PTALA SE A VYFOTOGRAFOVALA DAGMAR CESTROVÁ, FOTO ARCHIV MIROSLAVA ZIKMUNDA
„Byl jsem to vlastně já, kdo navrhl manželům Šimkovým, aby se vydali za Šuáry, které jsme s Jirkou Hanzelkou navštívili před půl stoletím,“ prozrazuje Miroslav Zikmund něco ze zákulisí cesty za lovci lebek, kterou podnikli Kamila Šimková-Broulová a Vladimír Šimek.
„Vrátili se z Bajkalu a Vladimír přivezl společnou fotku s ředitelkou tamního Muzea Akademie věd Galkinovou. Vzpomínala, jak se jako mladá holka v květnu 1964 dostala do nabitého sálu v Listvjance na naši přednášku, jak posluchače, zvyklé jenom na chválu, ohromila naše otevřenost. Prý jsme jim vyčetli plýtvání – rozbité silnice spravují štěrkem z mramoru a největší světový rezervoár pitné vody, tak čisté, že se dá použít i do autobaterií, chtějí zničit stavbou obrovské celulózky. Měli by spíše myslet na budoucnost, jednou by žíznivá Evropa vzala zavděk vodovodem z nevyčerpatelného zdroje nejvzácnějšího druhu zboží… Když jsem se se Šimkovými setkal podruhé, pustili mi záběry dokumentárního filmu, který točili o pramenech Amazonky. Napadlo mne, že když mají o Jižní Ameriku takový zájem a líbí se jim tam, co kdyby se podívali za Šuáry, a zjistili, co se s nimi stalo za těch pět desetiletí, od doby, kdy jsme mezi nimi žili my dva. Už jste se nechal slyšet, že to byl šok, a nešlo jen o Šuáry. Musel jste ale čekat nějaké překvapení… Jenže jich bylo víc, než by mě kdy napadlo. Vrátili se s fantastickým úlovkem – natočenými záběry krajanů Kubešových, potomků těch, se kterými jsme se před padesáti lety cestou setkali. Překvapilo mě, že je našli. My jsme u nich nechali naši tatru. V Meře se nám podařilo najmout jednomotorové letadélko Stinson, z osady Sucúa jsme na koních a pak pěšky vyrazili pralesem na průzkum a podařilo se nám dostat se mezi lidi, kteří žili jakoby v době kamenné. Až na jednoho nikdy nespatřili bělocha. Tou výjimkou byl Utita z nejvzdálenější héy. Načapali ho vojáci, jak zkracuje tělo zabitého o hlavu, aby z ní mohl udělat tsantsu. Odvezli ho do Quita k soudu, tam ho propustili na slib, že se vzdá „tradičního obyčeje předků“. Když přijeli Šimkovi, cítil jsem se jako z doby kamenné já: Dodnes jsem si neosvojil práci s počítačem a Šimkovi mi od indiánů přivezli počítačem psaný španělský dopis! Před padesáti lety neznali ani slůvko španělsky. Domlouvali jsme se prostřednictvím tlumočníka, který měl za ženu Šuárku. A teď mi – adresně – píše předseda sdružení šuárských komunit v Ekvádoru! Na videozáznamu Šimkových sedí před mikrofonem a mluví ke svému lidu. Šla mi z toho hlava kolem. To přece musejí mít v pralese tranzistory! A monočlánky! Tehdy jsme je považovali za nejpřirozenější herce – neznali fotoaparát ani filmovou kameru. Pouhých padesát let! Někteří lidé by řekli, že je to dobře… Technika ale bohužel proniká i do oblastí, které dříve byly tabu. Je to vztyčený prst, jak to dopadne s lidstvem, co bude za dalších padesát let. Časové rozpětí od Emila Holuba do doby cest mých a Hanzelkových je přibližně stejné jako mezi námi a Šimkovými. Když jsme odjížděli do Afriky, někteří nám i vyčetli, že máme jako dopravní prostředek tatru se sedmdesáti pěti koňmi pod kapotou, když Holub se tam vypravil s osmi spřeženími po osmi volech a vláčel s sebou vůz s pontonovým člunem. Prý jsme měli spíše zvolit velbloudy… A srovnejte si to se současností. Cestuje celý svět. Ani za pověstného stěhování národů nebylo v pohybu tolik lidstva naráz. Změny, které nastaly, tedy nevidíte nijak optimisticky. Nezle jim zabránit. Všechno se unifikuje, stírají se rozdíly. Je to ale přirozené právo lidí. Nemůžete chtít, aby chodili nazí, pokud sami nechtějí. Je jen otázkou, co bude dál. Za dalších