BORIS SVOBODA ·
KAREL KÝR text
První sadu kroužků podle délky krku dostanou, dívky v šesti letech. Předtím se ovšem mohou rozhodnout, zda jsou ochotny nosit bronzový krun ýř nebo ne. Potom se každý třetí rok přid ává jeden kroužek až do čtyřiadvaceti let. Dívky i během této doby mohou odmítnou nošení kroužků. Musí to ale udělat v mladém věku, dokud není krk již moc dlouhý a kdy se ještě může vytvořit krční svalstvo. Obyvatelé vesnice Dlouhých krků patří národnostně mezi Kareny. Věří v přírodní božstva a v jejich náboženství je pro ně žena ztělesněním draka. Proto se ženy snaží prodloužit svůj krk bronzovými kroužky. Některé ženy si prodlužují i holenní kosti. Otáčivý pohyb – hlavně hlavy – je pro tyto ženy dosti komplikovaný. Je třeba se natáčet celým tělem. Ženy jsou ovšem už na tento pohyb zvyklé a mohou tak vykonávat všechny potřebné práce a dokonce i hezky tancovat. Nejdelší krk zde má pětadvacetiletá žena, jejíž krunýř měří třicet centimetrů. Dolní a horní část krunýře je ovšem o něco širší, takže krunýř může obsáhnout i ty části krku, které už přechá- zejí v ramena, respektive i hlavu. „Dlouhé krky věří v posmrtný život a jsou pohřbívány i s krunýřem a dalšími potřebnými věcmi pro další mimopozemskou pouť. V oblasti jihovýchodní Asie je Thajsko jednou ze zemí s nejdemokratič- tějším režimem. Je proto cílem uprchlíků z některých okolních států. Hlavně z Kambodže a Barmy. V severním Thajsku, západně od Chiang- Mai v provincii Mae Hong Son podél hra nic s Barmou, se nachází spousta barmsk ých uprchlických táborů. Protože obyvatelé Barmy se skládají z mnoha národností a etnických skupin, vytvořili zde národnostně odlišné uprchlické tábory a vesnice, které jsou hlavně osídleny národnostmi Shan, Karen, Kayah. Jejich pří- slušníci emigrovali z Barmy, kde vládne vojensko-komunistický režim reprezentovan ý z 95 procent členy barmské národnosti. Jedním z takových táborů je i bezejmenn á vesnice označovaná v angličtině „Long- Neck village – vesnice dlouhých krků. Je vzdálena 30 kilometrů západně od města Mae Hong Son a dostanete se do ní pouze terénním autem nebo na motorce, protože se musí třikrát přejíždět řeka. Cesta k ní vede krásnou zvlněnou krajinou, kde se střídají pečlivě obdělaná rýžová políčka v údolí řeky s hustou věčně zelenou džunglí. Thajské úřady jsou dosti benevolentní k zakládání těchto táborů a vesnic, zdrá- havé jsou ovšem při udělování občanství. Thajským občanem se může stát až dítě narozené v Thajsku. Mladý Seng Fa z národnosti Shan řekl: „Jako uprchlíci nemůže dostat průkaz toto žnosti. A když nemáš papíry, nemáš prá- ci. Někteří z nás, kteří mají štěstí a mluví anglicky, pracují jako turističtí průvodci. Večer se z rádia ozvala známá znělka Hlasu Ameriky a později i zpravodajství BBC. Informují o posledních událostech v Barmě. Vysíláno je v barmštině a Seng Fa ochotně překládá: „V Barmě včera zavřeli vysoké školy, proto že studenti protestovali na podporu Aung San Su Hyi, která dostala Nobelovu cenu. Několik studentů zavřeli. Ve vesnici Dlouhých krků žije patnáct rodin, to znamená asi šedesát lidí. Přesně to nikdo neví, ještě to nikdo nespočítal, takov ými údaji se tady nezabývají. Tak jak je v thajských vesnicích zvykem, že se v bambusových chýších, které jsou na kůlech asi metr nad zemí. Je to stavba o půdorysu přibližně 4×3 m, kde se nachá- zí vše potřebné a kde bydlí čtyři až šest lidí. Je zde místnost na spaní, ohniště s kuchyní, obývací místnost a pak ještě veranda. Střecha je buď z rákosu nebo ze spletených bambusových listů. Jídlo je dost jednotvárné. Jí se dvakrát denně a obvykle to je rýže s curry, nebo zelenina s fazolemi, občas s kousky masa. Jako příloha se podávají upražené sojové placky. Specialitou je rýže uvařená – spíše však upečená – v kusu