OČI DUCHŮ A PRSATÝ MUŽ

Ukázka z připravované knihy Josefa Formánka PRSATÝ MUŽ
Jména vesnic a domorodých osob byla změněna na přání autora, z důvodu, který je skryt v tomto materiálu.

Dvojitá expozice, nebo vzpomínka na duchy předků?

Jak pojmenovat místo, kde člověk poznal svou malost…, dobře, někdy i zbabělost, ale i svou vnitřní sílu? Jak byste vy popsali místo, kde žijete, říkáte tomu doma, tak čtivě, aby to byla pravda, nenudilo to a abyste zároveň nesklouzli do podivných obrazů intimity, všednosti a laciných vzpomínek na to dobré? A co to špatné, když se na to pro sebe bojím často před spánkem jen pomyslet? Tohle by měla být jen jedna splátka osudu, že mně umožnil poznat to bahnité místo plné moskytů, pijavek a vody na nebi a na zemi, uprostřed období dešťů, v jednom z posledních deštných tropických pralesů na této Zemi. Území duchů, tisíce kilometrů od mého prvního domova a tisíc roků z dneška zpátky, do minulosti, kdy nenávist nekrotila přikázání a zákony, kdy člověk byl nejvíc, kdy radost a zlost byla tak čirá, jako voda v horském potoku mezi Adavai a Tanarakem v období sucha. Jak popsat místo, kde se cítím v druhém „doma“, a přesto jsem tam pořád sasareu – cizinec z daleka? Tolik toho o něm vím, a ještě víc nevím. Jsou snad zajímavější obřady vyvolávající ďábla, nebo tiché kamarádství prvorozeného Laviho, se svým otcem, šamanem Amanem Lavim? Co je podstatné a co jen vítr ve vlasech? Dlouhých vlasech, ve kterých přebývají vzpomínky?

CHANDRA
Při mé první návštěvě v roce 1997 na mě v přístavním městečku Muara Siberut, dá-li se tomuto správnímu středisku jižního Siberutu tak říkat, padla obrovská chandra. Z bezútěšnosti tohoto místa, odpadků na pláži, vyhublých psů vyrážejících ve smečkách po rozbahněných ulicích po nějakém tom zbytku, který by je udržel o trochu déle při tomhle psím životě. Skřípající hotel s pohádkově obskurním jménem Sayarudin, ze šedivého dřeva, rozkročený jedním párem nohou nad pevninou a druhým nad příbojem Indického oceánu, který tady smrděl všemi splašky tohoto městečka. A hlavně místní s nehybnými tvářemi, kteří jen neochotně kývli na pozdrav a probodávali vás svýma očima, špinavého bělocha s nemožně těžkými bágly. Co v nich proboha jen má? Najednou mně to bylo jedno, všechno bylo jedno, jako by oceán byla ta pravda, která je jedna a jíž je jedno, nakolik se v ní vykoupete, zda v ní smočíte jen prsty u nohou, nebo do ní ponoříte i svou hlavu se svými myšlenkami. Díval jsem se upřeně na oceán. Za mnou můj ostrov, tisíciletý prales, nebezpečí a očekávání… tam musím co nejdřív utéct ze špinavého Muara Siberutu. Budu se dívat na hvězdy Jižního kříže a vědět, proč jsem tam. Možná to právě teď tuší i šaman kmene, který jsem znal zatím jen ze starých fotografií… Naučím se ty čáry jednoho z posledních šamanů na této Zemi… Chci mu položit mnoho otázek. Chci lovit, plížit se džunglí, na velkou chodit bez toaletního papíru. Chci zpívat u ohňů, mít čas opravdu vnímat – svůj dech, srdce, sebe, své blízké. Najít lék na prázdnotu ve svých očích. Najít a mít čas, zdraví, smysl, řád a místo.

Kopce jsou územím duchů.

