Co asi musel cítit Hiram Bingham, když se mu onoho červencového dne roku 1911, po mnohaletém bádání, zkoumání a hledání konečně splnil jeho sen? Člověk, který četl díla starých kronikářů, mluvil s domorodci a byl přesvědčen, že existuje tzv. “ztracené město Inků”, sídlo posledního Inky Manca? Co zažíval uprostřed velehor porostlých hustým pralesem, při pohledu na toto skvostné lidské dílo? Proč a jak vybudovali Inkové Machu Picchu tak daleko od Cuzka mezi nedostupnými svahy ve výšce bezmála 3000 metrů nad mořem, na prahu amazonské džungle?
 Machu Picchu |
PO STOPÁCH VYZNAVAČŮ SLUNCE Inkové. Největší předkolumbovská říše, která se v době svého rozmachu před příchodem Evropanů rozkládala na ploše téměř milion kilometrů čtverečních od jihu Kolumbie k chilské řece Maule, od pobřeží Pacifiku až k amazonským pralesům.Své putování po stopách Inků začínáme v Cuzku, duchovním středu celé říše. Dnes je to jedno z nejnavštěvovanějších míst Peru. Prolíná se tu historie dvou zcela odlišných světů: amerického indiánského a evropského, který sem přinesli Španělé při dobývání kontinentu. Kamenné město nechal vybudovat nejslavnější z Inků Pachacutec v polovině patnáctého století, poté co dal srovnat se zemí původní hliněné stavby. Půdorys Cuzka je přirovnáván k pumě, posvátnému zvířeti uctívanému pro svou sílu. Město samo bylo přitom tělem zvířete, pevnost Sacsahuamán pak jeho hlavou. Ta v minulosti především chránila město před obléháním nepřátelskými kmeny. Dokonale sesazené mohutné balvany dosud působí nedobytně. Dnes je toto místo nejen cílem turistů, ale i místem slavností. Každoročně v červnu se tu odehrává pompézní oslava tradiční a nejvýznamnější obřad Inků Svátek slunce “Inty Raymi”. V době letního slunovratu, kdy na jižní polokouli začíná zimní období, je slunce nejdále, a tak indiáni prosili o jeho opětovný návrat. POSVÁTNÝM ÚDOLÍM Časně ráno opouštíme městské brány a vydáváme se na několikadenní pouť posvátným údolím, územím nazývaným v jazyce Kechua “Antisuyo”, jednou ze čtyř částí, na něž byla říše rozdělena okolo Cuzka domnělého “pupku světa”. Posvátné údolí Inků začíná jen několik kilometrů od Cuzka a táhne se podél celého středního toku Urubamby. Na březích Vilcanoty, jak Inkové častěji posvátnou Urubambu nazývali, se jako drahokamy lesknou v pásu dlouhém několik desítek kilometrů skvostné hradby měst, ozdobené pozoruhodnými díly incké architektury. V této oblasti s výjimečně příznivými klimatickými podmínkami, zejména pro pěstování kukuřice si totiž Inkové vybudovali i množství pevností a pevnůstek, které měly chránit území před vpádem nepřátelských kmenů, španělské dobyvatele nevyjímaje.
Nejprve navštěvujeme Pisac, strážné místo Inků s proslulým nedělním trhem. Jsou tu zachovány zbytky původního hradu, postaveného z dokonale spojených kamenných kvádrů. Většina z nich je bohužel těžko dostupná, a tak se ani nechce uvěřit, že rozloha hradu odpovídala velikosti samotného Cuzka. Právě tady, v Pisacu, se stupňovité terasy táhnou mnoho set metrů. Inkové na nich pěstovali nejlepší kukuřici z celé říše. Ta byla určena především pro šlechtu. Celé údolí patřilo Inkovi a královskému rodu.
