Vířící pejzy, černé kabáty, klobouky a divoký tanec. Stovky převážně chasidských židů tančí svoji „noc ohňů“. Stojím uprostřed hrobky Šimona bar Jochaje v Galileji a pozoruji divoké křepčení kolem.
Ultraortodoxní židé. Stále zamračení muži ve svých černých kloboucích, oblecích a pláštích. Ženy oblečené jako z konce předminulého století a všude kolem nich houfy drobotiny. Holčičky podobné vzezřením svým matkám a chlapci s rozevlátými pejzy. Působí odtažitě, studeně a až příliš vážně. Kdo navštívil jeruzalémskou čtvrť Mea Šearim, nebo se mu poštěstilo zavítat do jiné komunity, kde žijí převážně charedim, mohl by s takovou myšlenkou i odejít. Pokud se trochu zanoříme do této pro nás zvláštní kultury, budeme překvapeni, na co narazíme. Ve víře pevní a v tradicích neústupní, ale v oslavách bujaří a vstřícní. Tak nějak je možné spatřit „tučňáky“ (přezdívka od sekulárních Izraelců) během svátku Lag ba-omer, při němž se sjedou židé z celého světa na posvátnou horu Meron. V Jeruzalémě bývá „dobrým“ zvykem každého turisty ulovit si nějakou tu fotografii muže v černém, či s modlitebním šálem (hebr. talit gadol) přes ramena a nebo štrajmelem (klobouk, jenž bývá vyroben ze sobolí nebo liščí kožešiny) na hlavě. Nejčastějším nájezdním místem je obvykle čtvrť Mea Šearim a její obyvatelé. Mnohdy nepříjemné konfrontace, vznikající mezi těmito dvěma kulturně odlišnými skupinami, často končí křikem a nadávkami, avšak občas přijdou na řadu i kameny. Na Meronu to bylo jiné. V okolí se nevyskytoval žádný nežidovský turista, nebo přinejmenším použil stejný úskok jako já a na hlavu si nasadil jarmulku. Nebyl to nejpříjemnější pocit, ale každé setkání mě přesvědčovalo o tom, že jednám správně. Oči lidí mě často zkoumaly a velká většina jich prvně mířila právě na temeno hlavy. Celou dobu jsem se pokoušel uklidnit sám sebe, „jsi tu, abys fotil, ne způsoboval problémy, tak si to nech na hlavě, tvař se přirozeně, a snad to bude v pořádku“. Nešlo pouze o nebezpečí nějakého toho kamene, ale spíše o narušení nábožné atmosféry noci. Trocha respektu k tradici smíšeného s prevencí problémů.
NÁBOŽENSKÉ „ŠÍLENSTVÍ“
Silnice je uzavřena policií, a tak místo stopování posledních pár kilometrů musím pěšky. „Víš, oni naši bohabojní spoluobčané nejsou moc dobří řidiči, policie nechce riskovat jejich hromadný příjezd a pokusy o parkování,“ se smíchem vysvětluje Dan, když mi staví u policejního zátarasu. Tudy bohužel nic nejezdí. Zato z opačného směru, tedy od města Safed, kde je sběrné parkoviště, ale již přijíždějí autobusy plné věřících v dobré náladě. Ta moje pomalu odplouvá, protože šlapat deset kilometrů po asfaltu není příjemný začátek žádné oslavy. Nakonec přeci jen dorazím před setměním, sice unavený, ale přeci. Na úpatí kopce už kempují tisíce lidí a z dálky se nesou zvuky hudby. Policie a armáda je v pohotovosti, přece jenom se hora nachází pouze několik kilometrů od libanonských hranic. „Přijel jsi na slavnost? Tak přijď na steak,“ hned pro začátek křičí kanadsko-izraelský Žid Met, můj soused pro dnešní noc. Společně s celou rodinou přijel z Nazaretu. Jídlo je sice výtečné a můj hostitel výřečný, ale zvuky shora se nedají ignorovat. Děkuji za pohostinství a s čelovkou na hlavě mířím do víru náboženského „šílenství“. Lag ¬ba-omer se slaví třicátý třetí den po svátku pesach (jeden z nejdůležitějších židovských svátků). Podle lidové tradice tento den přestali umírat žáci rabiho Akivy. Ti byli potrestáni, protože necítili respekt jeden k druhému. Stejně tak je to den úmrtí Šimona bar Jochaje, významného učence prvního století našeho letopočtu. Chasidští židé slaví nejenom tancem a písní. Mezi „lagbaomerové“ tradice patří například i střelba z luku či upšerin. Při tomto rituálu jsou tříletým chlapcům poprvé stříhány vlasy. Místo dlouhých kštic, jim zůstanou pouze typické pejzy a jejich otcové je poprvé vezmou do prostor vyhrazených jenom pro muže.
