Fantastické představy o pokladech pirátů, které v nás v dětství probouzela kniha spisovatele R. L. Stevensona Ostrov pokladů, jsou možná zhmotněny na malém ostrůvku Oak Island v zálivu Mahone u pobřeží Nového Skotska v Kanadě. Tajemná šachta, hluboká mnoho desítek metrů, představuje jednu z největších záhad moderní doby. Jde o dílo Vikingů, pracoviště dávných alchymistů, nebo skrýš pokladu pirátů, Inků prchajících před Španěly nebo templářů?
Rozluštit tuto záhadu se pokoušely už stovky nadšenců, mezi nimi i osobnosti jako herec John Wayne či polárník Richard Byrd. Do šachty byly na úřední povolení, vyměřování a vrty vloženy už miliony dolarů a při hledání zemřelo několik lidí. Již přes dvě stě let však snahám o své prozkoumání odolává a nikomu se ani za pomoci nejmodernější techniky zatím nepodařilo nic cenného najít.

POČÁTEK ZÁHADY
Místní chlapec Daniel McGinnis slyšel o záhadných světlech a ohních na Oak Islandu už mnohé pověsti. V roce 1795 se proto odhodlal ostrov prozkoumat. Nalezl nehlubokou propadlinu, na které rostl dub. Podle jedné verze byla na větvi dubu velká lodní kladka, podle druhé bylo na větvi vypáleno znamení těžkého břemena na laně. Vegetace kolem stromu byla vymýcena, ale už pomalu začala znovu růst. Objev chlapce přirozeně vzrušil. Vrátil se na místo se dvěma kamarády a s nářadím a začali pod starým dubem kopat. V hloubce přibližně šedesáti centimetrů narazili na vrstvu plochých kamenů, která zakrývala šachtu o průměru téměř čtyři metry. Začali s odkrýváním šachty. Po několika dnech kopání narazili ve třímetrové hloubce na vrstvu dřevěných polen naskládaných těsně vedle sebe a utěsněných olejnatým tmelem. Po dalších třech metrech kopání našli stejnou vrstvu dřevěných polen a totéž se opakovalo v devíti metrech. Jak se jáma prohlubovala, bylo hloubení už nad jejich síly, a tak povolali pár místních mužů, kteří jámu podstatně zvětšili. V této fázi to unavení kopáči vzdali.

HLEDÁNÍ POKLADU – TAJEMNÁ DESKA
Honba za pokladem tím neskončila. O pokladu se dozvěděl obchodník Simeon Lynds a jeho muži se v roce 1803 pustili do práce. Nalezli další vrstvy, tvořené tentokrát kokosovými vlákny, a v hloubce dvaceti sedmi metrů zvláštní kamennou desku popsanou neznámým písmem. Od dříve nalezených kamenů se značně lišila. Byla 5 cm silná a měřila asi 60 x 30 cm. Nápis na desce, podobný runám, si Lynds a jeho lidé vyložili takto: „O čtyřicet stop hlouběji jsou ukryty dva miliony liber.“ Lynds tehdy usoudil, že je na stopě nepředstavitelného pokladu proslulého piráta 16. století sira Francise Drakea, který se zde údajně usídlil s nákladem otroků do Nového Skotska. Skutečně v hloubce necelých tří metrů pod deskou narazily lopaty na jakýsi tvrdý předmět. Avšak než mohli dělníci vyjmout to, co považovali za truhlici s pokladem, šachta se zaplnila vodou, a třebaže se ji pokoušeli vybrat vědrem, úroveň hladiny se nezměnila. Po neúspěšné snaze o odčerpání vody se skupina pokusila o jinou strategii. Plán byl vyvrtat novou šachtu vedle zatopené a tu opatrně zespodu prorazit tunelem. Nová šachta dosáhla hloubky asi třiceti metrů, ale při ražení horizontální chodbičky směrem k předpokládanému místu uložení pokladu voda protrhla předěl a zaplavila i druhou šachtu do výše původní hladiny, takže dělníci sotva vyvázli životem. Místo pak osamělo na dalších 40 let. Šachty byly zasypány, protože z nich nebylo možné vodu vyčerpat.