VOLAVKY
Jedeme řekou nahoru. Je to krása. Zajímá mě den, kdy byl stvořen svět, kdy bylo vymyšleno nekonečno geometrických vzorů sněhových vloček. Tolik nápadů v jediný den, a pořád je sype z rukávu. Tahle řeka, její barva, křik opice i úsměv Badhyho, když se na něj otočím. Není to nádhera, slyším se ptát sám sebe v mozku. Teskně si teď vzpomenu na řeku, po které jsem plul do Takui vstříc dalším překvapením. Pluli jsme tehdy tiše mléčným ránem, a jak se trhaly cáry mlhy, prosvítali mezi nimi obrovští a mlčenliví dřevění velikáni, porostlí jak staří dědci obrovskými trsy orchidejí a bromélií. Jediný, kdo v tu chvíli mluvil, byla voda. Její tisíceré hlasité kap, kap, jak padala ze stromů, vytvářelo dojem, že celý prales brečí. Občasné poplašené výkřiky ptáků nám projížděly jak šavle celým tělem. Párkrát jsem sebou trhnul tak, že se naše uzounká kánoe, vydlabaná z jednoho kusu kmene, rozkývala a kalná hnědá řeka nám svojí chladivou rukou škodolibě pohladila zadek. Prsty Badhyho mě jen tak lehce poklepaly na rameno, a já už automaticky natáhnul svoji ruku za sebe, abych si od něho vzal nádobku na vybírání vody, vyrobenou uříznutím rohu kanystru z umělé hmoty. Bylo mi směšné, jak byli hrdí na jakékoliv haraburdí z mého světa, jak starý tetovaný Apa s bederní zástěrkou, sedící v kánoi přede mnou, nosil ušmudlané a roztrhané reklamní triko General Oil. Vědí to vůbec ti slušivě zastřižení hoši z absolutně sterilní agentury, kam se to jejich triko dostalo a koho svým reklamním oslovením zasáhli? Starého Apu. Pche… Neumí číst, aby věděl, k jaké pumpě má se svojí károu zajet, kdyby vůbec něco takového vlastnil, či alespoň věděl, co to auto nebo benzinka je. Spokojeně jsem se zasmál. To zasmání kromě udiveného Badhyho a Apy uslyšelo i slunce a zvědavě se vykulilo nad stromy. Ptáci a cikády začali řvát nadšením a my před načervenale zlatou na hladině přimhouřili jen cudně oči. Den byl tu a nic se nezměnilo, pluli jsme stejně nevzrušeně dál, naši rychlost určovala řeka, četnost tělesných potřeb a naše myšlenky, volné jako tři bělostné volavky letící nad našimi hlavami směrem k divokému Takui, kde se lidé a země zastavili v čase. Pluli jsme pomalu, ale minuty se milosrdně rozplizly v délce našeho pohybu, cítil jsem, jak tančí v našem rytmu. Co na tom, že začalo pršet. Byl jsem šťastný. Nebylo důvodu. Neměl jsem víc peněz, sexu, požitků, nebo dokonce jídla.

SÁGO
Ne, to se opravdu nedalo jíst. Poprvé vám ságo s vepřovou kůží připadá jako zajímavá exotická výjimečnost, potom už jen zajímavé, a postošesté z něj málem zvracíte. Nevýživná, první den však na vrchu křupavá a vevnitř měkká hmota vám připomíná chléb, ale druhý, nebo dokonce pátý den – protože ságo se dělá do zásoby – chutná jako kysele zavánějící žvýkačka s kamennou krustou… Ještě teď mně rumpluje žaludek. Ano, to bylo asi jediné, co jsem z unikátní mentawajské kultury nenáviděl, i když ságo je pro Mentawajce něco podobného, jako pro prérijní Indiány bizon. Používají jej jako přílohu ke všem svým jídlům, a dobře poslouží i několik dnů, aniž by se zkazilo. Třeba při lovu, kdy není čas něco vařit. Lovce žene utkvělá představa opic, dokud je neuloví, nebo nepadnou vysílením. Dokáží jít za jejich křikem celé hodiny, celou noc, nebo den čekat nehnutě v jedné poloze na jejich podvečerní či ranní koncert, jenž je prozradí. V té chvíli ságo poslouží stejně dobře jako voda z dutiny bambusu či lián. Výčet výhod sága tím ale nekončí. Tak třeba za kůru ságových palem Mentawajci vysazují vajíčka dlouhé bílé moučné larvy nočního motýla, která se ságem živí, až pěkně zmouční a zvydatní. Tuhle proteinovou bombu jsem několikrát ochutnal a musím potvrdit, že je výborná – chutí připomíná kuřecí polévku s oříšky. Vždycky jsem se na červy těšil – hezky je chytnete za jeden konec a ten druhý si strčíte do pusy, pak lehce zkousnete a zuby lehce vytáhnete obsah z mléčného chininového těla larvy, asi jako ze střívka jitrnice. Jen jednou jsem se pozvracel. Vrcholem delikatesy je totiž larvy nerozvařit a podávat je jen lehce ohřáté. No a když najednou cítíte na jazyku pohyb desítek nožiček, máte pocit, že nezvracíte, ale obrací se vám najednou celé tělo naruby. Mimo tuto lahůdku poskytuje ságová palma celou řadu dalších užitečných potřeb – listy, z jejichž jednotlivých lístků umí každý mentawajský lovec za pár minut uplést „batoh“ na ulovenou zvěř, ženy z nich zase během chvilky vyrobí vějíř na rozdmýchávání ohně. Síťovina, která obepíná spodek palmy, se využívá nejen pro zhotovení síta na zpracování sága či sítě k lovu ryb, ale také jako materiál pro bederní roušky či provazy. Ze samotného řapíku se dá zase udělat perfektní pilka nebo struhadlo, z kůry i celá nůše a jeden její plátek dobře poslouží jako talíř.

Cestou za lovem opic.

