Kapitán James Cook byl prvním Evropanem, který při svých druhých objevných plavbách po Pacifiku dosáhl 5. září 1774 břehů ostrova velkého asi jako bývalé Československo. Jeho zelené břehy mu připomínaly na tisíce kilometrů vzdálené Skotsko, kdysi nazývané Kaledonie. Tato podobnost dala vzniknout názvu hlavního ostrova (Velká země) a přilehlých ostrůvků – Nová Kaledonie. Nová Kaledonie byla přirozeným rájem pro původní obyvatele řídící se jen přírodními zákony, později přístavištěm obchodníků a velry bářů, cílem náboženských misií a od vztyčení francouzské vlajky 24. září roku 1853, za vlády Napoleona III., jejím zámořským územím. Zanedlouho byla po příkladu Britů využívána jako trestanecká kolonie. S pomocí vězňů byly postaveny základní komunikace, domy a kostely. Po objevení nalezišť zlata a niklu dochází koncem devatenáctého století k ekonomickému rozmachu a vytvoření průmyslového centra, ojedinělého v celém Tichém oceánu. I když se v současnosti nachází pod francouzskou správou, nazývá se ta k stále.
NOUMÉA – OTISK CIVILIZACE
Největší počet obyvatel a převážná většina zde žijících Francouzů je koncentrována v hlavním městě souostroví – v Nouméi. Ačkoliv se jedná o relativně malé město (s necelými 70 tisíci obyvateli), stopy civilizace jsou více než patrné. Ranní zácpy automobilů s pasažéry toužícími se dostat co nejrychleji do práce, kouřící továrna na nikl, troubení, předjíždění, shon…
“Takto to zde vypadá každé ráno, protože většina lidí bydlí kvůli vysokým nájmům mimo město a za prací dojíždí,” vysvětluje Jean-Pierre, řidič zelenobílého taxíku. “Je to úplně stejné jako v Evropě.”
Kdyby člověk nejdříve neviděl ty krásné zelené hory, tvořící malebnou krajinu cestou z letiště, a v dálce šplouchající blankytné moře, asi by měl chuť vzít co nejrychleji do zaječích. Ale přesto zůstává zvědavost, jak to vlastně vypadá na druhém konci světa, tisíce kilometrů od starého kontinentu.
Nejdříve si tu opravdu připadáte spíše jako na francouzské Riviéře, obklopeni jižní francouzskou architekturou, kolem projíždějící auta pocházejí také ze země galského kohouta, všichni tu mluví zase jenom francouzsky, i nejmenší černoušek či melanéská stařenka v samoobsluze. Mimochodem jsou zde zastoupeny i největší francouzské supermarkety, benzinové pumpy…
Ale to vše je jen první dojem, navíc atmosféra dýchající na vás pouze v tomto “velkoměstě”. Stačí pozvednout oči, a spatříte nádherné kulisy hor připomínající věčně zelené vrcholky skotské. Nebo navštívit některé z místních muzeí, kde si při pohledu na nálezy z dob objevení ostrovů uvědomíte, že tito domorodci prošli vývojem od doby srovnatelné s dobou kamennou k civilizaci vědeckotechnické revoluce za pouhých dvě stě let.
OBCHOD, KANIBALISMUS A MISIONÁŘI
Po objevení ostrovů následovaly další průzkumné výpravy, některé úspěšné, jiné méně. Nová Kaledonie se stala kotvištěm pro americké velrybářské lodě, zdrojem santalového dřeva, především pro britské obchodníky, kteří tuto vzácnou dřevinu dováželi do Číny k výrobě vonných tyčinek.
Melanésané však mořeplavce nevítali vždy s otevřenou náručí. Zatímco kapitán Cook měl ty nejlepší zkušenosti s místním obyvatelstvem, jež považoval za přátelské, někteří pozdější návštěvníci dospěli k jinému názoru. Určitě nejhůře dopadli vězenští uprchlíci z australské pevnosti v roce 1840 a o devět let později členové posádky americké lodi Cutter, kteří byli povražděni a snědeni kanibalskými domorodci.
Prvními “vlaštovkami” evropského osídlení byli náboženští misionáři. Hráli nepříliš vděčnou úlohu průkopníků, kteří měli zjistit, zda kolonizace v těchto končinách, mezi kanibaly v divoké přírodě, je reálná, či nikoliv. A samozřejmě se měli pokusit dovést místní obyvatele ke křesťanství. O toto poslání se dělili britští protestanti spolu s francouzskými katolíky. Zatímco Britové se po nezdařené misii na ostrově Ile des Pins úspěšně usadili na jednom z ostrovů Loyauté – Lifou, Francouzi se pokusili šířit svou víru přímo ve Velké zemi (Grande Terre), na největším ostrově. První misie však dopadla hrůzně, po čtyřech letech byli někteří její členové zabiti, část se zachránila útěkem na nedaleko kotvící loď.
Při návratu již byli misionáři doprovázeni francouzskými vojáky, kteří zajišťovali jejich bezpečnost.
Ačkoliv historie osídlování tohoto vzdáleného kraje byla i nadále rozmanitá a bouřlivá, dnes je toto francouzské zámořské území poměrně klidnou oblastí.
KMENY, CHÝŠE, VAHADLOVÉ ČLUNY
Mimo hlavní město žijí dodnes Kanaci, původní novokaledonští obyvatelé, v kmenovém společenství. Každý kmen (tribu) tvoří jednu vesnici, v jejímž středu stojí “velká chýše”, kterou podle tradice obývá náčelník. Ostatní vesničané žijí v menších chaloupkách stavěných z kmenů stromů a palmových listů. Dnes již občas naleznete, naštěstí spíše výjimečně, obydlí z vlnitého plechu, typická i pro jiné chudé tropické oblasti. Z kamene se staví převážně ve městech, na vesnicích jen kostely a školy.