DŮMYSLNÁ VODNÍ PAST
V roce 1849 vznikla společnost Truro, která bez problémů dosáhla v původní šachtě hloubku 27 metrů. Jenže pak se náhle šachta opět zatopila. Skupina se rozhodla provést zkušební vrt. Nad původní šachtou postavila rampu a za pomoci jednoduchého vrtného zařízení byly práce obnoveny. Vrták prý tehdy narazil na dřevěnou vrstvu v třicetimetrové hloubce. Potom prošel asi třiceticentimetrovým prostorem a vrstvou kovu o šířce padesát pět centimetrů, pak vrstvou dřeva, dalšího kovu, opět dřeva a nakonec vrstvou hlíny. Skupina usoudila, že vrt prošel dvěma truhlami. V jádrovnici se našly tři články podobající se části starého zlatého řetězu. V roce 1850 použili hledači stejný postup z roku 1805 a spustili třetí šachtu, ze které chtěli horizontální chodbičkou narazit na poklad. Stará historie se ovšem opakovala, šachta se náhle zaplavila vodou. Teprve tehdy ale zjistili, že voda v šachtě je slaná a stoupá a klesá s přílivem. Tou dobou si také jeden z dělníků povšiml, že na pláži u Smithovy zátoky (Smith’s Cove), vzdálené asi sto padesát metrů od šachty, stoupají při odlivu k hladině bubliny. Pláž byla prokopána a lovci pokladů před sebou spatřili důmyslný vodní filtrační systém. Kanály, které přiváděly vodu, byly chráněny vrstvami řas a kokosových vláken před zanesením pískem a bahnem. Je pravděpodobné, že kanály i šachtu stavěli titíž lidé.
Další důkladná prohlídka pobřeží ukázala, že pět kameny vykládaných kanálků se později spojuje do jedné chodby dlouhé zhruba 150 metrů a mířící směrem k původní šachtě v úrovni 33 metrů pod povrchem. Vybudování tohoto systému muselo být velmi pracné, protože místo bylo nutné oddělit přehradou zabraňující přístupu moře, zvláště při vysokých přílivech.
Ať to byl kdokoliv, vymyslel nápaditou vodní past. Série povalů utěsněná jílem sloužila jako špunt, pod kterým se udržoval vzduchový polštář nad pokladem. A když byly povaly odstraněny, moře místo uložení pokladu zaplavilo. Hledači se pokusili vybudovat na pobřeží hráz a proniknout systémem vodních přivaděčů. Přesto obě šachty zůstávaly zatopené a vodu z nich nebylo možné vypumpovat. Vyrazili tedy další 40metrovou šachtu a opět začali razit tunel směrem pod původní jámu. To způsobilo, že se dno původní šachty zřítilo, a byl-li v ní poklad, zmizel v záplavě bahna a vody. V této fázi prací to Truro Company vzdala.

KULIČKA Z POPSANÉHO PERGAMENU
Další pokus vypumpovat šachtu proběhl v roce 1859, o dva roky později byla dokonce použita výkonná parní pumpa. Pak došlo k výbuchu kotle a jeden muž byl zabit. V roce 1863 byla založena Oak Island Association a vyčerpat šachtu se bezvýsledně snažilo 63 jejích mužů. Stejně skončily další dvě šachty procházející pod původním místem uložení. Nepodařilo se zablokovat vodní přivaděče. Jako poslední pokus byla vyražena další, již devátá šachta do hloubky asi 40 metrů. Z ní byly různými směry raženy tunely. Pak to i tato společnost vzdala.
Iniciativu převzala Oak Island Eldorado Company, známá též jako Halifax Company. Spustili desátou šachtu, ze které v hloubce 35 metrů razili několik tunelů. Nade vší pochybnost prokázali existenci vodního přivaděče, ale rovněž nebyli schopni zadržet mořský příliv. Později vyrazili další šachtu 16 metrů hlubokou mezi pobřežím a původním místem, protože tunely jim naznačily možnost existence rozsáhlejší přírodní jeskyně, kam se poklad propadl. V roce 1867 to rovněž vzdali.
V roce 1894 začal své výkopy Frederick Blair. V domnění, že zabrání mořské zátopě, odstřelil vodní přivaděč a do hloubky třiceti metrů vypumpoval původní šachtu. Z této úrovně vrtal do hloubky 57 metrů. Pod úrovní 37 metrů několikrát narazil na dřevo. V hloubce 46 metrů nejprve narazil na materiál podobný cementu, později na nějaký kov. Dělníci se domnívali, že prorazili schránku tvořenou cementem, uvnitř které ležela truhla. V úlomcích vytažených z vrtu se objevila malá kulička z pergamenu, na kterém se po opatrném vyhlazení dala rozeznat písmena „V“ nebo „V-I“ napsaná čínskou tuší a brkem, což později potvrdili experti z Bostonu. To vedlo ke svébytné teorii, že v šachtě mohou ležet drahocenné historické dokumenty. Snad dokonce i originální verze děl W. Shakespeara.
Na sklonku dne se Blairova sonda začala v úrovni 38 metrů zatápět. Barvivo prokázalo, že v této hloubce existuje další vodní přivaděč. Postupně bylo spuštěno dalších šest šachet, ale hlubší vodní přivaděč nebyl lokalizován. Posledním krokem bylo prohloubení původní šachty do hloubky 34 metrů, kde ze dvou kanálků, které se nepodařilo utěsnit, vyrazila voda a opět šachtu zatopila. Další firma tak přišla o své peníze a odešla.

