JOSEF FORMÁNEK
„A moje zábava, to bylo každej den jezdit po vizitě, hnedle od operačního stolu do buši na lidožravý lvy.” Osmdesátiletý český lékař, světoběžník, dobrodruh a lovec dr. Zdeněk Cakl se uchichtne a pak se slastně zadívá do dálky, aby ještě šťastně dodal: „Jo, skoro každej den… Byli to zabijáci. Když jsem jednou zastřelil lvici, našel jsem v jejím žaludku zbytky lidských prstů.” x x x
Blízko pohoří Matopos, kde jsou jedni z posledních volně žijících bílých nosorožců, žije dodnes jeden z posledních volně se pohybujících bláznů, kteří si stačili opatřit křídla. Lákalo mě to napsat o zapomenutém českém Georgi Adamsnovi, muži ztraceném v buši, který toužil po dobrodružství, zvratech osudu, nebezpečí a práci. Ne snad kvůli penězům nebo slávě. Kvůli vlastnímu pocitu, že si zařídil život tak, jak sám chtěl. Všechno to vlastně začalo už v roce 1939, kdy se Zdeněk Cakl stal na UK, fakultě lékařské, doktorem. Ještě stačil po válce odcestovat do Paříže studovat dětskou chirurgii, aby mohl pozd ěji nastoupit na II. Chirurgické klinice v Brně. Ale to už v roce 1954 odjíždí, vyslán s manželkou – zdravotní sestrou do Korei pracovat jako vedou chirurg do zdejší čs. Nemocnice. Cesta začíná…
Tam Cakl začne teprve nasávat dálky dobrodružství a chirurgickou jistotu. Úspěšně odoperuje několik beznadějných případů z řad těžce raněných korejských případů z řad těžce raněných korejských vojáků. Za svou práci obdr ží osobně od Kim Ir Sena vyznamenání. Stejně brilantní a přesnou práci odvádí později i ve Vietnamu, kam se s manželkou Jarkou hlásí už dobrovolně. Je v nemocnici i večer, když ostatní spí. S nejposlednější vietnamskou žebračkou jedná vlídně, s humorem, ale i s pokorou. Získá si tím většinu lidí z okolí. Mají ho rádi.
ČESKÝ KOUZELNÍK. Jediné,co vesničanům asi trochu vadí, je, že nemají s manželkou dítě. Přijíždí za ním sám ministerským předseda Vietnamu Fan VAnDong a tak trochu i na popud Caklových jim daruje mimo řádu práce Vietnamské lidové republiky i malou vietnamskou holčičku Than Thie Tiep. S odůvodněním, že po válce mohou sice obstarat chlapce, ale ne dívky. Ze skupin opuštěných dětí, kterým rodiče vzala válka, se tvořili lupičské bandy, které přepadávaly z hladu lidi. Caklovi tedy malou Tiep adoptovali. Po příjezdu do Československa sice na hranicích zavládlo z nedorozumění malé zděšení, že se jedná o únos, ale usměvavý a samorostlý Cakl dává věci do pořádku. Zatím mu vše vychází… Krátce na to je spolu s manželkou delegován do Etiopie. To je to, co hledal! Zalíbí se mu ta natolik, že po čtyřech letech, kdy se má vrátit, přistává v Ruzyni letadlo jen s ostatními pracovníky a jeho manželkou Jarkou, která tu má rodiče. Její muž Zdeněk sice také, ale prostě to tak asi bůh udělal, že ho zakořenil všude. Už si zvolil. Etiopie se stala jeho láskou a zemí neomezených možností. Dr. Zdeněk Cakl: „Etiopie byla pro mě tak trochu starověk, středověk a novověk dohromady. Kde jinde vás může přijmout na audienci císař žijící v přepychovém paláci se zvěřincem a přitom zavádějící socialistický humanismus. ” To ale pro něj nebylo ani tak fascinující. Dostal tu na starost určitý počet lidí, podřízených i pacientů, mohl operovat, ale … i lovit. Nebyl totiž obyčejný doktor s asketickou a pedantskou povahou. Tenhle chirurg (kdyby se v tomto oboru konal nějaký šampionát, určitě by nehrál za béčko), miloval přírodu. Už z Asie poslal na své náklady našim muze ím několik preparátů a brněnské ZOO zvířata. Volně lovit v Etiopii mimo několika divočejších kmenů, které se na to nikoho neptaly, nemohl jen tak ledaskdo. Na Cakla se to nevztahovalo. Měl…
