MILAN KNOTEK
NÁŠ SPOLUPRACOVNÍK ZPOVÍDAL ČLENA UKRAJINSKÉ MAFIETa zpráva ČSTK zněla jako sen – luxusně oblečené slečny kola automobilů zahraničních diplomatů za účelem nemocničního seznámení, od něhož je už jen krůček k osobnímu vztahu, či dokonce sňatku. Technická proveditelnost skoku pod auto bez vážného poranění předpokládá opravdu varietní mistrovství, věrně však dokumentuje, jaká je touha tamních mladých dívek po životě kdekoliv jinde, než v zemi, která je jejich domovem.O národním patriotismu se však s prázdným žaludkem uvažuje jen stěží. Proto, nahlédneme-li do statistik, objevíme skutečnost, že nejméně 15% studentek ukrajinských vysokých škol už okusilo chlebíček sexuální služby za úplatu. Některým stačí valuty, jiné míří dále – po sňatku v cizí zemi, kde chléb s máslem není pohádkovým zázrakem a půlky vykouřených cigaret neputují zpět do baličku pro příští den. Avšak nejen prostitutky touží po princi z cizí země, možnosti jejich kontaktu se zahraničními osobami jsou ale mizivé. Pro ukrajinského absolventa vysoké školy, pokud ovšem není protekčním dítkem někoho z prominentů, zlodějů a veksláků, existuje pouze několik málo možností. Buď uplatní své schopnosti v „oboru ” černého trhu, nebo nastoupí do normálního pracovního poměru za průměrnou (tedy nedostatečnou) mzdu, s mizivou vyhlídkou dalšího rozvoje své osobnosti, nemluvě o zlepšení životních podmínek, A pak je tu ona třetí cesta – zahraničí. Získat tam práci je pro Ukrajince prakticky nemožné, i když občas vysvitnou určité výjimky. Vdát, nebo oženit se ven, to je to pravé, vytoužené štěstí. „Naše organizace má pevně stanovená, čestná pravidla,” říká třicetilet ý vysokoškolák Viktor z Kyjeva.Když jsme se poprvé v roce 1987 na dovolené v Soči setkali, netušil jsem, že tento na první pohled plachý inženýr ekonomie bude za pět let jedním z těch, kteří mají lokty ostřejší a tvrdší, než nabroušená švédská ocel: „Zprostředkováváme kontakt zahraničních občanů s našimi za účelem případného sňatku. Z naší strany se jedná především o dívky. Celý mechanismus funguje tak, že umožňuje zahraničnímu občanovi,který si chce domů přivést atraktivní partnerku, seznámení s dívkami z Ukrajiny, Ruska i jiných republik. Zákazník platí v průměru 5000 německých marek. ” Co však nabídne vdavekchtivá ukrajinská dívka, , třeba inženýrka či doktorka práv, která vedle vzdělání a spoře zařízeného bytu nevlastní ani kopějku navíc? Pět tisíc marek, vyděleno hezkým mladým tělem. Kolik sexuálních zkušeností dělá výsledek? Viktor: „Nenutíme, „holky šlapat “. Je jejich věcí, jakým způsobem si potřebnou částku opatří. Některá si půjčí, jiná má bohaté rodiče nebo příbuzné v zahraničí. Pokud ale dívka hodlá vydělat si prostitucí, pomůžeme jí. Máme styky a kontakty. Ty opravdu kvalitní, to znamená hezké a znalé cizích jazyků i společenského chování, si dokáží vydělat rychle a bez postávání na ulici. I tady rozhodují schopnosti umět se prosadit na trhu. Konstrukce je obrovská.” Jakékoliv podrobnosti o získávání klientů v zahraničí nám Viktor odmítl prozradit. Ve většině případů se prý jedná o dobře situované starší muže. Organizace cizince při návštěvě Ukrajiny seznámí s několika dívkami a vše už je pak záležitostí jeho vkusu a požadavků. Bez větších problémů si může každou vyzkoušet rovnou v posteli. Tuto možnost využívá přes 50% mužů. Jestliže si nevybere a odejde sám zpět do vlasti, inkasuje organizace pouze 1000 DM – tak zní dohoda. Dívka, která poskytne cizinci pohlavní styk a neuspěje, dostane 50 DM a zůstává v pořadí. Peníze od obou stran organizace přijímá až tehdy, když dojde ke konkrétní dohodě dívky s cizincem o společném soužití. Dívka oznámí sňatek v zahraničí a po legislativních procedurách odjede ze země. Potom už je věcí obou, zda sňatek uzavřou, či nikoliv.