Jaksi z časových důvodů jsem si nevytvořil dostatek času, abych se na Lucii Bílou řádně připravil. Uklidnila mě tím, že vlastně ani žádné otázky nepotřebuje: když se rozpovídá, je prý spíše problém ji zastavit. Pak jsem ji prozradil, že dělám pouze jeden rozhovor měsíčně, na kterém pracuji dva až tři dny. Zbývající dny se na ně psychicky připravuju. Trochu jsem to přehnal, abych získal první otázku.
 Lucie Bílá |
Co byste dělala, kdybyste zpívala pouze třikrát do měsíce?
Asi bych mluvila pomaleji a přemýšlela pomaleji. Asi bych měla velký zadek, protože když mám volno, chutná mi jíst. Možná bych nelumpačila, možná bych se zklidnila. Potřebuji ke své práci klid, v pohodě zázemí, jakmile to nejde, tak začně strašný chaos a běhám zběsile po Praze a hledám někoho, kdo mi pomůže. Teď jsem ve stavu, kdy si musím přikázat, abych trošku polevila. Dřív jsem si na všechno co bylo rozpálený musela sáhnout a spálila se. Teď se snad konečně naučím říkat “ne”. Možná… Možná asi ne.
A rozhovor pokračoval. Paní Lucie mluvila nezvykle otevřeně (možná slovo “nezvykle” někoho překvapuje) a tak jsem doma naše povídání s potěšením vnesl do písemné podoby. Pak jsem proti svému zvyku svěřil text do vlastních rukou. Druhý den jsem byl probuzen telefonem: “Jste nejlepší novinář, se kterým jsem kdy dělala interwiew.” Odpověděl jsem, že s lepším probuzení se málokdy setkávám. Po té dodala: “Ale na náš rozhovor zapomeňte. Nedá se na něm měnit ani slovo a proto není určen pro veřejnost. Musíme udělat nový.” Zatrnulo mi. Času bylo málo a tak jsme se museli sejít tentýž den: osud chtěl, abych opět improvizoval.
Proč jste ten rozhovor odmítla, když se vám tak líbil?
Prostě mám pocit, že z mé strany nemá dobrou filozofii. Dá se přirovnat k fotografii, na které se ukáže má momentální nálada. Ta v našem rozhovoru byla a šla přes ostří, které nejsem ochotna přijmout. Jako bych v každém odstavci na sebe házela špínu. Jsem ve znamení berana a mám tedy sklon k sebekritčnosti. To ovšem neznamená, že to tak opravdu myslím. Já budu neustále mluvit o svých chybách, až všechny na ně pak upozoroním. Proč bych to dělala?… Když o sobě řeknete, že jste blbej, tak vás začnou lidi tak brát… Byla to nebezpečná hra.
Minule jste mi vyprávěla, že když jste hráli ZAHRADU RAJSKÝCH POTĚŠENÍ v trikotech, připadalo vám to sprosté. Teprve když jste se svlékli do naha, bylo to čisté. Nechcete se teď oblést do trikotu?
Není to pravda. V tom článku jsem byla upřimná a to bylo tak všechno.
Dávála jste ten článek někomu číst?
Nedávala, v tomhle si absolutně věřím. Já bych strašně chtěla, aby lidi věděli, jak miluji svého muže a jak jsem ochotna pro něho udělat cokoliv, ale jakmile to konkretizuju, svůj vztah k němu banalizuju, znesvěcuju. Já chci jít nadoraz, ale to neznamená, že bych se chtěla před lidmi tak otevřít, abych pro sebe neměla rezervu.
“Tvá otevřenost je bezvadná, ale po čase může někoho nudit.” Tohle vám řekl jeden novinář. Nebála jste se též této věty?
On muvil právě o tom nebezpečném sebeodhalování. Když se charakterizuje přitažlivost primitivních mužských, dá se to vyjádřit třeba tím, že mám ráda přírodu. Ale já jsem udělala chybu, že jsem na váš rozhovor přistoupila v době kdy jsem byla vyčerpaná. Někdy to sama na sobě nepoznám. Někdy náročné věci řeším s velkým přehledem — proto o mně tvrdí, že jsem rozený vůdce –, ale potom najednou přijde malý bezvýznamný problém a já se jím sama užírám.