POHÁDKA
Prostě ságo je pro ostrovany boží dar. To musím uznat, stejně jako to, že vás ságo udrží bez přísunu masa při životě, ačkoli se jinak nedá jíst. Můžeme se proto divit Mentawajcům, že jsou takoví krásně štíhlí, plní svalů a šlach, když jim místo knedlíků osud daroval jako chléb vezdejší ságo? Proto vždy, když mě potkal neznámý Mentawajec, se neomaleně chytl mého prsa, a aniž by předtím věděl, jak se jmenuji, zvolal: „Si Lap Lap!“ Prsatý muž! Když jsem se představil celým mým mentawajským jménem Si Lap Lap, Aman Karolina (Prsatý muž, otec Karolíny), spokojeně se takový lovec usmál a znovu mě bolestivě chytl na hrudi. S mlasknutím úsečně dvojsmyslně komentoval: „Majeru mukoop.“ Dobré jídlo. Chvíli jsem nevěděl, jestli myslí, že tak dobře jím, nebo že bych já byl tím dobrým jídlem. Rozesmál jsem se stejně jako mlsný ohmatávač mého prsa. Ha ha ha. Smál jsem se, ale můj mozek pracoval. Vybavila se mi slova šamana Amana Laviho o lovcích lebek a chuti lidského masa. Zálibně, se šibalským úsměvem se pak Aman Lavi, pokolikáté už, podíval na má prsa, lakonicky poznamenal: „Majeru mukoop,“ a druhým dechem se zeptal, proč je kmen Čech tak tlustý. Cítil jsem potřebu uhájit dobré jméno mého domova, a tak jsem použil nečestné zbraně: „U nás je hrozná zima – majnut, ale opravdu velká…,“ a zamyslel jsem se, jak správně tu zimu vylíčit. „Tak velká, že z nebe padají místo vody průhledné kamínky,“ a po očku jsem sledoval stařešiny. „Úúff,“ vydechli skoro všichni překvapením jako na požádání. Potěšeně jsem pokračoval: „A to není všechno,“ zalykal jsem se. „Když je moc velká zima, tak ptáci spadnou z větví tou velkou zimou mrtví dolů.“ Mezi Mentawajci zavládlo vzrušení. Rychle jsem pokračoval tím, že jsou známy i případy, kdy zemřel zimou (zmrznul) člověk. Konečně jsem se blížil k pointě a vítězoslavně jsem se hrubě chytl svého tučného prsa tak, jak mě za něj chytali oni: „A proto máme tolik sádla, abychom nezemřeli zimou.“ – „Úúff,“ s údivem vydechli mezi symfonií cikád uprostřed teplého večera mí posluchači. Chvíli bylo ticho, až po chvíli se ozval Aman Lavi: „Kmen Ček musí být velmi silný.“ „Óó,“ přitakal jsem potěšeně, aniž bych to na sobě nechal znát, a zadíval jsem se do ohně. Od té doby mne moji pralesní posluchači už nikdy po hrudi neplácali a jméno PRSATÝ MUŽ si jednou provždy získalo respekt.
Dokonce mé jméno už používali i při modlitbě k lesním duchům za odpuštění, že zabíjejí prase. Už neříkali: „Odpusťte nám a sasareu – cizincovi,“ ale „Odpusťte nám a Si Lap Lapovi, že bereme život tvorovi, který nepatří nám, ale duchům. Chceme jen zaplnit svoje žaludky. Omlouváme se i tobě, čajna – prase, ale nezabíjíme tě nadarmo, nají se spousta lidí.“ Poté ho potřeli vonnými květy a rychlým pohybem mu prořízli hrdlo. I když prase vždy při obětování divoce kvičelo, dokud ten hrozný zvuk nevystřídalo chroptění, které probublávalo z naříznutého hrdla přes tmavou zpěněnou krev, nikdy jsem neměl pocit něčeho odporného nebo nepřístojného. Byla to důstojná smrt z potřeby, ne z obyčejného rozmaru. To samé se dělo i při lovu opic či porážení stromu. Nejdřív se musí poprosit duchové a až potom se porazí kmen, z jehož jednoho kusu se dlabe kánoe, ale to zas jedině tehdy, když není žádná žena ve vesnici v očekávání. To by se porušilo ma kei kei – tabu, a těhotná žena by o své dítě přišla. Vůbec každý den tu je podřízen víře arat sabalungan – listového náboženství, jež obsahuje stovky takových tabu. Jedním z velmi dobrých je, že tu žena nesmí nikdy zvýšit hlas na svého muže. Tím smutnějším je však to, že když se žena rozhodne, že její muž neuživí rodinu či že jinak nevyhovuje, nesmí na to muž nic namítat a musí z umy – chýše odejít a smí si s sebou vzít jen mu rou rou – luk a šípy. Možná z toho důvodu, aby dvakrát nezvyšovali svá rizika vyhoštění, nevyužívají mentawajští muži možnost mít dvě manželky, kterou jim dává jejich víra. Prostě to chytře nepraktikují, aby si jednoho dne nemuseli sbalit své luky a šípy. Ty tu ale mají také svou důležitost, a tím i tabu. Nesmí se jich nikdo kromě jejich vlastníka dotknout.