bambusu. je to velice jednoduchý způsob vaření. Do duté- ho bambusu se nasype rýže, zaleje vodou a okoření. Pak se postaví do ohně tak, aby se nevylil obsah a vaří se obvyklých způsobem. Dřevo bambusu postupně oho- řívá a když zbyde jenom tenká slupka, rýže je hotová. Ohořelá slupka se potom strhne – zůstane rýže ve formě válečku obalená tenkou vrstvou bambusové vlákniny. Vše se potom zapíjí pouze teplým, čínským, osolen ým čajem, který je ideální pro místní tepl é a vlhké klima a pro doplnění minerálních látek. Přes den tu vládne trochu beznaděj nad nejistým osudem a nad tím, jak není možné získat práci. Ženy se věnují pletení a tkaní deček, tašek a vaření. Muži občas odběhnou do džungle pokácet pár bambus ů, nebo vyspraví něco na domě. Jinak se ale oddávají rozjímání, klábosení a pokuřov ání silných barmských cigaret. Díky rozmachu turistického ruchu mají obyvatelé této oblasti určité příjmy. Turista zaplatí za zhlédnutí krátkého tanečního čí hudebního vystoupení, nebo si koupí některou ze tkaných věcí. Mravy se v poslední době značně pohoršily. Dlouhé krky si nechávají zaplatit i za společné fotografov ání a děti pobíhají kolem turistů s nataženou rukou a anglicky žádají malý obnos. ŽIVOT NA KANÁLU Oblast kolem Bangkoku ve středním Thaisku je protkána spoustou vodních kanálů. Vedle zaostalé železnice je přeprava po vodě nedílnou součástí thajské dopravy. V Bangkoku, kde neexistuje podzemní ani tramvajov á doprava, si nelze život bez vodních kanálů vůbec představit. Kanály (klong) jsou už po staletí cebtrem obchodu, ale i kultury a života vůbec. Osmdesát kilometr ů jihozápadně od Bangkoku, v provinc íi Ratchabury, se nachází plovoucí trh (Floating Market) nazývaný Damnoen Saduak, což se dá volně přeložit jako Vhodný k cestování. Trh v přibližné podobě jako je dnes, byl založen 25. května 1868. Dobové fotografie ukazují, že se toho zde moc nezměnilo. Domy jsou stále dřevěné a dodržuje se stále stejná architektura. Kanály brázdí stejné typy dřevě- ných loděk jako v minulém století. Jenom ty větší, které slouží k přepravě osob a větších nákladů, jsou již opatřeny motorem. Každý den od osm do dvanácti hodin se místní hlavní tržiště – vlastně kanál – zapln í množstvím lodí a lodiček s všemožným zbožím. Předmětem obchodu jsou hlavně potraviny, ale i věci domácí potřeby a pak ještě suvenýry pro turisty. Obchod probí- há přímo na loďkách, která jsou s velikou šikovností a zručností ovládány obchodní- ky ve věku od deseti do osmdesáti let. Loď- ky jsou opatřeny vším potřebným pro vedení a uzavření obchodu – to znamen á, že mají váhu, restaurační loďky jsou pak vybaveny potřebami pro vaření. Na vodě se proto může odehrávat téměř vše, je zde možné prodávat, nakupovat, uvařit i najíst se. Dnes už je trh také turistickou atrakcí, hlavně pro svou blízkou vzdálenost od Bangkoku. Každé ráno se místní parkoviště zaplní klimatizovanými, luxusními autobusy, ze kterých se vyhrnu stovky bílých turistů ověšených fotoaparáty a videokamerami. Už na ně čekají místní naháněči a nabízeči. Vnucují jim hodinovou, nebo třeba jen desetiminutovou proj ížďku lodí po místních atrakcích. Turisté pak usedají do loděk a jsou zavezeni na farmu, ve které se vyrábí kokosový cukr, z kolo projíždějících lodí se mohou nakoupit ovoce nebo krásné vymalované klobouky, anebo se nechat vyfotografovat s třímetrovým hadem na krku. Pro turisty se zde už postavilo i nákupní centrum se suvenýry a turistickým zbožím, kde prodávají uniformovaně oblečené mlad é dívky. Zde se ovšem už ztrácí kouzlo trhu a začíná to připomínat obchodní dům, kde je smlouvání nahrazeno pevnými cenami, vkusným chováním a naučeným úsměvem. Pro bezpečí turistů byla vytvořena turistick á policie, a tak mladí muži s nezbytnými vysílačkami dodávají trochu vážnosti