Text a foto André Vltchek
Utečenci kvůli změnám životního prostředí – environmental refugees – je nový výraz, který se zabydlel v Tichomoří.
Zatímco se na obrazovkách televizí celého světa objevují reportáže o vlivu světového oteplování na Aljašku, ledovce v Argentině a prognózy, jak zvyšující hladina moře změní Manhattan, tady zcela bez velkého zájmu světové veřejnosti doslova mizí celé země: Tuvalu, Karibati, Maršálovy ostrovy. Pevnina jedné z nejmenších zemí na světě – Tuvalu – ztracené uprostřed oceánu, se zdvihá nad hladinu moře jen do pěti metrů. Již nyní se přes mnohé korálové ostrůvky pravidleně valí vlny a slaná voda ničí i to málo, co tu v minulosti rostlo. Pokud se trend nezpomalí či nezastaví, během třiceti, nejvýše padesáti let budou muset všichni obyvatelé tuto zem opustit. Moře ji ještě nějakou dobu nepohltí celou, ale zbydou jen holé atoly bez porostů, které zahluší přílivy slané mořské vody. Již nyní zdejší vláda jedná se svými protějšky v Novém Zélandu a Austrálii o emigraci svých občanů.
VINU NEMAJÍ JEN NOVINÁŘI
To, že se o situaci v Tichomoří ví poměrně málo, není jen vina novinářů. Cestovat do Tuvalu či Kiribati je krajně namáhavé, zdlouhavé a drahé. Jediné letecké spojení mezi atolem Funafuti (kde se nachází jediné letiště pro lety do Tuvalu) a okolním světem je přes Suvu, hlavní město Fidži. Starý vrtulový CONVAIR-580 z roku 1956 létá na této lince pouze dvakrát tydně. Cesta trvá dvě a půl hodiny a zpáteční letenka stojí téměř tisíc amerických dolarů! Letiště v Suvě navíc není pro Fidži hlavní, téměř všechny dálkové lety z ostatních částí světa končí v turistickém městě Nadi. A Fidži je navíc zemí, které se mnozí cestovatelé vyhýbají kvůli nestálým politickým poměrům a hrubému narušování lidských práv ze strany vládnoucí junty, stejně tak jako kvůli rostoucí zločinnosti, která doprovází sociální pád této země. Air Chathams, která mohutný stroj na lince do Tuvalu provozuje pro Fiji Air, je novozélandská společnost, a létá v několika zemích Tichomoří. „Pro Tuvalu jsme jakýmsi vzdušným mostem,“ vysvětluje kapitán Tourtouras. „Na palubě máme léky pro místní nemocnici. Často převážíme na Fidži těžce nemocné. Dokonce vezeme občas na palubě i mrtvoly. Letíme se vším, co občané Tuvalu potřebují a co se vejde na palubu. V Tuvalu nás všichni znají, ale my nemáme nikdy čas se tam zastavit. Jen přistaneme, zamáváme lidem na letišti, otočíme se a míříme zpět.“ Atol Funafuti je hlavní obydlenou oblastí této země s pouhými dvanácti tisíci obyvateli. Letadlo jde prudce na přistání. Z výšky několika set stop je atol jedním z nejkrásnějších míst na světě. Bílé korálové ostrovy, sytá zeleň tropických porostů, vysoké palmy, rezavě oranžové vraky lodí, modrozelená průhledná voda a nadherné korály na dně oceánu. Ostrůvky atolu jsou ale jen několik metrů široké. Nechápu, jak se tady dá přistát. „Teď uvidíte runway,“ čte mé myšlenky kapitan Toutouras . „Je snad jediná na světě vybudovaná z korálů. Postavili ji tu Američané během 2. světové války. Měli tady leteckou základnu, zatímco Japonci byli o několik atolů dál, tam, kde je nyní Kiribati. Během války bylo na území Tuvalu celkem šest tisíc amerických vojaků. Bombardovali odtud japonské základny na území Kiribati, Nauru a Maršálových ostrovů.