New Orleans říkají jeho obyvatelé Big Easy, což by šlo s určitou dávkou kunderovské invence přeložit jako Nesnesitelně lehké žití. Vzhledem k ležérnímu přístupu místních k životu je to přezdívka velmi výstižná.
Životem překypující město ale leží několik metrů pod úrovní mořské hladiny a před zkázou jej chrání jen umělé hráze. Po několika dlouhých hodinách jízdy americkým jihem mne z letargie vytrhává nezvyklý pohled z okna autobusu. Všude kolem se rozprostírá voda skoro až k obzoru, celá dálnice vede na pilotech přes obrovskou vodní plochu, každý směr je vystavěn na vlastním mostě. Je to nejdelší most na světě, vlastně mosty dva, vedou přes čtyřicet kilometrů široké jezero Pontchartrain. Na protějším břehu se nachází New Orleans, ve kterém se starosti příliš nepřipouštějí.
POD HLADINOU
První osadníci se tu usídlovali na místech s nepatrně zvýšenou polohou nad okolní podmáčenou krajinou delty Mississippi. Město se však začalo brzy rozrůstat za původní hranice a okolní půda začala být vysušována, odvodňována a hlavně se začalo s výstavbou hrází na obranu proti každoročním záplavám. Tím se narušila přirozená rovnováha. Celé území se totiž nepatrně propadá, ale záplavy každoročně přinášely a zanechávaly na povrchu nové sedimenty. Kromě toho lidská populace odčerpává podzemní vodu a v případě oblasti mississippské delty tím přispívá k dalšímu poklesu krajiny. Je to jako když se z houby odsává voda; houba se scvrkává. V současnosti situace dospěla tak daleko, že většina města se nachází pod úrovní mořské hladiny a přilehlého jezera Pontchartrain a jeho existence je udržována uměle pomocí hrází zvaných levee. Samotná Mississippi nyní protéká pár metrů nad městem, vedena korytem s umělou hrází. V horizontu desetiletí, maximálně staletí, bude situace v podstatě neudržitelná. A to ještě může kdykoliv dojít k další katastrofě typu hurikánu Katrina, při které část ochranného systému selhala a pod vodou se ocitlo osmdesát procent města. V malé uličce Frenchman Street, vyhledávané místními hudebníky, jsem jednoho večera narazil na českého krajana Petera Hajka, který v New Orleans žije. Samozřejmě jsem se po chvíli ptal, jak to bylo za hurikánu Katrina. „Jo, jak tam voni měli ten hurikán, tak to jsem byl zrovna v San Francisku. Všem radili vodjet, tak jsem byl na pár měsíců pryč,“ vypráví nezaujatě a hned stáčí řeč zpět na hudbu a jiná, pro něj zajímavější témata. I když tu jde o extrémní postoj, protože místní na Katrinu většinou vzpomínají s velkým respektem, atmosféru města to vystihuje dokonale.
V CENTRU DĚNÍ
Natěšeně se ženu do historického centra města, slavné French Quarter, Francouzské čtvrti, plné kouzelných domků s balkony s ozdobným kováním a často plnými květin. Vzápětí zjišťuji, že právě probíhá jeden z mnoha jazzových festivalů, opěvujících svou kolébku. Z většiny putyk se ozývá jazzová, jazzbluesová nebo bluesrocková hudba, muzika je ve většině lokálů živá, tanec na parketech v plném proudu. Občas se platí vstupné, ale častěji je vstup podmíněn objednávkou minimálně jednoho drinku, či je vstup úplně volný. Celé město je kompletně na nohou, včetně skupiny haré kršna, která se plnou ulicí proplétá za zvuku známých rytmů a zpěvu. Jedinými, kdo přezírali okolní zábavu, bylo několik mladých, vážných a slušně oblečených mužů, kteří pod třímetrovým křížem s kamennými tvářemi rozdávali kartičky s návodem, jak být spasen ve jménu Ježíše Krista. S postupujícím večerem nabývá zábava na intenzitě. Usuzuji, že by byla škoda zapadnout dle domácího řádu ve 22 hodin večer do Benkley Center, kde jsem se ubytoval, a strávit tam dusnou noc ve společnosti funících a chrápajících chlapů, zatímco venku panuje ten rej. Před půl desátou se tedy v nocležišti stavuji jen vysprchovat, vzít si čisté ponožky a s rozhodnutím přespat někde na nábřeží se vracím jen s vložkou do spacáku a s karimatkou v podpaží na slavnou Bourbon Street, do centra všeho dění.