jinak velice hašteřivé a trochu hádavé atmosféře. Místní trh není jen turistickou atrakcí, ale i překladištěm pro hromady ovoce a zeleniny vypěstované v blízkém okolí-. Tisí- ce melounů, banánů, kokosových ořechů, česneku a dalšího zboží se nakládá z lodí do nákladních aut a odváží do Bangkoku. Kolem kanálu jsou veliké plantáže kokosov ých palem, které se pěstují hlavně pro výrobu cukru. Těsně pod vrcholem se naříznou větve palmy a vytékající šťáva se zachytává do nastavených misek. Šťáva se pak vaří a zbylá surovina se pak nechá- vá uschnout na velice chutný cukr. Damnoen Saduak není jenom označení pro plovoucí trh, ale pro celou místní oblast. Městečko je dalším z těch, které je srovn áváno s Benátkami. Toto je označováno jako Thajské Benátky, nebo Benátky Vý- chodu. Domy jsou zde ovšem dřevěné a procházet se můžete po !kolonádách, což jsou dřevěné chodníky na pylotách zapu štěných ve vodě, a s přilehlými domy tvoří jakousi verandu. Kanál je zde opravdu vším. Lidé v něm perou, koupají se, chytají ryby a odhazují nepotřebné věci. Alespoň že záchod má svůj vlastní odpad. SAFÍROVÁ STORY „Ahoj, odkud jsi? „Z Československa. „Hm, to je pěkně daleko, řekl mladý muž s dívkou, kteří mne předtím oslovili. „Jak dlouho jsi v Thajsku? „Pár dnů „Kde jsi všude byl a jak dlouho tu chceš zůstat? „Moc jsem ještě neviděl. Nějaký čásek bych tady chtěl zůstat a porozhlédnout se. Pak poletím do Austrálie. „My jsme se právě vrátili z Japonska, kde jsme měli líbánky. tady v Thajsku jako turista jenom platíš. Letenky, hotel, dopravu, jídlo . . . pořád po tobě někdo chce pení- ze. Tak platíš, platíš. My jsem si naší dovolenou mohli dovolit, protože jsme tam vezli safíry. V Japonsku je možné je prodat s pětinásobným ziskem. Jestli pojedeš do Austrálie, můžeš vydělat třikrát až čty- řikrát více. Koukal jsi včera večer na televizi? „Ne „To je škoda. Oznamovali tam, že tento týden prodávají turistům drahé kameny s třicetiprocentní slevou u příležitosti krá- lových narozenin, které má 5. prosince. Jedu teď do jednoho obchodu je koupit. Jestli chceš, můžeš je se mnou. Tak jsem tedy jel. Po cestě mi ukazoval ruce své manželky obtěžkané náramky a prsteny. měla je na všech prstech. Byl to takový živý, přesvědčivý, chodící argument. Navíc ještě hezký. Na to, že to mě být obchod se zlatem a drahými kameny, nevypadal zvenku zrovna reprezentativně, i když mi dveře otvíral uniformovaný strážce. Byli jsme uvedeni nahoru do kanceláře. Můj průvodce si za- čal ihned prohlížet nabídnuté kameny. obchodn ík se začal věnovat mě. „Odkud jsi? Jsi tu poprvé? Jak dlouho? Odpověděl jsem mu. Obchodní pak přešel přímo k věci: „Naše společnost těží safíry nedaleko hranic s Kambodžou a Chanthaburi, řekl a začal mi ukazovat fotografie z dolů a ze zpracování kamenů. „Kvalita závisí na čtyřech C – colur, clarity, cut, carat. Tedy barva, jasnost, řezba a carat. Carat s písmenem C znamená váhu 200 miligram ů a dělí se dále na 100 bodů. Vidíš, jeden kámen je světlejší, druhý tmavší, jeden má v sobě více pruhů a linek, což je známka kvality, druhý méně. Musíš se dívat proti lampě a pomalu pootáčet. Vidíš, jak se tam láme světlo? Aniž bych projevil zájem o koupi, začal mi vypočítávat ceny jednotlivých kolekcí po pěti kusech. Nejprve je před mýma očima zvážili, pak vypočítávali cenu a snížili ji o třicet procent. „Tak tolik bys zaplatil, řekl obchodník. Pak sumu vynásobil třemi, abych už předem věděl, kolik za ně dostanu v Sydney u židovského obchodníka. Váhal jsem. „Nemusíš mít strach, řekl mi obchodn ík. „Dáme ti písemnou garanci o prodan ých kusech a o ceně. Přímo mi je nutili, nemohu být přece tak hloupý a neudělat obchod, na kterém tři krát vydělám. Přesto jsem řekl: „Nemám peníze u sebe, mám je u zná- mého v jeho kanceláři. „To nevadí, můžeš