Následuje Chincheros, oblíbené letovisko Inky Tupaca Yupangiho. Urubambu, další v pořadí na pravém břehu stejnojmenné řeky, míjíme a zastavujeme až v Ollantaytambu mohutné pevnosti (poslední před Machu Picchu), jež tu strážila urubambské údolí před útoky pralesních indiánů. Současně plnila důležitou funkci duchovní a zemědělskou. Byla pravděpodobně i sídlem samotného Inky nebo jeho rodiny. Přijíždíme sem bohužel v pozdním odpoledni, a tak je celá famózní stavba, němý svědek zašlé slávy, ponořena do stínu. Sotva vystoupíme z našeho mikrobusu, obklopuje nás jako ostatně na většině turistikou zasažených místech dav trhovců a trhovkyň, doufající v odbyt svých ručně tkaných koberců, ponč, tašek, nejrůznějších suvenýrů, keramiky či šperků. Připojují se k nám i dva snad dvanáctiletí kluci a stávají se našimi průvodci. Předhánějí se a překřikují navzájem, aby nás přesvědčili o svých bohatých vědomostech. Zasvěceně vyprávějí o legendě, která se k tomuto místu váže. LEGENDA O KUSI KOILJUR Princezna Kusi Koiljur, dcera Inky Pachacuteca, se zamilovala do generála otcova vojska Ollayty. Inka však jejich lásce nepřál a poslal Ollaytu daleko do Ekvádoru, v domnění, že odloučení oba milence odcizí. Uražený vojevůdce se však usadil v pevnosti Ollantaytambo a připravoval proti vládci říše vzpouru. Inka dal princeznu Kusi Koiljur uvěznit a odebral jí dceru, svou vnučku Yma Sumak. Až po letech, kdy Yma Sumak dorostla a hledala své rodiče, poznala celou pravdu. Teprve po smrti Pachacuteca jeho syn a nástupce Tupac Yupangui svou sestru propustil a toužený sňatek povolil. Šťastní manželé se pak usadili právě tady, v Ollantaytambu.Mimo to má však město jednu pozoruhodnost dokládající mimořádnou posvátnost, výjimečnost a důležitost, jež toto místo pro Inky mělo. Bylo totiž pohřebištěm královských srdcí. Zatímco těla vládců a jejich manželek “coyí” se mumifikovala a ukládala v Cuzku, srdce panovníků se pohřbívala do tohoto posvátného kraje. Na Machu Picchu je odtud zhruba pětapadesát kilometrů, dojet tam je však možné jen z Cuzka vláčkem, popřípadě jít pěšky několik dní původní stezkou Inků. OTAZNÍKY KOLEM MACHU PICCHU V přeplněném vagonu se pomalu blížíme k jedinečné památce, kterou tu nevynechá snad žádná cestovní kancelář ani dobrodruh, jenž se vydá na pouť touto nádhernou zemí. Nutno přiznat, že pocit je to vskutku vzrušující. Železnice vede podél břehu průzračné hučící Urubamby, nad níž se začíná rýsovat fascinující scenérie mohutné hradby hor hustě porostlých až k samým vrcholům eukalypty, broméliemi, květy nejrůznějších druhů i barev. Vlak každou chvíli zahouká to když vjíždíme do tunelu, kterých je na trati bezpočet. Je poledne a zastavujeme ve stanici “Machu Picchu”. Nic ale ještě nenasvědčuje tomu, že by právě tady mělo stát nejvěhlasnější kamenné město. Snad jen okolní oblaky zahalené vrcholky zelených homolí působí poněkud tajemně a davy turistů, bezpočet nabízených talismanů, pohledů, maket, a nakonec i velká směrová tabule nás ujišťují, že jsme u cíle. Tady si snad každý řádný návštěvník zakoupí lístek a nechá se miniautobusem dovézt až před vstup do pevnosti.
