NAPSAL: JIŘÍ MARGOLIUS
O lidech a myších aneb na konci tunelu svítá? Udělám krůček, překročím práh. Ne, nic zvláštního se neděje. Stůl, židle, pár přístrojů, vědcova pracovna. Takových už jsem viděl! Dole v suterénu bydlí myši. Bílé, černé, šedé, všelijaké, ba i zlatavé. Jsou rozkošné: loknou si vody, z násypky uhryznou výživné granule. Musí být ve formě. Podí- vám se pozorněji: mnohé mají na tělíčku nepěkný výrůstek. Ná- dor. Věda překračuje další práh tu- šeného, dosud nepoznaného. Děje se něco zvláštního, o čem jsme ješ- tě nedávno jen snili: ne všechny myši odejdou ze suterénu předčasně rovnou na věčnost. Mnohé se uzdraví. A my? · · · „Nebojte se, nebudu se ptát, co je to gen, uklidňuji svůj protějšek, jehož jméno skloňují evropské odborné časopisy a publikace. Ať ví, že jsem v obraze! „Jen se klidně ptejte, málokdo to totiž ví. O genech ještě neznáme všechno, „ povzdechne si doc. MUDr. Jan Bubeník, DrSc. z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd. „Co je gen? hodím zpátečku a utrousím matnou vzpomínku na brněnského pátera Gregora Mendela. Cože jsme se to nejdřív učili a pak zase neučili ve škole? Něco o hrachu ? „Správně. Mendel křížil hranatý hrách s kulatým, červený s bílým. Zjistil určité zákonitosti, které jsou něčím ovládány. To něco jsou geny. Určitý úsek DNA, kyseliny desoxyribonukleové v našich buňkách, kóduje naše vlastnosti, znaky. Naděluje nám cosi, oč mnohdy vůbec nestoj íme: dědičnost. Geny, jak vidno, nám mohou natropit v těle i na duši značnou neplechu, jsou ale s to podat i pomocnou ruku. Kvůli nim jsem vlastně tady, kde jinde je tak namístě si současně pohovořit o lidech a myších? Docent Bubeník, ve spolupráci s Ústavem radiační onkologie v Praze a mnohými evropskými i zámořskými institucemi, se zabývá výzkumem genové léčby zbytkové nádorové choroby. Zbytková choroba Co to je? Nemusíme být zrovna lékaři, abychom věděli, že i po skončené léč- bě nádoru může malé množství zhoubných buněk přetrvat i v dalších orgánech, včetně kostní dřeně. „ Minimální zbytková choroba se vyskytuje u celé řady nádorových onemocn ění. Vezměme třeba různé druhy leuké- mie: zbytková choroba je tedy to, co zbude po léčbě. Mnohé buňky nejsou na chemoterapii citlivé, krutě od sebe odrážejí záchranné pásy, bez povšimnutí před nimi přibouchnou dveře Remise, dočasné zlepšen í zdravotního stavu, trvá řadu měsíců, pacient je ukolébán nadějí, a náhle – nemoc, vyhozená dveřmi, je tu zpátky oknem. Leukemické buňky se znovu šikují k smrtícímu útoku. „Léky, které předtím vyvolaly remisi, podruhé už bohužel, nemusí účinkovat! Proč? Víte to? „Víme. Ovšem věda, zejména lékařská, v mnoha případech ještě dnes, na prahu příštího století, víc tuší, než ví. Jak je to jen dlouho, co mi jistý věhlasný profesor řekl, že medicína umí vyléčit jen tolik chorob, kolik spočí- táme na prstech jedné ruky. Víc nic „Populace leukemických buněk je rozli čná. Má mnoho tváří, široké spektrum buněk, lišících se od sebe třeba citlivostí na chemoterapii. Chemoterapie ale má také silné vedlejší účinky, nepříznivě může ovlivnit imunitní systém. Zatím ješ- tě neznáme preparáty, které zabijí zhoubné buňky a zdravým se vyhnou uctivým obloukem. Takže se nabízí logická otázka: co takhle nabídnout světu něco jiného? Jiný lék?! V duchu mi tane na mysli blízká budoucnost, kdy naše potomky snad bude za prahem ordinací čekat očkovací látka proti zhoubným nádorům Budoucnost Ale co zítra, dnes, v této chvíli? Stále ještě je na konci tunelu neproniknutelná tma? Nebo svítá? · · · Stručná zpráva z Akademi věd: V rámci studia problémů genové léčby zhoubných nádorů byl u inbredních myší ověřen nový způsob genové léčby zbytkov é nádorové choroby. Je založen na nitrožilním podání geneticky modifikovaných ozářených vakcín. Okamžik! Co je inbrední myš? „Produkt křížení nesčíslných generací myší, blízkých příbuzných, bratra se sestrou. Po stovce generací dospějeme ke geneticky shodným jedincům s vlastnostmi jednovaječných dvojčat. Inbrední myška je neocenitelným pomocníkem: na jedn é vyvoláme nádor, který můžeme transplantovat na všechny jedince téhož kmene. Nádor se buď přihojí nebo ne. Buď myšku zabije, nebo ne! Myši mají zatím přednost. Závid ím jim, my ještě musíme čekat, až na