“ Přistávací dráha je bílá a dlouhá téměř přes celý ostrov. CONVAIR-580 se jí elegantně a suverénně dotkne. „Všimněte si záplat na dráze,“ ukazuje kapitán. „Během záplav, a poslední tu měli před týdnem, se voda převalí přes celý ostrov. Runway je tak třeba opravovat několikrát do roka.“ Přistával jsem na stovkách velkých a malých letišť, ale to, co jsem kolem sebe viděl na Tuvalu, jsem nikdy předtím nezažil. Na přistání se přišel podívat celý ostrov. Stovky mužů, žen a dětí stály kolem přistávací dráhy. Pak jsem si vzpomněl, co mi vyprávěl kolega z OSN, který na Tuvalu pravidelně létá: „Vládní budova je pouhých padesát metrů od letiště. Pokaždé, když přistane letadlo, téměř všichni úředníci zamknou kanceláře a jdou se podívat, kdo přiletěl.“
MOŽNÁ JEN TŘICET LET
Atol Funafuti je široký prstenec vytvořený z několika úzkých pruhů „země“ (v podstatě z několika korálových ostrovů), v průměru jen několik desítek metrů širokých. Je hlavním ostrovem a je na něm téměř vše, co země potřebuje k přežití: přistávací dráha a malý dřevěný domek, sloužící jako mezinárodní letiště, nemocnice, požární zbrojnice, neúměrně velká vládní budova vybudovaná za pomoci Taiwanu (Tuvalu ho pragmaticky „uznává“ a za to dostává miliony dolarů ročně, zato diplomatické vztahy s Čínskou lidovou republikou jsou na nule), několik obchodů a desítky kostelů všech možných náboženství včetně extrémních mormonů a svědků Jehovových. Z malého přístavu, vybudovaného ve vzdálenosti dvou kilometrů od vládní budovy, odplouvají lodě na další tuvalské atoly. Život je tu pomalý. Vysoké palmy a další porost sice do jisté míry chrání většinu domků a chatrčí před přímým sluncem, pracovat však v takovém vedru není možné a obyvatelé proto „odpočívají“ jak v noci, tak i několik hodin ve dne. Mnohé domky, jak je zvykem v Polynésii, jsou otevřené, bez skleněných oken a stěn, vybudované na dřevěných podpěrách. Hrobky zesnulých zdobí dvorky před nimi. Tuvalu je chudá země a přežívá pouze díky mezinárodní pomoci a z podpor rodinných příslušníků těch, kteří v minulosti emigrovali na Nový Zéland, do Austrálie a jinam. Na ostrůvku Amatuku se nachází malá námořnická škola vzdělávající místní muže, ti ale odcházejí pracovat do ciziny. Tuvalu také prodává licence zahraničním, převážně asijským rybářským společnostem. Mělo obrovské a zcela nečekané štěstí. Každá země má dvě až tři písmena na obrazovce, jež ji identifikují na internetu. Například Spojené státy používají „com“, Austrálie „com.au“, Velká Británie „co.uk“. Tuvalu si zažádalo o „tu“, ale protože bylo zamluveno pro Tunis a Turecko, Tuvalu obdrželo „tv“. Koncem 90. let byly najednou velké televizní společnosti jako CNN a BBC ochotny platit miliony dolarů jen za to, aby součástí jejich internetových adres bylo „tv“. A Tuvalu vydělalo 45 milionů amerických dolarů, když své „tv“ prodalo firmě VeriSign.
