Text a foto Tomáš Kubeš „Češi? Koller, Baroš, Rosický,“ shoduje se většina osazenstva autobusu. Jsem v šoku, tady, uprostřed Etiopie? Kupodivu tu Českou republiku znají snad všichni a je cítit, že ji mají rádi. Na to by asi nestačil ani fotbal.
Většina osazenstva autobusu pochvalně vykládá hlavně o školách, které tu Češi staví. Ostatně hned u cesty míjíme velký billboard s naší vlajkou. Jsou chvíle, kdy je člověk opravdu hrdý na svoji zemi. Chvíli se proto dmu pýchou, než přijde ještě větší překvapení – velká část osazenstva autobusu zná dokonce organizaci Člověk v tísni! A ta tu působí teprve od roku 2003.
Ztratit rodiče je pro každé dítě složité. Ovšem, když se narodí v Etiopii, jedné z deseti nejchudších zemí na světě, je to přímo tragédie. Pokud se o ně nepostará někdo z příbuzných nebo sousedé, často končí na ulici. Bez vidiny budoucnosti, jen každodenní boj o přežití. Právě organizace Člověk v tísni se snaží situaci mnoha dětí změnit ve městě Awasa na jihu Etiopie. Nejenže tam staví školy z peněz získaných ze sbírek, ale vybudovala i internát pro sirotky, kde mohou žít během studia na střední škole, aby měli větší šanci získat lepší zaměstnání po studiu a tím i lepší budoucnost. Čápi a jediný bankomat
Město Awasa jsou velké bulváry s mohutnými stromy s hejny vodního ptactva a čápy marabu, poklidná hladina velkého jezera, moderní budovy nebo také jediný bankomat mimo Addis Abebu. Skoro jako v ráji oproti chudým vesničkám po cestě. Škola pro sirotky je kousek za městem. První den mě čekají formality, seznámení s ředitelem školy a vedoucím sociální péče, který bdí nad internátem. Škola je na poměrně rozsáhlém pozemku – dvě velké školní budovy, zahrady, studna, jídelna a dvě ubytovny pro žáky. Jedna pro dívky, druhá pro chlapce. Příchod cizince a ještě k tomu bělocha samozřejmě nezůstal utajen, a tak se kolem mě rychle vytvořily hloučky zvědavých studentů. Kdyby věděli, že zítra se chystám jednoho z nich celý den fotografovat, asi by tomu nevěřili. Stejně jako zaměstnanci školy, kteří vůbec nemohou pochopit, proč to dělám. Kdo by se zajímal o sirotky…
Naštěstí všichni prý chápou vrtochy novinářů. Vychovatelka Jigeremu tedy přivádí mladou šestnáctiletou dívku Netsanet Zekarias, která byla sociálními pracovníky vybrána jako kandidát na fotografování. Pak nás nechají v klidu se seznámit. Netsanet se už těší, škoda jen, že netuší, jak to bude pro nás oba náročné. Internát v Awase je určen pro děti, které ztratily minimálně jednoho z rodičů kvůli chorobě AIDS. Ačkoliv je to jedna z podmínek pobytu, je velice těžké zjistit, nakolik se to dodržuje. Jednak je AIDS v Etiopii a obzvláště na venkově absolutní tabu. Kdo by se chtěl s něčím takovým chlubit, bude okamžitě komunitou zavržen. A tak se tu do posledního okamžiku přede všemi nemoc tají a pokud někdo v rodině zemře, uvádí se většinou jako příčina úplně jiné onemocnění. Druhým problémem je zjistit další informace, děti často neznají ani svůj věk. Tak se nezřídka mění práce sociálních pracovníků v detektivní záležitost. Musejí navštívit současnou rodinu, zjistit bližší podrobnosti u sousedů a také dát přednost těm, kteří to mají do Awasy daleko. Hvězda se vším všudy
Ještě před svítáním jsem nedočkavě vyrazil do chladného rána ke škole. Netsanet mě tam už zvědavě očekávala. Na jeden den jsem se měl stát jejím stínem. Jak žije sirotek z Awasy? Zpočátku se jí to líbilo. Budila všeobecnou pozornost, byla hvězdou dne. Po pár hodinách jsem se ale stal už téměř pronásledovatelem a Netsanet začala u kamarádů budit závist. Spousta žáků se snažila za každou cenu vnutit do záběru nebo mě alespoň přemluvit, aby to byli zrovna oni a ne zakřiknutá Netsanet, kdo mě bude zajímat. Začaly přibývat situace plné emocí, rivality a dokonce i zášti. O to těžší vše bylo pro Netsanet. Na rozdíl ode mne zůstane ve škole i v následujících dnech hvězdou se vším, co k tomu v dobrém i špatném patří. Den co den
