím dutin. Chůze do mírného svahu mi zpočátku nedělá potíže, bez problému procházím mezi mohutnými stromy jako po cestě. S přibývající výškou se objevují husté křoviny s mnoha trny. Nakonec, asi o sto metrů výše, končím zpola visící a zcela vyčerpán ve spleti lián. Kdo někdy šplhal do prudkého svahu, jistě ví, že cesta zpět bývá ještě o něco horší než nahoru. Sestup klouzáním a pády nakonec řeším tak, že křehké fotoaparáty a optiku vždy spouštím na provaze o několik metrů níže a pomalu za nimi kloužu po břiše dolů, vyrývaje v kypré půdě a štěrku hlubokou brázdu. Konečně dole, v bezpečí, na místě poněkud vzdáleném od toho, kde jsem začal šplhat, prohlížím dalekohledem místo, kam jsem se asi dostal. Je to blízko, pouhých dvě stě metrů, které mne stály půl dne času, jednu košili a kus kalhot. Po několika dalších podobných pokusech nakonec zjišťuji, že nejvíce živočichů uvidím, když se budu pohybovat pouze po cestách a stezkách nebo koryty potoků v méně strmých místech, pouze s malými, několik set metrů dlouhými odbočkami do okolních porostů.
Cestou mne fascinuje především pohled na obří stromy, obalené liánami a epifyty, mezi kterými dominují bromelie, čeleď typická právě pro americký kontinent a okolní ostrovy. Jsem zoolog, proto mi většina rostlin nic neříká, jenom občas poznávám druhy podobné těm, které jsou u nás doma pěstovány jako pokojové rostliny, zde ovšem v daleko větších rozměrech. Z mohutných větví, z výše dvaceti až třiceti metrů, splývají závěsy známé Tilandsia usneoides. Dlouhé shluky dosahují objemu několika metrů krychlových. Jsou tvořeny tenkými stonky s kraťoučkými, asi 2 cm dlouhými listy. Nemají kořeny, připomínají spíše chomáče uschlých lišejníků. Jako vousy visí ze stromů a pohupují se ve větru. Některé stromy jsou zcela obaleny liánami a epifyty, často vůbec není pod jejich vrstvou vidět kmen. Tu a tam zahlédnu i epifytické kaktusy. Jejich dlouhé stonky s ostny se často plazí až do koruny i po téměř hladké kůře. Nacházím silné větve, které zcela obaleny epifyty neudržely po dešti jejich váhu a zřítily se na zem. Jsou na nich desítky dalších druhů, především kapradin, orchidejí a bromelií.
NEJMENŠÍ OBYVATELÉ LESA
Cestou porostem se bavím činností, podle které se bezpečně pozná zoolog, především entomolog a herpetolog – odvalováním balvanů a padlých kmenů. Vždy se pod nimi objeví něco zajímavého, různý hmyz, ale i drobní hadi a ještěři. V porovnání s evropskými poměry, kde téměř vždy najdete alespoň nějakého drobného střevlíka, je zde málo brouků. Je to dáno částečně tím, že je konec suchého období, ale ani později, v deštivých dnech, nejsou úlovky o moc bohatší. Pro Kubu jako pro všechny izolované ostrovy platí pravidlo, že jejich fauna je daleko méně druhově pestrá než fauna kontinentální. Je zde také velice málo velkých druhů, po kterých prahne srdce všech sběratelů (a nejen začátečníků amatérů, jak se traduje). Za celý pobyt zde nacházím pouze tři mohutné tesaříky z příbuzenstva pilun, ostatní jsou drobné, půl až třícentimetrové druhy. Na druhé straně se ovšem jedná o velké vzácnosti. I když je zde brouků málo, velká část patří mezi endemity, to je druhy vyskytující se pouze zde a nikde jinde na světě. Odhaduje se, že endemity tvoří asi 50 % všech druhů brouků žijících na Kubě.
Pod jedním kusem kůry nalézám mohutnou, asi 15 centimetrů dlouhou stonožku rodu Scolopendra. Je zbarvena hnědorezavě, s načervenalýma nohama. Pokouším se ji chytit. Kroutí se jako had, několikrát mi mohutnými háky kusadel zaútočí na prsty ozbrojené pouze krátkou pinzetou a mizí ve skulině mezi kameny. Její kousnutí je velice bolestivé a nepříjemné, raději se ji ani nesnažím z jejího úkrytu vydolovat.