Článek podle článek mne řešil obecné téma: do jaké míry může být člověk otevřený a zda tím prohloupí nebo neprohloupí. Spoustu lidí se nepřirozeně stylizuje. Kdyby se otevřeli, dodali by svým větám větší věrohodnost a tím pádem i větší hloubku…
Vy jste tam napsal hezkou větu, že někteří baviči v určité chvíli dojdou k tomu, že přestávají mít lidi rádi. Já neříkám, že přestávám mít ráda lidi, ale na některé věci, na které jsem se dřív nedávala pozor, tak si dávat pozor musím. Mluvila jsem o svých chybách, ze kterých jsem došla až tam, kde teď jsem, ale jestli je člověk schopen chyby udělat, znamená to, že má k nim sklony a proto před nimi se musí mít na zřeteli celý život. Žena, která má krásné miminko a muže, který ji miluje, tak třeba nechce, aby si od ní přečetl věci, který neví ani od ní. (smích) Ale v tom rozhvoru byly i krásné pasáže. Třeba ten strach ze samoty — v mém případě strach žít bez lásky. Člověk může být sám, i když sám není, to víme.
Mně to opravdu nepřipadalo, jako bych vás fotografoval zrovna když stáváte z postele…
To by lidi koukali… Já nemůžu mluvit konkrétně o tom, že někoho nenávidím, že nemám ráda prázdný lidi, kteří trpí láskou sama k sobě, tohle je přece obecné téma. Chtěla bych vás poprosit, kdybychom se mohli bavit o něčem jiném, třeba o zajímavých lidech a ne o těch, co nám znepříjemňují život.
Pohybuje se kolem vás člověk, který je pro vás vzorem?
Nikdo není idelní, ale neideálnější z mojí branže se mi jeví Jirka Korn. Ale my se nemusíme bavit jen o zajímavých lidech, já chci jen říct, že část profesionality je, že když jde něco jinou cestou, než jsem si představoval, tak se bez ohledu na cokoliv na to vykašlu. S tím se setkávám i ve své práci. Já jsem opravdu dřív neuměla říct “ne”. Ve čtyři hodiny ráno jsem brala telefón, protože jsem se domnívala, že ten člověk, co mi volá, mě potřebuje, ale on byl na mejdanu a jenom se nudil. A já, i když měla chřipku a druhý den měla práci, to “ne” nedokázala říct. A způsobilo to, že jsem přechodila tolikrát chřipku, že mám teď velký problémy. A to už nikdy nesmím dopustit.
Takže jsem se nemýlil, když jsem napsal, že máte problém s odmítáním?
Měla jsem je. Dnes se snažím je nemít. A zdraví je to nejcitlivější. Dnes jsem chodila po vojenské nemocnici a nebylo mi moc dobře. Ne kvůli mně, ale kvůli lidem, které jsem tam viděla. Najednou mě napadlo, proč bych se já měla zabývat tím, že je někdo na jevišti a nemá tam co dělat a přesto mu lidi tleskají. Jsou důležitější pocity a ty se bohužel poznají, jenom když se něco semele nebo když někoho ztratíte. Někdy se dostáváte do situace, že si říkáte, že už vás nemůže nic překvapit. Není to pravda. Já jsem žila s mužem, kterýho jsem měla hrozně ráda — jemu bylo dvaadvacet a mně čtyřiadvacet — a on se zabil v autě. Tenkrát jsem zjistila, jak je důležité mít sílu na mluvení natož na zpívání.
Vy jste v té době nemohla mluvit?
Ten člověk se mi ztratil tam, odkud se mi nemohl vrátit. Ale co by měla říkat jeho maminka. Já můžu děkovat Pánubohu, že mám zdravý rodiče, že mám mužskýho, který je na mě hodnej, že mám zdravý dítě a že se mohu zabývat svýma myšlenkama a svou prací.
Dostala jste se v poslední době do situace, kdy jste musela poopravit hodnotový systém?
Jednou za čas se člověk dostane do situace, kdy musí změnit názor. Špatný člověk je ten, který názor nemění. Například umělec, který nemění svůj názor, je nudnej. Nevyvíjí se. Jsou lidi, kterým připadá, že pokud přiznají svou změnu v názoru, tak se shodí. Ale je to k jejich škodě. Člověk by měl měnit názor ne podle toho s kým zrovna sedí, ale podle svých zkušeností. To mu jedině prospívá.
Máte ráda svoje chyby?
Nepřistupují k nim s nenávistí, spíše k jako nezbedným dětem. Jak říkal můj tatínek: blbá, ale naše. Mozek bohužel není kompjutr, se kterýho se dá mazat. Do jeho povědomí se ukládají ošklivý i hezký věci. Proto smích léčí: čím víc se smějete, čím víc máte v sobě kladných věcí, tím víc musíte být zdravější. To jinak není možný.