VŠICHNI MOHOU UMŘÍT
Žadné peníze na světě však nemohou zastavit oteplování planety. Sumeo Silu, ředitel tuvalského Národního úřadu pro boj proti katastrofám (National Disaster Management Office) vysvětlil, že Tuvalu může zmizet přes noc z povrchu planety: „Nejsme připraveni na přírodní katastrofy o nic víc než před deseti lety. Tuvalu leží na stejném ohňovém prstenci (ring of fire) jako Indonésie. A vzpomeňte si na tsunami. Jenže naše topografie je zcela jiná než Acehu. Nejvyšší bod máme pouhých pět metrů nad hladinou moře. Pokud Tuvalu zasáhne tsunami, všichni zemřou.“ Podle něj je problém v tom, že obyvatelé nechtějí opustit své domovy. Aby země nezmizela, musela by ale většina států světa podepsat a dodržovat Kjótský protokol a zpomalit oteplování planety. David Manuella, ředitel střediska Univerzity jižního Tichomoří v Tuvalu (Center Director of USP in Tuvalu), je však pesimistický. Domnívá se, že proces oteplování je neodvratný a obyvatelé budou muset korálové ostrovy opustit: „Minulý týden jsme měli vysoký příliv, tak zvaný king tide. Mnohé domy se ocitly čtyřicet centimetrů pod hladinou moře. Není to poprvé, co jsme měli záplavy. Tento trend je ale nový. Za padesát let tu už nikdo nebude moci žít. Možná i dříve. Země, které jsou odpovědné za světové oteplování a zvyšování hladiny moře, by měly převzít odpovědnost a pomoci nám. Mám na mysli hlavně USA a Evropu, Rusko, Čínu.“ A pak se rozohňuje: „Spojené státy stále mluví o velrybách a vedou s Japonskem nekonečné spory o jejich lov. Ale nezajímá je, že v Tichomoří mizí celé národy, kultury, rasy! Kdy se konečně velké země rozhodnou zpomalit skleníkový efekt a pomohou nám přežít? Mnohé bohaté státy pořád mluví o bezpečnosti světa; ve jménu této bezpečnosti vedou války v Iráku, Afghánistánu a jinde. Naše tichomořské národy se však doslova potápějí!“ Ptám se, zda existují alternativy. Zda by pomohly hráze či jiné velkostavby, které se používají v Evropě k záchraně historických měst jako Benátky nebo Petrohrad. „Bylo by to daleko dražší než emigrace. Není nás mnoho – v Kiribati, na Maršálových ostrovech a tady. Spojené státy by měly pomoci Mikronésii a Austrálie by měla pomoci Tuvalu a Kiribati.“ A pak rozvíjí svůj ‚velký plán‘: Austrálie má mnoho neobydlených ostrovů na severu, směrem k Papui – Nové Guinei. Mohla by obyvatelům Tuvalu tyto ostrovy věnovat… Austrálie ale evidentně o takové řešení nestojí. Předseda australské vlády John Howard odmítá o tom s vládou Tuvalu diskutovat. Vláda Nového Zélandu je daleko otevřenější a přislíbila, že každý rok přijme určité množství tak zvaných environmental refugees.
KRÁSA A ODPADKY
Ale v jakém stavu je vlastně tato země nyní? Z letadla vypadá Tuvalu nádherně. Barvy jsou až nesnesitelně ostré a téměř smyslné. To, po čem miliony přepracovaných Evropanů a Američanů touží – palmy, bílé a prázdné pláže, teplá mořská voda, nádherné korály – to vše zde je. Bohužel se toho ale na ostrovech najde daleko víc, a ne vše je krásné. Funafuti je doslova zasypán odpadky. Vraky lodí a staré automobily rezivějí u pobřeží a u úzkých cest. Stovky žen vybírají z moře škeble a vyrábějí z nich ozdoby, které pak za pakatel prodávají na Fidži a jinde; na Tuvalu to však ničí celý ekosystém. Poškozené korály a mangrovy zavalené šrotem nemohou bránit ostrovy před přílivem a vlnami jak by měly. Katolický kněz Fr. Camille Desrosiers z kanadského Québecu, který v Tichomoří žije a pracuje od roku 1956, se dívá na situaci v Tuvalu docela skepticky. „Před několika lety tu byly jen desítky aut, i to bylo příliš, neboť jde o maličké ostrovy. Teď jich tu máme stovky. Lidé se příliš spoléhají na zahraniční pomoc: nikdo tady nemusí pracovat, aby přežil. Naučili se jen konzumovat, neznají cenu peněz či věcí. Kupují to, co nepotřebují.