Možná si někdo nedávno všiml při sledování světových lyžařských závodů v alpských disciplínách loga hlavního sponzora. Byl na něm muž s kloboukem a s mulou na pozadí dvou vrcholků hor – Juan Valdéz. Ten, který před lety v anketě ve Spojených státech o nejznámější osobnosti Latinské Ameriky skončil třetí za Pelém a Fidelem Castrem. Kdo je Juan Valdéz? Pěstitel kávy. Je zpodobněním všech pěstitelů té nejkvalitnější kávy na světě, kávy, která se rodí na svazích kolumbijských Kordiller.
Když začala na konci 50. let postihovat první větší kávová krize také kolumbijské producenty snižováním cen ze strany levnějších producentů kávy, přišla do té doby nejsilnější instituce v zemi – Federación Nacional de Cafeteros de Colombia (Národní kolumbijská federace kávy) s myšlenkou dát národní kávě určené na export nějakou značku, která by zaručovala kvalitu a šířila dobré jméno. To už byl jenom krůček ke zrodu snad nejúspěšnějšího velvyslance, jakého kdy Kolumbie měla.
Reklamní strategie měla podpořit kolumbijské producenty a tím i celou kolumbijskou ekonomiku, v té době na kávě zcela závislou. Postava charizmatického pěstitele kávy s knírem a srdečným úsměvem pojmenovaná Juan Valdéz měla jediný úkol: přesvědčovat, že kvalitní káva je drahá! Samozřejmě se naskýtala otázka, proč jde právě o kávu kolumbijskou. Odpověď byla a je jednoduchá: protože je nejlepší. Juan Valdéz by vysvětlil, že je to kvůli zázračnému klimatu vhodnému k pěstování kávy ve výškách kolem 1500 metrů nad mořem, v půdách obohacených ideálními vulkanickými sedimenty, a zmínil by se o ručním namáhavém sběru, který je na strmých svazích stejný už tři století. Trhají se jenom zralá zrnka kávy, na rozdíl od strojového sběru v jiných zemích, kde se sklízejí i zrna nedozrálá. A v neposlední řadě ke kvalitám kolumbijské kávy přispívá i její přirozené sušení pod holým nebem, které zaručuje nezaměnitelné aroma.
Aby byla postava Juana Valdéze co nejskutečnější, byl zcela náhodně vybrán člověk, který ho měl zpodobnit. Stalo se tak v roce 1959 a byl to Kubánec, syn španělských rodičů, který se jednoho krásného odpoledne procházel v Nueva Yorku po „Páté avenue“ se svým sombrerem, pončem hozeným na levém rameni, mačetou v koženém pouzdře a mulou Conchitou naloženou dvěma pytli kávy. Představoval totiž typického a tradičně oblečeného kolumbijského drobného plantážníka, s tradičním čtyřnohým pomocníkem, který se dostává i do těch nejvyšších částí strmých svahů Kordiller. Jeho fotka pak obletěla celý svět. Přesto dnes kolumbijští producenti kávy bojují s úpadkem.
TAM, KDE ZRAJE ARABICA
Káva nepochází z Kordiller. Svůj prapůvod má v Arábii, kde byla objevena místními pastevci v 17. století. Jeden z mýtů praví, že pastevci z Etiopské vysočiny vypozorovali podivné chování u ovcí požírajících tmavé zelené listy a plody neznámého keře – byly hravější a živější, skákaly a byly plné energie. Trvalo sice delší dobu, než pastevci přišli na způsob, jak z červených plodů kávovníku připravit chutný nápoj (nikoli ze zeleného zrna, nýbrž upraženého). Keře kávovníku se pak rozšířily do celého tropického světa a zelené koberce plantáží se nacházejí v Africe, Arábii, jižní a jihovýchodní Asii, ve Střední a Jižní Americe. A právě latinskoamerický svět se nyní podílí na celosvětové produkci ze dvou třetin. V Jižní Americe leží dvě nejsilnější a mezi labužníky aromatického nápoje snad i nejznámější „kávové“ mocnosti – Brazílie a Kolumbie.