složit zálohu a obchod dokončíme pozítří. Neměj strach, dostaneš přece garanci. přesvědčoval mne a usmí- val se. Nakonec jsem složil zálohu tisíc bahtů (40 dolarů). Po odchodu z obchodu se mi začaly hlavou honit myšlenky o rychlém a snadném zbohatnutí. Zvláště, když převezení malé- ho množství do pěti kusů přes hranice je legální a nepodléhá celní kontrole, jak mi bylo prozrazeno. Jestliže je prodám v Austrálii s trojnásobným ziskem, podstatně se vylepší moje finanční situace Na druhý den jsem došel k závěru, že to celé vypadá velice podivně. Šel jsem zrovna kolem královského paláce, když mne oslovil mladý námořník. Bavili jsme se o všem možném. Po chvíli se zmínil, že se vrátil z Austrálie, kde to bylo moc fajn. Pak řekl: „Prodal jsem tam safíry, které je možné v Thajsku nakoupit velice lacino a navíc se zárukou, že jsem je koupil ve státním obchodě. Svěřil jsem se mu, že jsem včera složil zálohu na safíry v jednom obchodě a uká- zal jsem mu přitom vizitku dané firmy. „Buď opatrný, to může být podvod. Nakupuj jenom ve státním obchodě, kde to je se zárukou státu. Obchod, kde jsem nakoupil já, je nedaleko odtud. Znám ho velmi dobře, protože bydlím kousek od něj. Zrovna jedu domů, tak tě tam můžu vzít s sebou. Historie se opakovala jako předešlého dne, jenom s tím rozdílem, že teď jsem se nechal přesvědčit argumenty o státním obchod ě. Vybral jsem si dva kameny a asistentka jela se mnou ke známému pro peníze. Vybrané kameny mi zabalili, přidali certifik át o garanci a přes to jsem se musel podepsat zčásti přes lepenku a z části přes papír, aby zboží nemohlo být vyměně- no. Navíc jsem ještě dostal členskou kartu, která mě opravňovala k nákupu po celý rok, neboť turistům se kameny prodávají pouze u příležitosti králových narozenin. „To, co ti bylo nabízeno včera, byl pravd ěpodobně australské safíry, které jsou trochu tmavší a nemají takovou cenu jako thajské. Náš státní obchod má ale zájem prodávat pouze kvalitní zboží za rozumnou cenu, abychom si do budoucnosti udr- želi naše zákaznicky dobrou pověst, svěřil se mi mladý obchodník. Dále mi nabízeli, že kameny mohou poslat do Austrálie poste restante. Samozřejm ě s pojištěním. Je přece riskantní vozit kameny s sebou. To jsem ale odmítl. Než zaplatím, chtěl jsem znát názor někoho, kdo se trochu vyzná v drahých kamenech. U známého v kanceláři však nikdo kamen ům nerozuměl. Šel jsem tedy s asistentkou do banky směnit cestovní šeky. Asistentka, příjemná slečna, mne ujišťovala ať nemám strach, vše je napros to legální a poctivé. nakonec mi řekla: „Přeji vám šťastný pobyt v Austrálii. Zpět do přítelovy kanceláře jsem šel se smíšenými pocity, co jsem to vlastně koupil. Pak došlo k tragikomické náhodě. Sekret ářka si vzpomněla, že ve stejné budově, několik metrů odtud, o jedno patro výše, je sdružení klenotníků. Takže jsem mohl před zaplacením nechat kameny odhadnout. Informační brožura o tom, jak nakupovat klenoty, sděluje: V Thajsku neexistuj í žádné státem autorizované obchody s klenoty. Odborník odhadl cenu na čtvrtinu toho, co jsem zaplatil. Málem mne ranila mrtvice, místo trojnásobného výdělku čtyřnásobná ztráta. Zároveň mi však poradil, na jaké policejní oddělení a na kterého komisaře se mám obrátit. Naletěl jsem tedy podruhé. Tentokrát o něco tvrději s pocitem, že budu muset svůj pobyt v Asii zkrátit, aby mi vůbec zbyly nějaké peníze pro Austrálii. Příští den, kdy měl král narozeniny, jsem šel do prvního obchodu si vybojovat zpět složenou zálohu. Právě otvírali. Překvapivě nikdo neprotestoval, ani mě nepřemlouval, když jsem chtěl nazpět složené peníze. Sta- čil jsem si ještě všimnout, jak naháněli dva turisty nahoru do kanceláře. Chtěl jsem je varovat, ale bylo už pozdě, už byli nahoře s vidinou snadného zisku. První případ se podařilo