UKAŽ JE!
Ulice se zdají stále plnější, lidé zaplavili bary, kavárny, stoly v restauracích, taneční parkety a nebo postávají na balkoncích a sledují procesí pod sebou na ulici. Pod terasou jedné diskotéky dav náhle zhoustl, nastal mumraj. Lidi dole pokřikovali cosi na lidi na terase, kteří tam lapali po čerstvém vzduchu. Nejprve jsem nerozuměl, co skandovali. A pak se to vyjasnilo. Ti puritánští Američané provozují o svátečních neworleanských nocích tuto zábavu: vyberou si oběť z řad nic netušících procházejících žen libovolného věku a snaží se ji zasáhnout hozeným náhrdelníkem. Když trefí, nebo když dokonce kurážné děvče korále chytí, strhne se křik: „Show your tits!“ Ukaž kozy! Je-li holka co k čemu, na moment odhaluje prsa a sklízí rozvášněný aplaus. Někdy ovšem ta nejduchaplnější děvčata řvoucí dav samců nejdřív pořádně rozvášní předstíranou cudností a během předstíraného odmítání fasuje další a další korále nebo i květiny. To bývá teprve řev! Jindy, ne příliš často, se děvče odmítne odhalit a sklidí pak opovržlivé hučení. Bujará zábava v ulici Bourbon Street a okolí vrcholí o víkendových nocích bez ohledu na to, jestli se právě koná nějaký festival. Jen živé muziky může být nepatrně méně, o to víc je ovšem reprodukované. Zdá se mi, že od mé návštěvy před několika lety přibylo podniků nabízejících služby profesionálních žen a podobného zaměření. Kromě řady jiných atrakcí má centrum New Orleans i další lákadlo, které ale Evropanovi asi tak zajímavé nepřijde: na veřejnosti zde lze pít alkoholické nápoje svobodně, není je třeba skrývat v sáčcích.
NAHÁ JULIE
V New Orleans ovlivnili Afroameričané náboženský život a současně také, i když nechtěně, přispěli k turistické atraktivitě města. Řeč je o tajemném náboženství vúdú, které se v Louisianě prolíná s většinovou katolickou vírou. Díky černošským sklonům k okultismu spolu s bouřlivou historií New Orleans a spolu s horkým až horečnatým, často velmi podivným prostředím života v podmáčené deltě Mississippi se vytvořily podmínky pro rozvoj alternativního vnímání světa. Ve městě se nenápadně rozvinula kultura paranormálních jevů. Spolu s černošským prvkem byly živnou půdou pro tento proud nesčetné tragické osudy, nepřirozená úmrtí, ať už v důsledku častých požárů, excentrického či přímo zvráceného chování, smrtelných nemocí anebo kriminality. Základ vysoké kriminality leží ve skutečnosti, že prvními osídlenci nové francouzské kolonie v nepříznivém klimatu byli trestanci z přeplněných pařížských věznic. Typickým duchem New Orleans je „nahá Julie“ z ulice Royal Street. Váže se k ní tato pověst: V 17. a 18. století bylo zvykem, že si francouzští aristokraté vydržovali milenky tmavé barvy pleti. Drželi pro ně samostatné domy a případně se i postarali o děti, které se ze vztahu zrodily. Julie ale toužila po nemožném – stvrdit svůj vztah s francouzským gentlemanem svatbou. Francouz se rozhodl vše ukončit požadavkem, který by Julie nemohla splnit. Jednoho chladného prosincového večera jí řekl, že se s ní zasnoubí, jen když stráví zbytek noci nahá na střeše. Pak odešel za kumpány a na Julii si vzpomněl až za úsvitu. Našel ji nahou, schoulenou u vychladlého komína, podchlazenou k smrti. Duch Julie je od té doby jedním z nejpředvídatelnějších duchů New Orleans. Jednou do roka, o nejchladnější prosincové noci, se v okolí onoho domu zjevuje silueta nahé ženy, která doufá, že ráno dostane nabídku k sňatku.