Česká výprava, stejně jako kdysi Hiram Bingham, stoupá klikatými cestičkami několik set metrů vzhůru. Jsme už tak blízko, a přece je město před našimi zraky ukryto. Teprve teď chápu, proč bylo tak dlouho přede všemi utajeno. Možná řada badatelů došla až sem a jejich cesty skončily, byť několik málo metrů od cíle, bez úspěchu. První stavba, kterou spatřujeme, není ovšem ani strážné místo, ani Chrám slunce, nýbrž moderní budova hotelu. Skupinky návštěvníků tu poslušně stojí v nekonečné frontě na občerstvení a čekání jim krátí hudebníci v dobových krojích. Lahodný zvuk panových fléten, bubínků a malého strunného nástroje připomínajícího kytaru navozuje tu správnou atmosféru. Procházíme vstupní branou a ocitáme se konečně na jednom z nejpozoruhodnějších míst starých Inků. Pohled na kamenné ruiny postavené ve svahu “staré hory” (v ketchua tedy Matchu Picchu) a na “mladou horu” (Huyana Picchu) mohutně se tyčící v dálce se dá jen stěží popsat slovy. Úhledné, pravidelné stavby jsou zasazeny do kouzelného místa uprostřed zelených velehor. Hluboké propasti a soutěsky je oddělují od okolního světa. Kdesi v dálce se táhnou ledovci pokryté vrcholy šest tisíc metrů vysokých skal. Přestože dnes existuje o původu a skutečné úloze citadely již řada verzí, zůstává stále zahalena rouškou tajemství.
Archeologické výzkumy dokazují, že Machu Picchu byla pravděpodobně obydlena převážně ženami (ze 173 nalezených koster bylo pouze třináct mužských). Byla tedy sídlem věnovaným pannám Slunce (aclla) nebo posledním útočištěm Inky Manca prchajícího před bílými dobyvateli? Neexistují totiž přesvědčivé důkazy o tom, zda Španělé o tomto místě věděli. Možná právě tato záhada umocňuje vzrušující pocit při procházce mezi zbytky kamenných domů, chrámů a teras. Pevnost byla vystavěna podle vzoru tradiční andské vesnice z perfektně opracovaných a sesazených žulových bloků, což se žádné jiné civilizaci na světě údajně nepodařilo. Inkové zasluhují obdiv o to více, uvážíme-li, že neznali železo ani ocel, kolo ani kladku? Jak tedy opracovávali a zvedali obrovské kamenné kusy do výšek několika metrů? Otázka, na kterou dosud nikdo nemá jednoznačnou odpověď. Machu Picchu plnila přitom všechny nezbytné funkce města a byla rozdělena do jednotlivých sektorů centrální náměstí, chrámy, astronomická část s typickým slunečním kamenem Intihuatana (podle kterého Inkové pozorovali pohyb slunce a řídili tak svou nejdůležitější činnost zemědělství), obytná čtvrť, pohřebiště, agrární zóna, Inkův palác a lázně.
