Cestování patří k mým největším radostem a je zdrojem nejsilnějších životních zážitků. Nikdy nelituji peněz. O galerii v mé hlavě mne totiž kromě definitivní demence nic a nikdo nepřipraví. Ráda se pohybuji v místech, kde mám pocit, že patřím možná mezi jedny z mála cestovatelek ze Západu. A už možná začínám být nudná svou láskou k Indii. Ale kdykoli tam přijedu, jsem fascinována směsicí lidí, barev a vůní, ale také chudobou materiální a současně bohatstvím duchovním. Ocitám se tam pokaždé ve stavu jistého vytržení z reality, dokonce i časového, protože právě tam se na mnoha místech člověk dostává do středověku. Míst, která bych doporučila čtenářům Koktejlu, je spousta, i když některá bych neobhájila, protože se líbí možná jenom mně a lidem, kteří tam žijí. Ale protože jsem v nich strávila třeba pár týdnů a měla možnost hlouběji pochopit život lidí, to, čemu se smějí a nad čím pláčí, znamenají pro mne možná něco silnějšího než pohled na Mount Everest, i když ten je omračující. Přesto zkusím doporučit návštěvu Backwaters v Kérale – projet si je po úzkých kanálech zarostlých lekníny a přespávat u místních lidí, kteří žijí mnohdy na několikametrových ostrůvcích, nebo strávit tam pár dní v ashramu Maty Amritanandamaji.
Mé cestování je velmi intuitivní, a přestože se na cesty vybavím průvodci (buď Rough guides, nebo Lonely planet), nechávám se vést vlastními pocity a náhodami, a díky tomu se dostávám na místa, která jsem nikdy navštívit nemínila a která v žádném průvodci nejsou. S rodinou sice cestuji klasicky, raději si zajistím hotel, ale sama spím tam, kde to zrovna jde, někdy u domorodců a někdy ve všelijakých levných ubytovnách. Ovšem jsou i chvíle, kdy mám neodolatelnou chuť se po dlouhých týdnech v „podezřelých“ postelích vyspat v čistém hotelu se vším komfortem a trochu se zcivilizovat.
Napsala jsem o svých cestách po světě knížku Jak běžet do kopce, kde popisuji spoustu silných zážitků, takže pokud budete mít chuť, mrkněte do ní. V současné době píšu další. Jsem osamělá cestovatelka a svobodu, kterou mi to nabízí, bych nevyměnila za nic, dokonce ani za přítomnost někoho z nejmilejších, bez kterých si jinak svůj život neumím představit. Jsem ráda, že se mohu okamžitě rozhodovat, nic neplánovat a nemít o nikoho jiného starost. Je fajn vnímat svět jen vlastníma očima, to je největší luxus. Všem svým blízkým jsem za něj vděčná. Co bych ještě ráda viděla? Třeba Jižní Ameriku. Na takovou cestu budu ale potřebovat parťáka, protože si nemyslím, že je ideální jezdit právě tam sama. A není jednoduché najít v mém programu alespoň dva až tři měsíce volna, a taky jde o peníze. Ale existuje projekt, který by mapoval stopy Hanzelky a Zikmunda, dokumentovala by se místa, která navštívili před padesáti lety. To vidím hodně nadějně!
No a nejbližší cesty? V zimě Andamanské ostrovy, a taky bych ráda na Maledivy, a možná i na Lakadivy. Uvidíme! Jde o celkem velké sousto na poměrně krátkou dobu. Víte, nerada plánuji, protože mám čím dál tím víc pocit, že už existuje plán, kterým se sice řídím, ale na kterém nemám žádnou zásluhu.
vyprávění Jany Paulové zpracovala Vlaďka Svobodová
Jana Paulová herečka, zpěvačka, cestovatelka