DOBRÉ STYKY S CÍSAŘEM. Harar byl častým místem císařových návštěv. Vládce se tu narodil a při svých nostalgických toulkách občas zabloudil jako správná hlava státu i do nemocnice pro chudé, kde doktor Cakl pracoval a spolu s ostatními kolegy šířil slávu Československa. Jednou tam však vyslal svého posla cíleně, aby Cakla přivedl do nemocnice pro bohaté, k císařově neteři. Nikdo z domácích ani čtyř zahraničních lékařů si jí netroufl operovat, protože nemohl přijít na to, co to je. Cakl tam vpadl opět plný vtipu a chvíli se svými německými kolegy ještě žertoval, než se stačil připravit. Ze strachu mu nikdo nechtěl dělat ani asistenta. Vybral si domorodé sestry a začal. Tenhle případ naštěstí znal ze své praxe v dětské nemocnici Brně – zauzlení střev, které se vyskytuje skoro jen u dětí. Císařově neteři bylo dvacet let… Zdeněk Cakl: „Řekl jsem jí, že musí být okamžitě operována, jinak zemře. Bez cavyků, na rovinu. A ona řekla: „Já vám věřím, operujte mě.” Ostatní lékaři byli rádi, že přešla odpovědnost na někoho jiného a spolu s personálem zatím začali vzývat různé domorodé bohy, islám a snad i křesťanství dohromady, aby to dobře dopadlo. „A dopadlo,” uchichtne se do kamery dětsky samolibý stařeček a oči jako trnky mu rozpustile přeběhnou po ostatních, jestlipak se tomu taky zasmějí. Tak lehké to ale nebylo. Druhý den po operaci se totiž pacientce vrátil předoperační stav. Opět se celá nemocnice modlila, aby se to tomu Čechovi povedlo, jinak budou muset všichni jít, jestli to vůbec přežijou. A Cakl tak císařovu neteř znovu otevřel, střevo už jen nevytáhnul, ale resekoval, aby se vyhnul nebezpečí, že opět do sebe vklouzne. Amputovaný kus vyjmul a zašil. Stav pacientky se zhoršil. Asi dva dny byla špatná s ní celá nemocnice ze strachu císaře. Nakonec se stav dívky rapidně zlepšil. Nemocnice získala veškeré výhody, které potřebovala.
Když se Cakl v rozhovoru před císařovou suitou zmínil, že rád loví, vyšlo pro všechny guvernéry, státní úředníky a policii nařízení, že mu ve všem musí vyjít vstříc. V tom bylo zahrnuto i právo lovit. Všechno, co vydělal, utratil při lovu. Nejraději chodil na lvy. Měl povolení zabít dva, přiznal však, že jich zastřelil osmnáct. Stejně mu to nikdo nevěřil. Každý byl přesvědčen, že jich bylo víc. Vesničané z jihu, kteří za ním do nemocnice docházeli buší od somálských hranic, většinou nedošli všichni. Byla období sucha a v údolí řeky Eder se vyrojilo moc lidožravých lvů. Vždycky po vizitě vzal pušku a šup na ně. Jednou mu četníci donesli tělo znetvořeného člověka, kterého napadl slon. Tak dokončil vizitu a odjel za ním. „Jo, sloni jsou potvory. Když si totiž chtějí odpočinout, tak se otočí hlavou směrem odkud přišli. To aby viděli, kdo jde po jejich stopě. A tak musí jit na lov vždy dva. Jeden sleduje stopu a druhý okolí.” Pan Cakl se zaujetím předvádí lovce, jak pokrčen sleduje okolí: „Nejlepší je střelit, až když vidíte třetí vrásku na chobotu. Rozumíte? To vyjde ta nejlepší rána. Ale musíte ho střelit pře ucho.” Pak se spiklenecky usměje: „Ale taky se dá střelit slon zezadu, i když je to nefér. To ho střílíte pod ocasem podél páteře…”
Jednou jel Cakl se svým kolegou Josefem Šebestou terénním autem opět na lov. Zajeli omylem doprostřed malé vesnice. Tam je zastavila skupina ozbrojených domorodců. Obklíčil jejich auto, ale jak je uviděli zblízka, odskočili jako opaření a začali s úctou i křičet: „Náš hakim”. Cakla dobře znali. Všichni s ním chtěli jet na lov. Doktor si vybral dva a ti to považovali samozřejmě za náramnou čest. Josef Šebesta o něm ve své knížce o Etiopii píše: „Rád se bavil třeba i s vězni, kteří do nemocnice chodili uklízet. Poté, co byli z vězení propuštění, první cesta vedla k němu. Doktor totiž dával každému propuštěnému vězni deset dolarů do začátku nového života. I