Petr Vavrouška působí jako zpravodaj Českého rozhlasu v Moskvě od roku 2004. Sotva nastoupil, strhla se v Rusku řada katastrofických událostí, které zaměstnaly média celého světa. Jaký je člověk, jehož hlas komentuje život bývalého sovětského obra a přilehlých oblastí? A jaký je život mezi Moskvou, Beslanem a Afghánistánem?
Než jste se stihl v novém místě rozkoukat, musel jste hned do dějiště událostí, které pak byly označeny jako katastrofy. Dá se na takové situace vůbec nějak připravit?
Když odjíždí zpravodaj do krizové oblasti, tak to není záležitost, na kterou se připravuje týden či měsíc. Něco se stane, a vy tam odjíždíte v podstatě v nejbližším volném termínu, nejlépe okamžitě. Takže moc šancí na přípravu není. Ovšem pokud pečlivě sledujete zahraniční politiku, znáte alespoň základní informace. Občas se podaří získat rychlé informace alespoň během dne, ale někdy není čas ani na to.
Běžný turista potřebuje do různých zemí víza a to zdržuje. Jak je to s novináři?
Každý z novinářů, kteří častěji vyjíždějí do zahraničí, má několik pasů s vízy do zemí, kde se dají předpokládat krizové situace. Není jich ale mnoho. Platnost toho víza se pak neustále prodlužuje, aby nenastal nějaký problém. A nebo se vyšle ten člen redakce, který prostě potřebné razítko v pasu má. Obyčejně se stane, že když jde o velkou událost, humanitární nebo válečnou, tak vám stát dá vízum na letišti, případně ho nevyžaduje vůbec, protože je jasné, že se to nedá jinak řešit a stihnout. Jsou ale země, kam novináře programově pustit nechtějí, a pak vám nepomůže nic.
Takže když se stane něco mimořádného, balíte. Co hlavně? Neprůstřelnou vestu?
Když jsem jel do Makedonie či Afghánistánu, tak jsem neprůstřelnou vestu měl, ale stejně jsem ji nepoužil. Zase tak horké to tam nebylo. Samozřejmě, že to, jak se chovat a co mít u sebe, musíte konzultovat s lidmi na místě, vojáky, bezpečnostními poradci. Ale vestu stále připravenou v batohu nemám, visí v Praze v Českém rozhlase. Nemám ji ani v Rusku. Zato jsem od redakce dostal satelitní telefon, satelitní modem k připojení k internetu kdekoliv na světě, notebook, minidisk, spoustu baterek – tedy věci nutné k novinářské práci. A pak taky klasickou výbavu, kterou potřebujete na pobyt. Většinou se nespí v hotelu, ale ve stanech nebo u někoho doma na zemi.
Jak to vypadá, když přijdete do místa, kde se něco děje?
Vezměme si jako příklad Pákistán, kde jsem byl v době bombardování Afghánistánu. Většinou jste ve spojení s dalšími kolegy novináři. Často jsem jezdil s Michalem Kubalem z České televize, který měl s sebou svého kameramana, takže jsme byli tři. Bylo to pro mne výhodné, protože novinář z rozhlasu je jinak většinou na cestách sám a v některých momentech pak má složitější situaci. Rychle jsme sehnali ubytování a pak bylo první starostí najít místního člověka, který je zároveň průvodcem, řidičem, překladatelem a informátorem. Většinou se snažíme, aby to byl místní novinář, protože ten ví, jak novináři přemýšlejí a co pro svou práci potřebují. Když najmete řidiče taxislužby, tak možná uvidíte hezká místa, ale vy potřebujete víc. Rozhlas je taková továrna na informace, pořád ho musíte krmit. Točíte reportáže, stříháte, posíláte to do republiky. Jo a ještě se také musíte někdy stihnout najíst a vyspat.
Jakou roli hraje ve vaší práci konkurence ostatních médií? Pracujete hodně v časovém stresu?
V případě českých médií, s výjimkou televize, se na konkurenci nehraje. Kromě televize a rozhlasu nevysílají deníky nebo třeba ČTK do krizových míst své lidi tak často, to už musí být opravdu něco velkého. Jsou výjimky, ale nejlepší a nejrychlejší je zpravodajství CNN či BBC. Takže podobný stres, jaký mají zpravodajové v parlamentu, kterým jde o to, jestli svou zprávu pošlou ve 12.38 nebo 12.42, zahraniční zpravodaj nemá. Když pošlete informace o hodinu později, nejedná se o žádnou tragédii. Někdy.