 Cesta Inků byla značena milníky a vyztužena opěrnými terasami. |
NABLÍZKU VĚČNOSTI Bez váhání stoupáme na protější Huyana Picchu s vyhlídkovým místem, odkud Inkové bedlivě střežili své město před nezvanými vetřelci. Výstup je poměrně náročný po původních strmých schodech, nepochopitelně vybudovaných v zarostlém svahu, mnohde schůdných pouze za pomoci připevněných lan. Pohled z vrcholu na celou pevnost a Urubambu, klikatící se na dně propasti sedm set metrů pod námi, je tou pravou odměnou za vyčerpávající výkon.Pomalu se stmívá, většina turistů už opustila brány města. Jen my zůstáváme na místě. Je krátce po šesté, už více než hodinu je pobyt v areálu zakázaný. Schovaní v jednom z domků zažíváme skutečné dobrodružství. Všichni totiž toužíme strávit navzdory předpisům noc v tajuplné pevnosti, a tak takticky rozděleni v několika skupinkách netrpělivě čekáme, až odejde poslední hlídač. Plnými doušky přitom vychutnáváme neopakovatelnou a trochu strašidelnou atmosféru. Mlčíme. Je tma, jen v dálce nás obklopují černé obrysy hor. Nezvykle jasný měsíc a hvězdami zářící jižní obloha nás bohužel prozradí. Jsme objeveni a musíme odejít, ať jsou naše prosby a přemlouvání jakkoli naléhavé. Některým z nás se však před důslednými strážci přece jen podařilo ukrýt a přečkat až do východu slunce. Ráno nám o všem nadšeně vypráví a my ostatní jen tiše závidíme, neboť tato noc byla nepochybně z těch, na které se nezapomíná. . . . . . Na počátku 13. století se v oblasti dnešního Peru objevila tajuplná a vysoce vyspělá civilizace, která dokázala do konce 15. století sjednotit velkou část Jižní Ameriky v ucelené impérium, protkané sítí silnic a zavlažovacích kanálů, poseté spoustou osad a administrativních center, dodnes se pyšnících skvělou architekturou, a dokonale organizované složitým úřednickým aparátem. Tato civilizace světově proslula především svým nesmírným zlatým bohatstvím. Kdo však byli tito nevšedně inteligentní a schopní lidé? Odkud se vynořili v zemi velehor, pouští a pralesa ovládané zdánlivě primitivními kmeny indiánů? NEŘEŠITELNÝ HLAVOLAM? Různí historici, církevní hodnostáři, cestovatelé a filosofové hledali a nacházeli jejich původ postupně mezi skupinami Židů uprchlých z Izraele, mezi Egypťany, Řeky, Číňany, obyvateli bájné Atlantidy, mimozemskými civilizacemi a byli i takoví, kteří s jistotou tvrdili, že se jednalo o Angličany. Většina těchto názorů byla v posledních několika desetiletích vědeckou veřejností, bádající v tomto oboru, odmítnuta a současně vznikla nová oficiální vědecká teorie, která hledala předchůdce Inků mezi běžnými indiánskými kmeny obývajícími v té době údolí budoucího hlavního města impéria, Cuzca. Zvýšený zájem o problém a intenzivní studium dokumentů španělských dobyvatelů ze 16. století, společně s archeologickým výzkumem v oblasti peruánských And, vynesly na světlo světa nová zjištění a klíčové informace, které poněkud zpochybňují i poslední jmenovanou teorii. Nově utvořená teorie o původu národa Inků, jejímž hlavním zastáncem je peruánský historik a profesor Univerzity San Marcos v Limě Waldemar Espinoza Soriano, je úzce spojená s původní inckou mytologií. KDYŽ DIVOCH ZVÍTĚZÍ NAD CIVILIZACÍ Dokumenty ze 16. a 17. století nás informují, že národ Inka nebyl nic jiného nežli karavana uprchlíků z impéria Puquina, dnes známého pod jménem Tiahuanaco, donucená k migraci za účelem nalezení nových území vhodných k osídlení. V 2. polovině 12. století n. l. bylo impérium Puquina napadeno obrovskými vlnami příslušníků divokého