padesát let. Tím, že se dnes lidé mohou snadno dostat i tam, kam to dříve nešlo, nepřinášejí jen pokrok, ale znamená to i některé nezvratné změny. Třeba kdysi nepřístupná šuárská vesnice Mera. Už tehdy se tam objevili Američané ze společnosti Shell a hledali naftu. Naštěstí ji nenašli, ale budou hledat třeba o sto kilometrů dál a najdou ji. Z někdejších lovců lebek budou dělníci s bezpečnostními přilbami na hlavě. Místo zaříkávačů budou mít možná dostupnější péči lékařů – jenže prales už tam nebude. Není vám trochu líto, že když jste se dostávali na nějaké zapadlé místo světa, stálo vás to tolik úsilí, a teď tam může každý? Když se nedávno Milan Daněk s Alenou Žákovskou chystal za Pygmeji do Konga, napsal mi. Vytáhl jsem naše deníky a okopíroval jim celou stránku, na které jsme popisovali den strávený v osadě Beni. Tehdy jsme se tam dozvěděli, že asi dvacet kilometrů na sever leží osada Pygmejů. Dostávali jsme se tam složitě a bylo to skutečné dobrodružství. Oni si teď najali rikšu s tachometrem a jen tak si tam zajeli. Pygmeje našli přesně v místě, které jsme uvedli v deníku. Po návratu mi poděkovali – i po šedesáti letech se prý může podle našich poznámek jezdit jako s GPS. Viděl jsem záběry z toho místa – a byl to pro mne smutný zážitek. My je poznali nahé, s kouskem banánového lupenu, dobrosrdečné, veselé, dnes chodí v potištěných košilích. Milan Daněk vyprávěl, jak během nedávné tragické války vojáci ze sousední Rwandy – soudobí lidojedi – lovili Pygmeje jako zvěř. Vybrali si pak mozek, protože v něm je důvtip, játra – statečnost, srdce – bojovnost. Kanibalismus na přelomu 21. století. Zveřejnili jste jen část materiálů, které jste posbírali.
Není tajemstvím, že jste je věnoval zlínskému muzeu a teď se intenzivně zabýváte jejich zpracováváním. Materiálů, které jsme s Hanzelkou nashromáždili, je spousta a já jsem rád, že nezůstávají ležet ladem. V Muzeu jihovýchodní Moravy z nich vznikla stálá výstava, asi deset vysokoškolských diplomových prací, skupina odborníků zpracovává obsáhlý fond do počítače, probírají negativ po negativu, skenují tak, aby se to zachovalo pro budoucnost. Do koloniální Afriky, kde jsme byli s Hanzelkou dva roky, už nikdo nepojede. Byli jsme asi jedni z posledních Čechoslováků, kteří tamní svět zachytili se vším všudy, se zápory i klady. Také jsme to tak k nelibosti tehdejších cenzorů hodnotili. Dnešní Afrika je docela jiná. Třísvazkové Afriky snů a skutečnosti se prodalo přes půl milionu v osmi jazycích včetně třeba estonštiny nebo čínštiny. Že se prvního vydání ujme prestižní nakladatelství Družstevní práce, které mělo na sto tisíc členů zvyklých na dobré autory, pro nás bylo, jako kdybychom dostali Nobelovu cenu. Přál bych vám pocit úlevy a zadostiučinění, když se po dvaceti letech zakázanosti ujala archivního fondu odborná instituce, kde to všechno opět začalo žít. Co by si s takovým odkazem počaly naše děti? Vy jste nejen zavalen archivací materiálů, které jste s Hanzelkou nasbíral po světě, ale i spoustou pošty. Dojdou i obálky Zikmund, Zlín. Někdy se až cítím trapně, kolik lidí mi píše. Neznámí lidé se mi svěřují se svými problémy, jako kdybych byl nějaký ombudsman. A já nestihám odpovídat. Nikdy jsem neměl sekretářku. Co nenabuším do staré consulky, není. Odmítám pozvání do televize, do rozhlasu, křtění cizích knih. Přednost má inventarizace archivu, tu za mne nikdo neudělá. A teď práce na knize o Sumatře. Podnět k ní dal Rudolf Švaříček. Ve zlínském archivu objevil nedokončený rukopis ze sedmdesátých let, který už jsme nemohli vydat. Spolu s dosud nepublikovanými fotografiemi a dokumenty to může být velkoformátová kniha s exkluzivními přílohami. Tečka za literární činností H+Z.
