Dlouhou cestu urazí řeka Ganga, než se spojí s mořem. K aktu, jenž vytváří jeden z nejunikátnějších a zároveň nejkřehčích ekosystémů, dochází v Západním Bengálsku. Můžete se zde cítit jako v ráji nebo jako v pekle. Záleží, zda se setkáte s králem této divočiny – tygrem indickým.
Je časně ráno, přesto už slunce nemilosrdně praží. Opouštíme rušnou Kalkatu a vydáváme se vstříc dobrodružství v džungli. Naše auto má poněkud netradiční posádku. Alespoň podle zvyklostí této země není běžné, aby cestovala skupinka ženských bez jediného mužského doprovodu, když nepočítám našeho řidiče. Kromě mě tvoří posádku čtyři Indky z různých koutů země, vesměs všechny s nějakým zájmem o přírodu a její ochranu. Dámská jízda v džungli může začít. Cílem naší cesty je Národní park Sundarbans. Za okny auta se přeplněné ulice Kalkaty postupně mění v menší města a vesnice, a jak se blížíme k cíli, přibývá jezírek, mokřadů a také ochranných hrází kolem vodních toků. Jsme v oblasti nížiny kolem delty Gangy a celá oblast od Kalkaty až k moři byla kdysi pokrytá souvislými mokřady. S rostoucím lidským osídlením už však na toto zbyla jen vzpomínka a krajina je postupně vysoušena a přetvářena k obrazu místních obyvatel.
NA SEZNAMU UNESCO
Zastavujeme v Gothkali. Odtud už cesta suchou nohou nevede a přestupujeme na loď. Tady naše sundarbanské dobrodružství může naplno začít. Sundarbans, jméno, které v překladu znamená krásný les. Z ekologického hlediska se jedná o naprosto unikátní kousek naší planety. Řeka Ganga, veletok pramenící v Himálaji na severozápadě země, uctívaná v nejposvátnějším hinduistickém městě Váránasí, nachází svou cestu do moře právě tady, v Západním Bengálsku. A tak jako celá její cesta je i její zakončení velkolepé. Vytváří zde největší říční deltu na světě. Na obrovském území, spadajícím částečně do Indie a z větší části do Bangladéše, se mísí sladká voda s mořskou a dvakrát denně tu přichází příliv a po něm zase odliv. Vznikl tu jedinečný ekosystém, jehož základem je mangrovový les. Svou rozlohou představuje největší souvislý pás mangrove na světě. Kdo by si představoval, že les tvořený pouze mangrovníkem je poněkud jednotvárný, je na omylu. Celkem zde bylo zaznamenáno 84 druhů rostlin, ze kterých 34 představují právě mangrovníky. Tato delta je domovem 70 % všech druhů mangrove na světě. I proto je park od roku 1987 pod ochranou UNESCO.
Loď se blíží k cíli jen velmi pomalu. Lehký vánek na horní palubě zpříjemňuje jinak horké a vlhké počasí. V podpalubí jsou i místa na spaní a bylo by možné tu přenocovat. Tiasa, rodačka z Kalkaty a hlavní organizátorka naší výpravy, která zná národní park jako své boty, to však nedoporučila, což mě dost mrzelo. V tomto období (duben a květen), tedy přesně před monzuny, prý dochází k rychlým změnám počasí a bouře a velké vlny tu nebývají výjimkou. Zatím to tak rozhodně nevypadá, hladina je rovná jako zrcadlo a slunce nemilosrdně pálí. Kolem poledne se vyloďujeme na ostrůvku jménem Pakhirala, kde bude naše základna pro další dny.
POZORUHODNÍ OBYVATELÉ
Po vydatném obědě skládajícím se z rýže, brambor v pálivé omáčce, čočkové polévky a ryb je čas znovu vstoupit na palubu. Tentokrát jen přejedeme na protější břeh do Sajnekali, kde si musíme vyřídit povolení ke vstupu do národního parku. Do večera už nezbývá moc času, proto jako další zastávku volíme nedalekou pozorovací věž. Ta stojí na samém břehu ostrova. Před pozorovatelnou bylo vyhloubeno jezírko a v mangrovovém lese vysekány pásy umožňující lepší pozorování zvěře přicházející k napajedlu. A jaké poklady místní příroda ukrývá? Opět se jedná o unikát. Sundarbans byl až do letošního roku považován za domov největší populace tygra indického. Mělo zdě žít 274 jedinců. Při posledním sčítání (v roce 2010) jich tu ovšem bylo napočítáno jen sedmdesát, přitom početnost tygra v celé Indii je odhadována na 1700 jedinců. Nutno podotknout, že sčítání tygrů je v oblasti Sundarbansu obzvlášť obtížné a různé metody přinášejí různé výsledky. Šance na spatření tohoto indického krále lesa však nejsou v Sundarbansu nijak velké. Výrazně stoupají se západem slunce, ještě předtím vás však strážci parku vyženou.
