Napsal a vyfotografobal: Jiří Margolius
Dole končí období dešťů. V Lagosu je pětatřicet stupňů, informuje nevzrušeně letuška. Je půl deváté večer, u nás také. Mažeme si to vzduchem dolů po poledníku, žádný rozdíl se nekoná. Aspoň se vyspíme. Ouha! Při prvním vykročení nás Afrika olízne horkým dechem. Připadám si jako v páře. Tričko se přisaje jako pijavice. Celník nemá na obličeji ani kapičku potu. Pobaveně si prohlíží uondané a doslova zmoklé příchozí z ostatních koutů světa. Ruka s razítkem spustí, můžeme do Nigérie. Pískám si jako příslovečný strašpytel v lese. Na mysli mi vtíravě tane úvodní věta z jakési staré příručky o Nigérii, kterou jsem pracně doma nastudoval: „Nigérie byla odedávna nazývána hrobem bílého muže.
DESETIMILIONOVÝ OBR. Lagos je olbřímí mraveniště, věřte nevěřte, čítá deset milionů lidí, celou desetinu nigerijské populace. Je největším přístavem západní Afriky, metropolí země Afriky je federací devatenácti států, dělených jako buňky do dalších provincií a emirátů. Nezávidím zdejším školákům zeměpisné učivo, o dějepisu vlastní země ani nemluvě. Vyjdu z hotelu, obzírám protější zastávku autobusů. Přijíždějí rozšafně, pestře pomalované, žluté a zelené, jeden s barevnými květy, další opatřen na plechových bocích výjevy ze života divokých zvířat. Právě mi kus zebry odfrčel za roh, tamhle přichrchlává lev. Hrozen cestujících se utrhne z chodníku vstříc dopravnímu prostředku. Uvnitř je napěchováno, další desítky zájemců se vrhají vstříc sebevraždě udušením. Ale nastojte, všichni se tam namačkali, někteří se uvelebí na střeše, druzí se zavěšují na blatníky s virtuozitou barrandovských kaskadérů. Průvodčí nastupuje poslední. Nazdává se , že visí ve vzduchu. Během okamžiku se autobus zařadí do nepředstavitelného mumraje, proti němuž je dopravní špička, dejme tomu v Paříži, záležitost k pousmání. Scénu tvoří nekonečné jazyky dálnic, magistrál a autostrád, až čtyřmi proudy kolotá městem křížem krážem nepředstavitelná směsice roztodivných značek, typů a velikostí. Stařičké fordky tady zřejmě zapomněli angličtí kolonizátoři, kterým Nigérie zamávala na rozloučenou před šestařiceti lety, kdy stáhla ze stožáru Union Jacka a vztyčila zelenobílou vlajku republiky. Jzdí tu hodně peugeoty, volkswageny amercedesy. Ve výškových budovách nčím si nezadávajících s newyorským Manhattanem, se usadily olejářské firmy. Ze země před pár lety vytryskla nafta, životodárná krev, jejíž tok se dá přeměnit v cinkot zlaťáků. Nigérie je desátým největším producentem nafty na světě, a to je slušný příčel na žebříčku černého zlatokopectví, takřka sto milionů tun roční produkce si dokáže najít místo na světovém trhu. Už je půlnoc, ale tady, zdá se, život začíná, či spíš nikdy nekončí. Policisté v oranžových košilích máchají rukama jako cvičenci při prostných – rychleji, rychleji, nezdržujte provoz, pospěšte si! Auta pulzují městem, tělo na tělo, plech na plech, zrcátka o sebe brnkají jako prsty o struny harfy, kdo v tom blázinci nemačká klakson, je považován za podivína, kdo troubí hlasitěji, je pánem situace, králem silnic. Podivuhodné – silnice v tom pařáku neteče! Asfalt drží jako přibitý, nepotí se , nemění se v černé potůčky, neulpí na botě, neobalí pneumatiky, asi to bude tím, že místní silničáři nelejou autům a lidem pod nohy sajrajt, nýbrž – asfalt.