Existují různé druhy kávy. V podstatě se rozdělují do dvou hlavních skupin (odrůd): Coffea Arabica a Coffea Robusta. Arabica se vyznačuje jemností a aromatickou chutí, je náročnější na pěstování, a tudíž i dražší. Robusta obsahuje více kofeinu, je silnější, tmavší a méně náročná, tudíž levnější. Robustu dodávají na světový trh některé africké a asijské země, zejména třetí největší exportér kávy – Vietnam. Je to poměrně nový a velmi průbojný konkurent tradičním oblastem, tedy státům Střední a Jižní Ameriky i východní Afriky, zejména Kolumbii a Brazílii, kde se pěstují odrůdy nejkvalitnější arabiky. Přesto většina kávy nabízené na světovém trhu pochází z této skupiny.
Ruční sklizeň kávy na svazích kolumbijských And vyžaduje velký kumšt. Nezměnila se od začátku 18. století, kdy začali jezuité pěstovat kávu v údolí řeky Cauca. Postupně se trhají jenom zralé červené plody. Nejkvalitnější rostou na svazích sopek ve výškách od 1400 do 1800 metrů nad mořem. V Brazílii se káva sklízí hlavně mechanicky, což je levnější a méně namáhavé.
PŘÍBĚH DOKTORA SAMUELA
Veterinář v důchodu Samuel nepatří mezi těch pět set tisíc kolumbijských pěstitelů, jejichž život je zcela závislý na kávě. Má státní důchod, moderní rodinný domek v Manizalesu, hlavním městě departamentu Caldas, centru „Eje Cafetera“, a na svou fincu přijíždí jenom třikrát až čtyřikrát do měsíce.
„I přesto, že kávový boom je dávno pryč, udělal jsem si do důchodu radost,“ říká, když vypráví o splněném snu, své fince cafetera (tak se říká pozemku s kávovými plantážemi s usedlostí) o rozloze čtrnácti hektarů, kterou si před čtyřmi lety za celoživotní úspory koupil. Jak dodal, stačí, když si plantáž vydělá sama na sebe a na lidi, kteří tam pracují.
Samuela znají v území od řeky Magdaleny až po řeku Caucu (pro upřesnění – právě tyto dvě řeky ohraničují Caldas, departament s druhou největší produkcí kávy v Kolumbii). Jen těžko by se hledala v kraji vesnice, kde neléčil sedlákům nebo plantážníkům koně, muly, krávy nebo jiné zvířectvo. Řada lidí ho zná i z jeho pedagogického působení na zemědělské fakultě. V současné době patří k opravdovým znalcům kávy v oblasti. Svolil, že mi bude dělat průvodce.
Brzo ráno vyrážím s doktorem Samuelem a jeho synem, který se ujal úlohy řidiče (jinak pomáhá otci v hospodaření), po západních svazích centrálních Kordiller do údolí řeky Cauca, do odlehlého místa na východních svazích západních Kordiller, kde leží jejich soukromá finca. Je to dost daleko. „Kolem měst a v atraktivních lokalitách už dnes není šance něco získat. Jednak chtějí majitelé za tyto pozemky přemrštěné ceny, takže když už je něco na prodej, zkupují půdu velcí latifundisté, kteří už dlouho nejsou na pěstování kávy přímo závislí a žijí z jiných ekonomických aktivit,“ vysvětluje doktor Samuel.
Mezi latifundisty patří většinou bankéři, politici, majitelé obchodních sítí a průmyslníci, pro které je pěstování kávy jen doplňkem a známkou prestiže. Většinou žijí ve městech a na svá luxusní venkovská sídla uprostřed kávových plantáží v nádherné zvlněné tropické krajině si jezdí na víkend odpočinout. Navíc řada z nich záhy zjistila, že honosně upravená stavení ve stylu cafetero mohou vydělávat i jinak. A tak své výstavní vily upravili – zřídili v nich klimatizované pokoje, chovají tu koně, vybudovali si luxusní bazény, sportoviště – a za tučný peníz je pronajímají třeba turistům, kteří jsou celí natěšení, aby se mohli zapojit do procesu sklizně kávy (sběr, čištění, třídění, namáčení, fermentace, zbavení vrchní červené slupky, sušení). Kávu pak skupují nákupčí, kteří mají své pobočky ve vesnicích a městech, a odtud ji dále prodávají do světa známým celosvětovým kávovým gigantům. Samotné pražení kávy se pak děje až v jednotlivých zemích, kde firmy sídlí.