Jiný zajímavý živočich, bičovec z podřádu Amblypygi, který se skrývá pod balvanem o kus dál, se nechá bez problémů fotografovat. Tito zajímaví zástupci pavoukovců, asi 5 centimetrů dlouzí, mají výrazně prodloužený první pár nohou, připomínající dlouhý bič. Slouží jim k ohmatávání okolí. Ač vypadají bizarně, pro člověka jsou neškodní. Na každý zásvit blesku a cvaknutí závěrky reaguje přitisknutím k zemi. Nakonec, když už se cítí v bezpečí, se vztyčuje a pomalu odkráčí do strany jako krab, dlouhýma bičovitýma nohama si ohmatává cestu. Jeho blízký příbuzný z druhého podřádu bičovců Uropygi, o trochu větší, již není tak úplně neškodný. Po stranách řitního otvoru mu vyúsťují dvě jedové žlázy, jimiž při podráždění vystřikuje mráček jemné páchnoucí mlhy. Pokud se jed dostane člověku do očí, vyvolává dost silné podráždění. Bičovci jsou příbuzní štírů, žijí pouze v subtropech a tropech. Mají robustní, ostny opatřená klepítkovitá makadla, sloužící k lovu kořisti, různých drobných živočichů.
Nepříjemnou “chemickou zbraň” má i jiný živočich, kterého občas najdu v podrostu – mnohonožka. Na rozdíl od našich drobných druhů jsou to obři dlouzí až 10 centimetrů a tlustí jako prst. Na určitých tělních článcích mají vyústění drobných žlázek, naplněných žíravou a jedovatou, nepříjemně páchnoucí tekutinou, kterou v nebezpečí vystřikují. Vědom si toho, že mnohonožka je jinak neškodný tvor, na tuto vlastnost zapomínám a beru jednu z nich do dlaně. Mnohonožka vzápětí používá svůj obranný aparát, potřísněnou ruku reflexivně utírám o kalhoty. Večer jsou na nich hnědé prořídlé fleky.
MISTŘI BARVOMĚNY
Dominantními obratlovci přízemního a keřového patra lesa jsou drobní ještěři, leguánci z rodu Anolis. Při chůzi neustále šustí v okolním podrostu, nejvíc je jich na rozvolněných a prosluněných místech. Nejběžnější a nejhojnější je hnědavě zbarvený Anolis sagrei, jehož samci mají oranžové hrdélko, a Anolis homolechis, sametově hnědě až černě zbarvený leguánek s bílým hrdélkem. Leguánci mají výrazně vyvinuté teritoriální chování. Jednotliví samečci obsazují většinou kmeny stromů, kde se zdržují ve výšce několika metrů. Menší stromy má obsazen jeden sameček, na některých obřích stromech s deskovitými kořenovými náběhy je jich i více. Při vyrušení, především při spatření jiného samečka, reagují kýváním přední části těla a vypínáním nápadně zbarveného hrdélka. Přiblížení jiného samce stejného druhu k obhájci teritoria končí většinou divokou honičkou. U leguánků je jako u řady dalších druhů plazů i jiných živočichů dobře vyvinutá schopnost barvoměny. Zbarvení pokožky živočichů je dáno přítomností buněk zvaných chromatofory, obsahujících granuly barviv. U živočichů s barvoměnou mají tyto granuly schopnost se pohybovat. Pokud se shromáždí v centru buňky, daná barva zesvětlí, pokud se rozptýlí, barva se stává intenzivnější. Výsledné zabarvení zvířete je dáno kombinací jednotlivých typů chromatoforů, které mění intenzitu zabarvení nezávisle na sobě. Její změna je řízena neurohormonálně v závislosti na zrakových, tepelných a dalších podnětech. Mistrem barvoměny mezi kubánskými leguány je další drobný druh Anolis porcatus, s kterým se v horách setkávám spíše v blízkosti lidských sídel. Nenápadně hnědošedé zbarvení dokáže změnit přes různé stupně hnědožluté a hnědozelené až k zářivě zelené. Změna zbarvení u leguánků může probíhat dosti rychle. Krásně sametově hnědočerně zbarvený samec A. homolechis, hájící svůj revír na padlém kmeni, se právě předvádí. Vypíná hrdélko a kývá celým tělem. Jeho barva mne zláká k fotografování. Než se přiblížím na jeden metr, což je otázkou tří vteřin, je hnědý. Při dalším přiblížení na půl metru, polekán “okem” teleobjektivu, je nenápadně hnědožlutý. Protože na Kubě žije velice málo drobných savců, kteří například v našich středoevropských podmínkách tvoří základ potravy větších masožravých živočichů, plní zde tuto funkci právě drobní leguánci. Stávají se kořistí několika druhů hadů, některých ptáků, mohou se stát i potravou některých velkých bezobratlých živočichů, třeba pavouka sklípkana. Větší druhy také požírají mláďata nebo i dospělce druhů přiměřeně menších. Obr mezi anolisy, největší zástupce rodu, mohutný, až půl metru dlouhý, jasně zelený Anolis equestris se patrně živí zčásti právě menšími příbuznými. Není pochopitelně tak hojný jako oni, vyskytuje se jenom místně a v daleko menším počtu.
