Jejich otázky jsou absurdní. „Byla jste ve své zemi v minulosti uvězněna?“ vyslýchá úřednice s ocelovým byrokratickým přízvukem starou čínskou babičku, která anglicky nerozumí ani slovo. „Byla jste někdy vyhoštěna z Nového Zélandu?“
Pasová kontrola trvá téměř hodinu. Ve frontě se tvoří debatní kroužky. Většina lidí zastává názor, že Nový Zéland se opičí po paranoidním přístupu Spojených států a Austrálie, menšina se domnívá, že infrastruktura této malé země kolabuje pod náporem milionů navštěvníků z ciziny.
Pak následuje celní kontrola. Další výslechy, načež všechny kufry a tašky musí přes rentgen.
Infrastruktura Nového Zélandu je bezesporu obětí úspěchu své vlastní země a jejích přírodních vnad a krás. Nový Zéland je jednou z nejspanilejších a zároveň nejzrádnějších zemí na světě, kde se návštěvník může ztratit na několik týdnů či měsíců, obklopen nádhernými sopkami, zelenými loukami se sympaticky vyhlížejícími ovcemi (ovcí tu údajně žije více než lidí). Je tu klid, mír a pohoda. Tato idyla má však jako vše svoji cenu.
Poté co americký dolar klesl vůči dolaru novozélandskému (nyní 1 USD koupíte přibližně za 1,4 NZD), ceny závratně stouply. Navíc stovky tisíc Evropanů, většinou Němců, a Asiatů, kteří chtějí na Novém Zélandu strávit své stáří, vytlačily ceny nemovitostí na fantastickou úroveň. I poměrně skromný dům ve slušné čtvrti kolem Aucklandu stojí kolem pěti set tisíc novozélandských dolarů.
„Ceny jsou tu zcela nerealistické,“ vysvětluje Henning, německý antropolog, který přednáší na Aucklandské univerzitě. „Vydělávám kolem tří tisíc novozélandských dolarů měsíčně, což je daleko více než místní průměr. Plat je však podstatně nižší než v západní Evropě. Na druhou stranu jsou nyní ceny v této zemi jedny z nejvyšších na světě. Pro normální místní rodinu je poměrně těžké vyžít. Cizinci sem přijedou a myslí si, že Nový Zéland je rájem na Zemi. Neuvědomují si však, že jen před několika lety tu opoziční politici strašili tím, že Zéland se blíží bodu, kdy se stane jedinou bílou zemí třetího světa na planetě. Ani v minulosti, ani teď tu ceny neodpovídají platům.“
Pro návštěvníky však nejsou ceny jediným problémem. Straší tu také nedostatek lecčeho. Ptám se u přepážky půjčovny aut na aucklandském letišti, kolik by stálo půjčit si kompaktní automobil. Úřednice si mě několik vteřin se zájmem prohlíží.
„Auta teď vůbec nemáme. Objednávají se několik týdnů či měsíců dopředu. Navíc tu teď máme vrchol sezony. Pokud byste měl náhodou štěstí a auto se našlo, stálo by vás zhruba šedesát novozélandských dolarů na den včetně pojištění.“ Je to hodně. Není to tak dávno, co byly ceny nižší.
Hotely v oblasti Aucklandu jsou též většinou beznadějně obsazeny. Ve většině visí lakonické tabulky „full“. Volný byl nejdražší hotel, kde se dalo přespat za 190 dolarů s tím, že se pokoj uvolní až ve 14 hodin. Bylo osm ráno.
Nedostatek pokojů znamená, že si hotely mohou dovolit účtovat vysoké ceny a zároveň omezit dobu, kterou v nich mohou návštěvníci strávit. Do většiny hotelů v Novém Zélandu se může host nastěhovat až odpoledne (většinou po 14. hodině) a opustit je musí už v deset ráno. V motelech jsou mnohde pokoje rozděleny na dvě části: ceny jsou pro místní tak vysoké, že spolu často cestují dva páry, každý z nich platí polovinu. Evropané si zas pronajímají přívěsy a pojízdné domky a vozí si „ložnici“ na vlastních kolech. Asiaté, zhýčkaní luxusními hotely, dávají přednost skupinovým zájezdům, jež jsou běžně levnější než individuální turistika.
Japonská zaměstnankyně OSN, která cestovala se svými rodiči na jihu země, připustila, že ji ceny na Novém Zélandu znepokojují. „Létám sem často, většinou pracovně. Poměrně krátká cesta z aucklandského letiště do města teď stojí 60 až 65 novozélandských dolarů. Jen výtah na televizní věž v Aucklandu stojí 18 dolarů, což je nehorázné.“
Nový Zéland pochopitelně z turistického ruchu těží. Cestují sem každý rok stovky tisíc návštěvníků z Japonska, Číny, Koreje. Někteří Evropané se však v rozhovorech netají tím, že jsou zklamáni. Mysleli si, že tu najdou jakýsi přírodní ráj, divokou a neprozkoumanou zem. Ve skutečnosti je však turismus velmi organizovaný.