S doktorem Samuelem jsme navštívili exgubernátora departamentu Caldas seňora Michela, pocházejícího z vlivné rodiny. Třicet minut jízdy od Manizalesu ve výškách kolem 1400 metrů nad mořem vlastní latifundii o rozloze devadesáti cuadras (čtyřiceti pěti hektarů).
Byl jsem ohromen. Jeho honosný, sto padesát let starý dům se vypíná na majestátním pahorku uprostřed kávových plantáží a je skvělou ukázkou koloniálního vkusu skloubeného s luxusem. Honosně zrekonstruovaná budova v původním stylu je kombinací dřeva, nepálených cihel a bambusu (v této oblasti roste druh Guadua a je zdejším nejčastějším stavebním materiálem). Třípatrová budova vkusně zapadá do nádherně kvetoucí tropické vegetace. Každé patro je dokola obehnané dřevěnými balkony a velkými okny, v místnostech stojí vyřezávaný nábytek z tropického masivního dřeva, na verandě a balkonech houpací křesla, odkud majitelé mohou pozorovat i ty nejvzdálenější části svých plantáží.
Několik desítek metrů od domu stojí budovy pro zaměstnance a zařízení na zpracování kávy – sýpky, vany na čištění a fermentaci, prostory na sušení kávy. V sezoně zde při sběru kávy pracuje přes třicet lidí, mimo sezonu patnáct až dvacet. Součástí pozemku je i moderní nízký hotel s restaurací, bazénem a sportovišti.
Se~nor Michel nás s pýchou provázel svým majetkem: „Budoucnost pěstování kávy vidím ve spojení s ekoturistikou.“ Byl to ostatně právě on, který dokázal využít svého vlivu a pozvat k sobě zástupce UNESCO, aby je přesvědčil o zapsání „Zóny kávy“ do seznamu mezinárodních památek. Věří, že pokud nakonec přece jen neuspěje, protože proces schvalování je dlouhý, určitě zapíší alespoň jeho fincu.
EKOLOGICKÁ KRIMINALITA!
Hned za městem se naskýtají panoramatické výhledy na strmé svahy Kordiller pokryté kávovníky a sem tam nějakým banánovníkem.
„Byla by to nádhera, kdyby se kávové plantáže střídaly se stromy, lesy a jinou vegetací. Ale tady podle mě došlo k ekologické kriminalitě. V sedmdesátých letech, když nízké teploty zničily v Brazílii úrodu kávy a ve světě nastala velká poptávka, všichni se tady vrhli jako smyslů zbavení na pěstování kávy. Začaly se drasticky kácet lesy, vyhlazovat svahy a ničit vše, co bránilo vysázení kávovníků. Nikdo – zemědělci, agronomové ani vláda – nemyslel na budoucnost,“ upozornil doktor Samuel. „Tím, že lesy musely ustoupit kávovníkům, zničily se přirozené rezervoáry vody a následovala eroze půdy. Sesuvy tu nejsou ničím výjimečným. Dokonce i typické zvířectvo se přestěhovalo do jiných, nezasažených míst And.“ V poslední době se už ale podle Samuela naštěstí situace trochu napravuje, i když to stojí spoustu peněz. Navíc poklesla poptávka po kávě i její cena. V dobách největší slávy stála jednu libra tři dolary, nyní nějakých čtyřicet až padesát centavos.
„Na obranu pěstitelů kávy ale musím říci, že na ekologické devastaci měli podíl také chovatelé dobytka – kvůli dvěma krávám byli schopni vykácet celý les! Teď se vinou toho, že zmizely přirozené rezervoáry vody, budují kvůli kávě nákladné několikakilometrové akvadukty,“ dodal Samuel.
Kávovníky často nerostou vystavené na přímém slunci, ale ve stínu rostlin, které mají dostatečně rozložité listy, nejčastěji pod banánovníky. Poslední dobou tuto funkci dostává i strom Nogal cafetero, který poskytuje kvalitní dřevo a jehož výsadbu na strmých svazích podporuje kolumbijská federace kávy.
Ostatně pohled na kávové plantáže byl nádherný. Byl konec září, začátek největší sklizně, třicet dva týdnů po tom, co kvetly současné zralé plody. Protože káva dozrává i na jednom keři postupně, nabízel se úchvatný pohled na vonící bílé květy v těsném sousedství třešňovitě červených plodů. Druhá, menší sklizeň pak probíhá na jaře.