“ Sám ručně postavil několik domů pro rodiny, kterých mu bylo líto. Je mu přitom sedmdesát osm let. Místní mu ani nepomohli. „Nenaučili se pracovat. Je to jakýsi nezdravý začarovaný kruh. Mohu vám nabídnout příklad. Předseda vlády nedávno navštívil Koreu, která nám darovala zbrusu nový autobus firmy Hyundai. Po několika měsících technici přestali měnit vodu v chladiči a kdo ví, co ještě. Zničili motor. A místo toho, aby vozidlo opravili, jednoduše ho zaparkovali na kraji ostrova, odšroubovali jedno kolo, roztahali sedadla. A tady ho vidíte. Zbrusu nový moderní autobus po roce provozu na Tuvalu.“ Vypadá otřesně, ale není to nejhorší, co vidím. Z vody se zvedá jako přízrak zrezivělý vrak velké nákladní lodi. Kolem desítky rezivějících osobních vozů. „Oteplování planety není jediné, co Tuvalu zničí,“ míní kněz. „Na obou koncích atolu Funafuti již pokáceli palmy, aby udělali místo pro další skládky odpadků. Lidé nemají žadnou úctu k přírodě. Podívejte se na sousední Fidži. Tam by kokosové palmy nikdy nepokáceli, kokos není jen k jídlu a k pití. Dají se z něho vyrobit krásné předměty, kosmetika a další. Tady ho jen otevřou, vypijí tekutinu a zbytek vyhodí na už tak vysokou horu odpadků.“ Jde jen o nedostatek úcty k přírodě? Vláda Tuvalu je zkorumpovaná a zcela neefektivní. Místní úředníci žijí dvojí život: jeden na Tuvalu, druhý na nekonečných služebních cestách placených ze zahraničí. Vyšší úředníci mají domy a byty v Austrálii a jinde. Diety ze služebních cest jsou daleko vyšší než platy. Vysoká procenta z desítek mezinárodních ‚projektů‘ se ztrácejí v kapsách státních úředníků a členů vlády. Na oficiálním informačním serveru Ministerstva zahraničních věcí Spojených států se o korupci vlády Tuvalu píše jako o něčem zcela samozřejmém. A rozhovory s místními občany to povrzují, stejně jako letmý pohled na desítky drahých vozidel zaparkovaných před vládní budovou.
KDO STOJÍ O ZÁCHRANU
Zdá se, že boj za záchranu Tuvalu úředníky příliš netrápí. Moře se zvedá, odpadky brzy zaplaví všechny neobydlené části. Ekologická zkáza této malé a krásné země je ale bezesporu pro mnohé klíčem k bohatství. Evakuovat celé obyvatelstvo někam do Austrálie (a proč vlastně tam, proč ne do Číny, Ruska, Spojených států či do Evropy?) je jednoduchým řešením. Nestojí nic. Naopak, ještě se na něm dá vydělat! Zdá se, že zachránit Tuvalu nechce nikdo: ani země odpovědné za ničení životního prostředí na planetě, ale ani zdejší vláda! Zpátky v kanceláři náměstka ministerského předsedy se ptám na ekologickou situaci na Funafuti. Moje otázka ho zarazí. Většina cizinců (a moc jich tu není) přijala oficiální verzi, že Tuvalu je pouze obětí. Pak ale připustí, že nelegální skládky a doslova hory odpadků jsou téměř tak velkým problémem jako oteplování. Řešení ale zní příliš abstraktně: „Měli bychom vypracovat legislativu, podle které by byly odpadkové skládky nelegální. Jednáme od roku 2000 s Austrálií o projektu zpracování odpadu. Jsou to přece naši lidé, kteří spoléhají na import a vyhazují věci před své domy.“ Jdu tedy pohovořit s „jeho“ lidmi. Do vesničky Tekavatoetoe, jen pár kilometrů od hlavního města Tuvalu Vaiaku, kde sídlí vláda. Malá zátoka uprostřed ostrova je doslova zaplavená odpadky. Z té hrůzy se zvedají domky na dřevěných sloupech. Zápach je v téměř čtyřicetistupňovém horku nesnesitelný. Odpadky „přetékají“ do moře. Teměř celé pobřeží ostrova Funafuti je jakousi odpadkovou skládkou a tudíž zcela nevhodnou pro koupání, případně pro turismus (který na Tuvalu v podstatě neexistuje). Místní si však na to nejspíš zvykli. Někteří se nad horami odpadků klidně houpou ve svých sítích. Klepu na první dveře. Otevře mladý muž a velmi slušnou angličtinou mi vysvětlí, že odpadky sem nechala navozit vláda. Místní lidé to už nemohli vydržet a jednou zablokovali přístup kamionům, připraveni bojovat proti tomu, aby se nechali zasypat špínou. „Léta požadujeme, aby vláda problém s odpadky řešila. Nic pro to ale nedělá.“ Kolem odpadků se promenují prasata. O několik metrů dál objevuji další vrak staré lodi. Po několika minutách chůze narazím na malý hřbitov. Dvě rodiny si tu v klidu povídají. Nejprve si myslím, že přišli navštívit zesnulé. Pak mi dochází, že sem přišli především proto, že je tu čisto.