I když mi Mentawajci byli ochotni tolerovat různé bláznivé nápady, luku jsem se prostě dotknout bál, protože kromě pomsty duchů mne mohl stihnout hněv plný uražené ješitnosti jeho majitele. Ale abych vztahy mezi mentawajskými manželi nedramatizoval, nutno podotknout, že zatímco my sedmdesát procent času pracujeme, abychom mohli jíst, bydlet, oblékat se a jak dnes hrdě říkáme – uspokojovat své potřeby, Mentawajcům na to stačí tak třicet procent času. Zbylých sedmdesát si se smíchem povídají o tom, co den přinesl, skoro každý večer si zpívají. A zpívají krásně, jak jsem se cítil hloupě, když chtěli, abych zazpíval i já, a s výjimkou hymny jsem nezvládl víc, než čtyři chabé pokusy o zpěv. Kromě písní se večer věnují sami sobě a svým blízkým. Buď upřeně hledí do modročerné tmy, nebo muži hladí své děti či ženy, které jim na oplátku něžně vybírají vši – to je lahoda. Jednou mi Tataet půjčil svou ženu, a to bylo velmi velmi příjemné. Jaký rozdíl proti našim vymývacím televizním večerům… Ale zase taková pohoda to není, někdy přijde na přetřes, kdo komu ten den ukradl z jeho stromu durian či kokosové ořechy. Ty oni nepěstují, pouze si svou značkou – zásekem z mačety označí ten, jejž viděli první, a důsledně trvají na jeho vlastnictví – minimálně tím, že zloděje ten večer pořádně pomluví. Mimo lov lebek, ale o tom vám chci vyprávět až později, existují i jiné možnosti, jak zloděje ztrestat. Jednou z nejhorších, kterou povoluje arat sabalungan, je i černá magie – papága, o níž toho vím jen velmi málo, protože se o ní každý bál hovořit, aby si ho s ní nikdo nespojoval. Před pár roky přijela do džungle indonéská policie a vyšetřovala prý smrt způsobenou papágou. Když se stane krádež, podle její závažnosti se šaman na základě svědectví poškozeného rozhodne, jestli zloději uhnije ruka, nebo noha, či dokonce zemře. Má to co společného se zaříkáváním, výrobou ságové loutky a chycením simagere – duše zloděje do bambusové nádoby a jejím uložením do hloubi pralesa. Dokud se nepřijde zloděj třeba ochočených prasat vyrovnat s poškozeným, nepustí jeho simagere zpět do života, a on může onemocnět, až umřít. Ale když jsem se ptal šamana Amana Laviho na papágu, jen mi odsekl: „Žádná černá magie se tu už dávno nedělá. Ta policie přijela na člunech kvůli té bílé ženě z daleka, co tu umřela, když ji opustila duše.“ Ano, slyšel jsem na misii o tom, že dole v ústí řeky zemřela jedna mladá Holanďanka v záchvatech zimnice a horečky na malárii. Tak si vyberte. Nicméně abych dopověděl, jak se tam tráví večery, tak zrovna když jsem kouzelníka rozzlobil svou otázkou na papágu, řekl mi, abych se nezajímal o hlouposti a radši si dojedl svou porci dnes obětovaného prasete a poslouchal jednu pohádku. Ano, velmi často tam ti starší něco vysvětlují těm mladším nebo jim vyprávějí pohádky. Proto tam mají děti skoro nábožnou úctu k rodičům. „Óóó,“ kývají se se široce rozevřenýma očima. Rodiče jsou pro ně jediným zdrojem moudrosti. Nedovedu si představit sebe, jak své dnes sedmileté dceři vysvětluji, kterak dělat Koktejl, a ona na mě nábožně hledí. Ale dost, pojďte si radši se mnou před spaním poslechnout jednu mentawajskou pohádku o tom, jak ženy otěhotněly s větrem:
„Kdysi dávno pradávno byla vesnice Sabeu Si Nana Lep. V té vesnici nežili vůbec žádní muži, jen samé ženy. Moc si přály mít děti, ale neměly s kým. A tak si sedly na bambusové zápraží s vykasanými sukněmi z listů ságové palmy, s nohama široce rozevřenýma čekaly dlouho na nějakého muže. Ale nikdo nešel. Najednou přiletěl východní vítr, zavál jim pod sukně, a v tu chvíli všechny ženy otěhotněly. Některé ale porodily dřív a ty, co ještě neslyšely křik svého dítěte, jim to tak záviděly, že se začaly s těmi šťastnějšími prát tak, že to ani jedno dítě nepřežilo.“ Tuhle pohádku jsem slyšel na ostrově často, neboť je tu hodně žen, které mají dítě, a neví se s kým. Lidé pak říkají, že to byl jen vítr, i když dobře vědí, jakým problémem je na Siberutu nevěra. Dokonce se kvůli ní i zabíjí. Ale to u nás taky. Dobrou noc.

