Píše se rok 1906. Do Vídně přijíždí na návštěvu z Lince, kam se předtím přestěhovali z Braunau na Innu jeho rodiče, sedmnáctiletý mladík. Jeho jméno: ADOLF HITLER. . . . . . Vídeň mladého Hitlera fascinovala. Téměř denně píše do Lince pohlednici svému příteli Augustu Kubizkovi. Nadšeně líčí návštěvu opery, Wagnerovu hudbu. Vrací se však brzy do Lince, kde se mu stýská po širokých vídeňských ulicích, nádherných stavbách, přeplněných výkladních skříních. A tak se do města na Dunaji znovu vydává o rok později v září 1907. Žije v malé, deset čtverečních metrů velké komůrce ve Stumpergasse 31, poblíž Mariahilferstrasse, z tisícovky rakouských korun, které mu zanechala jeho matka, zemřelá v prosinci na rakovinu prsou.
Mladý Adolf, který je přesvědčen, že má nadání budoucího významného malíře, se přihlašuje ke zkouškám na vídeňskou Akademii výtvarných umění ale neuspěje. Není to však jediná osudová rána, kterou utrpěl. Dochází mu matčino dědictví, brzy je bez prostředků. Živí se klepáním koberců a různými pochůzkami, bydlí v malé, tmavé komůrce. Ve volných chvílích a těch má nezaměstnanýHitler dost navštěvuje schůze a demonstrace nejrůznějších politických stran. Především dva rakouští politici mu učarovali: ultrapravicový nacionalista, rytíř Georg von Schönerer a vídeňský starosta, křesťanský sociál Karl Lueger. Oba vystupovali ostře antisemitsky. Von Schönerer z ryzího rasismu, Luegerův antisemitismus byl nábožensky zabarven. U Luegra slyšel Hitler poprvé slova, že bude-li třeba, bude muset být židovský národ vyhuben. Mladý Hitler čte s nadšením časopis “Ostara”, který vydává ultrapravicový extremista Guido von List. Ten je přesvědčen, že vlast Germánů je severní pól. Odtud pak ovládnou celý svět. Von List a jeho žák Jörg Lanz von Leibenfels přicházejí s učením o germánské panské rase a za symbol árijských Germánů používají hákový kříž. V roce 1908 začíná Hitler navštěvovat shromáždění sociálních demokratů. Od roku 1911 čte pravidelně také jejich tiskový orgán “Arbeiter Zeitung”. Je nadšen pevnou organizací strany, odmítá však jejich internacionalismus. To ve Vídni, (i tehdy se dvěma miliony obyvatel) šestém největším městě světa, nepřekvapuje. Bují zde prudký nacionalismus, který se projevuje i v diskusích v Říšské radě, v parlamentu. Zde se Hitler zúčastnil 5. července jako posluchač také diskuse o cikánské otázce. Poslanec nacionalista Karl Ira požaduje, aby se pro snadnější registraci vypalovala všem cikánům na ruce čísla. Zvrhlý návrh, který o léta později praktikovali nacisté ve svých koncentračních táborech. Hitler se seznamuje také s ostrou kritikou tzv. “čechizace Vídně”. O léta později, když odsuzuje parlamentarismus jako neplodný systém, tvrdí, že k jeho odporu přispěla také obstrukce malé skupiny českých národně-socialistických poslanců v Říšské radě, i to, že mnozí z nich byli často na řečnickém pódiu opilí. Jedině název strany se mu již tehdy líbil: Národní socialisté. . . . . . Adolf Hitler, který je mezitím bez prostředků, přespává (dokud to dovoluje počasí) na lavičkách v parcích nebo v průchodech domů. Žadoní o peníze u své staré tety, která bydlí ve vesnici nedaleko českých hranic, i u svých dvou sester v Linci. Ale ty se k němu nechtějí znát. Podle nich je lenoch, budižkničemu, člověk neschopný stálé práce. Později, když přichází mrazivá zima roku 1912 (poté, když už ho