VZPOMÍNKA NA ROZMARNÉ LÉTO. Letadlo do Jsou, hlavního města státu Plateau, letí v sedm hodin., Musíme si přivstat. První letadlo určitě poletí, další, dle letového řádu v hodinových intervalech, ovšem ve skutečnosti vzlétnou až ve chvíli, kdy se sejde dostatek pasažérů. Let boeingem Nigeria Airways byl příjemný, letušky půvabné. K banánovým praženým lupínkům servírovaly i instruktáž s plovací vestou. Nad džunglí, buší a načervenalými bochníky kopců to bylo velice kratochvílné zpestření. V Jsou foukal vlahý větřík. Vlhkost zůstala kdesi v Lagosu u moře, tady nám náhorní planina s miniaturním horstvem v povzdálí útěšně provětrala plíce. Cestu z letiště lemují moderní domky i typické kruhové africké chýše, shluky artefaktů z hlíny a slámy, také boudy z vlnitého plechu, většinou jsou to obchůdky, dostanete v nich colu i pneumatiku, desítky druhů oříšků, před vchody podnikavci kuchtí placky, kaše, maso, na jehlách rožní suyu, což je ražniči, poprášené silnou vrstvou jakéhosi místního koření, jehož výbušnost by směle mohla soupeřit s dynamitem. Na několika boudičkách je cedule HOTEL. Patrně disponuje jedním lůžkem. Dlouhán by se tady těžko ubytoval. Nedostal by do boudy nohy. Nebo by mohl platit jen poloviční taxu. Ale dál vidíme moderní hotely i krásné domy, v centru Jsou už můžeme bez uzardění potvrdit, že si tady podává bezmála příští století ruku s dávno uplynulými věky, prvobytně pospolnou společnost vesnic v buši nevyjímaje. K suye v hotelové restauraci měli servírovat četu hasičů v plné zbroji. Nakonec nás spasilo smnáctistupňové nigerské pivo značky ROCK. Je v sedmidecové lahvi. Menší flaška na africkou žízeň nestačí. Hotel byl kulantní, utěšený, opatřený i venkovním bazénem. Byl zajímavý tím, že v něm plaval had jako poleno. Plavčík se zazubil, chopil se bidla, které zde patrně není k záchraně topících, nýbrž právě na hady, trencle se tomu dobrému muži plandaly kdesi u ebenových kolen, nějak mi naskočila vzpomínka na Antonína Důru z rozmarného léta, jenže tomu kolem plovárny nanejvýš pluly ryby. Párkrát se rozmáchl, bylo vidět, že má praxi, napotřetí bavil hada přes hřbet. Všichni, kteří předtím nakvap opustili nebezpečné vodní teritoriu, naskákali spořádaně zpět do vody a cachtali se dál. Hada, namotaného na konci bidla jako špagetu na vidličce, pyšně odnášel Antonín Důra z Jsou jako ukořistěnou korouhev z vyhrané bitvy. Ten den jsem už do vody nevlezl.
LEV OD TŘÍ DO ČTYŘ. Recepční nabízí různé druhy služeb. Třeba:Každou středu od tří do čtyř si můžete půjčit lva. Říká to nevzrušeně, jako by upozorňoval na možnost zahrát si minigolf. Mně to připadá jako nabídka výletu do třetihor. Ale nebyla to fáma ani přelud. Potvrzovala to smaltovaná tabulka, opatřená ceníkem za fotografování s králem pouště, či za krátký špacír s tímhle roztomilým zvířátkem na vodítku. Jeden had grátis v bazénu mi stačil. Ale lvy bez vodítek mají v Josu taktéž, kde jinde, než v zoologické zahradě. Nigerijské děti se sem chodí s rodiči užasle dívat, jak to zvíře vlastně vypadá. Mnozí vidí lva poprvé v životě, další ho znají snad z filmu nebo cirkusu. Lev je dnes i v Africe zvláštností, asi jako kůň pro kluka z našeho sídliště. Správce zoo přeskočí šprlení, shýbne se k dikobrazovi, vytrhne mu osten, podává jej na památku: „Aby vám doma věřili, že jste byl v Africe.” S povděkem přijmu ostře nabroušený suvenýr, netuše ještě, že už zítra spatřím volně pobíhajícího mastodonta ze vzdálenosti několika metrů, uhnu z cesty, abych nepřekážel slonovi jen o málo menšímu než Matterhorn, a přátelsky se šklebící pavián bude loudit ve stínu palmy sušenku. Navštívím Yankari, nigerijský národní park, rezervaci o rozloze zhruba jednoho tisíce čtverečních kilometrů.
