TEXT: LENKA STRÁNSKÁ , FOTO: MAREK WÁGNER
Která panenka na světě má nejvzácnější oblečky? Myslíte, že Barbie? Poté, co jsme nahlédli do šatníku Pražského Jezulátka, zjistili jsme, že nikoliv. Oblékání sošky je obřadem, prováděným zkušenými „garderobiérkami“.
Měli jsme jedinečnou příležitost být u toho. O Pražském Jezulátku jsem se dozvěděla poprvé v roce 1979. A to jen díky tomu, že do Prahy přijela z Bolívie studentka Soledad, aby si splnila svůj sen. Toužila na vlastní oči spatřit sošku, která umí vyslyšet věřící a konat zázraky. Hořké asi bylo pro věřící katoličku zjištění, že v socialistickém Československu vědělo o existenci Jezulátka, v její zemi tolik uctívaného, jen pár zasvěcených a hrstka praktikujících křesťanů. Vládnoucí režim vyznával ateismus, církev byla záležitostí pouze trpěnou, tisk podléhal komunistické kontrole, a tak se nelze divit, že v kostele Panny Marie Vítězné v pražské Karmelitské ulici byla poprvé jak cizinka, tak její český doprovod. Uplynulo třicet let, a já stojím před Jezulátkem znovu v malostranském barokním chrámu v Karmelitské ulici. Kostel je zasvěcen zároveň sv. Antonínu Paduánskému (1200–1231) – řeholníku a církevnímu učiteli, který proslul jako misionář v Itálii, kde vyzýval veřejnost k dodržování zásad pravého křesťanského života. Zde uchovávají a uctívají sošku Pražského Jezulátka. Duchovní stánek je každoročně cílem tisíců věřících z celého světa a zároveň kulturní a uměleckou památkou světového významu. Mimořádně dobře dochovaný barokní interiér zdobí díla nejlepších českých umělců 17. a 18. století. Dnes zná sošku Jezulátka v Česku snad každý, dokonce má vlastní internetové stránky. PŘEŽILO PLENĚNÍ Jezulátko k nám připutovalo ze Španělska. Když ho v roce 1628 věnovala kostelu Polyxena z Lobkovic, která ho dostala od své matky, jistě netušila, že se soška stane proslulou mezi věřícími na celém světě. Od počátku bylo Jezulátko v péči Řádu bosých karmelitánů, katolického řeholního řádu navazujícího na starozákonní prorockou tradici a rané křesťanské poustevnictví. Řád nese jméno podle hory Karmel v Palestině, spojované s postavou proroka Eliáše. První bratři, kteří se kolem roku 1200 na této hoře usadili, zasvětili celý řád Panně Marii. Reformovaná větev bosých karmelitánů vznikla v 16. století ve Španělsku. Na naše území je přivedl císař Karel IV. Během třicetileté války otec Cyril sčítal škody ve zpustošeném kostele a našel Jezulátko pohozené za oltářem – rozbité, s ulámanýma ručičkama. Vlastně to bylo štěstí. Mohl se ho také zmocnit nějaký žoldák a skončilo by v lepším případě jako panenka na hraní pro jeho děti. Otřesený otec Cyril si naštěstí dobře pamatoval původní gesta Jezulátka a nechal sošku opravit do původní podoby. Od té doby se traduje, že Jezulátko z vděčnosti zachránilo Prahu před obléháním Švédy. Místodržící Martinic, patrně veden snahou napravit před Pražany reputaci svého rodu, pošramocenou druhou pražskou defenestrací, nechal Pražskému Jezulátku v roce 1655 vyrobit žezlo a královskou korunu. Sošce ji slavnostně nasadil tehdejší pražský biskup. Doba po třicetileté válce byla zjitřená, části protestantsky orientovaných Pražanů nemuselo být takovéto gesto po chuti, ale čas vše smyl a Jezulátko se na nás ze svého oltáře dívá stále stejně laskavě i po pěti stoletích. Nevinný výraz tváře mu neznámý řezbář vtiskl snad bezděčně, ale geniálně. Nebo plnil významnou „státní zakázku“? To je jeden z otazníků, který dnes již asi nerozluštíme. Řád bosých karmelitánů u nás