proto mu všichni říkali český Schweitzer”. Pro doktora to jsou nejkrásnější chvíle jeho života. Na dvorku jeho etiopského domku má ochočeného paviána, papoušky a přítulnou lvici Mau… Ta se po ránu vždy objeví Caklovi v ložnici. Pohoda. Jenže čas letí… Po čtyřech a půl letech, kdy se nevrátil do republiky ho naše úřady vyzvaly ať se vrátí, že to prozatím nebudou brát jako nedovolené opuštění republiky. Měl tam místo něho na výměnu přijet jiný lékař. Císařská kancelář se k tomu vyjádřila, že žádného jiného chirurga nechce: „Nejsme schopni najít místo pro dalšího lékaře. Je tu místo jen pro jednoho chirurga. Na něm ale už pracuje doktor Cakl, o kterého máme eminentní zájem.” Nakonec po písemném naléhání své ženy svoluje Cakl i se lvicí Mau k návratu zpět do Československa. Když se vracel, nevezl si kromě lvice Mau s sebou nic. Vše utratil při lovech nebo rozdal. Jeho paní Jarmila si dodneška dobře pamatuje, jak přijel domů, a první , co bylo jeho, že jí ještě mezi dveřmi vynadal. Že prý mu zkazila život, když ho tahá do Československa, protože musí mít doma chlapa. Cakl byl „doma” jen pár let a už ho to zase táhlo ven. Připravoval se. Chtěl zpátky do Etiopie. V době, kdy jiní ukládali na tuku a na konta pro koupi auta, chaty…, doktor neustále zaměřuje své znalosti na nemoce, které se vyskytují v afrických zemích. Chybí mu řvaní lvů, nekonečné cikády a rozesmáté tváře Afričanů. Největší splín na Cakla přichází na podzim v době plískanic, kdy je pro něho velkoměsto Brno tím je ošklivějším místem na Zemi.
Afriko, Áááfriiikóóó… V té době si ale může doktor číst maximálně v knize Joy Adamsové volání divočiny a v knize George Adamse Můj život se lvy. Navíc i lvici Mau musí Cakl dát do brněnské zoologické zahrady. S těžkým srdcem, ale kvůli penězům není jiného zbytí. Chodí se na ni alespoň co nejčastěji dívat. Lvici se tady nelíbí. Cakl neustále sonduje možnosti odcestovat do Afriky. Píše etiopskému císaři s prosbou, aby mu dovolil pracovat kdekoliv v jeho zemi jako chirurg: „Jeho Císařská Výsosti, Haile Selassie I., Císaři… Rád bych se nyní vrátil do Etiopie, kterou mám rád, po které se mi velice stýská. Mám tam také mnoho přátel. Je mi nyní 55 let a cítím se úplně zdráv a schopný pracovat 10-15 let jako chirurg pro Etiopii, kterou považuji za svou druhou vlast…” Z Etiopie se však nikdo neozývá. Zřejmě má starosti sama se sebou. Protože včas nepřišla žádost či vlastně pozvání, prosí Cakl ministerstvo zdravotnictví o nalezení místa někde v Africe. Vzhledem k jeho stáří mu z ministerstva odpověděli, že může spíš něco podniknout sám. Stáří, stáří… Jaké stáří? Caklovi zůstala duše a energie dítěte. Právě 5 let po návratu z Etiopie se mu podařilo zkontaktovat s Rhodesií. Odjíždí v nejvyšší čas. Jak zjistí, že nás obsadila sovětská armáda, nechává propadnout již předem zakoupené lístky na vlak v září a v prvních dnech okupace narychlo odjíždí autobusem do Vídně. Zůstat v republice by byl asi jeho konec. Ve Vídni však těsně před odjezdem upadne do bezvědomí a praští sebou o zem. Krvácení do mozku. Někdo jiný by si asi cestu tisíc kilometrů právě teď rozmyslel. Cakl uvažuje opačně: „Teď už se do Československa vrátit nemůžu. Jako s kardiochirurgem je se mnou konec. Do penze nebo nějaké poradny nechci.” Je rozhodnuto. Odlétá do Rhodesie. Má tam nastoupit do nemocnice v Harare. * * *