SPÁNEK SE ZPOŽDĚNÍM. Před vstupní branou do Xankari stojí jelen. Je vytesán z kamene. Nevím, kde se tady bere, ale nešť. Ještě dvacet kilometrů úzkou cestou. Tady se už nedoporučuje zastavit a vylézt z auta. Mohl by to být poslední životní úkon. Vlevo jsou lvi, vpravo hájemství slonů. Přidáme raději plyn. Uprostřed parku se trefujeme do turistického komplexu, šikovně nastražených třiceti bungalovů v africkém stylu, restaurace, malý vchod, najdu v něm tužku značky Koh-i-noor, prodavač si tohle zboží chválí, leč nekoupím, mám ho doma přehoušel, do tužkového sympozia kdosi zavyje, polekaně se otočím.To je hyena,sir. Za chvíli si dodám odvahy, nablízku je termální jezírko, jdeme se vykoupat. Sotva se naložím do vody, v níž prý zcela určitě nejsou krokodýli, za zády další zvuk: tentokrát táhlé troubení jako secvičený sbor z Jericha. Nejsou to trubači, nýbrž dva halamové s choboty. Ulomí si ze stromu pár větví, střihnou ušima a zmizí v buši. Tak jsem se zase vykoupal. Mám chýši dvacet pět.V centrální recepci si chci vzít klíče a zaspat ty zážitky. Mám smůlu, do postele padnu s hodinovým zpožděním. Recepční totiž nevzrušeně pravil, abych chvíli počkal. „Před vaším bungalovem stojí slon!” Proboha, to se tady taky může špacírovat lev? „Jistě pane. Ale jen občas.” Ráno, jen jsem oči otevřel, popatřil jsem na přemítavou tvář paviána. Seděl před skleněnou výplní dveří, nos připláclý na sklo. Půl dne jsem pak projížděl na náklaďáku parkem. Spatřili jsme jen několik zvířat, ředitel parku se omlouval: „V Yankari ještě prší, zvířata mají dost vláhy v buši, nemusí chodit k jezírkům a brodům, kudy vozíme turisty.” Takže lva jsem v Africe viděl jen v zoo a před joským hotelem, každou středu za pár šupů, fotka nebo špacír na vodítku, račte si vybrat,sir.
KOMPAS ZNAČKY SHELL. Potkal jsem nomádské Fulby, kočovníky, táhnoucí zarytě a vytrvale, stejně jako jejich předci před tisíci lety, s celými rodinami a stády bílých krav za zbytky vláhy. V čele náčelník, starý, bezzubý, v ruce hůl, na opasku pozdrav moderního věku, plastikovou láhev s nápisem SHELL OIL. Měl v ní vodu, znamenající pro Fulby život. Hejno dětí, o něco méně manželek. Stádo dobytka se lenošně vleče, jen co noha nohu mine. Náčelník láme obstojně angličtinu. „Jdeme z Mali. Tam už je sucho, dobytek nemá co jíst, není voda. Tady ještě zaprší.” Kam až půjdou? Pokrčí rameny. Tam, kde je voda. Opíše vyhublou rukou kruh, zdálo se, že tím pohybem objímá celý svět: „Tam a sem.” Opře se o hůl, znak majestátu, v čele družiny vykročí za životem, plastiková láhev SHELL OIL se mu houpá po boku jako kompas ukazující z pravěku do příštích let.
SERVIS V DŽUNGLI. Delší výlet do buše nabízí novinářský kolega z Jsou. V plen dává sebe i obstarožního peugeota. Pneumatiky připomínají hladké galusky. Pár z nich má navíc vyboulené boky. Prý se nemáme bát. Kdyby došlo k defektu, hned z prvního křoví vyběhne někdo s nářadím a hlavně s náhradní pneumatikou. Povídali, že mu hráli. Spíš konečně uvidím lva. Co mi ten člověk povídá? Leč vyjíždíme. Asfaltový jazyk silnice olízl buš, nikde ani živáčka, když se, na potvoru v pravé poledne, ozvala rána. Jedna z pneumatik právě vypouštěla duši. Stál jsem nad zmírajícím kolem jako smuteční host se slzou v oku. Pekelně pražilo. Po harmatanu, africkém vlídném větříku, ani památky. Řidič měl rezervu. Nasadil ji. Ujeli jsme pět kilometrů. Bum! A teď, babo raď! Věřte nebo ne, uplynuly necelé tři minuty. Z džungle se vykutálel místní polonahý servisman i s pneumatikou. Pasovala na peugeota. Namontoval kolo, vyinkasoval žádaný obolus, uklonil se a jak se objevil, tak zmizel. Vyjeli jsme. Řidič si cosi vztekle mumlal. O co jde? Zajímám se, vždyť se na nás usmála štěstěna! „Dvě minuty!” kroutil hlavou. „Tak dlouho to dnes trvalo! Asi se teprve zaučuje.”