JEDOVATÍ HADI CHYBÍ
V představách některých lidí se subtropické a tropické lesy hemží hady, samozřejmě smrtelně jedovatými. Zoolog, jenž se o ně zajímá, může jenom konstatovat, že to bohužel není pravda. Během celodenních exkurzí terénem většinou z hadů nevidím vůbec nic, nanejvýš dva, tři, maximálně deset exemplářů. A to se pohybuji v takových terénech, kde je pravděpodobnost setkání s nimi největší. V kubánské herpetofauně navíc nejsou nebezpečně jedovatí hadi vůbec zastoupeni. Kuba se jako skupina ostrovů oddělila natrvalo od pevniny ještě před jejich vznikem. Různí křovináři, chřestýši, korálovci a další jedovatí hadi, kteří děsí návštěvníky blízké pevniny, se sem prostě nedostali.
Kubánské tropické lesy jsou vůbec mírumilovné. Kromě několika druhů štírů, s kterými se ve dne většinou nesetkáme, zde nežije žádný prudce jedovatý živočich. Pálivé kousnutí, provázené bolestmi a otoky, zde může způsobit jenom pár bezobratlých živočichů, například obrovské stonožky. Nepříjemné popáleniny způsobují také některé rostliny. Nežijí zde ani žádní velcí savci, kteří by člověka případně mohli považovat za kořist. Pokud člověku nevadí mravenci, co po něm občas přelezou, může se klidně natáhnout pod strom a bez obav si zdřímnout. Určitě je daleko nebezpečnější jezdit na Kubě autem.
Jedním z atraktivních druhů hadů, s kterým se v lesích několikrát setkávám, je Alsophis cantherigerus, dorůstající délky až 150 centimetrů. Je to hezký, břidlicově zbarvený had živící se většími žábami a ještěry. Když nehnutě odpočívám na cestě, sedě na okraji srázu, slyším charakteristický zvuk plazícího se hada. Alsophis, který o mně neví, se plazí přímo na mě a pokouší se podlézt batoh. Protože jsem ho předtím dlouho marně hledal, jsem z toho mírně šokován. Přestože ho potřebuji odchytit na vyfotografování, nechám ho nakonec málem zmizet.
Poměrně běžní jsou v lesích i malí hroznýšci rodu Tropidophis. Nejčastěji nalézám největšího z nich, T. melanurus. Žijí nočním životem, dají se nalézt pod balvany nebo různými kusy dřeva. Jsou to klidná zvířata, která se ani při uchopení do ruky nesnaží kousnout. Své denní úkryty opouštějí za soumraku a vydávají se na lov. Jejich kořistí jsou především různé žáby, ale i drobní ještěři či jiní, přiměřeně velcí hadi. Podobně jako známí velcí hroznýši, i tito jejich drobní příbuzní usmrcují kořist tím, že ji udusí stiskem závitů svého těla.
Až do své návštěvy Kuby jsem se na základě různých údajů v literatuře domníval, že největší kubánský had hroznýšovec kubánský, dorůstající až 4 metrů, je velice vzácné zvíře, obývající především tzv. horké jeskyně. Teprve když jsem několikrát našel přejeté hroznýšovce na silnicích v Escambray, zjistil jsem, že jsou zde poměrně běžní. Protože ale žijí ve velice členitém a nepřístupném terénu, je velmi obtížné se s nimi setkat. Vždy je to věc velké náhody.
LÉTAJÍCÍ DRAHOKAMY
Zatímco přízemní patro lesa obývají především plazi, ve vyšších partiích dominují jednoznačně ptáci. Ideálním místem na jejich pozorování jsou světliny mezi obřími stromy ve strmých svazích, asi půl kilometru nad základnou. Po několika návštěvách tu již mám “vysezené” místo u paty fíkovníku, mezi mohutnými deskami kořenových náběhů. Z místa přehlédnu asi půlhektarovou plochu s roztroušenými stromy. Krásně přehledný je i protilehlý svah. Za zády pokračuje strmá kamenitá stráň a po stranách dohlédnu průseky mezi korunami stromů až na vzdálené hřebeny. Když se trochu zamaskuji větvemi, vzruch vyvolaný mou chůzí brzy utichne a jednotliví opeření obyvatelé lesa se začnou předvádět jeden za druhým.
