Historická idea o placaté zemi, kterou nesou sloni určitě vznikla v Nizozemí. Tahle země je sendvič – nahoře nic extra, zato uvnitř je pěkně napěchovaný atrakcemi všech chutí. Můžete tu prožít odpočinkovou dovolenou, užít si sportu, klidného venkova i excentrických měst nebo nasát atmosféru země s dlouholetou tradicí fungující demokracie. V Nizozemí nikdy neříkejte Holandsko, pokud tím zrovna nemyslíte dvě nizozemské provincie, které se tak opravdu nazývají, urazilo by se totiž zbylých deset provincií. Pod názvem Nizozemí je vnímána celá země. Název Nízké země se objevuje od středověku. Tehdy označoval území při ústí řek Rýna, Maasu a Šeldy. V 16. století nabývá země pevných hranic podobných dnešním. Až v roce 1814 vzniká Spojené království nizozemské, jehož součástí byla i dnešní Belgie. Nizozemí dnešní podoby existuje až od minulého století.
BICYKLY
Nizozemsko a hlavně velká města této země si bez tohoto tradičního, levného a ve městech rychlého dopravního prostředku nedokážu vůbec představit. Bicykly jsou všudypřítomným koloritem, většinou se používá typ “Ukrajina”, kterým by český cyklista hluboce opovrhoval, v nížině je to ale desetiletími prověřený typ, na němž netřeba nic vylepšovat. Design kol je trochu staromódní, rez a oprýskaný lak není nikdy na závadu, a tak tu spatříte dámu v nóbl oblečení, která jede na kole olezlém tak, že byste na něj nesedli. Mám takovou teorii, že v hierarchii nizozemských bicyklistů je to opačně, než u motoristů – čím bídnější kolo, tím lépe. Pravda bude asi taková, že kolo je vnímáno jako praktický služebník, často je přikurtováno na dešti a kdyby bylo příliš pěkné, jen by lákalo zloděje. Ve městech najdete kola všemožných barev i velikostí, vícekola a jiné technické hybridy. Třeba poslíčci mají speciální kola, která se řídí v pololehu. Vzadu mají kufr pro náklad okolo sedmdesáti kilogramů.
Rychlých kol využívají i místní policisté. Kola jsou přivázaná a zamčená všude, kde to jen jde, někdy se stane, že majitel o kolo už nestojí a nechá ho svému osudu připoutané na zábradlí. To tam pak chátrá a odhnívá, občas ho přejede auto. Tyto umírající bicykly tvoří svérázný kolorit měst. Některá kola jsou důkladněji pohřbena v kanálech, kde čas od času projíždí lodní bagřík a chňapákem utopená kola vybírá. Na kolech jezdí každý Nizozemec už od malička, takže jsou virtuózními jezdci. Zvládají situace, které vypadají na první pohled děsivě, kličkují, předjíždějí se a jako v autech dělají myšky, ohrožují a děsí chodce. Zpočátku jsem měl z cyklistů panickou hrůzu, když se za mnou vyřítili, v poslední chvíli zazvonili, já uskočil, ale přímo pod kolo. Než si člověk zvykne na to, že se nesmí pohybovat po cyklistických stezkách, že nemá smysl měnit směr chůze v poslední okamžik, chvíli to trvá. Pravidla cyklistického provozu jsou jednoduchá: kolo má přednost všude a vždy a když ji nemá nebo mu ji nedáte, tak si ji vynutí.
Ještě horší pozici má řidič auta: cyklisté se okolo aut rojí jako vosy ze všech stran, s předpisy si starosti nedělají a na motoristovi leží veškerá zodpovědnost. Vše ale řeší obrovský nizozemský smysl pro toleranci a demokracii a fakt, že každý motorista je v této zemi zároveň i cyklistou. Ani já jsem neodolal a kolo si vypůjčil. Hned jsem požádal kolegu, aby mě vyfotil, “že udělám šmíra” pro reportážní fotku. Rozpálil jsem to na písčité stezce, zapomněl na to, že zdejší kola mají opačně brzdy, pravou rukou jsem zablokoval domnělé zadní kolo, abych udělal parádní smyk (ve skutečnosti jsem brzdil kolo přední) a už jsem letěl. Chvála patří duně, v jejímž písku jsem měkce přistál.