Píše se rok 1969. Když letadlo roluje na přistávací ploše, má pan doktor v očích slzy a na tváři úsměv. Směje se na celníky, lidi na ulici. Ti sice nemůžou nic chápat, ale přesto mu úsměv opětují. Áááfriiikááá… Doktor Zdeněk Cakl hned poté, cosi odloží v hotelu zavazadla, se jde ptát ředitele CENTRA HOSPITAL, kdy má nastoupit. Jeho, jak z 50. let vystřižené nadšení do těžké práce lehce šokuje flegmatické Afričany. Brzy si získá uznání a po roce je mu nabídnut lepší post a ohodnocení. Nikdo pak nechápe, když odmítá a chce nastoupit někde blíž k přírodě. Čím budě divočina a rasovina větší, tím lépe. Každému co jeho jest…. Odjíždí do mrňavé provinční nemocnice, spíš takové větší ambulance, kdy jediným doktorem a zároveň jediným bělochem v oblasti o rozloze 7000 km2 a 100000 obyvateli. Jezdí i po jiných ambulancích a odlehlých vesnicích svým Landroverem, který si koupil na splátky. V odlehlých končinách, aby vůbec mohl pracovat, si musí ale nejdříve naklonit místní šamany, aby potvrdili, že je profesionál. Čas plyne pomalu a Cakl, mimo pár vzpomínek na Československo, se jako zaoceánská loď, aniž by to sám věděl, vzdaluje od rodného přístavu. Staví si a zkrášluje dům se zahradou. Má tu už „svůj” prales, svoje jezírko s pestrobarevnými rybkami, které znají lidé o pár tisíc kilometrů dálna sever jen ze skleněných vězení. Začíná sbírat kameny všemožných tvarů, barev a dělá z nich „kamenné záhony”. Obchází je stejně pyšně jako zahrádkáři své astry a jiřiny. Do tohoto ráje ale začátkem roku 1970 najednou přichází dopis z jiného světa. Odesílatel: Jihomoravský KNV Brno, odbor zdravotnictví: „Ministerstvo zdravotnictví ČSR nemůže dát souhlas k Vaší pracovní činnosti v Rhodesii a současně Vás žádá k návratu na Vaše tuzemské pracoviště…” Cakl napíše dopis o samozřejmosti svého návratu, ale … až 31. října 1971. Až do tohoto data mu ředitel brněnské fakultní nemocnice povolil neplacené pracovní volno. Tak co. A Cakl uprostřed buše, kde čas nehraje žádnou roli, zapomene… Po ruce už jen přichází zpráva od advokáta dr. Kobera, že proti němu zavedla městská prokuratura v Brně řízení pro trestný čin, opuštění republiky podle paragrafu 109, odst. 2 Sb. Cakl posílá ihned našim orgánům prostřednictvím JUDr. Kobera odpověď. „Můj odchod do Zimbabwe (Rhodesie) nebyl nikdy motivován politicky…” * * * Dr. Zdeněk Cvakl je odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky a propadnutí celého majetku. Své cenné přírodovědné sbírky už ale stejně dávno rozdal přátelům a muzeím zdarma. * * *
Československo se stává stále menší tečkou. Pupeční šňůru s přístavem zůstávají jen dopisy s blízkými přáteli. Píše mu dcera a zvlášť manželka Jarka. Obě si ho zřejmě moc vážily a v době dospívání Thiep, na sebe i lehce žárlily. Jejich nezodpovědný tatínek Zdeněk je totiž poutavá a nevymazatelným fluidem působící osobnost. Je třeba ho buď milovat nebo nenávidět. Říká se, že pro něj první byla jeho práce, pak Afrika s černochy, přírodou, pak dlouho nic a až potom jeho žena. Byl svým způsobem krutý, když jak píše Thiep – dovedl odejít bez jediného slůvka vysvětlení. Jeho adoptivní dcera si uvědomuje jeho rozmar. V dopisech si Thiep i sama sobě stěžuje na milovaného otce. „Můj chlapec Ludvíček je moc hodný hoch a snaží se mi dát a nahrazovat lásku, která mi chyběla odjakživa…” * * * Mezitím se do míst, kde působí Cakl, stěhuje civilizace, běloši. Zemí proběhne národně osvobozenecká válka. Afrika je jeho život i smrt, ráj i peklo. * * * Asi hodinu před půlnocí k němu přiběhne zchvácený vesničan , aby rychle šel k těžkému porodu. Cakl na sebe rychle nahází věci a utíká k rodičce. Jejich běh k záchraně života náhle zkříží banda asi dvaceti bojovníků za svobodu. Utíkající lidé a jeden běloch! Oba povalí na zem a začnou je bít kovovými tyčemi, oštěpy pěstmi a samopaly, Zakrvácený 60letý doktor si už v klubíčku kryje jenom obličej. Čeká na zázrak nebo na smrt. A zázrak přichází! Život mu zachrání samotný vůdce skupiny, který až zblízka pozná ve tmě starého dobrého Cakla. Osud někdy kouzlí kruté čáry. Druhý den nato musí