Proto se tak často smějete?
Určitě si neříkám: dneska se budu smát hodinu, včera to bylo málo. (smích) Já se hrozně ráda směju. Nejraději proto, že smích je hezky nakažlivý. Nemusí to být uhihňaný smích. Ale když je nějaká těžká situace, kde lidi… Třeba ta naše. Představte si, že bych přišla a tvářila se naštvaně. To bychom spolu neudělali ani řádek.
A jste naštvaná?
Nejsem. Můj velký problém je, že neumím jednat jinak než rovně. A když to nedělám, tak je to na mě hned poznat. Poznal byste na mě cokoliv. Minule jsem měla těsně po angíně.
O čem přemýšlíte, když jste nemocná?
Hrozně si to vychutnávám. Dívám se na pohádky; z dětství mám zakódované, že mi maminka kupovala dobrůtky a nechávala mě jíst v posteli bonbóny a všichni na mě byli hodní. Vychutnávám si to dodnes, ale druhý den zjišťuju, že mě to už nebaví, že potřebuju něco dělat: uklidím všechny šuplíky, přerovnávám věci… To i v rizikovém těhotenství, kdy jsem dvaapůl měsíce ležela v nemocnici a byla jsem na kapačkách a všichni mě litovali, tak nemuseli, protože mě bylo dobře: měla jsem úkol. Já mám ráda úkoly. Když mám úkoly, nepřemýšlím nad zbytečnostmi. Mám ráda těžký úkoly a ten nejhezčí byl, že jsem měla v bříšku miminko, který nemělo ještě kilo a já jsem věděla, že musím ležet a že to miminko bude skvělý. Tak jsem ležela, háčkovala, dívala se na pohádky a bylo mi fajn.
To jste neměla ani jeden krizový den?
Měla. Nemohla jsem na svatbu svý nejlepší kamarádce. Vychutnala jsem si ho jinak: koupila jsem jim svatební dar, pro který si museli přijít ke mně do nemocnice.
Víte o tom, že taková povaha je dar?
Vím. Vy jste říkal, že neumím být sama, ale já umím být sama, když vím pro koho. Mně pak všechno baví. Já sbírám bylinky, vykládám si karty, vybavuji se hezké vzpomínky, prohlížím si počlivě uschovávané tretky… Od Dana Bárty mám kaštan, od Kamila Střihavky mám z broskve pecku… Zvláštní je, že i za deset let se vám připomene vůně z prožitku té situace. Když se nad tím zamyslím, tak kdyby tyhle věci člověk uměl ovládat, uměl si s nimi zahrát, tak by je mohl hrozně využít. Kdyby lidi věděli, co se jim děje ve vnitřnostech, byly by sami na sebe hodnější.
Vy to víte?
Nevím, já to tak trochu tuším.
Jsou lidi, kteří to umí
No jo, ale to jsou právě ti, kteří mi vidějí i do hlavy a to jsem vám říkala, že ti mmně jsou hrozně nepříjemní. I když proti nim nic nemám. Já si i myšlenky sama doma připravuji a pak je teprve řeknu. Ono to je rychlý, jsou to pikosekundy… Třeba nerada zkouším mikrofon. Mám ráda věci, které si sama připravím — i když mám ráda spontánnost –, ale potřebuji mít u toho klid. Když někdo zavelí: “tak teď do mikrofonu něco řekni”, tak nemůžu. Všechno si musím předem připravit a pak to perfektně zazpívat, abych měla pocit, že jsem něco ukázala.
Uvědomujete si, že senzitivní myšlení a prožitky vám umocnilo zpívání? Nebo si myslíte, že jste se s tím narodila?
To přece musí mít každý.