kmene Aymarů přicházejících z jihu, z oblasti dnešního Chile. Rychlost, množství a vytrvalost útoků nedaly Puquině mnoho šancí na obranu a celé velké impérium bylo zničeno. Archeologické vykopávky potvrzují, že impérium Puquina se svým centrem Taipicala bylo násilně přepadeno a rozvráceno v období plného osídlení a rozkvětu. Byly nalezeny bloky kamene připravené k usazení do zdí, lidské pozůstatky nebyly rituálně pohřbeny, nýbrž roztroušeny po ulicích a to vše nasvědčovalo nějaké katastrofě. Elita vůdců národu Puquina byla pronásledována a většina dopadena a vyvražděna Aymary. MOCNÍ INKOVÉ NEBO OHROŽENÍ EXULANTI? Vláda impéria se dělila do dvou částí: Anantaipicala, do které patřili vojevůdci a Urintaipicala, kterou tvořili představitelé kultu a náboženství. Vůdci Anantaipicaly byli vyvražděni a přežili pouze vůdci Urintaipicaly s pěti ayllus (velkorodinami) příslušníků této skupiny, s pěti ayllus příslušníků Anantaipicaly a se třemi jinými ayllus. Při nájezdu na Taipicalu se jim pod vedením nejvyššího kněze podařilo uniknout po jezeře Puquinacocha (Titicaca) a ukrýt se na jednom z jezerních ostrovů. Tam přežili několik let. Když Aymarové upevnili svou moc na dobytém území, rozhodli se pokračovat ve výbojích dále na severozápad a rozvrátit druhé nejsilnější impérium té doby, Huari. To se jim také podařilo. Část vojska Aymarů vedená bojovníkem Karim se připravila na přepadení a dobytí ostrovů jezera Titicaca a uprchlíkům z Taipicaly nezbývalo, než se vydat na další cestu. ÚSTUP DO PŘEDEM NEPŘIPRAVENÝCH POZIC Vylodili se na březích blízko dnešního města Puno a odtud pokračovali dlouhou, složitou poutí plnou strádání a obětí směrem na severozápad. Jejich cílem bylo najít bezpečné území, kde by mohli přežít a pokračovat v původní kulturně politické tradici impéria Puquina. Vůdcem karavany byl Apo Tambo, nejvyšší kněz Urintaipicaly. Po mnohaletém putování došli do oblasti Pacarictampu, kde objevili jeskyni Marastoco a rozhodli se v ní zdržet. Zde také poprvé spatřil světlo světa Manco Capac, syn kněze Apo Tamba a budoucí první Inka. Pacarictampu se tak stalo sídlem malého panství, které udržovalo duch staré vyhlazené Taipicaly. Časem se ale stalo nepohodlným pro rychle rostoucí národ a bylo nutno hledat nová území. Zamířili tedy k dnešnímu Cuzcu, do údolí Urubamby (Svaté řeky) a cestou hledali vhodné místo k osídlení. Byli ochotni o úrodnou půdu tvrdě bojovat s místními domorodými kmeny v případě, že by ji od nich nemohli získat mírovou cestou. Před odchodem z Pacarictampu se rozdělili na dvě skupiny, z nichž jedna, pod vedením Ayara Cachi, se vydala směrem k dnešnímu Ollantaytambu a druhá, s Manco Capakem v čele, pokračovala směrem k dnešnímu Cuzcu. ZA VŠECHNO MŮŽE MANCO V této době se Manco Capac poprvé proslavil jako významný vůdce. Soustředil okolo sebe deset ayllus, zatímco Ayar Cachi pouze tři ayllus. Každý z nich se vydal jinou cestou. Postup skupiny Manca probíhal ve fázích s obdobími kolonizace nově dobytých území. Z Pacarictampu postoupili do Huaynacancha a tam se zdrželi od zasetí do sklizně úrody. Manco se zde oženil s Mamou Ocllo, jeho vlastní sestrou a budoucí hlavní ženou. Dalšími místy odpočinku byly Tambuqui, kde se narodil první syn Manco Capaca a Pallata, kde se opět zdrželi několik let a oslavili zde Rutochicu první stříhání vlasů Mancova syna. Při té příležitosti ho také pojmenovali Roca. Manco měl v té době již několik vedlejších manželek, z nichž nejvýznamnější byla Mama Huaco. HÁDKA O CUZKO V dalších bojích získali území