CESTA DO SÚDÁNU? PRO VĚTŠINU LIDÍ NEPŘEDSTAVITELNÉ DOBRODRUŽSTVÍ. NEBEZPEČÍ ČÍHAJÍCÍ NA KAŽDÉM ROHU. NEVĚŘTE ALE VŠEMU, CO SE POVÍDÁ. TATO ZEMĚ JE IDEÁLNÍ CÍL PRO ZVÍDAVÉ CESTOVATELE, KTEŘÍ HLEDAJÍ NEVYŠLAPANÉ CESTY.
TEXT A FOTO: ERIC LAFFORGUE
Před mešitou v Ummdurmánu, největším městě Súdánu, se shromažďuje dav. Súfiové (vyznavači spirituální cesty islámu) se zde scházejí každý týden, aby uctili své svaté. Panuje tu obřadní a zároveň veselá atmosféra. Jakmile se ozvou první zvuky bubnu, lidé udělají kruh a začnou zpívat. Zpěv připomínající zaklínadlo nabírá na intenzitě. Někteří muži vystupují z kruhu a vrhají se do jeho středu. Rozhazují rukama a oči mají zpola zavřené. Nepřestanou, dokud se neunaví, posilováni davem a hloubkou své víry. Za hodinu už jsou vysílení, ale ještě zvládají držet rovnováhu. Zpěv graduje. Věřící i nevěřící (jako já) cítíme až v kostech onu větu, která se opakuje stále dokola: bůh žije.
HIPÍCI ISLÁMU
Vysílený muž najednou padne před mýma nohama a nemůže vstát. Dav udělá místo, aby se k němu dostal vzduch a mohl dýchat. Když slunce mizí za horizontem, muezzin svolává věřící k modlitbě, tím se ceremonie končí. Mezi súfú najdete lidi ze všech společenských vrstev, od boháčů, až po ty nejchudší. Ali, bohatý obchodník, mi vysvětluje, že súfiové hlásají mír a jsou zastánci tolerantního islámu. „Jsme takoví hipíci islámu,“ říká se smíchem a zve mě domů na šálek čaje. Tak pohostinný je Súdán, země, kde jsou turisté vzácností. Teplota konečně padá pod čtyřicet stupňů a tisíce lidí vyrážejí ven.
Mířím na sever, na núbijské území, abych odhalil poklady súdánské archeologie. V Sudánu totiž najdete mnohem více pyramid nežli v Egyptě, a stále se objevují nové. Mortaga, který je znalcem místní historie, zanechal na pár dní vykopávek, aby mě provedl. Po několika hodinách po zbrusu nové silnici (ještě minulý rok trvala stejná trasa dva dny), přijíždíme na pohádkové místo. Skupinka malých pyramid se koupe v horkém červeném světle na oranžovém písku. Žádné autobusy s turisty, žádná parkoviště či krámky se suvenýry. Připadám si jako francouzský badatel Frédéric Caillaud, který tuto lokalitu v roce 1821 objevil. Je jasné, proč pyramidy a další vykopávky v Meroe patří od roku 2011 na Seznam UNESCO.
VELBLOUDÍ BYZNYS
Jedeme skrz poušť Bayuda do Karimy. Krajina je vulkanická, vyprahlá. Tisíce propíchaných pneumatik poházených kolem silnice jsou důkazem husté nákladní dopravy. Jakmile skončí asfalt, už nepotkáváme pneumatiky, ale velbloudí karavany. Na horizontu vidím dokonalou velbloudí čáru, která narůstá spolu s rychlostí našeho SUV. Není to přelud, je to skutečná karavana. Dvě stě tvorů pochybujících se svou kolébavou chůzí v doprovodu pěti velbloudářů. Abdul, jejich šéf, mi vysvětluje, že přišli z Kordofánu, regionu na jihu, a že jedou do Egypta zvířata prodat. Vydělají si tak malé jmění, za každého velblouda dostanou tisíc dolarů. Jejich čtyřicetidenní cesta pod žhavým sluncem tak bude královsky odměněna. Kráčejí po stejné trase jako před staletími jejich předkové, zastavují na stejných místech, u stejných studní, které znají jen zasvěcení. Něco se ale přece změnilo. Peníze, které si vydělají, se vracejí domů samy bankovními převody mezi Egyptem a Súdánem. „Je nebezpečné pohybovat se s dvaceti tisíci dolary v kapse,“ říká Abdul se smíchem.