A co ověřování informací? Některé cílené dezinformace mohou natropit pěknou paseku. Říká se přece, že když rozšíříte zvěst, že padl velitel, může to zásadně ovlivnit morálku vojáků…
Pro mě není možné uprostřed hor telefonovat na všechny strany a ověřovat. Spoléhám na kolegy doma, kteří sedí 24 hodin v newsroomu a hlídají zprávy světových agentur. Oni ať dělají zpravodajství, já k tomu dodám reportáž z místa. To je ta hlavní přidaná hodnota mého pobytu na místě.
Ale uvádí se, že při zpravodajství o masakru ve škole v Beslanu Rusové metodu dezinformací použili.
Já jsem v Moskvě střídal kolegu někdy koncem srpna a dva dny nato spadla dvě letadla po sebevražedných útocích, tři dny poté jsem odjel na prezidentské volby do Čečenska a dva dny nato teroristé obsadili školu plnou dětí v Beslanu. V průběhu jednoho týdne jsem prožil obrovskou koncentraci událostí, emocí a informací. Rychle jsem pochopil, jak která ruská média o stejných událostech informují. Volby v Čečensku byly zmanipulované, vůbec k nim nepřišlo tolik lidí, jak některá ruská média psala. I když nás tam byla šedesátka novinářů včetně kolegů z BBC a CNN a svorně jsme tvrdili, že nám volební komise lže a zkresluje výsledky, protože jsme nikoho neviděli hlasovat, tak oni si stejně pořád stáli za svým. To je pak marné.
Tři dny nato přišla tragédie v Beslanu, kdy jsem byl opět svědkem toho, jak hlavně státní ruská média informace zkreslují. Nebo spíše neříkají vše. Ale je pravda, že při takové situaci je velmi složité na místě některé informace ověřit. Kupříkladu počet rukojmích. Tvrdilo se, že jich je ve škole tři sta. Ale jak to zjistíte, když se tam nikdo nedostane? Jen místní lidé tvrdili „je to blbost, těch lidí je tam nejméně tisíc“. Takže jako novinář máte jedinou možnost. Napsat, že ruské orgány tvrdí jedno, kdežto místní lidé něco jiného. Ovšem Rusové i státní televize s tou druhou informací vůbec neoperovaly.
Co strach? V Beslanu byla na místě i ruská protiteroristická zásahová jednotka Alfa, všude spousta vášní, vznikl chaos…
Mě hlavně překvapilo, že vůbec nebyl problém se na to místo dostat. Kdyby se takový útok odehrál kdekoliv v západních státech, tak policie zablokuje přístup už několik set metrů před místem, ke škole vás nepustí ani náhodou. Ani na dohled! Kdežto v Beslanu jsme byli sto až sto padesát metrů od školy, tedy na dostřel granátometu. Nikdo přitom nevěděl, co mají teroristé za arzenál. Situace byla opravdu nebezpečná a Rusové se nijak nesnažili rizika zmenšit. Krizový štáb vznikl až druhý den. Prostě se nedokázali domluvit, jestli to patří ministerstvu vnitra, nebo federální bezpečností službě.
Krizový štáb neměl ani žádného pořádného šéfa. Proto ten zásah proti teroristům vypadal tak chaoticky. Z toho šel strach. A jejich protiteroristická jednotka? Vždyť oni na sobě neměli ani neprůstřelné vesty! Byl to absolutně zpackaný zásah. Skoro rok po akci vyšlo v rámci vyšetřování najevo, že po škole, kde byli rukojmí, stříleli z tanků a granátometů. Podle předběžných závěrů vyšetřovací komise střecha zřejmě spadla proto, že po ní pálili ruští vojáci. Ať si to každý přebere sám!
Ale chaos je pro novináře výhodný. Díky němu leckde proklouzne.