Na děti tu nikdo nekřičí, protože by se jejich duše mohla leknout.

PES
Prales v noci řve jako ožralý po nějakém flámu. Někdo tu brnká melodické „ti dam, ti dam, ti dam, ti dam“. Do toho se přeřvávají žáby tak, že vzbudí opeřence poklimbávajícího někde na liáně, a ten se ozve poplašeně a nesměle „tuk-duk“. Jako když někdo mává novinami, prosviští silueta netopýra. Ze spánku zakřičí opice. Řeka si do toho melancholicky šumí tu svou. Nenechá se přerušit praskotem nějaké uhnilé větve padající na zem, kde na ni čeká spousta larev, mravenců a cikád, které v očekávání té hostiny neukázněně cvrčí. A jako by toho nebylo málo, zatímco na noze zabíjím dva bzučící komáry, pode mnou, pod vzdušnou bambusovou podlahou, si to hlučně rozdávají rozdováděná do sebe zamilovaná prasata, aby zplodila dalšího pašíka za toho, co dnes se mnou zbaštily špičaté mentawajské zuby. Ještě ve spánku uslyším vysoké staccato „ta, ta ta ta tá“, ale to již spím, zahříván z jedné strany prašivým a vychrtlým psem. Co naplat, když noci jsou tu tak chladné…