působil do zrušení císařem Josefem II. v roce 1784. Potom z našich zemí karmelitáni odešli a vrátili se až před první světovou válkou. V meziválečném období znovu odešli a vrátili se teprve díky iniciativě kardinála Vlka v roce 1993. Bosí karmelitáni v České republice patří pod italskou (tzv. Janovskou) provincii. Řád charakterizuje důraz kladený na modlitbu, bratrský život a odedávna se věnuje i činnosti sociální. V současné době působí v jedné z nejchudších zemí světa – Středoafrické republice, kde kromě šíření křesťanské víry pomáhá zajišťovat zdravotní péči a vzdělávání. KRÁLOVSKÝ ŠATNÍK Náš průvodce otec Petr, představený Řádu bosých karmelitánů, s úsměvem podotýká, že Jezulátko žehná věřícím pravou rukou, neboť na vládu nad světem mu prý stačí ruka levá. Soška je dřevěná, povrch má pokrytý voskem. Otec Petr říká: „Středověcí řezbáři věděli své, vosk nejlépe odolává vodě a červům.“ Šatník má Ježíšek vybaven vskutku královsky. Obsahuje přes stovku oblečků, vytvořených věřícími z celého světa. Dalo by se říci, během času, po který soška zdobí jeden z postranních oltářů barokního kostela, bylo otázkou prestiže věřících darovat jí co nejoriginálnější slavnostní háv.
Expozice šatníku Jezulátka, umístěná v prostorách kostela, je toho důkazem. Návštěvníky nejprve zaujme dar od Marie Terezie. Nádherná práce. Našla si císařovna při vládnutí rakouské monarchii, četných těhotenstvích a výchově potomků ještě čas na vyšívání? Anebo je to dílo jejích šikovných dvorních dam? To se již dnes asi nikdo nedozví, copyright však náleží proslulé panovnici. Donedávna se předpokládalo, že šatečky od císařovny jsou v depozitáři nejstarším dárkem od „pomazaných hlav“. Pak se ale ukázalo, že existuje ještě o sto let starší pláštík, který Jezulátku daroval císař Ferdinand III. Habsburský. „Ten je tedy již někdy z poloviny šestnáctého století, kdy se Evropa vzpamatovávala z tragických následků třicetileté války,“ dodává otec Petr. OBLÉKÁNÍ JE OBŘAD Jezulátko má pro každé církevní období jinou barvu svrchního pláštíku. Některé jsou vystaveny v Muzeu Jezulátka a z depozitáře se sbírka čas od času obměňuje. Všechny oblečky sice nemají historickou hodnotu, ale jsou vystaveny proto, že jsou prostě nádherné. Prohlížíme si filigránské výšivky, někdy i s exotickými motivy. Ne všechny pláštíky a spodní košilky jsou však pro Jezulátko použitelné. Nevyhovují například velikostí. Krejčovské míry totiž bosí karmelitáni a karmelitánky, kteří Jezulátku dělají „garderobiéry“, tvůrcům zasílají jen na požádání. Žádné požadavky na vzhled však neurčují, a tak je každý obleček skutečný originál. Představují-li si například v jihovýchodní Asii, že má mít Ježíšek oděv ozdobený orientálními draky, tak proč ne? Nyní Ježíšek mění fialové roucho, charakteristické pro postní období, za roucho bílé, vyhrazené pro vánoční a velikonoční svátky. Jiným zvláštním příležitostem patří barva modrá, zlatá či růžová, a také červená – královská. Samotné oblékání je obřad. Spodní košilka, pláštík umně nařasený, aby vynikla i jeho spodní část, na krk a zápěstí navlékají sestry karmelitky Jezulátku krajkové okruží. Nepředstavujte si však, že se spodní pláštík a košilky po převlečení jednoduše dají do pračky spolu s některým z moderních pracích prostředků. „Historické kousky v depozitáři by neměly přijít do kontaktu s lidskýma rukama a s těmi ostatními se zachází též s maximální opatrností,“ říká otec Petr. Ostatně, zkoušeli jste někdy žehlit něco, co je bohatě ozdobeno korálkovou výšivkou?