Chaos je možná výhodný pro novináře, ale ne pro lidi, kterých se to bezprostředně týká. Rusko je navíc naprosto nepoučitelné. Mělo stejný případ s Buďonnovskem před deseti lety, kdy Šamil Basajev obsadil se svými lidmi nemocnici, byla to Dubrovka v roce 2002, kdy čečenské teroristické komando přepadlo divadlo v Moskvě, a teď to byl Beslan. Vidíme v televizi, jaké prostředky mají k dispozici světové speciální jednotky, ať už to jsou britské, izraelské nebo americké. Rusové měli v Beslanu pár kluků – vojáků.
Nebylo by lepší o teroristech neinformovat? Vždyť tak se jim vlastně daří jejich cíl – dostat své požadavky ven a své cíle do podvědomí lidí, kteří média poslouchají.
Těžká otázka. Já bych s tím tak úplně nesouhlasil. Nedávno přišla BBC se změnou svého etického kodexu a řekla, že bude cenzurovat živé vysílání z teroristických a vojenských akcí. Pozdrží přenos o pár vteřin, aby mohl editor vystříhat velmi kruté záběry na mrtvoly a roztrhaná těla. Četl jsem na toto téma zajímavý komentář v ruských novinách, kdy zrovna v Beslanu neměli místní žádné jiné informace než z televize a jenom díky záběrům viděli, jestli je jejich dítě živé, jestli ho odnášejí z tělocvičny, nebo naopak ho vidí mezi mrtvými. Pro ně bylo důležité znát holou pravdu. Kdo nechce, tak ať si tu televizi vypne. Ale vím, že je to velký etický problém.
Je potřeba dávat v Rusku úplatky, aby se novinář dostal k informacím?
Tady v Čechách mají novináři telefony na ministry, šéfy policie, náměstky. V Rusku by se vám nic takového nestalo, tam se prostě s vámi bavit nebudou. Často ani ruská média nemají vyjádření politiků. Já jsem se ale zatím nesetkal s tím, že bych musel dávat úplatek, abych se někam dostal, protože oni vás tam prostě nepustí, když si to usmyslí. Ale dal jsem třeba úplatek proto, aby mi vrátili dřív auto z technické prohlídky. Nebo abych se dostal přes most, kdy mi řekli, že se opravuje, přestože se neopravoval, a nejbližší objížďka měřila 440 kilometrů. Vím, je to nefér hra, ale někdy je to v Rusku fakt nevyhnutelné řešení. A pak si na korupci můžu stěžovat, když ji sám podporuji…
Sedíme spolu v kavárně a dáváte si džus. Rusko je proslavené vodkou a určitě vás zvou na mnoho míst. Pijete?
Nepiju a občas s tím jsou problémy. Jednu skleničku si ze slušnosti dám, ale pak říkám, ať už mi nenalévají. Naštěstí se v Rusku vodková kultura mění v pivní, takže to jedno dvě piva neublíží. Je to stejné jako s cigaretami. Na severním Kavkaze kouří každý. Chlapi si tím řeší svůj stres. Ačkoli nekouřím, tak mi přijmout cigaretu a zapálit si přišlo jako OK. Najednou máte k těm lidem blíž, než když jim řeknete „já nekouřím“. Jsou věci, které musíte skousnout. Je to stejné, jako když vám nabídnou hnusné maso, které byste nikdy nepozřel. Stejně ho do sebe nasoukáte. Vždycky se ale snažím lidem vysvětlit, kde jsou moje hranice. Neopít se, nepřejíst…
Být sám, to je bezesporu náročné na psychiku.
Musím říct, že po tom roce v Rusku jsem potřeboval měsíční dovolenou i proto, že bylo za tu dobu hodně novinářských věcí. Čečensko, Beslan, revoluce na Ukrajině, Kyrgyzstán. Na Kavkaze jsem byl asi pětkrát. Tlak
je v Rusku obrovský. Zvlášť v Moskvě někdy cítíte velké množství negativní energie, žijete v permanentním stresu. Jezdíte metrem a pokaždé, když se něco stane, se toho logicky nepatrně bojíte. I když vás to po dvou třech měsících přejde, tak stejně máme někde v podvědomí strach. V metru dvacetkrát denně slyšíte hlášení „dávejte pozor na podezřelé lidi, podezřelé věci, dávejte pozor na teroristický útok“. Znám hodně kolegů, kteří musí brát antidepresiva. Já to řeším sportem.