SÝR NAD ZLATO
Sýr je symbolem Holandska. Při vykopávkách ve Frísku se našly nádoby pro výrobu sýrů z roku 1600 před naším letopočtem a evropského věhlasu dosáhly ve středověku. Sýru si lidé považovali tak, že jej bylo možné použít i jako platidla. V roce 1266 vznikají první sýrové trhy a obyvatelé sýrařských oblastí dostávají přezdívku “sýrové palice”. Ke konci 19. století se technologie v mlékárenství zdokonalují, a tak i ruční výroba sýrů přechází na strojovou.
Navštívili jsme malou výrobnu sýrů v nizozemském skanzenu a sýrař nám vyprávěl, jak se při tradiční výrobě postupuje. Nejprve si do kotle připraví mléko k sýření, do kterého přidá sýrařskou bakteriální kulturu a sýřidlo. Sýřidlo je přírodní enzymový preparát, získaný ze žaludků sajících telat a způsobující srážení mléka v gel. Platí pravidlo, že čím mladší tele, ze kterého je sýřidlo získáno, tím lepší sýr pak bude. Gel se potom na kotli zpracovává pomocí míchadel a “sýrařských harf”, vzniká sýrové zrno a syrovátka. Sýrové zrno se plní do forem a v průběhu následného lisování získává budoucí sýr požadovaný tvar. Při lisování se ještě odděluje další syrovátka. Ze sto litrů zasýřeného mléka se získá přibližně deset kg sýra a devadesát litrů syrovátky, která se využívá při krmení hospodářských zvířat. Při následném solení v solné lázni a především v průběhu zrání získává sýr požadovanou chuť a vůni. Před zráním se sýry opatřují zracím nátěrem a před expedicí se ještě voskují. Podle doby zrání se holandské sýry rozdělují na mladé, středně dozrálé, uleželé a dlouhozrající. Mladý sýr dosáhne pouhých šesti týdnů zralosti, středně dozrálý “odpočívá” ve zracím sklepě tři až čtyři měsíce, uleželý více jak osm měsíců a dlouhozrající dozrává až dva roky. Sýrař ve svém vyprávění zdůrazňuje, jak je při výrobě důležitá pečlivost dodržování správných teplot, množství a samozřejmě také hygiena.
V Holandsku se vyrábějí desítky druhů sýrů, tři z nich jsou však světoznámé: eidam, gouda a maasdam. Eidamský sýr je pojmenovaný podle města Edam, tradičně se vyrábí ve tvaru koule a vyznačuje se lehce slanou chutí. Jeden z druhů eidamských sýrů, tzv. “Komisní sýr” má oranžově-červenou barvu obalu a je spotřebiteli velmi žádaný. Gouda, která se stala národním sýrem Holanďanů, se vyrábí z tučnějšího mléka než eidam a má lahodně smetanovou chuť. S postupnou dobou zrání mění tento sýr výrazně svůj charakter, stává se pikantnějším a tvrdším. Gouda je nabízena v řadě variací, např. s kmínem, a je prý nejchutnější v kombinaci s červeným desetiletým vínem. Pro sýr maasdam je příznačná tvorba “ementálských” ok a nasládlá oříšková příchuť.
Na závěr prohlídky máme možnost ochutnávky a koupě sýrů, vyrobených ve zdejším malém provoze. Navnaděn vizuálními vjemy přípravy sýrů mi plátky goudy a eidamu nabízené okrojovanými slečnami chutnají mnohem více než doma, a tak si půlkilový bochník goudy kupuji a nechávám ji na dně krosny “dozrávat” do Čech. Doma dík své výtečné chuti vydrží sotva pár minut.