S oblibou říkám, že hudba je jediná věc, kterou můžeme konkurovat Bohu. Člověk, který v sobě kultivuje hudbu, kultivuje v sobě i jiné smysly…
To mě nikdy nenapadlo. Napadlo mě, že zpívání je pro mě jakýsi vnitřní boj. A ten prožívá každý člověk, který se hledá, který potřebuje řešit otázky, které se dají těžko specifikovat. Ten můj řev je někdy zoufalý výkřik to tmy: vysvětlete mi to!… Někdy mám pocit, že kdyby jsem si všechno dokázala vysvětlit, tak že už nebudu mít důvod zpívat. Zpívání není jako když chodím. Vlastně svým způsobem ano, je to moje potřeba. Zpíváním ze sebe dostávám problémy, ale ne proto, abych se jich zbavila, ale abych je vyjádřila a vyřešila. Neumím to přesně vysvětlit. Já nikdy neumím mluvit, tak jako umím psát. Alespoň si to myslím. (smích) Ale neumím to ani napsat ani říct, tak jako to umím zazpívat. A nemusí se to vůbec týkat textu, který zrovna zpívám, ale vnitřního čehosi. Možná je to tím, že umím být někdy strašně neštastná jako šafářův dvoreček, jako umím být stejně procentuelně šťastná. Až tak, až je mi slabo, až do brečení. A tohle se snažím vyjádřit na jevišti.
Máte dojem, že máte pocity na rozdávání?
Spíše umím přijímat, než vyléčit. Jsem dobré médium. Jsem bašťoun. Když jdu do divadla nebo na koncert a líbí se mi to, jsem jako dítě, tleskám jako blázen a umím zakládat fankluby. A přesně jak jste v tom našem článku tak hezky napsal. “Pak jsou lidi, kteří nemají žádnou školu, o nic se nemusejí snažit a já se s nimi cítím pokorná a malinká a mám chuť jim zašívat ponožky, nosit jim jídlo a dávat jim dárky.” Já bych se u takového člověka utleskala, až by se mi prstýnek zploštil. Ale pak je ten opak. Je tam černá nebo bílá.
Jak vnímáte barvy? Teď stále nosíte černou. Tušíte proč?
Vždycky mi to někdo hezky vysvětlí, ale já jsem si to nikdy nevysvětlit nedokázala.
Zkrátka se v černém sama sobě nejvíc líbíte?
Spíše se v černé nejlépe cítím.
Na co myslíte, když jdete spát?… Slyšíte tóny, zpěv?
Občas se mi v noci stává, že v polospánku skládám písně. Probudím se a zjistím, že pod polštářem žádný noty napsané nejsou. V dětství se mi zdálo, že umím hrát na kytaru a když jsem se probudila, zjistila jsem, že to tak není a tak jsem ji alespoň okousala. Taky jsem vám říkala, že neumím na sobě působit násili. Není to tak pravda, protože strašný násilí na sebe působím, že nejsem ze svým synem. Jestli jsem na někoho tvrdá, tak na sebe. Spíše bych řekla, že ke mně přijdou věci přirozenou cestou, takže pro mě je násilím učit se noty, když je nepotřebuju. My máme chlapupu v českým ráji a tam je nádherná louka. Já jsem na ní začala objevovat byliny, ze kterých se dá vařit čaj. Nasbírala jsem čtyřiadvacet druhů bylin, ze kterých dělám různé masti, esence, pampeliškový med i alkohol. Zatím jsem tím nikoho nevyléčila, ale strašně mě to baví a uklidňuje. Je to proto, že to nedělám násilně. Kdybych se zamilovala do cizince, to byste viděl, jak bych švihala angličtinu, ale učit se slovíčka…? To nevyjde.
Vy máte obavy, aby si lidé nemysleli, že vám všechno jde tak snadno, že je to vlastně velká zábava být zpěvačkou…
Není nic příjemného strávit denně několik hodin v autě a pak ten psychický nátlak… Než jdu na jeviště, mám svým způsobem strach. Strach, že nebudu lidi bavit. Je to ale zdravá tréma, která mě nutí, abych se soustředila. Taky se mi nikdy nestalo, abych začala na jevišti škytat nebo kýchat. Cokoliv: strach, zima, úzkost i ta nenávist vám v těle vyvolává energii, kterou můžete využít. Samozřejmě všechno musí působit vyváženě. V tom jsem puntičkář. Nikdo by nepoznal, že zpívám na sedmdesát procent, ale já chci zpívat na sto deset. Já neumím ani zkoušet.
Ale to byste se měla naučit, jinak o hlas přijdete…
Nevím. Já se pak cítím jako podvodník. Například jsem měla tříhodinovou zkoušku někde na statku, kde jsem zpívala písničky od Barbary Streisandové, kterou zbožnuju, a já řvala jako tur, praskaly mi žilky v očích a oni mi pak řekli: “Dobrý, ale zítra si to zahrajeme doopravdy.”
Asi máte ty obvyklé sny, které muzikanty pronásledují…?