V lesích jsou poměrně hojní různí holubi, jejichž hlasy, často připomínající naše hrdličky nebo hřivnáče, se ozývají bez přestávky z korun stromů. Holubi jsou poměrně plaší, ostatní ptáci oproti stejně velkým evropským druhům mi naopak připadají překvapivě krotcí. Mezi větvemi postupně defilují desítky druhů, mezi kterými dominují především různí vlhovci. Je zde i několik druhů strakapoudů, dva druhy kukaček, přes den aktivní sovička kulíšek kubánský i známý, pestře zbarvený todo kubánský. Nad korunami stromů občas zahlédnu i některého z dravců, především kondora krocanovitého a káni rudochvostou. Na nedaleké skalní stěně má hnízdo poštolka vrabčí, pozoruji ji dalekohledem, jak mláďatům přináší drobné leguánky.
V jedné z postranních roklí se ozývá monotónní hlas “tokoloro, tokoloro”. Tuším, o co se asi jedná, s teleobjektivem v ruce se pomalu blížím daným směrem, až se hlas ozývá přímo nade mnou. Dalekohledem prozkoumávám hustou spleť větví, až zahlédnu jasně červenou skvrnu na spodní části těla překrásně zelenomodrobíle zbarveného ptáka. Nechápu, jak jsem tento symbol Kuby mohl dříve přehlédnout. Trogon kubánský, na Kubě nazývaný tokoloro, je zástupce řádu Trogoniformes. Jako všichni zástupci této skupiny má první i druhý prst obrácený dozadu, což mu umožňuje dokonalý pohyb po tenkých větvích. Živí se hmyzem, který loví v letu, a údajně i různými plody. Několik podobných druhů obývá další ostrovy karibské oblasti. S potěšením konstatuji, že tokoloro není tak vzácný, jak jsem si původně myslel. Později se s ním, nebo spíše s jeho hlasem, mnohokrát setkávám i v jiných částech hor.
Příjemným překvapením je i setkání s dalším kubánským “létajícím drahokamem”, papouškem amazoňanem kubánským. Na rozdíl od trogona není zdejším endemitem, obývá i Bahamské ostrovy. Jeho početnost byla kácením lesů markantně snížena. Svou roli sehrál i lov pro maso a odchyty pro potřeby chovatelů exotických ptáků. Amazoňan kubánský dnes patří k nejvzácnějším kubánským ptákům, byl zařazen do světové Červené knihy ohrožených živočichů. Byl jsem mile překvapen, když jsem ho opakovaně pozoroval, jednou dokonce v hejnu tvořeném několika desítkami kusů.
Druhý kubánský papoušek, endemická Aratinga euops, podstatně menší, zelenavě zbarvený pták s červenými hranami křídel, je hojnější, často vídám jeho drobná hejna. Už z dálky na sebe upozorňují pronikavým křikem. Třetího kubánského papouška aru tříbarvého, velkého, žlutočerveného ptáka se zelenými křídly, už nikdo nikdy neuvidí. Vyhynul ze stejných příčin, které měly za následek i téměř úplnou likvidaci velkého datla knížecího a podstatné snížení početnosti amazoňana, následkem ničení starých přirozených lesů a nadměrného lovu.
Každý zoolog, který navštíví americký kontinent, touží mimo jiné pozorovat ve volné přírodě kolibříky. Několikrát se mi to poštěstilo i v Escambray. Relativně velkého, zelenavě zbarveného kolibříka Chlorostilbon ricordii většinou nejdříve registruji sluchem. Silné bzučení spíše připomíná let čmeláka či velkého brouka. Kolibřík se vždy zastaví nad květem kvetoucího keře, jeho kmitající křídla nejsou vůbec vidět. Po několika vteřinách náhle přelétne úžasnou rychlostí na druhý květ, to se několikrát opakuje, až zase náhle jako blesk zmizí. Je zde poměrně vzácný, daleko více jich později pozoruji při dalších návštěvách Kuby v suchém, xerofytním lese na pobřeží. Na Kubě se vyskytují celkem tři druhy kolibříků, z toho dva druhy hnízdí. Živí se nektarem z květů a drobným hmyzem, který na květech sbírají. Jejich křídla přitom vibrují s frekvencí až padesáti kmitů za vteřinu. V lesích během svého pobytu pochopitelně pozoruji ještě mnoho dalších druhů živočichů všech možných skupin, jejichž seznam by pokryl několik stránek. Pouze savců je zde málo. Na celé Kubě žije pouhých 35 původních suchozemských druhů savců, z toho jeden převzácný, téměř vyhubený endemický hmyzožravec štětinatec kubánský, připomínající obrovského rejska. Dále pětadvacet druhů netopýrů a devět druhů hlodavců, stromových nutrií, hutií. Vedle těchto původních savců ještě na Kubě najdeme dalších nejméně jedenáct druhů savců zavlečených či záměrně vysazených. Toť vše. Na rozdíl od většiny zemí světa, kde bývají největšími zástupci fauny velcí savci a velké šelmy, jsou původními “vládci” ostrova velcí plazi. q