vyřešit překvapiv ě lehce. Teď ještě ten druhý, podstatn ější. Druhý den jsem už byl ohlášen u kapitá- na místní turistické policie, která se zbývá řešením těchto případů. Musel jsem sepsat svůj případ za asistence příjemné překladatelky. pak mne uvedli do kanceláře jiné- ho důstojníka, kde už čekal mladý obchodník s drahokamy. Byl jsem překvapen, jak ho mohli přinutit, aby tady byl bě- hem půl hodiny, kdy jsem sepisoval protokol. „Dám ti zpět sedmdesát procent, vyhrkl na mne. „To je obvyklá suma, ostatní zůstane obchodu. Nečekal jsem takový rychlý vývoj udá- lostí a byl jsem potěšen, že se vůbec uvažuje o tom, že dostanu něco zpět. Podíval jsem se na důstojníka a ten posunkem naznačil, že je věcí nás dvou, kolik si vyhádáme. „Maximálně deset procent z celé sumy ti může zůstat, víc ne, začal jsem se hádat. Nakonec nás důstojník rozsoudil na kompromisu dvaceti procent. Vyjádřil jsem svou nespokojenost a žádal víc. To jsem byl už u kapitána, kterému bylo obchodníkovo jednání velmi nesympatické. Během smlouv ání mi telefonovala známá sekretářka a radila mi, abych trval na deseti procentech, kapitán je prý na moji straně. V průběhu dalšího handrkování odešel kapitán do jiné kanceláře, takže jsme s obchodníkem osaměli. Tomu se už v obličeji dělaly dolíčky od nuceného smíchu. Pravděpodobně vycítil, že policie je na mojí straně. Potom kapitán vyčíslil sumu, která odpovídala deseti procentům. Obchodní i já jsme se na ní předběžně shodli. Ozval se zase telefon. Opět mi volala sekretářka. „Trvej na vrácení celé sumy. kapitán mi teď telefonoval. Něco na něho mají z dřívějška, takže ho může přinutit. Nemů- že to ovšem říkat nebo naznačovat před tebou a před obchodníkem. Vrátil jsem se k jednání. „Je něco nového? zeptal se mne policista. „Když jsem kupoval kameny, obchodník mi tvrdil, že v případě nepravých nebo málo hodnotných kamenů bude suma vrácená celá. „Takže nyní trvám na vrácení celé částky, řekl jsem a zvýšil sumu tak, aby odpov ídala celé dolarové hodnotě, kterou jsem zaplatil. Obchodník hlučně vyjádřil svou nespokojenost. „To snad není možné! Nejprve jsme se dohodli na dvaceti procentech, pak na de seti a teď to má být celá suma? Nakonec jsme se dohodli na třech procentech, které ztratím na celém obchod a kapitán vypočítal celou sumu, kterou dostanu zpět. Byl jsem spokojen s vyhá- danou částkou a neodvažoval se žádat více, aby obchodník, nebo dokonce kapitán, neztratili trpělivost. Zároveň jsem cítil potřebu být trochu potrestán za svoji hloupost. Pak už jsme jenom čekali, až obchodní- kova asistentka přiveze peníze. Při té příle- žitosti jsme byli svědky, jak dva Angličané smlouvají se svým obchodníkem o navrá- cení částky. Anglická slečna se rozčilovala, že to není vůbec k smíchu a tvářila se velmi nepřívětivě na mladého policistu, který si dovolil vyslovit svůj úsměvný názor. Měl jsem chuť jí říci, že naopak je více než směšné, když někdo dokáže být tak hloupý a kupovat něco, čemu nerozumí. Angli čané zatím byli na šedesáti procentech a nevypadalo to, že by mohli dostat více. Překladatelka říkala, že to je právní probl ém, že nemají dostatečné právní normy, které by přinutily obchodníka k navrácení větší částky. Popřál jsem tedy Angličanům alespoň hodně štěstí. MRTVÁ ŽELEZNICE Západně od Bangkoku, necelé tři hodiny jízdy vlakem, se nachází město Kanchanaburi. Je to obyčejné provinční městečko, jakých je v Thajsku spousta. Jeho proslulost a prosperita se zakládá hlavně na místn ím mostu přes řeku Kwai. Byl postaven za druhé světové války jako součást železnice z Thajska do Barmy. „Kam jdeš cizinče a kde chceš spát? pok řikoval na mne asi šestnáctiletý kluk, sotva jsem vystoupil z vlaku. „Chci se porozhlédnout po městě a potom se jít podívat na festival. „Pojď se ubytovat do našeho