kmene Ayaruchos, které jim otevřelo cestu do údolí Cuzca. To bylo však obývané několika jinými kmeny. Cestou ještě oslavili Huarochico svátek dospělosti Mancova syna, který tím obdržel své konečné jméno Sinchi Roca. Manco musel dobře naplánovat střet s údolními kmeny. Využíval přitom znalostí, zkušeností a schopností přinesených z bývalé Taipicaly jeho otcem. Snažil se řešit situaci smírem, a proto oženil Sinchi Rocu s Mamou Cocou, dcerou vůdce kmene Saňo. S jejich pomocí porazil neústupný kmen Huallas a zmocnil se jejich území v údolí Cuzca. Kmen Huallas i se svým vůdcem Apo Cagou se skryli v údolích Hualla a Pisac a věnovali se pěstování koky. Ostatní kmeny jako například Poques, Sahuaseras, Ayaruchos a další dobrovolně podrobili Inkům části svých území. Ti ale chtěli všechno a rozhodli se pro boj. Narazili na tvrdý odpor Ayaruchos, kteří donutili Manca ustoupit až do svého sídla Huaynapata ukořistěného kmenu Huallas. Hrozící porážka sjednotila kmeny Ayaruchos a Sahuaseras, ale Manco je napadl znovu a dokonale je rozdrtil. Kromě jmenovaných kmenů si Inkové podrobili i jiné, menší, obývající údolí Cuzca a dali tím základ budoucímu největšímu impériu obou amerických kontinentů předkolumbovského období. POLOPRAVDA VÍTĚZÍ! Výše uvedená rekonstrukce historických událostí se nápadně podobá starým inckým mýtům. Tato skutečnost má své vysvětlení. V dobách, o kterých hovoříme, měly mýty neuvěřitelně velkou moc. Vše co tvrdili bylo zákonem a nikdo se nepokoušel je zpochybňovat. Inkové si byli vědomi zmíněného faktu a dokázali jej využít ve svůj prospěch. Sami vytvořili řadu mýtů o svém původu, přičemž vycházeli z nepopiratelných historických událostí a pouze manipulovali jejich interpretaci. Tak například legenda neříká, že uprchli před hrozícím nebezpečím a ukryli se na ostrově v Titicaca, ale tvrdí, že byli na toto místo sesláni bohem Inti, kruté boje o území a moc se v bájích ospravedlňují tím, že národ Inků byl Bohem vyvolen k vládě nad okolními kmeny, měl být nositelem vzdělání a umožňovat všem lidem žít ve štěstí a bohatství. Z Ayara Cachi, Mancova konkurenta dělá legenda neurvalého a agresivního Mancova bratra, který svými neplánovanými akcemi ohrožuje osud samotných Inků. Stejně tak Ayar Ucho, vůdce nepřátelského kmene zabitý v boji s uprchlíky z Taipicaly, vystupuje v pověstech jako bratr Manca a stane se obětí nehody. A daly by se najít další analogie a rozdílnosti, které měly za úkol vysvětlit jednání Inků jako naplnění božího rozhodnutí, jako činy synů Boha Slunce Intiho. KDYŽ ARCHIVY PROMLUVILY Zůstává otázkou, jak bylo možné rekonstruovat události tak dávno minulé, když neexistují žádné písemné dokumenty z této doby. V roce 1533, když se probili první Španělé do oblasti Cuzca, žili zde ještě potomci původních kmenů vypuzených invazí Inků. Právě pro neznalost písma vynikaly tyto domorodé kultury velmi bohatou ústní lidovou slovesností, která obsahovala nejen oficiální Inky šířené legendy, ale i původní zvěsti o událostech několik set let starých. A tak Španělé zaznamenávali zprávy o bojích mezi invazory a místními kmeny, buď v podobě vyprávění, nebo rituálních obřadů. Studiem španělských archivů můžeme tedy získat neocenitelné informace o minulosti tohoto impéria. . . . . . Jedním z nejvýznamnějších historiků, který se touto činností zabývá již delší dobu, je již zmíněný profesor Waldemar Espinoza Soriano, z jehož knihy “Los Incas”, vydané v Limě roku 1990, jsou čerpány i informace pro tento článek.Napsal a vyfotografoval Martin Kaňák