Ano, zdá se mi, že přicházím na jeviště, když už dávno hrají mou muziku a to se s hrůzou probouzím a je mi špatně. Jednou se mi to stalo, ale v tom snu je to horší. To si člověk něco usmyslí, něco si nalže… Jako když se rozejdete se svým partnerem a máte pocit, že to nezvládnete, že ho jiný člověk nemůže nahradit a ono tak není. Jsou to jenom sebeklamy. Jsme jsme jen malinkatý mravenečkové. Teď si představte, kdyby to všechno bylo opravdu řízený zhora. Rozvineme teorii, že jsme tady jenom na zkušenou a dokud to nepochopíme, budeme se stále do života vracet. Jednou, až to všechno pochopíme, už se vracet nemusíme. Někdy se dostanu do situace, že pochopím spoustu věcí. Vteřinu to vím, ale pak se mi to ztratí. Je strašně nespravedlivý, že člověk pak myslí na trávení, kouká na televizi a svýho mozku vlastně neumí využít. Možná jsme tady za trest. Docela by mě zajímalo kolikrát jsem tady byla, co jsem provedla a jestli bych to mohla napravit. Vemte si malé miminko: je vteřinu na světě a hned ho plácají po zadku, aby se nadechlo. A ono brečí. A co ho pak všechno ještě v životě potkává. Nejhorší je, když mu odcházejí rodiče.
Vy na to často myslíte?
Z toho mám největší strach. Neumím si představit život bez rodičů. Miluju je a mám potřebu je vidět každý den. Poslední rok kvůli miminku žijeme spolu. Nejdřív rodiče potřebujete, pak vám od patnácti do dvaceti připadají zbyteční a když vás krizové situace nezabijou, ale posílí, zjistíte, že rodiče jsou nejvíc na světě. Všichni jsou pro vás nahraditelní, ale dítě, sourozenci a rodiče ne.
Nemyslíte si, že je dnes všeobecná krize rodiny? Máte kolem sebe kamarády, kteří by měli obdobný vztah k rodičům?
Moc ne. Někdo řekne: “To je proto, že tě rodiče bili.” Není to tak.
Pokud vím, otec byl na vás hodně přísný…?
Byl, ale to je dobře. Kdyby nebyl, tak už jsem zvlčila v patnácti letech. Myslím si, že každý člověk by se měl trošku něčeho bát. Existuje přísloví: Lepší je se bát, než leknout. To dělá i víra, že drží nad lidmi varovný prst a svým způsobem je drží při uzdě. Můj táta mi určoval hranice a když byly moc hranatý, tak maminka je ubrousila a zakulatila.
A co když bude vlčit váš syn Filípek?
V žádném případě bych nechtěla, aby to byl nevychovaný a necitlivý kluk, který nebude mít rád nikoho jiného než sebe. Jinak než tím, že budu jaká jsem, ho vychovat nemůžu. Rozhodně ho nechci bít a trestat ho, ale vysvětlovat. Jednou jsem na něho zvýšila hlas a on se tak lekl a tak se usedavě rozplakal, že jsem si to dlouho vyčítala.
Změnil se váš otec ve vztahu k vám?
Změnil. Moji rodiče jsou velmi citliví. Už od sedmnácti let mi táta dal svým způsobem volnou ruku, abych mohla žít jinde. I když jsem musela podávat pravidelná hlášení.
Každé dítě touží po jisté satisfakci od rodičů. Dočkala jste se jí?
Stoprocentně. Můj bratr byl vždycky zalezlý v knížkách, je inteligentní a oni mi ho vždycky dávali za příklad. To co on hledal v knihách, já hledala v lidech. Mezi námi je veliký rozdíl. Strašně jsem ho obdivovala, ale nikdy jsem mu nezáviděla: věděla jsem, že to nedokážu. Potřebovala jsem hodně našim dokázat, že ve mně něco je. Ještě před šesti lety se mě otec zeptal, jestli se nechci vrátit a pracovat ve sklárnách. Teprve když byl na muzikálu BÍDNÍCI, dočkala jsem se věty: “Hmm, dobrý.” Další satisfakce byla, když se mi narodila miminko a já viděla jeho šťastný oko, který říkalo: vidíš, tys to dokázala.
Máte přátele, na které máte spolehnutí?
Mám kamaráda, což je můj manažér, a kamarádku, pro které bych byla schopna udělat totéž co pro rodinu.
Máte kolem sebe hodně nepřátel?