TULIPÁNOVÁ VELMOC
Pěstování ušlechtilých květin je věc zdlouhavá a odborná. Pro vyšlechtění nové odrůdy tulipánů se musí začít setbou semínek. Po několika letech z nich vyroste rostlina podobné trávě a teprve po šesti letech se vyvine cibulka. Dalších deset let se pečlivě vybírá nejlepší barva a tvar. Teprve pak je cibulka vhodná pro prodej a sázení na zahrádce. S tulipány, které se v Nizozemí pěstují na cibulky, se zachází poněkud macešsky. Aby všechna tulipánová síla zůstala v cibuli, všem se usekávají květy, které by rostlinu vysilovaly. Haldy květů se válejí na okrajích polí nebo se využívají při květinových slavnostech. To se z květů sestavují ornamenty, zdobí se jimi auta, která jezdí jako alegorické vozy kdysi v Čechách na prvomájových oslavách. Ozdobená vozidla jedou z Noordvijku do Haarlemu a tam stojí vystavena celý víkend. Bylo mi trochu líto tulipánů o hlavu kratších, a tak jsem se jel podívat do velké zahrady, kde je možné vidět květiny zahradnicky aranžované. Velkým zahradám se v Nizozemí říká prozaicky: květinové farmy. Povídal jsem si s majitelem jedné z nich panem Rossenem, jehož rod začal pěstovat tulipány už v roce 1799. Do Nizozemí se dostaly z Persie a Turecka před koncem 16. století, tehdy bylo pěstování tulipánů prestižní záležitostí bohatých rodin a cena cibulí dosahovala výše srovnatelné s cenou drahých kovů.
Na konci 18. století se začíná s pěstováním tulipánů na obyčejných zahradách. V podniku F. Rossena (menší farma) se po druhé světové válce rozhodli zaměřit při pěstování květin na turisty. Na farmě bylo k dispozici 700-900 druhů variant tulipánů, z toho 200 vyšlechtili oni sami. Současný majitel je příjemný, má v sobě “šmrnc” aristokrata a jemnost květin. Protipólem domácké zahrady je největší nizozemský květinový park Keukenhof. V téhle ohromné zahradě vykvete každý rok šest milionů tulipánů, narcisů, hyacintů a jiných cibulovin. Park je otevřen pouze dva měsíce v roce, zbylých deset měsíců se vše připravuje. Seje se jednoroční trávník a je zajímavé, že celý park je osázen ve třech vrstvách a během dvou měsíců se neustále proměňuje. V horní vrstvě je raný krokus, pak pozdnější a nakonec nejpozdnější tulipán. Po dvouměsíčním pučení se vše likviduje a začínají přípravy na další sezonu. Park je barevně úchvatný, představuji si, že jím jdu sám nebo ještě lépe se svou dívkou a lehce ho plením jí pro radost. Z poetických úvah mě ale vyrušuje několik tisíc turistů, a tak se naší průvodkyně – manažerky ptám, jestli jí to celé nepřipadá příliš umělé. Vysvětluje mi, že spousta věcí stále závisí na přírodě, která se nedá ovládat. Růst je závislý na počasí a jediné, co oni dělají je to, že park osázejí a upraví. Děkuji vrtochům přírody, že lidem nedovolí vypěstovat úplné květinové brojlery.
MOKRÝ SVĚT V DUINRELL PARKU
Duinrell je centrem místních vodomilů, hlavně dětí a milovníků mírně “adrenalinových” zábav. Park vznikl v roce 1935, jeho venkovní část je plná kolotočových atrakcí, obohacených o kontakt s vodou. Ta vás skrápí na řetízkovém kolotoči i na jakési maxihoupačce ať už se řítíte korýtkem na bobech nebo hromadným vláčkem, vždy vás mokrý živel překvapí. Když už máte dost a toužíte po suchu, pomočí vás soška zlého chlapečka. Chlapeček je nezbedný a zjevně bez problémů s prostatou – poloměr jeho dostřiku (nejméně tři metry) mu zaručuje úspěšné značkování nic netušících návštěvníků. Nejparádnější atrakce najdete v kryté hale Duinrell parku. Je tu vyhřívaná koupel s umělým vlnobytím, perličková koupel, sauny, vodní tunel s umělým prouděním vody – a hlavně – šílené, “adrenalinové” maxitobogány! Představte si v průměru jedenapůlmetrového hada, kterým protéká voda, je různě pokroucen a někdy má velmi prudký spád. Vy vystoupáte po schodech do výšky mnoha metrů, vlezete do hadova jícnu, a pak už nemůžete dělat vůbec nic, jen se strašnou rychlostí řítíte a očekáváte, jestli vás obluda vyplivne živého. Když vás vyvrhne, máte obrovskou radost, že jste to přežili a jdete znovu. Popíši vám jízdu nejpomalejším a nejrychlejším tobogánem.