HISTORICKÁ POKLADNICE
Jsme v Karimě, na úpatí hory Jebel Barkal. Z jejího vrcholu je vidět Nil, který se vine jako had, aby zúrodnil tuto zemi. Zdejší lid však fascinuje od nepaměti jiný had – kobra, symbol faraona, která jako skalní výběžek vystupuje z posvátné hory a dominuje starobylému městu Napata. Pár kilometrů odsud nacházíme královské pohřebiště El-Kurru. Některé z pyramid jsou ještě zčásti zakryté pískem. Strmé dvacetimetrové schodiště mě vede do hrobky. Za zády mi pomalu mizí denní světlo. Průvodce zapíná lampu a jejím slabým paprskem míří nahoru. Umělci z dávné minulosti vytvořili na stropě oblohu se stovkou hvězd. Hieroglyfy a nepoškozené malby jsou staré tři tisíce let. Cestou narážím na Hanse, německého archeologa, který v Súdánu pracuje už patnáct let. „Nedovedete si ani představit, jaké poklady vám leží pod nohama. Mám na čem pracovat alespoň tři století,“ říká.
ZLATÁ HOREČKA
V Súdánu ale lidé nehledají jen starobylé poklady. Zemi nedávno zachvátila zlatá horečka. Stavuji se v Akhanagu. Nezkoušejte ho hledat na mapě, před pár měsíci tohle místo ještě neexistovalo. Vše se změnilo, když tu našli čtyřiadvacetikilový zlatý nuget. Mohamedovi je patnáct, opustil rodinu v rodném Dárfúru a přišel si sem vykopat svůj zlatý sen. Zatím nalézá dva gramy zlata denně, což je kolem deseti eur. Je to dost na to, aby si koupil slušné jídlo v nejlepší místní restauraci. Taky jsem tam zašel. Místní mi doporučují, abych si nejdřív nakoupil knoflíky, když vidí můj údiv, vysvětlují mi, že je můžu směnit s kuchařem za jídlo: fazole, brambory, omáčku, chléb… Jídlo není vynikající, ale je to hotový zázrak tady na konci světa.
Přes Nil se dostáváme trajektem. Abdul-Hayun, kapitán, mě zve, abych se vmáčkl do řídící kabiny, kam má on sám problém se vtěsnat. Jeho trajekt je starožitnost, v Súdánu nikoliv ojedinělá. Vybízí mě, abych si dal krokodýla, protože v Nilu jich prý žijí tuny. „Je cítit jako ryba, ale chutná po hovězím, zkus to,“ snaží se mě zlákat. Abdul má na hlavě něco jako punčochu, připomíná bankovního lupiče. „Chrání mě to před mouchami. Na protějším břehu jsou jich hejna, když je Nil teď tak nízko,“ vysvětluje mi důvody svého image. Nelhal. Mračna malých much mě obklopí, jakmile vstoupím na pevnou zem a snaží se mě dostat. Velmi rychle se adaptuji na image à la bandita. Farmáři mě ujišťují, že když padne noc, mouchy zmizí a nahradí je komáři. Večer zastavujeme v Lokandě, hostinci s úžasným výhledem na chrám Soleb, který objevili roku 1844. Chrám nechal vybudovat Amenhotep III., faraon 18. dynastie, který také započal stavbu velkého chrámového komplexu v egyptském Luxoru. V noci zahalí měsíční světlo toto místo do kouzelné, až neskutečné záře.
SETKÁNÍ
Směřuji na východ, daleko od pouště, k Rudému moři. Cestou nalézám núbijské domy. Jsou malé a rozdělené na dvě části. Jedna je určena mužům a hostům, druhá ženám. Podle tradice jsou stěny barevně vymalovány, a jejich malba je tradiční prací žen. V malém přístřešku stojí dva sudy s vodou. Mohu se napít, voda tu je pro každého. Tahle voda je ale přímo z Nilu, tak si nechávám zajít chuť.
Je čas oběda, lidé jsou doma za zavřenými dveřmi. Najednou se brána otevře. Vyjde z ní mladá dívka, v rukou nese tác a podložku, kterou v tichosti rozloží. Vybízí mě, abych si sedl, pak mi nabídne čaj. Řidič mi při pohledu na můj překvapený výraz vysvětluje, že to je v Súdánu normální, takto se vítají hosté, známí i cizinci. Přidává se k nám otec dívky. Popisuje svůj život, který se odvíjí podle rytmu Nilu. „Déšť?“ ten jsem neviděl od roku 1998.
Búr Súdán. Nejvýznamnější súdánský přístav na pobřeží Rudého moře zažívá ekonomický boom. Stal se totiž zastávkou pro poutníky mířící do saúdskoarabské Mekky. Je také rájem pro potápěče, kteří zde najdou žraloky kladivouny i potopené válečné lodě. Třicet kilometrů od břehu leží nádherná laguna se sedmdesát metrů vysokým majákem, kde můžete i zdarma přespat. Výhled shora bere dech, ale musíte se pevně držet zábradlí, aby vás neodnesl vítr.
