Nigerijský kmen Ibibiů, jako téměř všechny kmeny v této oblasti, uctívá falický symbol v podobě nepůvabného hliněného pilíře uprostřed hospodářství. Na tom není v této části planety nic zajímavého. Mnohem pikantnější je mýtus o ženské kráse. Ibibiové, a podobně i další nigerijský kmen Ibové, věří, že žena je nejkrásnější, jen je-li pořádně vypasená, nebo lépe řečeno tlustá. Vykrmování nevěst před svatbou pod dohledem tajné ženské společnosti je společným kulturním rysem tamních lidí. Před sňatkem jsou totiž dívky drženy ve speciálně vyčleněné chatrči, musí do sebe ládovat co největší množství potravy a navíc se nesmí pohybovat, aby nedejbože nezhubly. Mobilnost je jim stěžována například mnoha těžkými bronzovými kruhy navlečenými na nohách.
O tom, že tato tradice je skutečně původní, svědčí i mýtus, nebo v tomto případě spíš pohádka o olejové ženě.
Do jisté vesnice kdesi na východním břehu řeky Niger se sjížděli denně nejudatnější mužové z celé Afriky, možná i z celého světa. Měli k tomu stejný důvod jako křesťanští rytíři v našich pohádkách. Toužili po nejkrásnější ženě na světě. Po ženě tak půvabné, že se o ní šířily pověsti lákavější a lákavější. Byla neobyčejně nádherná, neboť byla ze všech nejtlustší. Byla totiž udělána z oleje.
Nápadníci se předháněli v lichotkách a v nabízených darech, přinášeli rodičům tak velké věno, že si to nikdo z vesnice nedokázal ani představit. Dívčina matka však odmítala jednoho za druhým a vždycky jim říkala: “Moje dcera se nemůže za tebe provdat, protože by jistě musela pracovat na poli, a horké africké slunce by ji rozpustilo.”
Až jednou přišel do vesnice muž z velmi vzdáleného kraje, který ani nejstarší z nich neznal, a když spatřil překrásnou olejovou ženu, šíleně se do ní zamiloval a požádal její matku o dívčinu ruku. Nabídl desetkrát větší věno než jeho sokové a navíc přislíbil, že bude svou nádhernou olejovou nevěstu držet stále ve stínu. Matka tedy nakonec souhlasila a cizinec si olejovou ženu spolu s její malou sestrou odvedl.
Celou cestu dbal na to, aby nepřišla jeho nevěsta ani na chviličku na slunce, a chránil ji, jak mohl. Když konečně dorazili k němu domů, pyšně jí ukazoval své hospodářství. Seznámil ji také se svou první ženou, která ovšem byla mnohem hubenější, takže se vedle olejové krasavice cítila méněcenná. A jak už to tak bývá, začala se den co den užírat žárlivostí.
Nejhorší bylo, že jí olejová sokyně s ničím v domácnosti nepomohla. Když bylo třeba donést dřevo nebo vodu nebo udělat cokoliv jiného, olejová kráska nehnula ani prstem z obavy, aby se nerozpustila. Možná také proto, aby nezhubla a neztratila tak na své kráse. První ženu to štvalo čím dál víc. Nenechala olejovou krásku ani chvíli na pokoji. Tu utrousila zlomyslnost, tu ucedila mezi zuby něco jedovatého, tu na ni plivla nějakou nadávku.
Jednou, když jejich muž nebyl doma, potupila olejovou ženu tak zdrcujícím způsobem, že nakonec svolila jít toho dne na pole, aby jí už konečně první žena dala pokoj. “Nikam nechoď, sestřičko,” zapřísahala ji její sestra, “pamatuj na matčina slova, že se na slunci rozpustíš.” Ale olejová si nedala říci.
Celou cestu na pole se jí dařilo držet se ve stínu stromů, na poli však horké slunce pálilo ostře a řežavě. Olejová žena se schoulila do stínu jediného stromu, který tu byl, a nešťastně přemýšlela, co si počít. Jak to spatřila první manželka, znovu se do ní pustila s takovou vervou a rýpala do ní tak intenzivně, že nešťastnice přes opětovné varování své sestry vystoupila z blahodárného stínu a vydala se na milost i nemilost slunečním paprskům. Byl to jen okamžik, a už se začala rozpouštět.
Nakonec z olejové ženy zbyl jen jediný palec, který byl přikrytý listem. Její sestra palec sebrala, zabalila do zelených listů bylin a pečlivě uložila na dno košíku. Pak se vydala do domu svého švagra. Tam jej uložila do hliněného hrnce, který naplnila vodou a zamazala jílem.
Když se navečer muž vrátil domů, hned se ptal po své líbezné krasavici, a švagrová mu s pláčem vyprávěla, kterak její sestru přinutila žárlivá první manželka vyjít na slunce. “Co budu dělat,” naříkal muž a děvenka mu odpověděla konejšivým hlasem: “Nic se neboj, moje sestřička za tři měsíce znovu obživne. Ale musíš zapudit žárlivou první ženu, aby nevznikly další mrzutosti, jinak vezmu hrnec domů, a až sestřička obživne, zůstane navždy se svou matkou.” Manžel tedy poslal žárlivou ženu zpátky k jejím rodičům, kteří ji prodali jako otrokyni a muži vrátili věno, jež za ni zaplatil. Po třech měsících sestřička otevřela hrnec a olejová žena vyskočila stejně tlustá a krásná jako dřív. Její muž z toho měl takovou radost, že uspořádal pro všechny přátele a sousedy nevídaně bohatou hostinu.(podle nigerijských mýtů a pohádek)