Všude se přitom sušila káva – na dvorcích, na střechách, kolem silnic a někdy přímo na nich. Za řekou Cauca, která rozděluje Kordilleru na Centrální a Západní (Occidental), vystřídaly v zaříznutém údolí kávové plantáže rozsáhlé pastviny, jen sem tam se objevily ostrůvky kakaovníků a juky.
„Ještě před deseti lety tady všude byla káva. Teď, když už není její pěstování tak lukrativní, nahrazují ji jiné plodiny nebo méně náročný dobytek. Ten se tu chová extenzivním způsobem – maso se vždy prodá,“ pokračoval ve výkladu doktor Samuel.
Téměř v každé vesničce vzbuzovaly mou pozornost krásně nablýskané jeepy Willisy, které pro svou schopnost zdolat sebeprudší svah nahradily muly. Zvířata ovšem zůstávají u nejchudších minifundistů a v odlehlejších místech stále ještě hlavním pomocníkem.
„Většina těch krásných jeepů pochází z období největšího boomu, kdy si plantážníci, ne jenom latifundisté, mohli dovolit každé dva roky měnit auto. Dnes na to mají už jenom ti, kteří nežijí pouze z kávy.“
Starým terénním vozem jsme se pak kodrcali zhruba půl hodiny, když mě Samuel upozornil na rozsáhlé údolí, které celé patří jediné zámožné rodině. Pokud to tak půjde dál, bude podle něj za pár let v Kolumbii vlastnit kávové plantáže jenom pár nejvlivnějších lidí. Ještě v sedmdesátých letech pocházelo osmdesát pět procent kávy od drobných pěstitelů – minifundistů, kteří vlastnili maximálně čtyři hektary půdy. Jednak pokles cen, ale také různé nemoci rostlin však způsobily jejich bankrot. Například v roce 1988 začal kávu napadat červ (la broca). Do té doby nepotřebovali pěstitelé téměř žádné chemické postřiky nebo jiné prostředky. Nyní se musí plantáže chemicky ošetřovat, na což hlavně malí pěstitelé nemají peníze.
KáVA, TO JSOU SILNICE I ELEKTřINA
Samuelova finca, ke které jsme se konečně blížili, leží ve výšce 1700 metrů nad mořem a je dosažitelná pouze terénním vozem s náhonem na všechna čtyři kola. Celou cestu sem jsme projížděli jednak asfaltovou silnicí, jednak ale také neudržovanými prašnými úseky.
„Kde se pěstuje káva, vybudovala Kávová federace silnice a do obydlí zavedla elektřinu. Ve větších vesnicích vybudovala školy i zdravotní zařízení. Teď, když peníze nejsou, se výstavba infrastruktury pozastavila, školy a zdravotní zařízení se zavírají. Není výjimkou, že děti šlapou i několik hodin do škol, které leží v údolí. Když prší nebo nastane období sklizně, musejí zůstávat doma,” vysvětluje dál můj průvodce Samuel.
Konečně jsme tedy dojeli na Samuelův pozemek. Když ho kupoval, byl už několik let opuštěn. Kromě přízemního domku z nepálených cihel se třemi místnostmi a velkou dřevěnou verandou natřenou na červeno, z které je nádherný výhled do hlubokého údolí, leží celý ve svahu, jehož sklon místy dosahuje i třiceti stupňů.
„Umíš si představit, jaký kumšt to vyžaduje, zpevnit půdu tak, aby se za dešťů nesesouvala? To zabezpečují malé terasy a stromy, které se snažím všude vysázet. Naštěstí byl můj předchůdce vzdělaný člověk a nějaké stromy zde nechal. Voda se přivádí z hor, vaří se v peci,“ seznámil mě se svým majetkem Samuel.
Všude kolem, kam oko dohlédlo, rostly kávovníky doplňované množstvím exotických květin, stromů, banánovníků, juky a rajčat. Součástí byla i domácí zvířata a také nádherné ptactvo.
Káva začínala růst hned před verandou. Mezi rostlinami stál pro štěstí velký dřevěný kříž z bambusu. Každým rokem se staví znovu, přičemž starý se ponechá na svém místě.