„Další osud zákaznic nás nezajímá. Neznáme tedy ani počet uzavřených manželství. Někdy to ale bývá tak, že dívka si za nějaký čas najde někoho mladšího a rozvede se. Nezapomeňte, že si vybíráme jen atraktivní zboží. Ta děvčata jsou opravdu krásná. Jejich věkový průměr je zhruba 23 let. Obrací se na vás v průměru 20 dívek měsíčně, dvě třetiny ale odmítáme.” Samotný akt cizincova výběru potencionální choti trvá někdy až týden. Kritéria jsou často vskutku pestrá; vedle příjemného vzhledu a kvalitního sexuálního výkonu jsou dívky například nuceny tančit, odpovídat na otázky politického charakteru, předložit životopis rodinných příslušníků nebo uvařit dobré jídlo. Dívka, nehovořící anglicky či německy, nemá prakticky žádnou šanci. Více nám pověděla sedmadvacetiletá Viktorova přítelkyně Irina, která jako jedna z mála prošla zmíněným „konkurzem”, od sňatku v zahraničí nakonec upustila: „Když jsem se doslechla o této organizaci, okamžitě jsem začala shánět peníze. Prodala jsem několik vzácných starožitností po babi čce za 1500 DM. Organizace mi nabídla dvě varianty – buď prostituci s tím, že mi budou shánět zákazníky, nebo práci pro ně – získávat nové dívky. Za každou zisk 100 DM. Vybrala jsem si druhou možnost, ale po čase jsem zjistila, že je to marné. Dívky sice jevily obrovský zájem, ale většina nakonec od povinnosti předvést se cizinci upustila. Nezbylo mi, než dělat prostitutku. Bylo to těžké, ale zvykla jsem si. Za tři měsíce jsem si zbylou částku vydělala a čekala už jen na příjezd cizince. Ten první byl asi šedesátiletý Rakušan. Postavili nás do řady, od seděl v křesle a prohlížel si jednu po druh é. Bylo nás sedm. Asi po deseti minutách na jednu ukázal a tím všechno skončilo. Ještě týž den odjel. Jestli si ho ta holka vzala, nevím. Druhému bylo šestatřicet, byl tlustý a hrozně se potil. Taky Rakušan. S každou z nás se vyspal. O nic jiného se nezajímal. Takhle to šlo ještě několikrát. S třemi muži jsem spala, až jsem uspěla. Byl to německý kuchař a měl ruské jméno Boris. Třiatřicet let a nebyl ošklivý. Strávili jsme spolu tři dny v hotelu. Vyptával se na všechno možné, dorozumívali jsem se anglicky. Spala jsem s ním a ani mi to nevadilo. Když se rozhodl vzít si mě za ženu, byla jsem nesmírně šťastná. Zakrátko jsem ale v Moskvě potkala dívku, která tím vším prošla. Vyprávěla, jak se na holky od nás v Německu dívají. Říkala, že jí tchýně nedovolovala ani prát v automatické pračce, proto že se domnívala, že s ní neumí zacházet. Jednali s ní jako s domorodcem, který slezl ze stromu a ocitnul se ve velkém světě. Rozvedla se tedy a dojela zpět domů. Nezůstala, protože neměla kam jít. Totéž jsem slyšela i z jiných stran a nakonec jsem se rozhodla. Napsala jsem Borisovi dopis, že se sňatek nekoná. Neodpověděl a už jsem ho nikdy neviděla.”Zajímalo nás, jak tato organizovaná trestná činnost dokáže obstát v boji na tváři sebevědomý úsměv: „Policajt je u nás na Ukrajině i v Rusku něco jako podnikatel, přesněji rentiér. Čeká, co mu kdo strčí do kapsy. Když nás oznámí, dostane pochvalu a z toho se jeho děti nenajedí. Můj přítel z Ruska Saša, který pašuje přes přechod Vaalimaa do Finska Vodku, byl jednou odhalen. Přijeli pro něj dva policajti, naložili ho do auta a zastavili před policejní stanicí. Místo, aby vystoupili, zůstali tiše sedět. Po několika minutách mlčení jeden z nich řekl: „To opravdu chceš, abychom vystoupli?” Tenkrát to spravilo 250 dolarů. Jak jsme se dále dozvěděli, obavy z policie má Viktor rozhodně menší, než z konkurenčních organizací. Zejména těch, které se zabývají výhradně prostitucí, což je pro Viktorovu organizaci spíše „doplňkovým podnikatelským subjektem”. Často dochází i k uličním přestřelkám. Zajímavé je, že státní orgány prý spíše vítají existenci černého trhu a dalších oblastí špinavých zisků, protože obchody zejí prázdnotou a lidé nějak své potřeby uspokojovat musí. nabízí se zde srovnání s Kolumbií a dalšími jihoamerickými státy, které drží nad vodou pouze obchod s drogami. Jejich vlády to velmi dobře vědí a podle toho se k tomu také stavějí. Viktor nám prozradil pouze to, co mohl. Slova pečlivě vážil, připraven okamžitě zaujmout pozici „No comment”. Málomluvný byl bohužel v objasňování styků organizace s Československém. Jsou prý zanedbatelné. Z míry ho nevyvedl ani dotaz, co tedy dělá v těchto dnech v Praze. „Jsem na dovolené,” odvětil s klidem diplomata a dodal, že čas pro naše povídání se naplnil. Až dodatečně jsem si uvědomil, že jsem při pokládání otázek směřující k obchodu s dívkami, pominul velice důležitý aspekt – lidskou důstojnost. Když oni o tom ale povídali tak samozřejmě…