Ten první je dobrý na osmělení (rozhodně bych nevolil opačné pořadí), ale zdaleka není pomalý. Ze začátku vás příjemně houpe ze strany na stranu, pak se jízda zrychlí a jste vymrštěni do velkého trychtýře, kde jen bezmocně rotujete směrem do propusti a marně se snažíte propadnout po nohách. Odstředivá síla vás většinou natočí “naštorc” a vy padáte dva metry do dalšího bazénu ve velmi nedůstojných pozicích, třeba po hlavě. To je tobogan pro začátečníky. Pominu další dva mezistupně a zkusím vám popsat jízdu pekelným toboganem. Z prvního pokusu si pamatuji jen začátek a konec. To mezi tím (volný pád) můj organismus analyzoval jako ohrožení života a vypnul mé vnímání, pamatuji si pouze měkký dojezd. Abych mohl referovat o jeho kvalitách, přinutil jsem se jet ještě dvakrát. Je to takhle: velmi krátký a rychlý rozjezd, pak volný pád do hlubiny a očekávání něčeho strašného, což ale nepřijde. Nakonec klidný dojezd a velká euforie, že jste to zvládli. Bylo to nádherné a já jezdil nenasytně, až do odření zadku.
HRÁZE NADE VŠE
Budování hrází, vysoušení pastvin, stavění odvodňovacích systémů. To vše mají Nizozemci v genech. Jejich země, ležící pod hladinou moře, je naučila s vodou bojovat a usměrňovat ji, vědí, co takový rozzuřený živel dokáže. Asi první hráze, kanály a přístavy stavěli v 10. století našeho letopočtu staří Římané. Už tehdy vznikaly několik desítek kilometrů dlouhé hráze. Ty první se často protrhávaly a pokud vydržely dodnes, vedou po nich malebné a úzké silničky. Největší povodně přicházely v přibližně osmdesátiletých periodách a jedna z nejstrašnějších povodňových tragédií se odehrála v roce 1953. Hodně Nizozemců ji má dodnes v živé paměti a muselo to být opravdu hrozné (utonulo při ní 1835 lidí, 47 000 domů bylo zatopeno). Při přílivu a bouři se moře vzedmulo o téměř pět metrů. Díky této tragédii se zrodil projekt Delta. Znamenalo to vybudovat něco, co nemělo ve světě obdoby, totiž postavit soustavu vodních hrází kolem ostrovů celého Zélandu.
Aby to nebylo jednoduché, před dokončením posledních úseků hrází se dostali ke slovu ekologové, kteří varovali před definitivním uzavřením moře. Byl by zlikvidován příliv a odliv a vyhynula by velká část mořské fauny. Ekologové apelovali na vládu a konstruktéry, aby vymysleli hráz šetrnou pro ekosystém. Po tahanicích ekologů s politiky nakonec zvítězilo ekologické smýšlení a v roce 1973 započala výstavba nové verze přehrady. Byl to projekt hydraulické přehrady, která se uzavírá jen v případech hrozících záplav. Všechny stroje a technologie použité při stavbě hráze, musely být “ušity” přímo na míru. Byla vyrobena zvláštní loď, která převážela betonové nosníky a posadila je na centimetr přesně do dna moře. Vše se nakonec zdařilo a projekt, čtyřikrát dražší než klasické přehrady, byl u konce. Konstruktéři i přes vysokou kvalitu svého díla varují, že existuje statistická možnost ještě větší záplavy než v roce třiapadesátém (taková záplava přichází jednou za čtyři tisíce let, ale nikdo neví, jestli to nebude již zítra). Vrata hráze se zavírají průměrně dvakrát za rok, když stoupne hladina moře o více než tři metry. Středisko, o kterém nás informovali o technických parametrech hráze bylo zřízeno proto, aby daňoví poplatníci věděli, na jaké účely jsou použity peníze z jejich daní a v budoucnu mělo být zrušeno. Jenže Nizozemci, jak už mají ve zvyku, využili hráze jako atrakce, vozí sem autobusy turistů, dělají technické přednášky dětem… i v tom jsou Nizozemci velcí mistři.