UŠI
Uplynulo pár dní jako voda v řece a my se zase vypravili na cestu. Já hnán touhou, Barty a Rosťa mou posedlostí přejít ostrov od východu k západu, přesně proti postupu prvních Mentawajců, kteří podle pověstí věří, že jejich lodě poprvé přistály na západním pobřeží, u jejich bájného praúzemí zvaného Simatalu. Dokonce některé šamanské písně jsou obtížně srozumitelné nešamanským účastníkům rituálů. Kouzelníci říkají, že jsou zpívány v prajazyce simatalu. Mně připadal dialekt simatalu od mentawajštiny vzdálený tak, jako polština od češtiny. Jak by ne, když ostrov od severu k jihu oddělují poměrně velké kopce, vysoké několik set metrů nad moře, navíc zvrásněné spoustou údolí, potoků a řek, které lemuje hustý, těžko proniknutelný prales. Jeho staleté stromy stojí často v bažinaté půdě, která spíš připomíná nasáklou houbu. Tyhle hory tak na staletí, možná tisíce let rozdělily ostrov na spoustu uzavřených soběstačných údolí. Tenkrát mne to ale obrovsky lákalo, tím spíš, že mi šaman Aman Lavi řekl, že jeho předci prý jednoho Simatalana zabili. Měl prý hodně jiné tetování než oni. „Takže Simatalu existuje?“ „Ano,“ usmál se kouzelník, „odkud bychom jinak získávali lebky nepřátel?“ To by souhlasilo, tetování hrálo v dřívějších bratrovražedných válkách svoji roli. Není to pouze prostředek, jak zkrášlit své tělo, aby se v něm duši líbilo, ani pouze iniciační obřad do dospělosti, ale také jakási občanka, podle níž lidé v jakémkoliv povodí poznali, ve které oblasti či dokonce vesnici byla má kůže zkrášlena rituálním tetováním, jež naznačuje proudící síly v těle a zároveň symbolizuje lidi, duchy, prales a zvířata. Byl čas na to, abych se Amana Laviho zeptal: „Kava sikerei (prosím, kouzelníku), pagobu (řekni), ponia surunya arapa matei (proč se vaši předkové zabíjeli)?“ Vyprávěl mi dlouho se vzrušeným hlasem, gestikuloval a u toho vyprávění mu ožily jinak jeho často zasněné oči. Vyprávěl o tom, že kdysi byl mír, ale chlapec z jednoho rodu si hrál v řece s luky a šípy, které nebyly tupé se širokým hrotem na ptáky, ale ostré se špičkou z trnu ostnité liány. Střílel ty šípy na ostatní děti z jiného rodu, které plavaly v řece. Otec plačících dětí varoval toho zlého výrostka, ale marně. Vzal tedy luk se šípy, šel a zabil otce toho ničemného mladíka. Ten měl ale strýce a ten zas zabil otce ukřivděných dětí. Zajímavé je, že mi Aman Lavi říkal, že ten ničemný chlapec byl ze Simatalu, a když jsem později spával u lidí v Takui, což je v oblasti Simatalu, ti zase vyprávěli, že ten zlý výrostek byl z východu. Zajímavé ovšem také je, že jinak se takuiský šaman shodoval se šamanem Amanem Lavim skoro ve všem, až na některé obscénnosti, kdy muž z jiného údolí nabídl k napití lovci ze Simatalu kokosové mléko a ve chvíli, když pil z kokosového ořechu s hlavou zvrácenou dozadu, mu prořízl hrdlo. Při líčení této historky se kouzelník zálibně podíval na mé masité uši a promnul si je v prstech, přičemž řekl, že: „Uši byly nejlepší, jinak lidské maso nestojí za nic, jak jsem slyšel. Já ho osobně nejedl, ale co říkali předkové, než nás začala hlídat indonéská policie, tak prý od té doby, kdy začala krevní msta mezi různými rody, byly uši oblíbenou pochoutkou spolu s prsty.“ Hlava bez uší prý pak dva dny visela v centrální umě, než začala zapáchat. Nikdy nevisela v menších chýších – lalepu, protože ty jsou určeny jen pro hádky či milování manželů. Jinak se veškeré dění odehrává v umě, až padesát metrů dlouhé společenské chýši, která hostí všechny obřady, společné rozmluvy i spáče celé komunity. První část je hostinská, určená pro přijímání návštěv, druhá část pro muže a třetí, intimnější, pro majetek, vaření, ženy a děti.
Simatalu mě lákalo čím dál víc, a proto jsme se tam vypravili. V misionářské vesnici Taradei v podhůří jsme najali jako svého průvodce pokřtěného Badhyho a vyrazili. Po dvou dnech cesty jsme však uprostřed hlubokého pralesa potkali nečekaně jednoho Evropana – maďarského cestovatele Lászla. Šel proti nám zpět k východnímu pobřeží a totálně mně v expedici rozložil morálku. Řekl nám, že v Simatalu jsou nepřátelští lidé, kteří nenechají sasareu přespat, ani mu nenabídnou potravu: „Musel jsem se vrátit. Dva dny jsem pořádně nejedl a navíc přejít ty hory je skoro nemožné,“ řekl nám rusky Lászlo, poté co zjistil, že jsme Češi. Rosťa se na mě upřeně podíval: „Proč tam chceš jít? Chtěl jsi vidět šamany, prales a opice? Viděl jsi je? Viděl. A co si myslíš, že za těmi kopci uvidíš? Prales, opice a šamany. Jdi se vysrat, já do toho nejdu.“ To byla povážlivá zkouška mojí vůle, protože Barty to skrečoval taky. Cítil jsem se hrozně unavený, od námahy se mi třásly slabiny a každých dvacet minut jsem si musel stahovat zablácené kraťasy, protože jsem měl hrozný průjem a často jsem to nestihnul, takže zaschlé šedavé bahno na nohavicích přecházelo do načervenalé krusty. Naštěstí se ke mně nečekaně přidal Lászlo, že by to chtěl ještě jednou zkusit přejít a dostat se konečně až k pobřeží. A tak jsem absolvoval cestu do zapomnění, do simataluského Takui. Viděl jsem, či spíš z únavy a bolesti břicha neviděl opice, prales a šamany. Měl jsem, co jsem chtěl. Ale opravdu měli jiné tetování, jiný dialekt a byli nepřátelští. Většinou – abych nekřivdil všem, které jsem na této cestě jako ve snách potkal. Potom mě čekala cesta zpátky. Dal bych nevím co za to, kdybych to nemusel znovu projít. Ale bylo rozehráno a z divokého Takui nebylo jiného úniku než kánoí, pěšky, kánoí a zase po svých. Šel jsem jako stroj a snažil se na to nemyslet. Nemohl jsem zpomalit, protože by mně Badhy s Lászlem utekli a já bych tam zůstal navždy a zavřel by se nade mnou ten uprostřed výkřiků zvířat významně mlčící prales.

