Zlomilo se kormidlo!” Výkřik kormidelníka nevěstí nic dobrého. Loď se zmítá na vlnách tak, že v celém jejím nitru to zlověstně praští a sténá. Lanoví drnčí ve větru a vlny jako hory pravidelně zaplavují palubu.
“Spusťte kotvu!” řve kapitán ve snaze zastavit větrem unášený koráb. Při dalším náporu vichru se láme hlavní stěžeň a ohrožuje rovnováhu lodi.
“Odřízněte ten stěžeň! Rychle!” ozývá se ze tmy. Stalo se. Vzápětí se ale kácí i přední stěžeň. Loď se v bouři houpe bezmocně jako ořechová skořápka a mohutné vlny ji nesou na skaliska. “Loď má trhlinu! V lodi je voda! Všichni k pumpám!” Výkřiky zní nocí a úzkost přehlušuje bouři. Všichni vědí, že loď je na tom špatně.
Před půlnocí Girona narazila do skal a téměř okamžitě se převrátila. Mužstvo nemělo moc šancí uniknout. Ti, co se dostali ven z lodi a ke břehu, museli ještě vyšplhat po kluzkých a strmých skalách. Přežilo jich devět. Námořníci, vojáci a jeden dělostřelec.
Seděl jsem nahoře na útesu, koukal na vysoké zpěněné vlny narážející do skalisek a v představách mi běžel film událostí tragické bouřlivé noci 28. října 1588.
Ve chvíli, kdy v létě roku 1588 vyplulo 138 válečných lodí španělské Armady proti Anglii si asi nikdo z téměř třiceti tisíc mužů na jejich palubách neuměl představit, že zpět do Španělska se vrátí sotva každý druhý.
Angličané se svými rychlejšími a modernějšími plavidly napadali španělské loďstvo od okamžiku, kdy se přiblížilo ke kanálu La Manche tak účinně, že se Armada dala na útěk směrem na sever. Co nedokázala anglická dalekonosná děla, dokonaly bouře a vichřice u pobřeží Skotska a Irska.
Tři z lodí španělské Armady se na útěku dostaly do skotského Killybegs. Potřebovaly nutně potraviny, vodu a opravu. Skotové v té době měli s Angličany nevyřízené účty, a tak Španělům nebránili. Girona byla opravena ze zbytku dalších dvou lodí a dne 26. října 1588 vyplula z Killybegs na cestu do Španělska. Měla opravené kormidlo a špatně zalátané díry v bocích, tři stěžně a šestatřicet vesel, která poháněli 244 muži. Mimo ně bývaly na palubě normálně ještě asi tři stovky mužů, ale tentokrát jich bylo i s posádkami dalších dvou lodí tisíc tři sta. Hrabata, lordi, biskup a tři lodní kapitáni, k tomu jídlo, voda a něco z pokladů, které stačili naloupit.
Po dvou dnech jejich plavba skončila na útesech pobřeží v kraji Antrim, na jednom z nejkrásnějších míst na naší planetě. Tu noc měl ale stěží někdo z nich pochopení pro zeleň irských luk a její kontrast s bílými křídovými útesy protknutými černým čedičem.
Příroda tu člověku přichystala také jedno ze svých nenapodobitelných překvapení. Jako by chtěla připomenout, jak nevyčerpatelné jsou její možnosti, vystavěla na pobřeží Obrovy schody. Materiálem pro jejich stavbu bylo původně žhavé magma, nástroji po jeho ztuhnutí voda a vítr. Tisíce kamenných sloupů tvoří schodiště, po němž můžete sestoupit z pevniny do moře nebo naopak.
Obrovy schody vznikly poté, co rozžhavená láva vytekla na povrch a začala vychládat. Jejím smršťováním vzniklo v ochlazované hmotě napětí, díky němuž se objevily trhliny. Podél nich se láva rychleji ochlazovala směrem dolů, a tak se síť trhlin dále rozšiřovala. Na takto rozrušenou čedičovou desku později zaútočilo moře a vítr. Kromě kolmých trhlin se v čediči vyvinuly také horizontální spáry, snadno zranitelné při příbojovém smýkání. Moře tak narušuje horninu a odnáší mnohdy celé kusy sloupů pryč.
Obrovy schody nebo také Obrův chodník se nachází na severním pobřeží plata Antrim v Severním Irsku. Původně to byla řada čedičových sopečných valů, které mořská eroze obrousila, a tak vznikly sloupy připomínající vydlážděný chodník.
Jde o mys, jehož tři výběžky připomínající prsty byly pojmenovány jako velký, střední a malý chodník. Na středním prstu je obroušení sloupů vidět nejlépe. Většina z nich tvoří šesti nebo pětiúhlé hranoly, ale jsou tu také mnohoúhelníky se čtyřmi, sedmi, osmi, ale i devíti nebo deseti stranami.
Neobyčejnost Obrova chodníku vyniká zvláště na pozadí vzduté mořské hladiny a okolních skalisek. Černě, šedě a červeně pruhované skály nabízejí velkolepý pohled. Tvoří tak kamenný amfiteátr obklopený širokým zálivem.
Jeskyně roztroušené po pobřeží dovolují nahlédnout do geologické stavby plata Antrim. Vzniklo působením sopečné činnosti v třetihorách, kdy byla tvarována velká část britských ostrovů. Plato se skládá z desky, která vznikla překrýváním mnoha vrstev lávy. Čediče jsou pozůstatkem tří různých výronů lávy. První čedičová vrstva je černá a bohatá na olivín. Přes ni ležící druhou vrstvu tvoří šedé křemičité čediče. Třetí vrstva se nezachovala, byla u pobřeží po třetihorách zase smyta. Sloupy Obrova chodníku vznikly při ochlazování lávy ve střední ze tří čedičových vrstev.
Spojovala tedy kdysi Severní Irsko a Skotsko cesta pro obry? Ne, ale když uvidíte Giant’s Causeway, je snadné si představit, že tomu tak bylo. Tisíce hustě nakupených kamenných sloupů vedou ze země do moře.
Legenda říká, že celý chodník si postavil irský obr Finn Mac Cool, aby mohl přejít suchou nohou do Skotska na ostrov Staffa. Tam se měl utkat se svým sokem, skotským obrem Benandonnerem. Finn však vymyslel lest. Převlékl se do dětských šatů a manželce protivníka se představil jako Finnův syn. Když Benandonner uslyšel, jak velké děti plodí obři naproti v Irsku, raději schody ze strachu zničil. Zůstala jen malá část u pobřeží Antrim…