DIVOKÁ NOC
Jako černé moře vypadalo množství hlav na prostranství přede mnou. Lidi tančící, křičící a modlící se všude kolem. Někteří nabízeli cukrovinky a sladké koláče, jiní se pokoušeli získat nějaký finanční dar pro to či ono. Balagan jak se říká v Izraeli, po česku prostě binec. Hlava na hlavě, všude odpadky a v jednu chvíli to dokonce vypadalo na pranici. Bylo to u stánku, kde se zadarmo podávalo pivo, a na krátký moment se zdálo, že došlo. Hlavní část oslavy, tedy zapalování ohně u hrobky, se mi podařilo propást. Tedy, ne že bych se nesnažil k místu protlačit, ale protlačit se přes tisícihlavý dav až k místu obřadu bylo nad moje síly a cesta zpátky mě děsila snad ještě více. Právě v této chvíli se mi vybavila věta jednoho z řidičů, kteří mě sem vezli, „chceš-li zažít opravdu drsné dobrodružství, tak se zkus po půlnoci dostat do středu hrobky“. Měl pravdu, ale na tohle asi nejsem dost velký drsňák a mé lokty nejsou zase až tak ostré. Divoká noc. Přes občasné postrkování a někdy až hrubé jednání některých z charedim se vše neslo v neobvykle otevřeném a příjemném duchu. Možná to i způsobila kippa (jarmulka) na mé hlavě, ale i přes moje fotografování si nikdo nestěžoval a nekřičel, což se stává sekulárním fotografům v této komunitě celkem často. Šimon bar Jochaj je pro mnoho Židů, žijících po celém světě, významný a svatý muž. Podle legendy se kvůli neshodám s římskou mocí třináct let skrýval v jeskyni společně se svým synem (též významný rabi). Zázrakem před jejich příbytkem vyrostl rohovník a vytryskl pramen, čímž jim bylo zajištěno vše potřebné k životu a oni se mohli naplno věnovat studiu tóry. Právě hrobka těchto dvou významných mužů židovské kultury je středobodem oslav Lag ba-omer. Slavnost je veselá, přestože se oslavuje den úmrtí, přesně jak si sám rabi přál a oč požádal své studenty.
I VODKA SE NAŠLA
„Ty nic nedostaneš,“ jako by říkal zvednutý prst a zamračený obličej ženy, která stála u mísy plné sladkého pečiva. Nerozumím, co mi říká, moje hebrejština na to bohužel nestačí, a tak se sklopeným zrakem pomalu odcházím. Najednou mě někdo chytne za loket. Ohlédnu se a vidím tvář vstřícně se tvářícího mladíka. „Byl jsi na špatné straně fronty a ona si myslela, že předbíháš,“ řekne mi anglicky a postaví mě na správné místo. Usměje se a odejde. Beze jména a ani si nepočká na moje poděkování. Druhý pokus už je mnohem úspěšnější a dokonce vykouzlí výraz pochopení na tváři té starší ženy. S chutí se zakousnu do sladkosti a tu zapiji douškem horkého kafe. Pití, jídlo i horké nápoje, vše zdarma pro každého návštěvníka. Tančící a křepčící mladíci zpívají a baví se. „Dej si,“ vrazí mi jeden z nich pod nos láhev s vodkou. Neodmítám a piji. Jsem několik stovek metrů od centra religiózního dění a je vidět, že zde se shromažďují převážně mladí ortodoxní židé, kteří si s obřady zase až tak hlavu nelámou, raději se baví a slaví po svém.
S PEJZY UŽ NEJSI DĚVČE, CHLAPČE
Druhý den ráno uvnitř hrobky bylo příjemně chladno, a naštěstí ne tak plno jako předešlého večera. Pěkně v rohu jsem postával a pozoroval modlící se muže. V jednu chvíli se však objevil tříletý klučina s dlouhými vlasy. Jeho otec ho nesl směrem k rabínovi. Rituál upšerin právě začal. Chvíli poté se již nůžky zakously do jeho blonďatých vlasů a ty v celých trsech putovaly do připraveného igelitového pytle. Netrvalo to dlouho, z dítěte se stal chlapec a podle místní tradice tak byl „oddělen“ od děvčat. Klučina se nebránil, pouze se usmíval. Přemýšlím, jestli už ví, co se kolem něj děje a do jaké světa právě vstoupil.