V těsné blízkosti stavení má Samuel zhruba na deseti metrech čtverečních sazenice kávy. Zrna kávy se nejprve po pečlivém výběru zasadí do písečné hlíny, důkladně pročištěné vodou. Vyklíčí za 20 až 25 dní. Do měsíce a půl vzniká takzvaná chapola – na konci klíčku vyrostou dva zelené listy. Za čtyři až pět měsíců vyroste rostlina do výšky až třiceti centimetrů, má několik větviček s listy. Malý kávovníček se může přesadit na místo, kde bude růst a za osmnáct měsíců od vysazení dávat plody. Každý keř by se měl nechat na místě maximálně dvacet až dvacet čtyři let. Pak už kávové boby rostou jen na konci větví. V průběhu produktivních let by se měl každý keř až šestkrát soquear, tedy uříznout asi dvacet až třicet centimetrů nad zemí. Růst se nechají jenom dvě hlavní ramena, která po roce a půl začínají opět plodit. Proto majitelé pěstují kávu s různými časovými odstupy, aby měli úrodu každý rok. Soca (od slovíčka soquear) poskytuje větší úrodu než přestárlý keř, ale je zase náchylnější na napadení houbami a škůdci a vyžaduje pravidelné chemické ošetření. MÍSTO KÁVY KOKA
Na Samuelově fince pracují Fredy, Pedro a Gloria. Ta má šest dětí a žije s Pedrem ve volném svazku přímo na usedlosti. Jsou také zcela závislí na zdejších výnosech. Při sběru kávy přicházejí pomoci i vesničané. Někdy musí vypomáhat majitel plantáží.
„S tím se musí počítat,“ krčil rameny Samuel. „Záleží to na tom, kolik a jaké seženeš lidi. Někteří majitelé plantáží mají špatnou pověst, protože se svými zaměstnanci špatně zacházejí nebo se o ně vůbec nestarají. Lidé pak u nich dlouho nevydrží.“
Navíc klesající cena kávy přinesla i další negativní rys. Na velmi těžko dostupných místech začali někteří majitelé plantáží měnit kávu za koku. Dostanou za ni mnohem více a nemusí se plahočit do vzdálené vesnice na místo odběru, pro bílé zlato si přijedou překupníci sami. Aby koku neobjevila policie, vysazují ji farmáři často mezi kávovníky. Z vrtulníku jsou oba keříky k nerozeznání.
Nejde ale jen o nedostatek práce a bídu. I zaměstnanci Samuela jsou typickým příkladem toho, jak na plantážích žijí lidé. Do~na Gloria má šest dětí, tři s bývalým partnerem, tři s Pedrem. Ani jednou nebyla vdaná. Je jako většina zdejších lidí bez vzdělání. Pedro Glorii nejen nedává žádné peníze, které dostává od Samuela, ale navíc vyžaduje, aby děti místo chození do školy pracovaly na plantážích. Nepomáhá ani osvěta, ani přísné domluvy Samuela. Samuel proto dává Glorii peníze potajmu.
Nejstarší syn Glorie před dvěma lety odešel do guerilly. Jinou „práci“ nesehnal. Od té doby o něm nemá Gloria žádné zprávy. Ostatní děti žijí s ní. I ona se obává, aby ji nestihl osud řady zdejších žen – často se stává, že je muž vyhodí i s mnohočetným zástupem dětí a jim pak nezbývá nic jiného, než si jít hledat dalšího „mačistu“, se kterým zplodí další nemanželské děti, a tak do pokračuje dokola.
Druhý den odpoledne jsme se vraceli s nákladem banánů, juky, rajčat a sto dvanácti librami mokré kávy. Samuel kávu zatím nesuší, rovnou ji odnáší do výkupny v městečku Ansermanuevo. Tam ho už všichni znají, stejně jako kvalitu jeho kávy. Kontrola zrn je proto jen mechanická a doktor dostává za mokrou kávu jen polovinu ceny suché, tedy 83 000 pesos (zhruba třicet dolarů). Cenu diktuje Kolumbijská federace podle aktuálních cen na světové burze.
„Pokud se cena kávy udrží, nevydělám, ale také neprodělám,“ prohodil Samuel. A pak s významným usměvem dodá: „O výdělek ostatně nejde. Každý paisa (pojmenování konzervativních obyvatel oblasti pěstování kávy, kteří ctí tradice, jsou velmi pracovití a hlavně dobří obchodníci) chce vlastnit alespoň kousek půdy, ke které má vztah. A miluje kávu!“