Pár kilometrů od Búr Súdán leží staré město Suákin. Odhaduje se, že s obchodem se tady začalo před třemi tisíci lety. Egypťané a po nich Otomané zabrali toto místo a přeměnili ho ve město jako z pohádek tisíce a jedné noci. Bohužel, ve třicátých letech zůstalo opuštěné a od té doby pustne. Jen dvě mešity profitovaly z programu pro rekonstrukce spolufinancovaného tureckou vládou. Mezi ruinami kdysi krásných staveb se pasou velbloudi. Okolí si zabral kmen Rashaidas. Pouhé vyslovení tohoto jména vyvolává v Súdáncích nervozitu. Rashaidové mají špatnou pověst, Říká se o nich, že jsou to zloději, únosci, ozbrojení, nekontrolovatelní… Před sto lety přišli ze Saudské Arábie a zůstali čistokrevnými Araby. Navzdory odporu mého průvodce jsem se rozhodl je navštívit. Když jsme dorazili k Rashaidům, odmítl vystoupit z auta. Přijetí ale bylo milé, muži oblečení celí v bílém mě pozvali na čaj pod otevřený stan. Přidaly se k nám i jejich manželky. Všechny nosí dlouhé barevné šaty na způsob burky, z nichž jsou vidět jen oči. Muži mi vyprávějí o svých tradicích. Žena se musí provdat před šestnáctým rokem, nesmí se sama pohybovat po městě a je zakázáno ji fotografovat. Rashaidové mají jako potomky raději dívky než chlapce, a to kvůli věnu. Vše si poznamenávám, abych se vyhnul diplomatickému incidentu.
CHUDÍ BOHÁČI
Rashaidové žijí z chovu velbloudů a jsou velmi bohatí, protože tato zvířata za vysoké ceny prodávají arabským šejkům. Co s penězi dělají? „Nic, co s nimi děláš ty,“ říkají mi s vážnou tváří. Jejich potřeby jsou prosté. Obývají jednoduché stany v poušti, někteří z nich vlastní japonské SUV z třetí ruky (děti ho řídí, jakmile dosáhnou nohama na pedály). Žádný symbol modernosti, až na mobilní telefony. A žádná televize. „Říkají nám jenom špatné zprávy ze světa. Raději ignorujeme to špatné, co se děje, a žijeme jenom s dobrými zprávami.“ Rashaidové mají tendenci se radikalizovat. Byla doba, kdy si jejich ženy nemusely zakrývat vlasy, což bylo v této oblasti neobvyklé. Po návštěvě Mekky je k tomu ale opět začali nutit. Po přátelském rozhovoru se ptám, zda bych si mohl ženy vyfotografovat. Dostává se mi jasného odmítnutí. „Jdi se podívat na Bédže do Kassaly,“ radí mi. Kassala leží na eritrejské hranici a Bédžové jsou ve městě všudypřítomní. Poznáte je snadno podle dlouhých bílých kostýmů a krátkých černých sak. Muži nosí afro účesy, do nichž si zapichují dřevěné vidličky, a se šavlí se procházejí jako z jiného století. Kontakt s nimi není snadný, drží si odstup. Zkouším štěstí mimo město. Při snaze dostat se do jejich vesnice mi ale policie blokuje cestu, musím se vrátit.
ZAKÁZANÁ NÁVŠTĚVA
V Kassale navštěvuji mešitu Khatmi¬yah. Je z části opuštěná, její kopule a minaret ale stále stojí. Narazil jsem tady na skupinu lidí z kmene Bédža. Pobavila je návštěva cizince, a tak kolem mě začínají poskakovat se svými šavlemi. Nevyhýbají se kontaktu, právě naopak, a tvrdí, že přístup policie je nepřekvapuje. Pro vstup do jejich vesnice platí přísná pravidla. Náhodná návštěva neexistuje. „Přijdeš ke vchodu a musíš nahlásit, za kým jdeš,“ svěřují se. Později se dozvídám, že súdánská vláda donutila Bédže a Rashaidy, aby obývali společné území a měla je tak snáze pod kontrolou. Cílem je postupně vymazat jejich identitu i vlastní jazyk, kterým mluví už čtyři tisíce let.
BOJ GIGANTŮ
Vyrážím do Chartúmu na páteční zápas ve wrestlingu. Tradice tohoto zápasu je starší než tři tisíce let, prý se osvědčila v dobách boje proti otrokářům. Jsou čtyři odpoledne a aréna je plná. Se zapadajícím sluncem houstne napětí davu, je pětačtyřicet stupňů. Nástup týmu Národní jednota a týmu Mír a rozvoj přivádí publikum do varu. Zápas začíná, bojovníci se snaží dát pravou ruku na hlavu protivníka a dostat ho k zemi. Rozhodčí má píšťalku přilepenou k ústům. Oba tábory fanoušků stojí proti sobě, situaci musí řešit policie, nálada se pomalu zklidňuje a může přijít velké finále. Dva obrovští zápasníci proti sobě jdou vší silou. Zápasník Národní jednoty nakonec posílá druhého útočníka k zemi. Polovina arény exploduje radostí, fanoušci přeskakují zábradlí a triumfálně nesou vítěze, kterého štědří donátoři zahrnou bankovkami. Právě včas, protože z dálky je již slyšet volání muezzinů k modlitbě, aréna se během chvilky vyprazdňuje.