Guest House (v Thajsku hotýlek, skládající se většinou z bambusových chýší). Nachází se přesně naproti mostu, takže můžeš všechno vidět a nemusíš za to platit. Tady je náš rikša, ten nás tam odveze. Tak už pojď! Nechal se odbýt mladý naháněč. Navíc se k němu přidal jeho mladší bratr, který obsluhoval rikšu. Pronásledovali mne ještě asi dvě stě metr ů. Střídavě si klepali na čelo, prý chci asi bydlet ve městě, a navíc jim nešlo do hlavy, že jsem šel pěšky. Za druhé světové války potřebovali Japonci podporovat svá vojska, která válčila v Barmě, a proto se rozhodli pro těžký projekt železnice z Thajska do Barmy. Stavba začala současně z obou stran 16. srpna 1942. Pod dohledem Japonců na ní pracovalo více než šedesát tisíc válečných zajatc ů z Velké Británie, Holandska, Austrálie, Nového Zélandu, USA a Kanady. Z okolních podrobených států Thajska, Barmy, Indie, Malajsie se jí zúčastnilo 270 tisíc válečných pracovníků. Jejich pracovní podmínky byly extrémn ě tvrdé. měli k dispozici pouze jednoduch é nástroje a svoje ruce. Navíc museli pracovat v drsných horách, v hluboké džungli plné nebezpečného hmyzu a zvířat. Podnebí, zvláště pro bělochy, bylo vražedn é. Vlhké a velmi teplé po celý den. Byli nuceni pracovat deset hodin denně, sedm dnů v týdnu a pouze ti nejsilnější, ale vět- šinou i nejstatečnější, se dožili konce války. Po válce byly vyčísleny oběti spojeneck ými vojsky. V případě zajatců šlo o 12 400 obětí a v případě místních váleč- ných pracovníků o 90 tisíc mrtvých. Odtud název Mrtvá železnice. Železnice byla dokončena 15. října 1943 a měří 415 kilometrů. Místní úřednice v turistické kanceláři mne poučila: „Samotné slovo „Kwai by se mělo vyslovit spíše jako „Kwae, jako kdybyste chtěl říci „where namísto „vhy. Most přes řeku Kwai se nachází přibliž- ně dva kilometry od města. Na konci války byla střední část mostu zničena spojeneck ými vojsky. Most byl uveden do provozu opět v roce 1952, kdy byla nahrazena i jeho poslední dřevěná část železnou konstrukcí. Po válce thajská vláda odkoupila železnici od Velké Británie za 1,25 milionu liber a dnes slouží hlavně k turistickým účelům, i když hraje určitou roli strategického a bezpečnostního významu. K uctění památky oběti stavby železnice a také k podpoře turistického ruchu se koná v této oblasti festival „Týden mostu přes řeku Kwai, kdy je možné se svést vlakem z válečné doby, pořádají se historick é výstavy, každý večer je ohňostroj a v oblasti kolem mostu je obrovský bazar s různými atrakcemi. V roce 1977 zde bylo otevřeno JEATH muzeum, což je zkratka šesti hlavních zú- častněných zemí na stavbě železnice. JJaponsko, E-England, A-Australia a America, T-Thailand, H-Holand. Japonci byli iniciátory stavby, Thajsko pokořeno zemí a ostatní země byly nucený- mi dodavateli P. O. W. – Prisoners of War (zajatci války). Slovo JEATH bylo takto vybr áno a složeno, protože zní podobně jako slovo DEATH (smrt). KRÁL S MNOHA TALENTY Jeho Veličenstvu králi Bhumibol Aduly adej bylo 5. prosince 1993 šedesát šest let. Před královským (Velkým) palácem tuto událost slaví mnoho tisíc Thajců vždy ve- čer 4. prosince. Mnoho Thajců přijíždí pozdravit svého krále i z odlehlých provincií. Cizinci se často diví, proč Thajci tak hluboce zbožňují a uctívají svého krále. Brzy však zjistí proč. Je to král pracovitý, který se vždy stará o dobro svého lidu – odstra- ňuje chudobu v mnoha částech země. Kvů- li tomu cestuje každý rok osm až devět měsíců po Thajsku. Hraje také důležitou roli v kultuře, vzdělávání, zdravotnictví. Neusiluje jen o materiální blahobyt, ale svůj volný čas věnuje kultuře a sportu. Také hudbě, malování, fotografování a jachtingu. Thajci jsou na krále opravdu pyšní a neváhají ukázat svou lásku a loajalitu při každé příležitosti. Thajský král Bhumibol