Markéta Hrubešová: Úchvatná byla Keňa Miluji tuzemské i zahraniční cestování, život bez něj si neumím představit. Díky němu člověk získává tolik potřebný nadhled a odstup od někdy malicherných problémů, které běžně řeší. Navíc mám pocit, že se díky němu stává mnohem tolerantnějším k jiným kulturám a zvykům. Cestovat je pro mne prostě životní potřeba. Moje maminka, velká cestovatelka, říká, že mám boty z toulavého telete. Ale v naší rodině se to asi dědí. Moje devítiměsíční dcera s námi už také projela velký kus Česka i Evropy. Čtenářům Koktejlu bych hlavně doporučila, aby velmi dobře zvážili, s kým na cesty vyrazí. Pokud máte výborného partnera, je úplně jedno, kam se spolu vypravíte. Naopak neznám horší věc než počítání dnů a hodin do odjezdu kvůli partnerské krizi. Velmi se mi také osvědčil nákup kvalitních průvodců v českém jazyce. Nejlepší jsou ty od Lonely Planet nebo Rough Guides. Při čekání na vhodný spoj nebo už při cestě samé se pak dají studovat reálie a člověk se tak může připravit na to, co ho čeká na místě. Od jídla a ubytování přes vhodné naplánování tras po galeriích a muzeích až po bezpečnostní upozornění, která jsou také důležitá.
Nikdy jsem nebyla žádný tramp, ale nejsem ani přehnaně náročná. Stačí čistě povlečená postel a při pobytových zájezdech se snažím získat pokoj s výhledem na moře. Ale kdo ne, že? Pokud bych ale měla doporučit něco konkrétnějšího – naprosto nadšená jsem byla z Benátek. Ostatně v Itálii a Francii se cítím jako doma. Určitě je to i jídlem a naturelem, ve Francii pak také tím, že nemám žádnou jazykovou bariéru. A nejsilnější zážitek? Před dvěma lety jsme připravovali kalendář v Keni. Už samotná příprava na cestu byla docela nepříjemná, protože jsem musela absolvovat několik očkování, po kterých mi nebylo moc dobře. Navíc jsem celou dobu pobytu brala antimalarika, což je také dost nepříjemné. Jedna část kalendáře se fotila i na safari, kam jsme cestovali asi deset hodin v malém mikrobusu po nepředstavitelně prašných cestách plných výmolů. Byla to jediná spojnice mezi severem a jihem, takže tam jezdí všichni na všem. Po té krkolomné cestě jsem se už těšila na sprchu v hotelu, ale čekalo mne obrovské překvapení. Když jsme prošli recepcí, zůstala jsem v úžasu stát. Před námi se otevřel neuvěřitelně nádherný výhled na divokou přírodu a hlavně zvířata! Hotel byl totiž vybudován u původního vodního rezervoáru, kam chodila pít všechna zvířata ze širokého okolí. Takže se před námi procházela stáda slonů, zeber, žiraf, buvolů, všude se proháněly opice a létali pestrobarevní ptáci. Zkrátka něco jako stvoření světa. Jedním slovem úchvatné! Pravda je, že se díky rodině a dceři cestování v poslední době trochu změnilo. Už si neumím představit, že bych někam jela sama, naopak se těšíme na společné zážitky a svět viděný očima mrněte. A nejde jen o zahraničí. Nedávno jsem byla v Jizerských horách v Josefově Dole a tamní nedotčená příroda mne přímo nadchla. Také se chystáme ke kamarádům do Špindlerova Mlýna. Ale moc se mi líbí i v lázních, třeba takové Luhačovice… I u nás je moc krásně. vyprávění Markéty Hrubešové zpracovala Vlaďka Svobodová
