NAPSALA JITKA SANIOVÁ
Ocas má za sebou velmi složitý a dlouhý evoluční vývoj. Za ten čas se zformoval do nejrůznějších tvarů a zabarvil se všemi možnými barvami. Ocas je zakončení těla tvořené obratli, jejichž počet se samozřejmě mění s druhem živočicha. Například ocas psa je tvořen 22 obratli. Na úsvitu života na Zemi hlavně sloužil živočichům v pohybu. Připomeňme si například nám dobře známé dinosaury. Tyrannosaurus nebo Velociraptor svůj mohutný ocas používali k udržení rovnováhy. Příslušníci méně početnější skupiny, k níž patří zástupci jako Diplodocus nebo Kentrosaurus, jej používali v případě napadení k obraně. Mnohem pestřejší rozvoj života však nastává po dinosauří éře. Ke slovu se dostávají hlavně savci.
V embryu se ocas vyvíjí z malého přívěsku, jenž se přemění na jakýsi kuželovitý pupenec, který časem doroste až do opravdového ocasu. Přívěsek se nejprve stočí dolů a během následujícího růstu se obtočí kolem tělíčka do oblouku. Někteří živočichové, pro něž ocas neplnil žádnou mimořádnou funkci, jej během svého vývoje ztratili nebo se jim zkrátil. Takovým příkladem mohou být bezocasí obojživelníci – žáby, pro které byl důležitější vývoj zadních noh ke skákání. Vepřům zbyl pouhý zatočený přívěsek. Většině ptáků se ocas velmi zkrátil. A nezapomeňme ani na člověka. Ten ocas ztratil, když jeho prapředkové definitivně opustili koruny stromů a napřímili se. Jediným pozůstatkem, který lze nazvat zároveň svědkem ocasního zakončení, je kostrč. Najde se nepočetná skupina zvířat, která sice o ocas nepřišla, ale jehož funkce pro ně není nijak veledůležitá. Kráva či kůň používají svoji oháňku k odhánění nepříjemného hmyzu.
OCAS JAKO KORMIDLO. Sem patří několik skupin živočichů, začněme tedy těmi nejpočetnějšími – ptáky. Nejočividnějším příkladem mohou pro nás být elegantní králové vzduchu – dravci. Při plachtění se nech á orel vynést vzdušnými proudy, přičemž mu ocas napomáhá jako jakési třetí křídlo. Krahujec má delší a užší ocas, který používá při vzdušných obratech. Jestřáb svůj krátký, avšak poměrně široký ocas používá doslova jako kormidlo – k určení směru letu. Poštolka svůj ocas roztáhne při pozorování jako vějíř, což ji napomáhá k stabilizaci v oblacích. Dalšími kormidelníky pomocí ocasu jsou veverky. Ty by se daly nazvat skutečnými vzdušnými akrobaty, k čemuž jim hlavně napomáhá dlouhý ochlupený ocas. Z dokumentárních pořadů si jistě lehce vybavíme létající veverky z exotických krajů, ale i naše evropská veverka rozšířená v lesích i městských parcích umí pěkně ocasem kormidlovat, přičemž dovede nejen prudce změnit směr, ale i ztlumit náraz při dlouhých skocích. Když už je řeč o veverkách, ty používají ocas také jako výstražného znamení pro soupeře – to když jej vzpřímí a nafouknou. Pokud jím pohybují pomalu proti zádům, jedná se o sexuální znak. Opravdu výborným kormidlem je bobrův ocas. Pod vodou jej bobr využívá obdivuhodným způsobem. Hbitě dovede změnit směr. Ocas bobrovi slouží také jako zásobárna tuku.
OCAS JAKO DOMLOUVACÍ PROSTŘEDEK. V tomto případě si hlavně vzpomenu na psy. Pro ně znamená nejen vzájemný komunikační systém, ale i s člověkem. Vzhůru zvednutý ocas označuje nadřazený postoj, naopak ocas svěšený mezi zadními končetinami označuje zcela podřízeného jedince se stopami strachu. Pokud pes vrtí ocasem ze strany na stranu, znamená to radost, což vidí rád každý majitel. To samé lze tvrdit o vlcích, v jejichž smečkách se hierarchie pozná právě podle ocasu. Vůdce nosí ocas vztyčený, níže svěšený jej nosí podřízení smečky. Po boji o získání dominantního postavení jej poražení zcela spustí mezi zadní nohy.