nás přijde řada, abychom zjistili, zda lék zabere. „Ne tak docela! Odpověď mi vyrazí dech. Do fronty na život se už derou lidé. Mnozí, kterým standardní způ- soby léčby nedávaly valnou naději, jsou stále mezi námi. Takže – co je vlastně genová léčba? „Celé spektrum léčebných procesů. Do organismu vnášíme potřebný gen pro produkt, který tam není, nebo je zcela chybný. Řada nemocí je způsobena enzymov ými defekty. Narodí se dítě: chybí mu určitý enzym, potřebný k důležité životn í funkci. My mu gen, který potřebný enzym produkuje, vneseme. Donáška až do těla, kterou můžeme uplatnit i u nádorových onemocn ění! Už není výjimkou, že nádorem naočkovaná myš „ po vstříknutí vakcíny přežije! Ale pozor – už se dočkáváme doby, o níž lidstvo sní! Už přežívají i lidé! Nejen ve Spojen ých státech, nýbrž i u nás!!! · · · „Při genové léčbě nádorové choroby mus íme nejprve ověřit bezpečnost vakcíny, která využívá vpravení genu do nádorové buňky. Po ověření bezpečnosti vakcíny můžeme geneticky modifikované buňky dávat pacientům, u nichž standardní léč- ba nezabrala, samozřejmě jen s jejich souhlasem. A výsledky? „U řady pracovišť velmi povzbuzující. Co takhle přesnější údaje? Docent Bubeník zavrtí hlavou: „Zatím musíme být se svými soudy opatrní. Francouzský časopis La Recherche, a nejen on, konstatuje, že Češi byli první, kteří před sedmi lety začali s genovou léčbou u myší. „Lokální podání buněk s vneseným genem je schopné zabránit růstu nádoru. · · · Bojíte se rakoviny? „Vy se nebojíte? kontruje docent Bubeník. Raději nemyslet. „Myslet byste měl. Něco vám řeknu, naše země je ve výskytu zhoubných ná- dorů na prvním místě v Evropě! A hrozivá čísla stále rostou, přičemž dosavadní tři klasické způsoby léčby – chirurgie, chemoterapie a ozařování nejsou dostatečně účinné, alespoň ne tak, jak by bylo třeba. Proto se hledají nové metody. My tady na myšičkách, já už od roku 1960, ještě jako študák. Vidím, že to nebyl zmarněný čas. „To musí říct pacienti. · · · Zatím jsem se domníval, že mohu závidět některým myším v suterénu, které vešly do dějin tím, že – ač obtěž- kány smrtelným nádorem – nezemřely! S vědci ovšem úspěšně spolupracuje řada klinických odborníků: výmluvn ě o tom svědčí i loňské ocenění ministra zdravotnictví za experimentální léčbu růstu zhoubných nádorů. „Na Bulovce už byly experimentálně léčeny desítky dobrovoln íků, postižených karcinomem ledvin. Mnozí odpověděli. Prosím? „Musíme rozlišovat: kompletní odpověď znamená, že se ná- dor ztratí, částečná odpověď odpovídá zmenšení nádoru a zastaven í jeho růstu. Kompletně a částečně nám odpovědělo Kolik? přeruším docenta s těžko skrývaným napětím. „Asi třicet procent pacientů! · · · Interleukin 2 je třída vysoce účinných bílkovinných molekul, něco, co produkují jedny buňky imunitního systé- mu, takzvané pomocné. Laik může konstatovat: je to zařízení, pomáhající fungovat imunitě organismu! Nejen že zvyšuje počet buněk, schopných vytáhnou do boje proti nádorům, ale aktivuje i další takové buňky. „Už před několika lety jsme poprvé Interleukin 2 píchli myšce do okolí nádoru, a pokud nebyl moc velký, ztratil se! Dvakrát denně po dva týdny dostávaly myši injekce. U poloviny z nich nádory zmizely! „Dávky byly silné, až toxické. Museli jsme najít způsob, jak dosáhnout toho, aby produkce Interleukinu 2 byla vysoká pouze v místě nádoru. Vakcíny jsou připraveny z nádorových buněk, do nichž je uměle vnesen gen pro produkci Interleukinu 2, který v organismu namnoží a do pohotovosti uvede buňky imunitního systému. Ty mají jediný, zato však bohulibý úkol. „Likvidují nádorové buňky! · · · Věda urazila další kus cesty. Jak velký? „Netroufám si odhadnout. Hovoříte o cestě. Těch je mnoho. Jsou různě trnité. Rakovina má mnoho tváří. Když ji zachytíte včas, u dětí lze vyléčit až osmdesát procent všech nádorů Jinde je to už méně nadějné ! Sestupujeme do suterénu. Myšky v klíckách popíjejí, hryžou granule. Dávají si do nosu, zjevně jim chutná, musejí se posilnit, mají před sebou těžký úkol. Ulehčují nám cestu. Někde na konci tunelu, k němuž se lidstvo poznenáhlu přibližuje, je už k spatření slibný záblesk. Ještě to není oslnivé světlo, jen záblesk, věštící úsvit nového dne. Už netápeme v nicneříkající tmě. Svítá.