Smyslem celého projektu je nejen možnost získat bezplatné vzdělání, ale také integrace do kolektivu. Velkým bonusem může být kvalifikace pro některé řemeslo, kterou musí povinně mít každý z obyvatel internátu. Každý sirotek obdrží kromě učebních pomůcek uniformu a bezplatnou stravu. Jen na víkend se žáci vracejí ke svým příbuzným nebo pěstounům. Aby to studenti měli jednodušší, bdí nad nimi vychovatelé, kteří se snaží pomoci, kdykoliv je to možné. Samozřejmě, stejně jako mezi všemi lidmi, i tady mohou vznikat problémy. Proto je areál zakázáno opouštět, alkohol a drogy jsou zakázány a chlapci i dívky žijí odděleně. Naštěstí většina z nich chápe svůj pobyt tady jako jedinečnou šanci, která se neopakuje.
Každý den na internátě se těm předešlým i následujícím víceméně podobá jako vejce vejci. Klasický budíček vyžene žáky z postelí, pak ranní hygiena a z kuchyně se už line vůně čaje. Na rozdíl od našich škol tu mají ranní nástup. Při něm se kontroluje docházka, ředitel školy seznamuje žáky s novinkami. Pak se všichni rozprchnou do tříd, kde se většina předmětů učí v angličtině. Možná to někoho překvapí, když úředním jazykem je amharština. Jenže už od střední školy je vše včetně učebnic v angličtině. Ne vždy ale všichni cizí jazyk ovládají, a tak si učitelé pomáhají i amharštinou. Dalo by říci, že během vysedávání ve třídě jsem si zavzpomínal na svoje školní léta a neshledal příliš velký rozdíl. Naopak učitelé mi připadali natolik zanícení svými předměty, že z nich přímo čišela neuvěřitelná touha naučit všemu, co znají, i děti kolem nich. Vůbec v celé Etiopii vzdělání letí, a tak se většina hovorů s cizinci točí okolo školy a absolutní touhy naučit se co nejvíce. Příběh plný krutosti
O přestávce prchám za Netsanet do jejího pokoje. Je určen pro osm obyvatel. Každá ze slečen tu má své království. Často jen nepatrné množství oblečení a několik drobností, které připomínají ztracený domov, v krabici nebo malém batohu. Netsanet mi se slzami v očích ukazuje fotografie rodičů i sester. Nedivím se její bolesti, protože příběh jejího dospívání je plný krutosti. Narodila se ve vesnici Woleyta. Osud celé její rodiny byl protkán různými záhadami a závistí. Rodiče si žili na místní poměry poměrně dobře, vlastnili velký dům se zahradou a tatínek měl dobrou práci. Jenže být úspěšný se neodpouští ani na chudém venkově v Etiopii. Kvůli konfliktům s okolím se Netsanet spolu se dvěma sestrami nesměla stýkat s jinými dětmi. Lidé jim často vyhrožovali a také je občas napadali. Celá situace vyústila v tragédii, kdy matka byla sousedy otrávena. Stejně i domácí zvířata. Alespoň tak divná úmrtí vysvětloval dívce její otec. Po smrti milované ženy sebral otec celou rodinu a odstěhoval se do města Shasemene. Tady si našli nový domov, i když tatínek často musel na dlouhou dobu odjíždět za prací po celé zemi. A tak děti zůstávaly samy doma a musely se o sebe postarat samy. Otec začal svůj žal utápět v alkoholu, až se jednoho dne děti dozvěděly, že byl nalezen v autě mrtvý. Jeho smrt zůstala záhadou. Přestože byl nalezen s nožem v ruce a dopisem na rozloučenou, jeho kolegové sebevraždě nevěřili. Děti se tedy vydaly na policii hledat pomoc, jenže odtamtud je bez zájmu vyhodili. Naštěstí se o ně postarali dobří sousedé a otcovi kolegové. Jejich nová rodina přijala obě sestry jako vlastní a umožnila