DALŠÍ MARNÉ POKUSY
V roce 1909 vypumpoval Henry Bowdoin původní šachtu na úroveň 34 metrů a odtud vrtal do hloubky 51 metrů. Zjistil, že Blairův „cement“ je ve skutečnosti jemnozrnný vápenec. Vrt prošel pouze vápencem a jílem. Bowdoin prohlásil celou koncepci vodních přivaděčů za nesprávnou či vymyšlenou a vzdal to.
William Chappell dokázal v roce 1931 proniknout do hloubky asi 50 metrů. Vrt ze dna šachty prokázal vápencovou vrstvu vzhledu cementu a nějaký prázdný prostor. V této fázi byl projekt opuštěn.
O šest let později založil Gilbert Hedden zatím nejrozsáhlejší šachtu o půdorysu 30 x 60 cm, která prošla vodním přivaděčem v hloubce 29 metrů. Vrt prokázal dubové dřevo v hloubce 49 metrů, ale pak Heddenovi došly peníze a odešel.
Svobodný zednář Edwin Hamilton hledal poklad v letech 1938-43 a prokázal existenci záplavového tunelu v hloubce 60 metrů.
V roce 1955 George Green začal rozsáhlý vrtný projekt a v hloubce 34 metrů nalezl jeskyni.
V roce 1965 se na dně nové vlastní šachty udusil plynem Robert Restall a šest dalších kopáčů. V témže roce postavil Robert Dunfield přístupovou cestu na ostrov a na poklad zaútočil těžkou technikou. Vyhrabal kráter 15 metrů široký a 45 metrů hluboký, a nic nenašel. Jeden z vrtů však v hloubce 29 metrů prošel kavernou vysokou 14 metrů se železnou podlahou. Ještě předtím, než mu došly peníze, zničil poslední zbytky přivaděčů. LIDSKÉ TĚLO V JESKYNI
Dvacátou osmou šachtu spustili Tobias a Bleinkinsop, ale zřítila se. Najali firmu Becker Drilling Company a objevili dosud neznámé vodní přivaděče v hloubce 60 metrů. Provrtali vrstvu vápence a sádrovce a ocitli se ve volném prostoru. Ve vrtném jádru nalezli kusy dřeva, které podle radiouhlíkové metody nebylo starší než ze 16. století, dále pak kousky kovu a porcelánu. Pokus o postavení přehrady blokující moře se nezdařil. V roce 1970 Bleinkinsop vrtem 10X severně od původní šachty narazil na několik dutin o výšce asi 12 cm. V hloubce 55 metrů objevili skalní podloží a v hloubce 70 metrů rozsáhlou jeskyni, ze které vytáhli kus oceli starý 200 let. Vrt byl rozšířen z původních 15 cm na půl metru a do dutiny spustili podvodní kameru. Viditelnost nebyla velká, ale přesto se zdálo, že na dně šachty je vidět kus lidského těla a truhly. Vrtný program pokračoval do roku 1973 a znovu byly nalezeny kusy kovu. V roce 1976 se vrt 10X po pokusu o vyčerpání zřítil. Další dva roky probíhaly pokusy o vyztužení vrtu, ale syndikát financující výzkum odmítl další náklady a program byl ukončen před dosažením cíle. V roce 1995 byly počítačově vyčištěny původní televizní záběry z vrtu 10X a zdá se, že dutina skutečně obsahuje vchody do dvou tunelů, nářadí, pravděpodobně i 1-2 truhly a lidské tělo.
Vědci z Muzea přírodních věd v Ottawě provedli rozbor nalezených materiálů a dospěli k zajímavým výsledkům. Podařilo se identifikovat kokosová vlákna, ačkoliv kokosové palmy nikde v okolí dvou tisíc kilometrů nerostou. Nalezené železné hřeby byly datovány do období před rokem 1790, zatímco dřevo ze šachet zřejmě pochází ze 16. století. Na místě se našly i mexické nůžky ze 17. století; ostrov přitom nebyl do 18. století osídlen. Našly se i další důkazy lidské činnosti – kousky porcelánu, dřeva, cementu a dřevěného uhlí. Bez zajímavosti není ani výzkum badatelské lodi Bedfordova institutu oceánografie, kanadského centra pro zkoumání moře, který byl prováděn v okolí ostrova pomocí nejmodernějších digitálních přístrojů. Byly objeveny neobvyklé rovné linie, které očividně nevznikly přirozenou erozí, ale lidskou rukou. Připomíná to stavbu přístaviště. Je zajímavé, že podmořský útvar končí přesně na místě železného trojúhelníku, ukazujícího dovnitř země. Tato linie směřuje přímo na šachtu s pokladem.