mezi sebe nechtějí přijmout ani obyvatelé mužského chudobince v Meidlingu) nachází bydliště v Domově bezdomovců mužů ve čtvrti Birigittenau, který udržuje bohatá židovská rodina Rothschildů. K oněm bezútěšným vídeňským rokům chudoby a hladu se později Hitler nikdy nechtěl hlásit. Ve své knize “Mein Kampf” tvrdil, že ve Vídni pracoval jako zednický pomocný dělník. Lež. Jak dokazuje Brigitte Hamannová, Hitler nebyl schopný soustavně někde pracovat. Tři měsíce před svým definitivním odchodem z Vídně, v únoru 1913, se Hitler seznamuje v Domově bezdomovců s drogistickým učněm Rudolfem Häuslerem ze Sieveringu. Ten zve Hitlera často ke svým rodičům. Tam poznává tehdy čtyřiadvacetiletý Hitler také svoji první lásku, sedmnáctiletou Emílii Häuslerovou. Do jejího památníku namaloval pozoruhodnou kresbičku: germánského bojovníka se štítem, mečem a oštěpem, stojícího před košatým dubem. Brzy však přiměl nestálý Hitler Häuslera, aby s ním opustil Vídeň. Dne 25. května 1913 odjíždějí vlakem z vídeňského Západního nádraží do Mnichova. Vídeňská učednická léta diktátora končí.
Všechna tato zajímavá fakta přinesla ve své knize Brigitte Hamannová, známá i českým čtenářům svou prací o rodu Habsburků. Kniha “Hitlerova Vídeň učební roky jednoho diktátora” odhaluje však jednu doposud naprosto neznámou skutečnost. Za svého několikaletého pobytu ve Vídni se mladý Adolf Hitler nikdy neprojevoval jako antisemita. Spíše naopak. Mladý Hitler chová obdiv a vděk k židovskému lékaři Blochovi, který léčil jeho matku, když onemocněla rakovinou. V roce 1938, po připojení Rakouska k Německu, mu dokonce umožňuje bezpečný odjezd z Říše. Již v roce 1908, kdy byl požadován odchod židovského dirigenta a skladatele Gustava Mahlera z vídeňské opery pro jeho pojetí Wagnerových oper, Hitler Mahlera horlivě hájí a vysoce vyzvedává i jiné židovské skladatele, jako Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Jacquese Offenbacha. Především Mahlerovo pojetí Wagnerovy opery “Rienzi” Hitlerova nejoblíbenějšího Wagnerova díla ho fascinuje. Aktivně pak dokonce podporuje požadavek, aby byl ve Vídni postaven pomník Heinricha Heineho. Také později se mladý Hitler stýká převážně se židovskými spoluobčany. Poté, co se pokouší živit prodejem akvarelů vídeňských pamětihodností, jsou to židovští obchodníci a sklenáři, s nimiž je Hitler v kontaktu. Po letech, kdy je Hitler již “vůdcem” Třetí říše, jsou funkcionáři nacistické strany, kteří se snaží získat všechny tehdejší Hitlerovy kresby, zděšeni zjištěním, že se tato díla nacházejí z valné části v majetku židovských občanů. Také v Domově bezdomovců se Hitler stýká ponejvíce se židovskými spolubydlícími. Brigitte Hamannová to dokládá vídeňskými přihláškami k pobytu, kde u jmen osob, které Hitler označuje za své přátele, je téměř vždy uváděno židovské náboženství. Kdy došlo k onomu velkému zlomu Adolfa Hitlera v antisemitu nejhrubšího zrna, nedovede Hamannová jak sama přiznává vysvětlit. Ve Vídni to však, jak říká, rozhodně nebylo. Po skončení první světové války, v roce 1919, kdy Hitler vystupuje na schůzkách nacionalistů v Mnichově, jsou však Židé již jeho úhlavními nepřáteli. Podle Hamannové mají tedy historici pokud jde o Adolfa Hitlera ještě jednu velkou úlohu. Nalézt zdroj příčin jeho přerodu v zuřivého antisemitu. Tím totiž ve Vídni přes obdiv k von Schönererovi a Luegerovi ještě nebyl.