V BAHNĚ
K pobřeží Fríska na severozápadě Nizozemí jsem přijížděl v napjatém očekávání. Čekala mě oblíbená fríská atrakce – procházka blátem. Blížil jsem se k pobřeží a bylo mi jasné, že jedu do jiného kraje. Hektická atmosféra země utichá, domy se mění v ohromné doškové statky, žijí v nich opravdoví neturističtí sedláci, shrbení, udření, v očích mají něco hlubokého a prožitého, vypadají jako Jedlíci brambor z van Goghových obrazů. Podél silnic se pasou krávy, ovce, ale také klokani a pštrosi jako užitková zvířata. Autem jedu po malé silničce (na šířku jednoho auta) na vrcholku hráze, po pravé ruce mám nekonečné moře, po levé zase celé Frísko. Tráva je nádherně zelená, roste až do moře a o její údržbu se starají ovce, bílé – jako jejich příbuzní beránci na nebi. Všechno je hrozně průzračné a já se cítím jednotný s tím krajem a jak se tak kochám, ani nevnímám, že jedu rychlostí, kterou se jezdí jen po dálnici, přibržďuji o sto kilometrů, abych některé z ovcí nepřejel oháňku a přemýšlím o tom, co mě čeká. Moře je tu velmi mělké a během odlivu se ztrácí několik kilometrů od fríských břehů. Zbude tu po něm jen černočerné bahno, po němž můžete skoro jako Kristus přejít “suchou” nohou až na několik kilometrů vzdálené ostrovy. Procházka včerejším mořem ale má svá pravidla. Musíte mít pevnou obuv aby vám ji bláto nezulo, musíte vědět, kdy přijde příliv, protože pak už se po dvou zpátky nedostanete. Také by neměla přijít bouřka – to prý přestává legrace a musel by pro vás letět vrtulník. K dispozici jsou ale velmi přesné lokální předpovědi, díky jim je “horizontální alpinismus” (tak se podivnému sportu s nadsázkou říká) poměrně bezpečnou kratochvílí. Na parkovišti vstupní brány do moře vidím u kontejneru odložené, zcela zabahněné lewisky a je mi jasné, že se v rámci reportáže účastním poněkud úchylné zábavy. Na druhou stranu se ve mně raduje mé prasečí já: konečně se budu moci legálně ubahnit třeba až po uši! Pobřeží je ideálně odlité, rybářské bárky dřepí v bahně a čekají na příliv, v ustoupeném moři se ostře blyští slunce. Blátem proudí potůčky i řeky a je to celé jako výjev z jiného světa. Dostáváme zkušené průvodce, tyče a vyrážíme jako poutníci – za ušpiněním. Pročvachtáváme se blátem po kotníky a průvodce nám ukazuje malou rostlinku, trhá jí a ukusuje, my v ní poznáváme zeleninu ze včerejší večeře, a tak si dáváme také. Je to taková přírodní slaná tyčinka, co se podává k červenému vínu. Chůze je příjemně namáhavá, potkáváme mrtvého tuleně a ptáky, kteří svá mláďata dávají na hlídání jedné ptačí mámě do ptačí školky. Má jich kolem kolem sebe deset a ostatní rodiče flámují a požírají bahenní žížaly. Brodíme se mořskou řekou po pás, ale pořád to není ta správná čuňárna, kterou jsem očekával. Průvodci se domlouvají a berou mě na to správné místo. V moři jsou taková korýtka a v těch je to nejlepší. Vazké bláto vám tu sahá nad kolena, vydává správné zvuky, přemýšlím přitom o šumavských slatích, o tom, jak by to vypadalo, kdybych se propadal hlouběji a hlouběji… Ne, nic takového nehrozí, bahnění je fajn a kdybych se nestyděl a nebyla taková zima, vyválel bych se tam úplně celý a chrochtal jako vepř. Jsem plně fyzicky i psychicky uspokojen a jen nerad se zbavuji možnosti dělat to, co čistotný člověk běžně nedělá.