Adulyadej se pod ílí na mnoha aktivitách, jak zmírnit chudobu v určitých oblastech. Ať se jedná o zemědělské programy, životní prostředí, atd. Inicioval také pomoc při nahrazování pěstování opia jinými plodinami. Jeho koníčkem, ve kterém zvláště vynik á, je hudba. Začal se jí učit jako dítě ve Švýcarsku. Zpočátku se věnoval klasick é hudbě, ale později se zamiloval do džezu. Jeho nejoblíbenějšími nástroji jsou klarinet a saxofon. Hrál např. s takovými osobnostmi džezu jako byl Benny Goodman, Duke Ellington, Lionel Hampton, Louis Armstrong. Goodman byl tak překvapen jeho uměním, že to komentoval slovy: „Najal bych jo jako člena své skupiny. Posledních třicet let je král členem orchestru v Bangkoku a když má čas, koncertuj í dvakrát týdně. peníze získané z prodeje jdou na charitativní účely. Např. pro oběti tornáda v roce 1962. Král je také světově uznávaným skladatelem vážné hudby. je autorem čtyřiceti tří skladeb. Po svém vystoupení ve Vídni v roce 1964 byl oceněn členstvím ve ví- deňském institutu pro umění a hudbu. Bylo to teprve třiadvacáté udělené členství od založení Institutu v roce 1817 a první pro skladatele z Asie. Také jeho děti jsou hudebně nadány. Král je i úspěšným fotografem – je většinou viděn s fotoaparátem. Jako malíř maluje portréty (své ženy) a abstraktní obrazy. měl několik výstav v Thajsku také ve Washingtonu během Bangkokské výstavy v roce 1982. Některé jeho obrazy byly reprodukov ány na pohlednice a takto získan é peníze věnoval na charitativní účely. Ještě ve Švýcarsku se král věnoval lyžov ání, ale prioritním sportem je u něj jachting. V roce 1967 vyhrál na Jihoasijských hrách zlatou medaili ve své třídě. Jachtu si sám postavil. Při jiných závodech v roce 1968 projevil velkého sportovního ducha. Dobrovolně se diskvalifikoval poté, co narazil do lodě soupeře. KHUN SAOVI LIDÉ VINÍ POLITIKU USA ZE ZVÝŠENÉ PRODUKCE OPIA Červené a bílé květy máku pokrývají hory a za rozbřesku se dolů po strmých svazích potácejí poníci, naloženi surovým opiem. Směřují do odlehlého městečka Homong. Začíná se sklízet úroda lepkavé šťávy, ze které v horách u Zlatého Trojúhelníku, kde se stýkají hranice Barmy, Thajska a Laosu, bude vyroben heroin. Většina toho lukrativního obchodu je kontrolována válečným magnátem Khun Saou, který peníze získané prodejem opia používá na financování dlouhotrvající války za nezávislost pro svůj národ Shan proti barmské juntě v Rangúnu (hlavní město Barmy). V rozhovorech Khun-Saovi lidé obvinili USA z podpory rivalitní minoritní armády dalšího etnického národa ve východní Barm ě. Jedná se o národ Wa, který je spojencem vládnoucí barmské vojenské junty. „Produkce opia se zvyšuje každým rokem kvůli špatné politice okolního světa, nesprávné politice USA, řekl plukovník Karn Zat, viceprezident Tai Revolučního výboru (TRV) Khun-Saovy politické skupiny. Karn Zat (56 let) ještě řekl, že USA poskytly pomoc jinému etnickému národu -Wa, spojenci vlády v Rangúnu proti národu Shan. „Agresivní politika barmské vlády nutí lidi opouštět jejich vesnice a zabývat se pěstováním opia. Dále řekl: „Tento rok může produkce dosáhnout 2500 tun, ale příští rok možná 4000 tun. Podle thajských úřadu bylo loni vypěstov áno okolo 2000 až 2200 tun. Americké zdroje (úřady) v Thajsku nebyly schopny komentovat údaje o podpoře, kter á byla poskytnuta armádě, národa Wa. USA zastavily svůj pomocný program ná- hrady za pěstování drog v roce 1988, ale protidrogová agentura (Drug Eforcement Agency) je stále v této oblasti aktivní. Karn Zat také řekl: „Strategií státních úřad ů barmské junty a armády Wa bylo zničit vesnice a přerušit tak podporu pro rebely. To přinutilo Shany odejít do hor, kde jejich jedinou šancí k přežití bylo pěstování opia. Základní životní potřeby osmimilionové stá tu