Dalším neméně zajímavým, avšak ještě více neviditelným obyvatelem je kočka rybářská, která, jak její jméno napovídá, se neváhá za šupinatou kořistí ponořit do vody a která byla jedním z hlavních cílů mé letošní indické výpravy (bohužel jsme ji nespatřily). S přibývajícím večerem se zvířata přicházejí napít. Jako první se objevuje nádherný samec jelena axise indického, po chvíli vystřídán u napajedla jednou a pak druhou samicí. V plné kráse a v nejhojnějším počtu se nám předvedli další obyvatelé této oblasti – varani skvrnití, ještěři dorůstající velikosti kolem 1–1,5 metru, kteří přicházeli k jezírku z jedné i druhé strany, aby se zchladili ve vodě. Na vysekané ploše jsme v dálce zahlédli marabu indomalajského, ptáka na první pohled ošklivého, v jehož postoji a rozvážné chůzi byla však notná dávka elegance. Ocenění největšího baviče večera však bezesporu vyhrála kukačka vraní. Z vyvýšeniny nad jezírkem se srdnatě vydala k vodě. „Proboha, co to dělá? Proč jde rovnou k tomu varanovi?“ užasly jsme jednohlasně a já vybízím Tiasu, aby si připravila foťák v očekávání pořádné akce. Varan vystartoval a kukačka s vyděšeným plácáním křídly prchá zpět na kopeček. Pokus číslo dva, tentokrát už se rozumně vyhne varanovi, už se chystá napít, když v tom přiletí ledňáček proměnlivý, který jakoby zlomyslně čekal na nedalekém stromě, aby chudáka kukačku mohl vyplašit. Kukačka má však nepochybně děsivou žízeň a my přemlouváme našeho průvodce, abychom mohly celé divadlo dokoukat, než budeme muset vyhlídku před západem slunce opustit.
POPROSTE BONOBIBI
Následující den máme v plánu celodenní vyjížďku po mangrovech. Plujeme čtyři a půl hodiny a pozorujeme břeh, zdali nezahlédneme živáčka. Na to je však příliš horko a slunečno. Po poledni vystupujeme v Dobanki, kde je vybudována 150 metrů dlouhá betonová lávka ve výši korun mangrovníků. V době úplňku dosahuje voda při přílivu až do nitra ostrova. Teď jsou čtyři dny po úplňku a stále ještě vlhké bahno je poseté tisíci červených teček – krabů houslistů, kteří mávají svým jedním abnormálně zvětšeným klepetem, aby zastrašili protivníka ze sousední díry. Před třemi dny tu strážci zahlédli tygra v šest hodin večer, to my už bohužel dávno musíme být zpátky. Večer přichází prudký vítr, déšť, hromy a blesky. Možná nakonec dobře, že nespíme na lodi. Ve vedlejším hotelu tanečníci v kostýmech hrají představení pro turisty. Hlavní roli zde má tygr, stejně tak jako ji má v životech lidí. Místní tygři mají pověst lidožroutů, nutno však podotknout, že osudné případy nastávají, když člověk překročí hranice tygřího teritoria. Prostě a jednoduše se stane snadno dosažitelnou kořistí. Místní sběrači medu či kdokoliv, kdo se chystá vkročit do lesa, nezapomene o ochranu poprosit Bonobibi, bohyni lesa. Víra v přírodu a její síly je zde tak silná, že stírá i náboženské rozdíly. Respekt před vládcem lesa, tygrem, vystihuje i fakt, že vesničané nikdy nevyslovují jeho jméno. „Ty jedeš do Sundarbansu? No tak to si nezapomeň masku!“, varoval mě před odjezdem kamarád. Ta je totiž kromě modlitby další ochranou místních sběračů medu. Nasadí si masku do týla a doufají, že tak zmatou tygra, který na ně tváří v tvář, ale vlastně zezadu, nezaútočí. My jsme však podobného dobrodružství zůstaly ušetřeny a na půdu lesa v podstatě nevkročily. Třetí den nás čeká krátká vyjížďka po mangrovech a po obědě už se vydáváme na cestu zpět. Opouštíme tento unikátní ekosystém, který je každoročně sužován záplavami a cyklony a přesto přetrvává. Nyní se však přidává devastace vinou člověka, ať už se jedná o přímou destrukci habitatu, příliv znečisťujícího odpadu z nedaleké Kalkaty a jiných velkých měst, nebo sběr garnátů, který je zdrojem obživy mnoha lidí, pro něž se zemědělství na půdě zanesené solí po nedávném cyklonu stalo nemožné. Sběr garnátů je však prováděn tak necitlivě, že v jedné síti (1 x 1 m) zbytečně zahyne denně 50 druhů ryb a 28 druhů mlžů. I zde si však příroda vybírá svou daň, a mnoho sběračů padne za oběť krokodýlům bahenním.