V JÁMĚ LVOVÉ V Jsou je nádherné muzeum dějin Nigérie. Archeologické pravěké nálezy, sváteční masky a náramky ze slonoviny, keramické hrnce, ba i zbytky uhlí z neolitického táboráku. Na nádvoří stojí skanzen jako u nás v Rožnově, namísto chalup s doškovými střechami africké kulaté chýše, jaké za pár hodin uvidím rovnou uprostřed buše, nebudu tentokrát platit vstupné, zato srdce budu mít až v krku. Vstoupím do vesnice,kam ještě žádný cizinec nevkročil, protože se k tomu neodhodlal, kdosi říkal, že tu a tam lze ještě narazit na pozůstatky kanibalismu, ale asi to budou čertovské povídačky. Novinář z Jsou se ošívá: Nevím, nevím. Třeba vás nepřijmou vlídně. Pokrok ještě nedorazil na všechna místa. Tak tohle místo se jmenuje Beshi. Vesnice jak malovaná. Několik mužů popošlo hostům v ústery. Pokřikem zahnali ženy do chýší. Náčelníkovi jsem předal barevný kalendář s Hradčany. Pozval mne do svého obydlí. Na stolku stál přenosný televizor, na střeše vlála anténa. Na okraji obce parkoval náčelnický peugeot. Jedna bankovka místní měny udělala divy. Mohu si vyfotit vaše ženy a děti? Chvíle váhání, ale bankocetle otvírá všude na světě i nejpečlivěji střežené brány. Bylo mi dovoleno usednou v chýši na nafukovací matraci, k osvěžení nabídli colu. Na ohništi upekli palčivou suyu. Děti se posléze zubily do aparátu, ženy se stydlivě culily. Za minutu je náčelník zahnal do sednice a vzal za vděk tvrdou spartou. Na oplátku posloužil dobře míněnou radou: „Dejte si pozor, někde byste mohl narazit na kanibaly!”
NEPADEJTE PŘED KRÁLEM. „Pojedete ke králi!” Co to znamená? Nigérie se staví na vlastní nohy, povědomí samostatnosti ne všude ještě zapustilo kořeny. Negramotnost určité části venkovanů je stále živnou půdou pro doznívání různých kultů a náboženství. Republika vznikla z původních království a emirátů a tahle tradice ještě dožívá. Panovníci mají na poddané velký vliv, i když povětšině jen v náboženské sféře. Přesto vláda nechává panovníkům, „obům”, stále volnou, nicméně kontrolovanou, ruku. Ministři se s „oby” radí, informují je o svých záměrech, panovníci je pak hlasitou poštou šíří mezi poddanými.Tak se stalo, že jedu na návštěvu ke králi provinci Badagry. Jeho veličenstvu Babatundovi Akramovi Menu Toyimu I. Badagry je větší okre, hodinu jízdy od Lagosu. Na hlavním a jediném náměstí sídelního města stojí královský palác. Před vchodem se musíme zout, abychom nenašlapali. „Nepadejte před králem na zem!” dostává se nám od evropských znalců poslední rady. „To nechte místním!” Vešli jsem do audienční místnosti. Tiše v ním sedí několik desítek lidí. Většinou prosebníci, žadatelé. Vpředu rada starších, místní kabinet. Přišel králův mluvčí. Posléze panovník. Má zlaté roucho, korunu posetou drahými kameny. Je poněkud při těle. Usedl na zdobený trůn. Všichni padli na zem, prosebníci se plazí se svými suplikami až ke trůnu. Král pokynul, abych usedl na čestné místo po jeho levici. Předal jsem mu obrazovou publikaci o Praze. Sloužící na jeho pokyn nalili gin. Ťukli jsme si. V tom vedru jsem za chvíli viděl jedenapůlkrát. Byla nám představena hlavní manželka, taktéž syn následník. Ten měl džíny, vytahané triko, labužnicky potáhl z nabídnuté sparty, což tatínek nekvitoval s nadšením. Pak nás král pozval do svých soukromých komnat na malé občerstvení. Věnoval nám černý dar, symbol království Badagry – pytel kokosových ořechů. Sotva jsem ho pak v tom vedru vlekl. Důstojně přikývl, když jsem ho požádal o pár snímků na památku. Se zájmem si prohlédl automatickou minoltu „Používám nikon,” řekl, usmál se, nařasil plášť se zlatem a kamením a profesionálně se královsky usmál do objektivu.
V Africe přicházejí rána znenadání. Tma předá žezlo rozbřesku a než se naděješ, slunce palčivě ručkuje po nebeské hrazdě. Autobusy s křiklavými barvami se lísají k chodníku, lidé nastupují, cpou se dovnitř, na střechy i na blatníky, tisíce aut uhánějí pletenci autostrád desetimilionové metropole, v přístavu rachotí remorkéry a rachotí lodě, technici v novém televizním centru zapojují poslední hady kabelů, v operačním sále moderní nemocnice se rozžínají světla, ulicí skotačí do školy hejno dětí v slušivých zelených uniformách. Auto se prosmykne k mezinárodnímu letišti, naposled mě Nigérie sevře v horkém objetí, je to pozdrav na rozloučenou, už je čas nastoupit do letadla, náhle je mi to nějak líto, zamiloval jsem si tuhle zemi a lidi, ale co naplat, s nevolí nastoupím.