ZÁJEM ČI NEZÁJEM?
Na třetí den si půjčuji loď a jedu kolem celého prstence ostrovů atolu Funafuti. Jsem opět obklopen zemským rájem a nádhernými barvami; Tuvalu je zemí extrémů. Po více než hodině dojedu na ostrov Funafalu. Bílá pláž, modrozelené moře a několik domků. Většina se rozpadá, nikdo v nich nežije. Dávám se do hovoru s Kesiou, ženou, která drží v náruči svou malou dcerku Latishu a čeká na loď, jež ji odveze na Funafuti. „Jezdím sem tak jednou do roka. Je tady krásně. Ráda tu odpočívám. Je to ale smutné místo. Dříve zde žily stovky lidí, dnes je tu jen pět rodin. Někdy to vypadá, že vláda chce, abychom tuto zem opustili.“ Vláda tím, že dodává pitnou vodu a zajišťuje další podmínky jen na hlavním ostrově, tak vlastně nutí lidi se přestěhovat. Na Funafale už není jediné státní plavidlo a soukromník lidem účtuje čtyřicet australských dolarů za převoz na Funafuti. To je na zdejší poměry hodně. Lidé ale platit musejí – když onemocní, chtějí nakoupit pitnou vodu nebo potraviny. Také tu chybí škola, takže děti musely ostrov opustit. S překvapením ale zjištuji, že tento velmi chudý ostrov nemá problémy s odpadky. Lidé házejí vše, co příroda nedokáže recyklovat, do velkých igelitových tašek, které pak zarývají do země, přesněji do korálů. Není to sice nejlepší řešení, i když daleko lepší než na hlavním ostrově – Funafuti. Pan Folavu je sedmašedesátiletý stařec. Nikdy by neopustil svůj ostrov: „Prožil jsem tu celý život,“ vysvětluje. „Nikam nechci. Vím o oteplování, před týdnem se přes ostrov převalila vlna. Ale my jsme si již zvykli. Naše domky jsou na kůlech a nic tu stejně neroste, až na kokosové palmy, takže se živíme rybařením a výrobou předmětů z dřevin a korálů. Tuvalu bude určitě existovat ještě sto let. Tak proč nás stále vláda nutí emigrovat?“ Téměř nikdo z místních, se kterými jsem mluvil, nechce Tuvalu opustit. Na druhou stranu nikdo z vládních úředníků nepřipouští, že by stálo za to bojovat o záchranu země. Absurdní situace. Těch několik „zahraničních odborníků a poradců“ na ostrovech o situaci příliš nepíše a nehovoří. I oni vydělávají těžké peníze na tom, že Tuvalu zřejmě zmizí.
NIC NENÍ NEZVRATNÉ
O několik kilometrů dál od Funafaly se nachází tak zvaná Funafuti Conservation Area; oblast několika malebných ostrovů obkopených neuvěřitelně krásným mořem. Bílý písek a malé, ovšem hluboké porosty původních stromů uprostřed. Nesmí se tu fotit a cizinci sem většinou nemají přístup, pokud nedostanou zvláštní povolení (já uspěl). Prostě nádhera. Poslední den se pak toulám ospalým městečkem, mluvím s lidmi a fotografuji. A večer jsem pozván na neuvěřitelně krásné taneční a hudební představení v malé vesničce Laopou. Desítky mužů a žen tančí a zpívají do noci v tradičních krojích. Snad nejkrásnější představení, jaké jsem kdy v Polynésii viděl. Najednou vůbec nechci, aby Tuvalu zmizelo z mapy světa. Pokud by se tu uklidily odpadky (pokud by Tuvalu dokázalo podepsat dohodu o recyklaci svých odpadků v cizině), oživily by se korály a mangrovy, zlepšila veřejná doprava a služby na odlehlých ostrovech, Tuvalu by mohlo nabídnout světu krásu svých ostrovů a svéráznost své kultury. Pro tak malou zemičku to není málo.