sám zraněný doktor pitvat sedm zabitých Afričanů, které odmítá domorodý řidič jet ve dne se sanitkou pro krevní konzervu, protože by musel projet bojujícími oblastmi, Cakl jede místo něho. A v noci. Když se ho šokovaní známí ptají proč,odpoví, že v noci lze dobře pozorovat zvěř. Přes tyhle příhody svoji ambulanci nikdy nehodlá opustit. Roky mu sice přibývají, ale s nimi i jakási síla, která ho nutí stále silnější plácat křídly bláznů. I v rhodeské oblasti pohoří Matopis se brzy rozkřiklo jeho lovecké umění. Když jeden slon ušlapal matku s dvěma dětmi, požádaly ho úřady o pomoc. Cakl vzal pušku, jídlo, vodu a šel. Připojili se k němu skoro všichni muži z vesnice. Cakl šel, nemluvil a jen nahrbený očima sledoval spolu s jedním stopařem zabijákovy stopy. Dva dny ze sebe nevypravil souvislou větu. Třetí den smrtelným výstřelem slona teprve odemkl svůj jazyk. * * *
V roce 1990 ho navštívili lidé z čs. velvyslanectví. Do češtiny se už v jeho osmdesáti letech míchá angličtina, němčina a domorodé jazyky: „Mám lásku k věcem. Ne pro jejich hodnotu, ale pro jejich krásu. Nejraději mám hnědou barvu a hladí velký vejčitý kámen. Ke kamenům má zvláštní vztah. Nanosil je do svých terásek z dalekého okolí. „Co byste řekl tomu, kdybych tento dům a zahradu věnoval velvyslanectví jako dar? Je to tu dobré rybaření a na lov. Jsem už moc starej. Zítra můžu třeba zemřít.” Ataše se usměje a na nahluchlého Cakla zakřičí: „Lidé prý z vás tahají peníze.Prý dokonce platíte někomu v Harare studia?”„Jo. Ashovi. Tenhle rok skončil elektrotechnickou fakultu. Vždycky když jsem potřeboval peníze, rodal jsem jednu ze svých trofejí. Hlavně sloní kly. Měl jsem jich 14″ „Ale školství je v Zimbabwe zadarmo. Neokrádá vás?”„Nemůžou mě okrádat. Co by mi vzali? A když, tak já toho moc nepotřebuji. Mám dům, který neplatím. Víc mimo jídla nepotřebuji.”* * *
Už v době uvolňování v roce 1987 přijela za ním po dvou desítkách let jeho manželka Jarka a také jeho sestra. Jsou u něj tři měsíce a pan Cakl cítí, že už se od se dost vzdálili. Na stará kolena mu už je nepříjemná ženská pečlivost, se kterou se obě snažily dělat v domě pořádek. Chce mít nejspíš i svůj klid. Když se po dvou a půl měsíci všichni loučí, už asi vědí, že se vidí naposledy. Třicet pět tisíc korun za letenku už zřejmě obě důchodkyně neseženou. Stejně jako vitalitu k riskantnímu výletu do Afriky za tím starým unaveným, ale veselým bláznem. Je jim asi zvláštně. Mile a krátce se polibkem rozloučí. Možná… Co jim tehdy probíhalo hlavami, zůstane navždy jejich tajemství. To, co si však řekly, ne: „Nemůžu, umřel bych. Nesnesl bych změnu podnebí.” Vím určitě, že bych se cítil vyplašený jako indián Červuš z jihoamerických pralesů, kterého přivezl známý botanik A.V. Frič do Prahy.” Cakl tvrdí, že by ve městě nevydržel: „Kolem našeho baráku na kraji Brna jezdí spousta aut a smrděly by mi pod nos.”Přitom je ten jejich dům úplně fantastický. Těsně za zoologickou, kde je z druhé strany pohled do lesa. I srny tam chodí. Ale chyběla by mu kamenná zahrada, nelétal by mu tam ukřičený pták turako a pestrobarevné rybky by mohl pozorovat jen přes studené sklo akvárií. * * *
Doktorka Eder s Caklovou sestrou slyšely kázat v kostele v Bulawayo kněze o křesťanství a o pomoci bližnímu svému. Při odchodu z kostela poděkovala Caklova sestra misionářce za její pomoc bratrovi ve stáří: „Vy jste opravdový křesťan.”Dr. Eder jí odpověděla: „Ne, já, to Váš bratr, i když nevěřící, je pravý křesťan.”
P.S.: Podle posledních informací z korespondence neměl Zdeněk Cakl na podzim roku 1991 ve svém domě až ani jediný sloní kel…
Za pomoc při shromažďování informací, fotografické a filmové dokumentace děkují Aleně Myřatské a Přemyslu Rabasovi.
