Když se řekne Brazílie, člověka hned mimoděk napadne – karneval. Brazílie má unikátních symbolů mnoho, ale tradice každoročních strhujících masopustních karnevalů s divokými rytmy samby je snad ještě známější, než ohromná socha žehnajícího Krista na hoře Corcovado v kouzelném Riu de Janeiro, světově uznávaní fotbalisté, silná brazilská káva nebo polonazí a čokoládově hnědí cariocas na pláži Copacabana.
Tradice karnevalu (Carnavale – carne vale – sbohem maso), čili našeho masopustu, se datuje už do období na sklonku římské říše. Bujaré slavnosti byly typické zejména pro jižní Evropu, ale i germánskou a západoslovanskou oblast. Křesťanský náboženský svátek – navazující na pohanské oslavy – připomínal radost z přicházejícího jara a byl vždy prezentován nevázaným veselím, tanci a oslavou radosti ze života. Připomínal začátek období čtyřicetidenního půstu. I dnes se několikadenní slavnosti začínají v celém křesťanském světě čtyřicet dní před Velkou nocí. Nedlouho po objevení Ameriky byly oslavy importovány z kontinentálního Portugalska přes azorské ostrovy také do nových portugalských držav v Novém světě. Mnohobarevná evropskoafrická horkokrevná komunita dovedla kdysi umírněné církevní slavnosti k hříšně světské dokonalosti.
DÍKY OTROKŮM
Pokud si někdo myslí, že karnevalové veselí zasahuje každoročně pouze Rio de Janeiro, velmi se mýlí. Neméně proslulé, erotikou nabité karnevaly probíhají ve všech brazilských městech. Ty nejznámější organizují kromě Ria i v São Paulu, v Salvadoru nebo Olindě. Nejpopulárnější karneval v Riu de Janeiro začal budovat svou světově proslulou tradici už v 17. století. První zmínky o něm pak pocházejí z roku 1723, kdy přistěhovalci z Azor, Madeiry a Kapverd přinesli takzvané entrudo, což byly oslavy, při kterých bylo hlavní zábavou co nejvíce zmáčet její účastníky. Tyto slavnosti se konaly až do konce 19. století a účastnili se jich i brazilští císaři. Ke kolonizátorům se brzo přidalo porobené indiánské obyvatelstvo a dokonce i otroci z Afriky. Právě horkokrevní Afričané přispěli výraznou měrou k současné podobě brazilského kulturního klenotu. Zatímco otrokáři v jiných částech amerického kontinentu drželi své nevolníky zkrátka, brazilští otroci měli právo se alespoň na jaře nenuceně bavit. Oblečeni v kostýmech a s maskami na obličejích se dokonce mohli svým pánům i vysmívat. Dělo se tak zejména v textech rozverných písní. Způsob oslav opravdovým karnevalem byl do Ria de Janeiro přenesen z Itálie koncem 19. století. K největšímu rozvoji karnevalů pak došlo ve dvacátém století. Prastarý svátek doplnila směsice rozličných kultur divokými tanci, pestrými karnevalovými kostýmy. Karneval přitáhl výnosný obchod a také sexuální turistiku. Zářivé barvy a radost se každé jaro odrážejí od temné bídy chudinských čtvrtí a zvýšené karnevalové kriminality. V RYTMU SAMBY Nejenom okolo sambodromu, 1700 metrů dlouhé betonové plochy s tribunami, na které se vejde devadesát tisíc diváků, ale téměř v celém Riu de Janeiro připomíná atmosféra karnevalu ráj i peklo zároveň. Obyvatelé rozjařeného města, takzvaní cariocas, nemusejí dva dny před Popeleční středou do práce.
Namísto toho si jdou společně s desetitisíci dalších nevázaně zadovádět. Buďto jako vášniví tanečníci v oficiálních průvodech, nebo jako diváci. Karneval probíhá spontánně v ulicích. Každá čtvrť má své bandas – orchestry, které hrají známé karnevalové hity, procházejí předem zvolenou trasou svou čtvrtí a lidé se přidávají a zpívají, tancují, ať už jsou oblečeni v kostýmech, plavkách či tričkách a kraťasech. Dalšími orchestry jsou blocos, které hrají na jednom místě a davy lidí se shromažďují kolem nich. Všichni jsou zvědaví na nelítostné dvoudenní boje populárních škol samby. Ty vznikly ve dvacátých letech minulého století, je jich celkem čtrnáct a každá má téměř pět tisíc členů. Škola samby je společenství lidí z určité čtvrti, často z chudinské favely, kteří se celý rok připravují, vymýšlejí choreografii, šijou kostýmy a nacvičují svá vystoupení. Každý rok je zvoleno určité téma, které se každá škola snaží při svém vystoupení vyjádřit. Při karnevalové přehlídce se za každou školu účastní tři až pět tisíc tanečníků. Každodenní maraton samby trvá dvacet hodin, během kterých musejí aktéři prodat vše, co v uplynulém roce tvrdě natrénovali. Důležitá je promyšlená choreografie, která musí vycházet z brazilských motivů, přepestré kostýmy i doprovodná hudba, kterou pro soubor vybírá carnavalesco, ředitel každé školy. Když karneval vypukne, čelo průvodu přivede na sambodrom Comissão da Frente, ředitelská rada, sestávající z televizních hvězd a slavných sportovců. Početným blokům tanečníků v kostýmech se říká alas. Defilují okolo tribun a přilehlými ulicemi a za doprovodu sugestivní hudby se oddávají tanečnímu šílenství v rytmu samby. Populární jsou i třpytivé alegorické vozy, za které jed notlivé školy očekávají vylepšení svého bodového ohodnocení. Každá jich má šest až osm. Jde o hodně. Favorizované školy usilují o vítězství, ty méně úspěšné se snaží alespoň nevypadnout z elitní čtrnáctky. Ať jde o organizátory, tanečníky, hudebníky nebo jen o diváky, každý se během karnevalu skvěle baví. Důkazem je snaha Brazilců i turistů vrátit se opět do roztančeného Ria de Janeiro. Popřejme tedy nejen tomu letošnímu BON CARNAVAL – hezký karneval.