Kanacká kultura utrpěla v průběhu kolonizace celou řadu šrámů stejně jako další takto zasažené oblasti. V dnešní době se však objevuje snaha o její vzkříšení a obnovení. Zakládají se centra kanacké kultury bohatě zásobená publikacemi, například o tancích, zpěvech a slavnostech. V Neokaledonském muzeu se můžete seznámit s celou historií země, s kulturou, “architekturou”, dopravními prostředky, jež tvoří samozřejmě lodě – pirogy, na kterých Melanésané dopluli na Novou Kaledonii z okolních ostrovů v pr vopočátcích původního osídlování. Je to až neuvěřitelné, že na těchto křehkých vahadlových člunech byli schopni urazit stovky kilometrů.
Mezi stále přetrvávající obyčeje patří takzvaná la coutume. Nazývá se tak zvyk, při kterém se sluší při návštěvě náčelníka kmene, svatbě, pohřbu či křtinách přinést nějaký dárek, nejčastěji cigarety, kus látky, případně peníze. Vzdáváte tak úctu celé vesnici. Dříve tento zvyk sloužil spíše při vzájemných návštěvách jako obdoba výměnného obchodu. La coutume se dnes ovšem říká i dotacím poskytovaným francouzskou vládou.
NA JIHU…V ZEMI NIKOHO
Povrch Marsu občas roztříštěný zeleným porostem, hory, údolí, říčky a potůčky, nikde ani živáčka, ani stopy po obydlení… Takto by se dala charakterizovat krajina na jihu. Na zabarvení půdy má vliv chemické složení hornin, bohaté zejména na nikl, který je hlavní těženou nerostnou surovinou a významným zdrojem financí pro celou oblast.
Kromě dolů a osamocené hlavní silnice, sjízdné pouze v suchém období, je jedinou připomínkou civilizace obrovská vodní přehrada, zásobující město pitnou vodou a elektrickou energií. V jejích vodách impozantně působí uhynulé bílé stromy, které se i nadále tyčí jako sochy v přírodní galerii, v protikladu k barevným proměnám obklopujícího údolí.
Snad každého okouzlí pohled z vrcholků do širokého prostoru na lesklou vodní plochu jezera Yaté, krajinu protkanou říčkami a vodopády, a o pár stovek metrů dál se vám rozevře pod strmým svahem výhled na širý oceán, umocněný závanem větru nasyceného mořskou vůní.
HIENGHÈNE – MEZI SKALAMI
Téměř na druhém konci hlavního ostrova, na východním pobřeží, leží nepříliš veliká, zato velice významná vesnice Hienghène, od prvopočátků kolonizace oblast největšího vzdoru a centrum četných osvobozeneckých hnutí. Hienghène je také jakýmsi symbolem etnické svébytnosti a hrdosti Kanaků. V této osadě dokonce od nepokojů v roce 1984 nežije jediný Francouz. V dnešních dnech zde panuje klid, a návštěvník tak může plnými doušky vychutnávat jedinečné skalnaté útvary, doménu této části pobřeží.
Mezi skalami, na velice přívětivém místě, byla vystavěna vesnička francouzského Clubu Mediteranèe, Koulnoué Village, která je mimo jiné i výborným výchozím bodem pro různé druhy sportu, od romantických promenád na koni po šnorchlování a potápění u nedalekých ostrůvků a korálových útesů. Pokud budete mít opravdové štěstí, můžete se setkat i s nádhernou mořskou želvou.
OUVÉA – ZAPOMENUTÝ OSTROV
 Ostrov Ouvéa – poslední koupel v laguně. |
Přes 20 kilometrů bělostných pláží, kde téměř nepotkáte člověka, natož ještě bílého, vyvalujícího se na lehátku a opékajícího se na slunci jako buřtík. Tu a tam narazíte na místního domorodce zchlazujícího se v odpoledním žáru nebo na skupinku dětí užívajících radostí nabízených tichou lagunou, mimochodem jednou z největších na světě. Jen zcela výjimečně se setkáte s několika Japonci, kteří byli od hotelu přivezeni mikrobusem ke krátkému potápění-šnorchlování, a za pár okamžiků budou stejným způsobe m dopraveni pohodlně zpět.
Samotná pevnina nepůsobí příliš obydleně. Napříč celým ostrovem vede jediná kvalitní silnice, postavená a financovaná Francouzi, která spojuje sever s jihem. Podél této cesty jsou v palmových zahradách roztroušeny chýše tvořící nepočetné osady. I když tato obydlí vypadají jako vyrostlá ze země, tvořící součást přírody, v žádné vesničce nechybí kamenný kostel, v převážné většině katolický, připomínající evropskou civilizaci.
NOVÁ KALEDONIE
Ve srovnání s obdobným francouzským územím, Francouzskou Polynésií, bohužel, nebo spíše bohudík, turistický ruch v této končině světa není natolik giganticky rozvinut, takže tento kraj není příliš zakořeněn v povědomí široké veřejnosti. Zůstává tedy naděje na uchování přírodního pokladu, zejména opuštěných pláží, které patří krabům, želvám a mořským ptákům.
Jak se svým bohatstvím naloží budoucí, francouzská nebo kanacká vláda, se ukáže v nejbližším období, po referendu v tomto roce. Rozhodovat se bude nejen o statutu a novém režimu Nové Kaledonie, ale také o budoucnosti…