„Chtěla jsem rodičům ukázat nádherný národní park Fiordland. Letěli jsme do Queenstownu, kde jsme se ubytovali. Celodenní výlet do parku autobusem a lodí pak stál 100 USD na osobu. Byl sice skvěle organizován, ale ceny jsou velmi vysoké,“ nechala se slyšet jedna z turistek.
Jídlo v restuaracích je skvělé. Ceny jsou i tady tak vysoké, že restaurací přežilo jen málo. Co roste jako houby po dešti, jsou kiosky fast-food, ať už s asijským jídlem, pizzou či kebaby. Místo v restauraci se teď zdejší lidé scházejí v kavárnách. V hlavním městě Wellingtonu mě nedávno na ulici zastavil německý pár a stěžoval si, že nemohou najít jediný „steak-house“ v zemi, která exportuje skvělé hovězí maso do celého světa. Nový Zéland je bezesporu nádhernou zemí, kterou stojí za to navštívit. Je však třeba plánovat. Hotely a vnitrostátní letenky by se měly rezervovat přinejmenším měsíc dopředu, stejně jako půjčení auta.
Waipapa Point, Catlins Coast. Místo největší civilní námořní tragédie na Novém Zélandu. V roce 1881 zde ztroskotal parník Tararua. Při nehodě zahynulo 131 osob. Tři roky poté zde byl postaven maják. Dnes je Catlins Coast největší chráněnou oblastí na jižním pobřeží Jižního ostrova. Je to divoká krajina, méně navštěvovaná než jiná místa, většina dopravců se jí vyhýbá. Dříve oblast Catlins spojovala s městem Dunedin železniční trať, po které se dopravovalo vytěžené dřevo. Dnes tu není po kolejích ani památka, zůstal jen opuštěný tunel Hill Track.
Nejvyšší hora Nového Zélandu Mt. Cook (výška 3764 metrů nad mořem) je součástí stejnojmenného národního parku. Na fotografii je vidět mírně nalevo od středu snímku. V parku se nacházejí desítky vrcholů, které jsou vyšší než tři tisíce metrů. I v létě se dá lyžovat na Tasmanově ledovci. Zdejší oblast ale přitahuje zejména milovníky treků. Jsou tu malebná jezírka, deštný prales a výborný terén pro vysokohorskou turistiku. Na vrchol ledovce Mt. Cooku létá i helikoptéra. Krajina pod Mt. Cookem zaujala také tvůrce filmu Pán prstenů a natočili zde řadu záběrů.
Greenstone – otevřené široké údolí s travnatými loukami a buky, kudy vede stejnojmenná turistická trasa (trek tak na dva až tři dny). Jako greenstone se označují velmi tvrdé nerosty (jadeit a nefrit), které Maorové uctívali a používali původně místo kovu, vyráběli z nich i šperky. Naleziště kamenů jsou pečlivě střežená, těžit je v chráněných územích je zakázáno, stejně jako vývoz surových kamenů.
V těchto místech končí známý horský trek. Milford Sound je jedním z nejvěhlasnějších fjordů na Novém Zélandu. Úchvatné místo s největším útesem na světě – horou Mitre Peak. Je považována za přírodní div světa. Do slané vody fjordu přitéká i voda sladká, a protože je toto místo velmi úzké, nemísí se. Díky tomu zde žijí vedle sebe sladkovodní i mořská zvířata. I tady se natáčely záběry filmu Pán prstenů.
Horské oko v Ailsa Mountains na stezce nazvané Routeburn Track, kterou používali už Maorové při svých cestách za uctívaným zeleným kamenem. Tato stezka je na Novém Zélandu považována za nejlepší, protože se během cesty velmi mění ráz krajiny, prochází dvěma národními parky – Mount Aspiring a Fiordland. Počet lidí, kteří tudy projdou, je limitován, a kdo o ni má zájem, měl by si vstup zajistit dostatečně dopředu.
Moeraki Boulders, téměř kulaté balvany nacházející se na cestě podél pobřeží Jižního ostrova asi čtyřicet kilometrů jižně od města Oamaru. Nejmenší má průměr třicet centimetrů, největší přes dva metry. Podle maorské legendy jsou to zkamenělé citrusové plody, které se obalily usazeninami. Vědci určili, že kameny jsou sopečného původu a na pobřeží se objevily díky specifickým geologickým procesům. Do současné podoby je ohladily přílivové vlny. Nikdo neví, kolik jich je skryto pod nánosy horniny na pobřeží.
Wellington. Komplex novozélandského parlamentu. V popředí stará budova a za ní nová, nazývaná Beehive, tedy včelí úl.
Maják Waipapa Point, postavený po lodním neštěstí, je spíše opuštěným místem. Vypadá trochu omšele. Oblast obývá řada mořských živočichů včetně této samičky lvouna.