Při obětování prasete se mu nejdříve omluví, než ho podřežou.

RYBIČKY
Čím déle jsem šel, čím více hodin prošlo – tím více jsem přestával vnímat sám sebe jako sebe. Už jsem tady nešel já, hrdý sám na sebe, na svoji vůli, rozum a vnitřní sílu. To všechno mě totiž opouštělo. Nechápal jsem to a nepřipouštěl si, že už jsem několikrát zbaběle, skoro plačtivě křičel do hlubin pralesa, před sebe, na své souputníky. Jako bych se bál, že mne tu nechají, že sám tam bez domorodého průvodce nemohu nikdy dojít. Nepřipouštěl jsem si, že kdybych teď spadnul při balancování na vyvrácených kluzkých stromech, jež tvořily jedinou možnou cestu přes průrvy a hluboké soutěsky potoků, nikdo by mne tu nikdy nenašel. Jdu vůbec správně? Nechtělo se mi sebe sama vidět tak slabého a zbabělého. Abych vůbec mohl pokračovat v té motavé, udýchané a zpoceně klopýtající cestě, musel jsem vnímat sám sebe jako cizího, úplně jiného chlapa. Jen tak mě nemohla vlastní nemohoucnost přemoci. Hrál jsem tu hru sám se sebou a s tím cizím, trapně nedokonalým mužem. Mužem, který už nemohl. Jako by ho někdo přimačkával k zemi a zároveň tlačil obrovskou dlaní do prsou, aby nešel tak rychle. Rychle? Šel tak pomalu, že potok byl v čase, kdy jím procházel, opět křišťálově čistý, i když nohy Badhyho a Lászla musely zvířit nánosy písku a bahna na dlouhé minuty stejně, jako ho vířil on. Nevnímal už tíhu batohu ani litry vody, které zdvíhal v botách každým krokem… Zatočila se mu hlava a spadnul do chladné vody na záda. Obrátil se na břicho, aby se nenamočily věci v batohu, a rty se dotýkal vody. Chladila ho na nich a šimrala v podbřišku. Chtělo se mu čurat, ale i ležet a už nemuset vstát. Povolil to a cítil najednou, jak mu teplá voda hladí unavené nohy. Tekla od stehen ke kolenům, po lýtkách a přes kotníky do bot. Na chvíli mu je hezky a vzpomene si na svoji koupelnu, kde jediným otočením kohoutku si takový požitek z teplé vody mohl dopřát, kdykoliv se mu zamanulo. Chlad vody v něm vzbudil touhu po minerálce. Byl to jeho nekonečný siberutský sen. Chladivá, bublinkatá, skvělá, nejlepší minerální voda. Rty se dotýkal vody, a přesto se bál napít. Tady v údolí se už neodvážil pít vodu bez pilulí či převaření. Věděl, že musí do tábora. Zvednul se na všechny čtyři a cítil, jak se mu protočil žaludek. Zvracel nazelenalou vodu s listím, co s největším odporem snědl ráno. Tekly mu slzy, ale místo aby bolely, tak ho teple hladily po tváři. Na rukou a kolenou vnímal chlad vody a cítil se jako nějaké veliké, hloupé a nemotorné zvíře. Vzpomněl si na ženu a díval se, jak kapky z jeho tváří dopadají na zkalenou vodu. Zakřičel její jméno. V ševelení pralesa to znělo strašně divně a neosobně. Ještě jednou zašeptal její jméno. Už plakal bez zábran a se zvláštním zvukem srkal slanou vodu. Blízké zvuky nějakého živočicha ho vymrštily z vody. Zapotácel se. Celým svým hrdlem zděšeně zařval: „Háááááá!“ Ozvěna jeho výkřiku se mísila s praskáním větví a funěním neznámého zvířete. Odněkud za jeho zády vylétli s hlasitým krákoráním vyplašení ptáci. Polekaně se otočil. Zadkem a zády mu proběhlo mrazení. Slyšel dozvuk jejich krákorání hluboko v sobě. Odněkud se ozvala rosnička. Připadalo mu, že se mu celý prales směje. Vydal se znovu na cestu. Vzpomínka na ženu se mu neustále točila hlavou. Vůbec nevnímal kořeny, o které zakopával, ani trnité liány, o které si párkrát do krve poškrábal ruce a krk. Nevnímal jednotlivé rostliny a stromy. Tvrdošíjně šel dál. Vnímal jen jakousi zelenou hradbu a mazlavé bahno, které vždy vydávalo botu s neochotným mlaskavým zvukem. Smrad bahna a desítek tlejících odumřelých rostlinných těl necítil. Pot v očích milosrdně rozmazával příští metry cesty už vedle řeky. Slyšel šumění její kalné hnědé vody a věděl, že se blíží cíl. Přesto čím dál naléhavěji myslel na svou ženu. Úplně viděl její tvář a vlasy. Skoro se jich mohl dotknout. Uvědomil si, že už měsíc a půl neměl ženu… Tady v pralese mezi Mentawajci ani neměl možnost být muž. Každá žena tady unesla větší kus ságové palmy než on, nepištěla tak jako on, když si píchnul do chodidla bambus, a vůbec vydržela daleko víc. On daleko víc potřeboval pít, jíst a odpočívat. Přitom nebyl kvůli své hlučnosti při chůzi, kdy pod ním praskala každá větvička, schopen nic ulovit. Žádná žena si ho proto tady nikdy nemohla vážit. Teď mu ale před očima tancovaly všechny ty divošky s odkrytými, potetovanými a bojovně se tyčícími ňadry. Cítil znovu živočišnou vůni Duky, dcery šamana Amana Laviho, a cítil, jak je napnutý. Touha se mu chvěla tělem. Ani nevnímal, že došel k táboru. Jen věděl, že to musí udělat, než dojde do tábora. Bojoval sám se sebou a scházel k řece, poslednímu brodu, za kterým byli lidé. Věděl, že studená voda pomůže tomu způsobnějšímu já. Ale jak vstoupil do kakaové řeky, něco se v něm úplně naopak pohnulo, a on si uprostřed proudu s batohem na zádech stáhnul kalhoty. Slyšel už z dálky hlasy lidí v táboře, ale jen zavřel oči. Každý pohyb byl plný slasti. Skoro stejný pocit uvolnění, jako když to bylo poprvé… Cítil lavinovitě probíhající příjemné záškuby a otevřel oči. Bílé kapky zčeřily hladinu. Drobné a lesklé rybičky se praly o svůj úlovek. Trhaly sperma na kusy a jemu bylo hloupě. Plácnul vztekle do vody, až stříbřití okounci vyskočili nad hladinu. Za okamžik jich tu bylo ještě víc a ti větší hltali mlžně průhledný potěr. Až potom se začal nahlas smát. Bylo to poprvé, kdy pomiloval řeku. Najednou se mu ulevilo. Ten cizí chlap – ten slaboch se najednou otočil, zamával a zmizel. Už bylo místo na to, abych vstoupil zpět do svého těla. Do tábora jsem přišel sice unavený, ale starý já. Na nic z toho, co se stalo ten den tomu cizímu chlapovi, jsem se už v té chvíli dávno nepamatoval.

V pralese je čas na snění…

DOMOV
Dlouho jsme s Lászlem a Badhym vydýchávali ten pochod, na který nikdy nezapomenu. Rosťa a Barty nevěřícně sledovali naše třesoucí se nohy. Noc přikryla naši únavu teplým a sladkým spánkem, jenž nám konejšivě přinesl sny. Badhymu o bahnitém Taradei, Lászlovi o kolonádové Budapešti a mně o ocelovém Ústí. Někdo mu tak říká, jen já vím, že je to město na řece, kde jsou mí rodiče, bar, kam chodím, Koktejl i porodnice, kde jsem se narodil já i moje dcera, léto s bílými kopretinami. Je to doma. Ráno mě ale opět probudilo s horizontem zelené hradby. Vydali jsme se na cestu. Neměli jsme moc času, do Badhyho vesnice to bylo den chůze. Po půl hodině se Badhy ale náhle zastavil, položil luk a šípy na zem a pomalu se přikrčený otáčel kolem své osy. Větřil jako zvíře s chvějícím se chřípím. Podíval se mi do očí: „Musím rychle domů. Slyšel jsem ve větru prosby svých blízkých, něco se tam děje. Půjdu sám, jenom byste mě zdržovali. Vrátím se pro vás zítra nebo pozítří. Jděte zpátky do tábora,“ řekl a s těmi slovy odešel a už se nikdy nevrátil. Ale to jsme tenkrát nemohli vědět…