OCASY SLOUŽÍCÍ K UDRŽENÍ ROVNOVÁHY PŘI SKOKU ČI CHŮZI. Právě sem patří kočky. Kdo již pozoroval kočku při jejím hbitém skoku, nemohl si nepovšimnout jejího vzpřímeného ocasu, kterým vyrovnává svůj let. Ale i u kočky má ocas několik funkcí. Pro koťata to je často nedostižná hračka. Pokud vidíme, že kočka pohybuje ocasem ze strany na stranu (a právě nestojí na hraně střechy, čímž se snaží o udržení rovnováhy) znamená to, že řeší vnitřní konflikt pramenící z nerozhodnosti dané situace. Opravdu potřebnou pomůckou pro udržení rovnováhy je ocas pro klokana. Při zastavení mu slouží jako podpěra – doslova bychom jej mohli nazvat podpěrným pilířem – a při skocích je pro něho nenahraditelným rovnovážným zařízením. Také dobře známý lemur se svým elegantním dlouhým chlupatým ocasem jej potřebuje k udržení rovnováhy, obzvláště při šplhu na stromy. Lemurova užitečná ozdoba může měřit od dvanácti do padesáti centimetrů.
OZDOBA K NÁMLUVÁM. Každý si první představí páva. Není však sám. Například tetřev rozvírá svůj ocas jako námluvní pomůcku, aby k sobě přilákal samičku. I pro kohouta znamená ocas sexuální symbol. Samičky rajek – překrásně zbarvených ptáků – dávají přednost samečkovi s delším ocasem. Etologové zjistili, že v ptačí říši je tomu tak dost často. Ocas samečka lyrochvosta připomíná Orfeův hudební nástroj. Normáln ě jej nosí svěšený k zemi, ale v době námluv ho rozevře. Jeho jemné dlouhé peří mu spadá přes hlavu jako závoj, přičemž jím zlehounka pohybuje jako vzácným vějířem.
ZTRÁTA OCASU JAKO ZÁCHRANA PŘED NEPŘÍTELEM. Známe to všichni u ještěrky a slepýše. Ocas zůstane v nepřítelově držení, což způsobí chvilkovou vetřelcovu dezorientaci, a oběť se může pohotově vytratit. Tato výsada se však netýká pouze ještěrek a slepýšů. V Egyptě existuje myška, jež používá stejnou obranu. Známější lenochod zanechá vetřelci ocas pokrytý srstí. Ačkoli pro lenochody je ocas hlavně peřinou pro dlouhý zimní spánek. Odtržení ocasního přívěsku od těla je možné díky silné kontrakci svalů.
NĚKOLIK DALŠÍCH PŘÍKLADŮ. Pomocí zakrouceného ocasu se mořský koník přichytává rostlin, aby ho neodnesly mořské vlny. Chřestýšovo prstýnkové zakončení, jež vyluzuje zvuky, vzniká svlékáním hadí kůže. Zatímco u ostatních hadů ocasní šupiny mizí s první výměnou kůže, u chřestýšů zrohovatí ocasní šupiny do prstence, což se opakuje při každé obměně. Zrohovatělých částí přibývá, čímž jsou také chřestivé zvuky s každým vznikem nové části hlasitější. Byly zjištěny případy, kdy byly slyšitelné až na dálku třicet metrů. U hmyzu se ocasní zakončení formuje z poslední části břišní dutiny. V některých případech je nositelem jedu – jako například u štíra – nebo obsahuje jiné nepříjemné prvky – mravenčí žihadla s kyselinou mravenčí, jež způsobuje svědění. U samiček kobylek slouží jejich přívěsek jako kladélko. Velryby své obrovské ocasní ploutve využívají jako motoru k výskoku nad vodu a samozřejmě (jak je tomu u většiny živočichů s typických rybím tvarem těla) jako kormidla a ke zlepšení hydrodynamiky. Výčet živočichů zdaleka nekončí! I tak je však zřejmé, že příroda oněch několik obratlů využila, jak se patří. Ostatně tak je tomu u přírody vždycky.