JAK STARÁ JE ŠACHTA?
Někteří badatelé považují stavby pod ostrovem Oak Island za osmý div světa. Je tomu však skutečně tak? Při podrobnějším zkoumání se totiž do mysli vkrádá několik pochybností, např. zcela neujasněná doba vzniku šachty. V současnosti víme, že Evropané do dané oblasti pronikají již ve 14. století. Někteří autoři přisuzují tuto stavbu templářům, jejichž řád byl po roce 1312 zrušen papežem Klementem V. Templáři stačili svůj majetek dopravit do přístavu v La Rochelle, kde byl pravděpodobně naložen na loď, a tam také jeho stopy končí. Jiní badatelé předpokládají, že šachta vznikla počátkem 17. století v souvislosti s expedicí vedenou sirem Williamem Phipsem, která hledala vrak španělské galeony Nuestra Se~nora de la Pura y Limpia Concepción. Ta se během bouře potopila v Karibiku. Autoři této teorie soudí, že on sám uskutečnil tajnou cestu na Oak Island, aby ukryl poklad, který chtěl zatajit anglickému králi.
Představme si tedy, že Daniel McGinnis roku 1795 skutečně cosi na ostrově našel, tedy že objevil mýtinu, která právě zarůstala vegetací, a na ní strom se starou lodní kladkou. Otázka zní, jak dlouho by ostrovní vegetaci trvalo, než by zaplnila vymýcenou plochu? Sto let? Dvě stě let? Když vezmeme v úvahu, že se na ostrově nacházejí především listnaté opadavé rostliny, nutně se dostáváme k maximálnímu časovému rozmezí 30-40 let. Po této době by mýtina byla zaplněna středně velkými duby a navíc i rychle rostoucím křovím, které by zakrylo případnou proláklinu. Zrovna tak lze jen stěží předpokládat, že by na větvi zůstala kladka s lanem v neporušeném stavu po všechna ta léta. Minimálně by skončila ukryta v podrostu pod větví. Technologie k zajištění adekvátní ventilace v hlubokých komínových šachtách navíc před rokem 1680 neexistovala. Takže jakémukoliv datování před tímto rokem nelze důvěřovat, ledaže bychom věřili tomu, že kopáči měli konstrukční znalosti a technologie dosud známé jen jiným kulturám.

CHYBĚJÍ STAVEBNÍ POZŮSTATKY
Předpokládaný objev má podobu rozsáhlého díla zahrnujícího jámu o hloubce asi 60 a průměru 5 metrů a množství drenážních kanálů vedoucích z centra jámy k pobřeží. Ale kde je skryt důkaz? Projekt takové velikosti by vyžadoval značné množství lidí používajících nějaký druh nákladních vozů k přepravě zeminy. Využití nákladních kár k vyvážení zeminy by zanechalo hluboké, viditelné stopy. Pokud byla postavena cesta k pobřeží z poražených stromů, znamenalo by to zase obrovské množství stop po těžbě. Pokud zemina nebyla přepravována, musela být během hloubení někde zanechána, což by znamenalo ještě větší vykácené plochy bez stromů, kde by obrovské množství zeminy a kamenů bylo uloženo. Je také s podivem, že se nenalezlo žádné nářadí, materiály, hobliny a jiné stopy, které stavbu takového rozsahu vždy provázejí. Pár roztroušených předmětů, tzv. „španělská bota“ a různé kousky řetězu, které se našly, mohly zcela jednoduše patřit k roku 1795 a jedněm z výkopových prací. Jinými slovy, dá se jen stěží věřit tomu, že existoval nějaký velký projekt zahrnující stovky lidí, obrovské množství zpracovaných stromů a tuny vynesené zeminy, přičemž jedinou zmínkou o něčem takovém je proláklina v zemi a pár chybějících stromů. Ledaže bychom uvěřili, že stavitelé udržovali pořádek po celé ploše a pečlivě se zbavili všech stavebních pozůstatků, protože stavební plocha je podezřele čistá.