jim vystudovat základní školu. Dívka tady poznala skvělé nové rodiče, kteří nedělali rozdíly mezi vlastními i nově příchozími. Fámy a klepy Díky snaze nevlastních rodičů dívce pomoci se Netsanet dostala do Awasy a nakonec do střední školy a internátu. Měla štěstí, protože v letošním roce bylo takto úřady vybráno jen dvacet sirotků. Projekt byl totiž koncipován jako vzájemná spolupráce, kdy organizace Člověk v tísni rozjezd školy a internátu finančně zabezpečí a poskytne peníze pro pobyt sirotků. Během projektu ale bude vše postupně předáno místní samosprávě, která se postará o pokračování. Jenže jak tomu už tak bývá, peněz je málo a počet vybraných sirotků se zmenšil. Na roční pobyt jednoho žáka včetně stravy by přitom postačovalo asi 3000 birrů (přibližně 6000 Kč). Jakmile skončí dopolední vyučování, cvrkot se přenese do jídelny, kde každý ubytovaný dostane velký tác s oblíbenou plackou indžerou s kopcem luštěnin a zeleniny. Netsanet mi nabízí svoji porci, protože tady v Etiopii se jí dohromady. Prostě teď mám já, jindy zase pozveš ty mě. Trochu se stydím, když ujídám někomu, kdo sám nemá dost, jenže odmítnout by bylo považováno za urážku. Ostatní studenti si nás z dáli zvědavě prohlížejí a moje dívka se narovnává v zádech, aby ji všichni viděli. To už tu o nás kolují fámy, že si Netsanet odvezu do Evropy. Nevinné fotografování nakonec působí spousty zbytečných problémů. Naštěstí vychovatelé duchapřítomně opět vysvětlují, oč mi jde… Po odpolední škole musejí studenti pomáhat v kuchyni, každý má na starost svůj kus záhonu, který slouží pro pěstování zeleniny pro kuchyni. Je tu také dílna, kde se žáci učí pracovat se dřevem při výrobě nábytku a židlí, které slouží jako vybavení dalších škol. Dívky mají svoji krejčovskou dílnu, kde šijí uniformy. Je to chytře vymyšleno. Ti, kterým je pomáháno, svojí pílí naopak spolufinancují svůj pobyt a také školu. Příjmy z těchto činností směřují zpět do školy a nábytek spolu s uniformami je kupován společností Člověk v tísni pro další nově vybudované školy. Učitelé mi hrdě ukazují bytelné stoly a židle, které si dnes kupují i mnohé další školy.
Když po několika dnech Awasu opouštím, mám ještě před očima všechny ty nadšené studenty a jejich učitele a samozřejmě Netsanet. Vidím ji, jak stojí u brány školy a s lítostí pozoruje, jak odjíždím. Moje návštěva byla možná pro všechny malou vzpruhou do jejich dalších osudů nebo přinejmenším vytržením od každodennosti. Byl jsem potvrzením, že o ně má svět zájem. Každopádně po tom, co jsem viděl, věřím, že budoucnost dívky Netsanet a jejích spolužáků bude o mnoho pozitivnější. A díky pomoci lidí, kteří svěřili své peníze organizaci Člověk v tísni. Očividně ne zbytečně.
Člověk v tísni v etiopii
● Organizace Člověk v tísni působí v Etiopii od roku 2003. Hlavním cílem této mise je především boj s negramotností, tedy zajistit dostupné vzdělání, kvalitní pomůcky pro výuku, výstavba škol v místech, kde chybí možnost základního vzdělání, školení pedagogů v moderních vyučovacích metodách, integrace sirotků, jejichž rodiče zemřeli na AIDS, ve středoškolském zařízení. Za tímto výčtem se ukrývá neuvěřitelné množství práce a energie věnované lepší budoucnosti země.
● Organizace v Etiopii investovala více jak jeden milion euro z různých rozvojových grantů a také sbírek, které probíhaly a stále probíhají v Česku. V Awase je to především střední integrovaná škola s internátem nebo základní školy v Asore, Lante, Borichu, Teffo Cheffo, a experimentální škola v Alabě. A chystají se mnohé další projekty. ● Více najdete na internetových stránkách www.clovekvtisni.cz a www.skolavafrice.cz