Není to tak hrozný, jsem spíš obklopená lidmi, kteří jsou fajn.
Minule jsem se bavili o tom, že showbysnys je v podstatě lživý a lidé kolem něj svým způsobem deformovaní…
Já vím, ale je to zase hezká hra. Jsou mezi nimi vyjímeční profesionálové, kteří mají své odchylky od normálu, se kterými se musí bojovat, ale stojí to za to. Například Bolek Polívka. To je fantastický fenomenální člověk, ale žít bych s ním nemohla.
Říkala jste mi, že vám nabídl spolupráci…
Jednorázově. Je to první vlaštovička, že jsem byla v jeho pořadu jako bavič ne jako host. Vy jste mi dokonce říkala, že je pro vás víc rozesmát lidi, než je dojmout zpíváním.Já umím háčkovat, plést, ale neumím paličkovat. Všechno je pro mě víc, co neumím. Strašně ma baví, když se lidi mojim větám smějí. Tohle je pro mě nový a velký úkol. Dostala jsem hodně nabídek od televizí, abych nějaké zábavné pořady dělala, ale já potřebuju čas na dozrání. Musím vědět proč. Jako není důvod, abych se vdala, protože mám miminko. Ten papír může akorát udělat rozbroj mezi mužem a ženou, může dojít k pocitu uzavřených dveřích.
Máte strach, že bude mít pocit, že vás vlastní?
Docela jo. Ale to byl jen příklad. K tomu bavení musím najít postup, cestu… Zatím ještě nevím.
Vy jste dokonce řekla, že si někdy připadáte jako primitivní.
To bylo špatně zvolené slovo. Já bych řekla zbytečně příliš přírodní. Vy jste mi do telefonu řekl, že se některým tématům zbytečně vyhýbám, protože lidi o mně stejně tak mluví. To je jedno, co lidi o mně říkají, důležité je, abych to neříkala já.
A připadáte si ještě příliš zbytečně přírodní?
Někdy mám pocit, že jsem něco mohla říct a udělat jinak, ale to je jen pořád dotváření mé cesty. To by byla hrozná nuda, kdybych všechno dělala, tak jak se má, kdybych vypadala, tak jak se má, kdybych si ty zuby, který mi pan zubař chce zaonačit, nechala udělat a pusu si nechala zašít, protože mi při zpívání je vidět až do žaludku. To bych se nudila i sama se sebou. Myslím si, že spoustu lidi na konzervatoři se zničí, protože jsou podle pravítka. Je naopak super, když má někdo nějaké úchylky. Extrém je Michael Jakson. Ale je zvláštní, svým způsobem je to tak něco tak strašně viditelně mimozemského a bolavého… Já budu vždycky milovat Prince, protože on je ten přírodní.
Mluvila jste též o pocitu bezvýznamnosti…
Ale to se nesmí rozebírat. Když jste rozebíral lásku, zjistil byste, že je to chemický proces v hlavě, který vám vyvolává osoba, která vás nechce. Jako když se večer vyspíte s ženou a ona ráno dělá, že to není pravda. V ten moment to ve vás začne pracovat jinak: droga, kterou jste si vzal se vám vypařila a vy jste si umyslel, že to bez ní nepůjde. Povědomí vás žene do něčeho o co pak bojujete a co milujete.
Docela by mě zajímal váš názor na Lenku Dusilovou, která má podobný naturel jako vy?Můj první dojem: z rádia jsem slyšela dětský něžný hlas, představovala jsem si za ním malou dívku, která má v sobě tolik ženskýho, co už velká samice, vamp nedokáže. Když jsem ji viděla poprvé, tak jsem se lekla. Ale ona to neskažený dítě má v sobě. Ona jenom mate tělem… Víte, já bych se nerada dostala díky svým chybám, které zvládnu nebo nezvládnu, do situace, aby začala kličkovat před lidma a před sebou a začala si nalhávat a vytvářet sama sebe jiným směrem, než je mi vlastní. To si člověk uvědomí až v přírodě. Každý člověk by měl mít doma květináč. Dřív lidé uměli sít, věděli kdy bude bouřka, co je dobrý na moli a někteří to vědí i dnes. To jsou ti správní lidé, ne my, kteří žijeme v chaosu a navzájem si to vysvětlujeme. To není žádný trápení, oni řešili důležitější věci, než to, jestli včas přijedu do rádia nebo na autorizaci nebo jestli jsem na fotografii dobře namalovaná. To je mimo.