MNOHÉ VYSVĚTLUJE GEOLOGIE
K vysvětlení tajemného zalití jámy mořskou vodou je pouze nutné, aby se někdo podíval na geologii ostrova. Ostrov je velmi malý a pouze pár metrů nad mořskou hladinou. Několik schopných geologů, kteří zkoumali polohu, potvrdilo, že převážné množství horniny, jež tvoří podloží ostrova, je vápenec (vápencové podloží začíná mezi 50-55 metry) a že zcela jistě obsahuje zlomy a prázdné prostory. Někteří dokonce tvrdí, že ztracený poklad pravděpodobně unikl před objevením tím, že propadl do prázdného prostoru v hornině. A takto se dá jednoduše vysvětlit i zatopení jámy vodou. Na hydrostatickém tlaku není v této oblasti opravdu nic tajemného. Je také třeba připomenout, že ostrov se zdvihá maximálně 9 metrů nad mořskou hladinu, a šachta byla odkryta do hloubky 50 metrů. Tím pádem zasahovala minimálně 21 metrů pod hladinu a byla v takové hloubce vystavena značnému tlaku. Mnoho autorů ale prosazovalo, že je to vzhledem k těžké jílovité půdě na ostrově nemožné. Půdní povrch má vskutku jílovitou konzistenci, stačí ale kopat do hloubky mezi 15 až 30 metry a dostaneme se k písčito-kamenitému podloží, které je mnohem více vodopropustné. První zápisy o legendě uvádějí, že kopáči odstranili „jedno vědro půdy na dvě vědra vody“, mimochodem dosáhli úrovně 27 metrů, takže šachta byla tedy mokrá ještě předtím, než došlo k pohromě a byla zaplavena vodou.

MODERNÍ LEGENDA
Pochybnosti vyvolává i kamenná deska s nápisem. Podle dobových záznamů ji jeden muž ze skupiny kopáčů pár let používal ve svém domě jako zadní desku ke krbu. O jiném muži se zase uvádí, že ji používal v knihařském krámě jako kovadlinu. Naposledy prý byla spatřena někdy na počátku 20. století. Pravdou je, že nikdy nebyla vyfotografována ani naskicována a její replika vznikla podle dodatečných zápisů. Ostatně také videozáznam ze šachty, který byl digitálně vyčištěn na počátku devadesátých let a poté vysílán v mnoha televizních dokumentech, se nikdo nepokoušel prověřit. Podle něj je na dně jasně viditelná „oddělená lidská ruka“ a část dřevěné truhly. Přitom videozáznam bylo těžké analyzovat, poněvadž osvětlení bylo jen matné, navíc voda byla trochu kalná a zanesená oddělenými částicemi vápence a dalšími úlomky. Mohlo by to tak být cokoliv – od zbytků původních expedic přes rostlinný materiál po horninu s nerovnostmi, které vrhají stíny přes záznam ze světla kamery. Těla pracovníků, kteří zahynuli během vykopávek, totiž byla vyzdvižena, takže jediné pozůstatky, které mohly zůstat v šachtě, pocházely od prvních kopáčů. Byly by ale přes 200 let staré? Jak by mohla „oddělená ruka“ ponořená v mořské vodě vydržet po staletí? Opět nemáme žádný objektivní důkaz a nevíme, jak daleko se kamera nacházela od objektu, když byl záběr pořízen.
Pověst o pokladu je plná hádanek i naprostých výmyslů. Asi také nejde o obyčejnou studnu na vodu nebo o prostý výtvor přírody. Asi nejpoctivější odpověď tedy zní: NEVÍME. Rozhodně však jde o něco, co stojí za další výzkum. Ostrov je ale nyní uzavřen a majitelé tam odmítají kohokoliv vpustit. Ani se současnou technikou ostatně nebude jednoduché se k obsahu šachty dostat. Bude-li záhada někdy vyřešena, možná nás odpověď naplní úžasem. Je ale taky možné, že záhady ostrova Oak Island zůstanou jen tím, čím se již staly, tedy dokonalou moderní legendou.