Shan jsou financovány z produkce opia. Úředník MTA – Maning Tai armády řekl, že na 405 tisíc hektarech se pěstuje opium, MTA, která disponuje 20 tisíci vojáky, je vojenskou částí Khun-Saových operacích. „Každým rokem je politická i ekonomick á situace horší, lidé více trpí, a tak začnu s pěstováním opia, řekl Zai Lek, člen ústředního výboru TRV. Homong, městečko v údolí, má sedm tis íc lidí a je obklopeno vysokými horami. V období sucha je možné se sem dostat autem. Plukovník MTA řekl, že město, které je 32 kilometrů od thajských hranic, brání 3500 vojáků. Khun Sa (59 let), který byl USA označen jako hlavní obchodník s drogami, žije v Homongu, ale odmítá už přijímat novináře. Koni to trvá tři dny, než dojde z horských polí do Homongu s nákladem 70 kilogram ů opia,. Když fotograf vytáhne kameru, smějící se obličeje zdejších lidí se změní v podezíravé grimasy. Úředník MTA si myslí, že USA nyní nejsou přímým nebezpečím pro opiového krále Khun-Sa. Khun-Saovi lidé říkají, že chtějí zanechat obchodování s drogami. Uvědomují si prý, že drogy nejsou pro svět dobré. Saw Aung Lwin, člen UV TRC, řekl: „S pěstováním drog přestaneme, jakmile získáme moc a nezávislost. THAJŠTÍ NARKOMANI JSOU OHROŽENI NAKAŽENÍM AIDS Kmenové vesnice v severním Thajsku přešly od užívání místně vypěstovaného opia k dováženému heroinu prostřednictv ím nahrazujících programů a jsou nyní ohroženi nakažením AIDS. Tři narkomani, kteří zemřeli ve vísce Phakia, jsou místními lidmi označováni jako oběti AIDS. Spousta dalších je naka- žena. Vládní programy a programy OSN, které se snaží nahradit pěstování opia jiný- mi plodinami, chtějí zamezit dodávkám heroinu do Thajska. Ovšem zamezit pěstování opia se zatím nepodařilo. Mnoho místních lidí přešlo od koření opia k vstřikování si heroinu jehlou. „Jeden z mých karenských přátel zemřel před několika dny. Věřím, že zemřel na AIDS, řekl Sansern Chaichana, třicetilet ý narkoman ze sousední vesnice, který si přišel do Phakie koupit drogu. Sansern se nyní odmítá dělit o jehlu se svými kamarády. I když je tato praxe mezi ostatními stále běžná. ¡5ekl, že jeho kamar ád se poslední dva měsíce svého života dělil o jehlu. Pak začal trpět rýmou, nemohl polykat, trpěl průjmy a velkou ztrátou hmotnosti. 2 135 lidí, kteří žijí kolem vesnice Bo Keaw, osmdesát kilometrů od Chiang Mai, jsou závislí na heroinu. Před deseti lety, kdy byly okolní hory pokryty mákem, ze kterého se vyrábí opium, byl heroin vyr áběn v mobilních fabrikách a bylo tady jen padesát lidí závislých na heroinu. „Nyní, když heroin přichází odjinud, jsou tisíce lidí závislých na heroinu. Sikae Kora řekl, že heroin začal být probl émem před šesti lety, když opiová pole byla nahrazena pěstováním jahod, zelí a sójí. Horské kmeny byly navyklé pěstovat opium pro svou vlastní potřebu – k léčen í nemocí, protože kouření opia byl jejich tradiční způsob života. A trochu na prodej. Ale heroin, čistější a silnější, byl dovezen ilegálně a v kmenových oblastech se roz- šířil rychlostí požáru. Heroin přichází ze všech stran. Z Barmy, Chiang Mai, Mae Hong Song. Jakmile se ozve zvuk přijíždějícího auta, všichni „závisláci se jdou schovat, ale jakmile jsou ujištěni, že to není policie, vylezou ze svých chýší bledí a špinaví.. Phakia má 706 obyvatel, z toho je 403 závislých na heroinu, včetně čtrnácti děti ve věku do dvanácti let. Všichni jsou dobrovolně zaregistrováni v programu na odvykání užívat drogu. „Je pro mne pohodlnější si vzít s sebou jehlu, když jdu do města, řekl dvaatřicetilet ý člen kmene Mong, který si při těchto slovech píchá dávku do pravé ruky. „Nikdo přesně neví, kolik lidí je závislých v okolní oblasti. Jakmile někdo zemře, lidé se domnívají, že zemřel na divnou nemoc, řekl Triptm Juijaroen, dobrovolný pracovník z Chiang Mai.
