Martina Vrbová-Hynková: „V Austrálii jsem potkala strážného anděla…“ vyprávění Martiny Vrbové-Hynkové zpracovala Vlaďka Svobodová Na cestách jsem ráda. Rodiče mě počali v Bolívii a málem jsem se tam také narodila, vdávala jsem se v Austrálii a procestovala půl zeměkoule. Všechny země mi voní, každá trochu jinak, to je právě na cestování to nejhezčí. Objevovat vůně, přírodu, lidi, kuchyni. Divoce a nebezpečně mi tak voní Brazílie, přátelsky Austrálie, rajsky Galapágy, krví Mexiko, záhadně Izrael… Nerada bych čtenářům Koktejlu doporučovala konkrétní místa na světě, která by měli navštívit, každý musí vybírat podle sebe. Já mám ráda Asii. Když mi bylo asi osm let, přečetla jsem si hindské pohádky. Bohyně zkázy Kálí mně doslova učarovala. Líbil se mi její červený vyplazený jazyk a vypoulené oči. Věděla jsem, že jedna z mých prvních cest bude do Indie. Ráda tam jezdím a ráda se také z Indie vracím domů.
Mám zkušenost, že když se nachystám na cestu dopředu a všechno poctivě naplánuji, dopadne to nakonec zcela jinak. Takže si pořídím kvalitního průvodce, vytýčím oblast, kterou chci navštívit, vezmu pas, peníze a jedu. Když jsem s cestováním asi v sedmnácti letech začínala, měla jsem obavy z neznáma, a tak jsem většinou vybírala hotely. Z jejich bezpečí jsem pak vyrážela do okolí. Brzy jsem ale pochopila, že takhle lidi ani zemi moc nepoznám. Dnes si s manželem hodíme batoh na záda, přibalíme spacák a vyrazíme.
Na cestách jsem se setkala se spoustou zajímavých lidí a v Austrálii jsem dokonce potkala anděla… Den před svatbou jsme, tehdy ještě s mým přítelem, jeli vlakem navštívit národní park Royal asi třicet kilometrů od Sydney. V kupé jsme dospávali noc a málem propásli výstupní stanici. Rychle jsme posbírali věci a honem z vlaku. Výpravčího stanice jsme se zeptali na cestu do parku. Po půl hodině chůze jsme chtěli z hlavní silnice odbočit na lesní pěšinu, když se přiřítil bílý džíp. Zaskřípaly brzdy, řidič stáhl okénko a zeptal se: „Jste Češi?“ Po našem souhlasném přikývnutí vznesl další dotaz: „Jste Hynek a Vrbová?“ Jak může nějaký Australan uprostřed divočiny znát naše jména? Řidič sáhl do kapsy a vytáhl naše pasy. Ukázalo se, že při rychlém výstupu z vlaku nám doklady vypadly z batohu na zem. Náš zachránce je našel, když vystupoval stanici po nás. A protože si nás z vlaku zapamatoval, sedl do auta a na nádraží vyzpovídal výpravčího, kam jsme šli. Bylo to jen o vlásek – stačilo zajít na pěšinu, a řidič už by nás neobjevil. Druhý den jsme přitom měli svatbu a podle zákona bychom na českém konzulátu v Austrálii nemohli být bez pasů oddáni. A pak že neexistují strážní andělé!
Vyzkoušela jsem cestování jak ve dvou, tak sama, a na každém je něco. Ve dvou se máte o zážitky s kým dělit, pomáháte si. Samotná žena na cestách musí vědět, kde jsou hranice toho, co je vhodné, a co nikoliv. Pokud cestovatelka půjde večer sama do baru a vezme si přiléhavé šaty nebo kraťoučkou sukni, můžete čekat nějaký problém. Zvlášť pokud má světlou pleť, modré oči, blond vlasy a nachází se třeba v Brazílii. Na druhou stranu, když je člověk sám, daleko snadněji se seznamuje s místními lidmi nebo cestovateli. Pamatuji si na přeplněný autobus v Indii, kde mi nešlo otevřít okénko. Najednou se objevilo šest mužských rukou, které se doslova praly o to, která z nich ho otevře. Na krátký okamžik jsem se cítila jako princezna.
Snů mám hodně. Už méně peněz a času. Teď nás s manželem láká Myanma.Martina Vrbová-Hynková, rozhlasová a televizní moderátorka