PAKOBYLKA
Vykašlal se na ně. Necítil to tak, byli to pro něj tvorové z jiného světa, nepochopitelné a jemu – Badhymu vzdálené bytosti. Bílí mužové to v té chvíli vůbec nevěděli. Nevadilo jim tolik ani to čekání, jako to letargické nicnedělání bez cíle. Věděl jsem, že bych měl jít nahrávat zvuky pralesa a vyfotografovat si tu noblesní kytku podobající se baletce, co jsem objevil včera. Nechtělo se mi a v zátylku jsem cítil otupělost jako po uklidňujících prášcích. Melancholický klid, který ze mě vygumoval všechny radosti a deprese. Přesto jsem v sobě našel rozhodnutí jít a zabalit si fotoaparáty. V táboře byla dusná, ponorková nemoc. Když jsme mluvili, dívali jsme se do země, abychom neviděli druhé oči: „Kdo dneska vaří?“ Až po chvíli se ozvalo: „Já včera.“ Dal jsem si pět minut čas na dobře rozmyšlenou a pomalu rozžvýkanou odpověď. „Já dnes. Za chvíli.“ Tu dusnou atmosféru muselo poznat i tajemné zvíře tiduš, které nás strašilo funěním a dupáním a z něhož se po noční honičce vyklubala prozaická krysa. Jméno jí dal mentawajský lovec, co tu procházel. Jak uslyšel zvláštní škrábání zvířete, řekl s obavami úsečně: „Tiduš.“ A zmizel. To nás vylekalo. Byli jsme vůbec vystrašeni a teď jsme se zase neustále ptali sami sebe, kde je Badhy. Vykašlal se na nás, spadl do nějaké rokle, dostal malárii, nebo všechno dohromady? Byli jsme směšní se svými otázkami a nepochopitelností toho, proč jsme sem vůbec lezli. Zdálo se nám, jako by nás celý prales pozoroval v naší úzkosti a my zase pro změnu pozorovali jej magnetickýma očima, jako bychom se snažili přivolat Badhyho, našeho průvodce. Pil s námi přece Coca-Colu, nosil hodinky, které sice nešly, ale byly znamením civilizace. Ačkoliv jsme mu dopředu zaplatili, nemohli jsme v té chvíli tušit, že ani pokřtění nebo jeho roztrhané triko nepřekřtilo tisíciletou divokost jeho rodu. Mne v tu chvíli tahle otázka nebolela, neboť jsem na rostlinné baletce s bliznou elegantně stočenou do sametové spirály objevil obrovskou pakobylku, větší než dlaň. Kývala se jako stařík v domově důchodců sem a tam ve své nepozemské kráse. Nádherná křehká bytost. Poskakoval jsem opatrně okolo ní s fotoaparátem, abych jí neublížil. Jako okolo královny krásy. Byla nádherná. Dlouho jsem přemýšlel a potom pomalu vyndal plastikovou láhev se smrtícím plynem. Zamiloval jsem se do její krásy totiž tak, že jsem jí vzal pro jistotu život. Svou jistotu. Možná tu jedinou, co měla přijít.

Na lovu ryb.

PANENKA
Špička loďky se zaryla do bahnitého břehu a já se najednou dotkl nohou kakaové řeky. Nevadilo mi to. Měl jsem před očima jen Badhyho, jak někde zalezlý v koutě svého příbytku na kůlech v této vesnici Taradei spí a spokojeně oddychuje. Ještě jednou jsem žbluňkl chodidlem do chladivé vody a po čtyřech jsem se sápal po příkrém srázu nahoru, chytal jsem se drnů a zase klouzal zpět. Jak jsem ale byl nahoře, urputný výraz mé tváře vystřídal škleb plný nenávisti. Ještě jsem nevěděl, co chci udělat, a proto jsem se soustředil na co nejrychlejší běh směrem k Badhyho chatce, jako by těch pár sekund mohlo něco změnit na událostech předešlých dní. Supěl jsem a cítil své bušící srdce a zaťaté pěsti. Děti z vesnice za mnou běžely stejně rychle, protože neklopýtaly ve vysokém porostu jako já, sasareu – cizinec, zvesela křičely a z chýší vylézali udivení lidé.
Upadl jsem do bláta. Hlasitý chechot mi dodal sílu. Rychle jsem vstal a znovu upadl. Jeden místní muž se začal smíchem plácat do stehen. Do toho se najednou ozvaly bubny, hluboké a tajemné. Měly zvláštní zvuk. Jiný, než jsem tu zatím slyšel. Pod večerní oblohou vytryskly hystericky rytmické zpěvy žen. Najednou jsem nevěděl, mám-li se začít smát, vztekat, nebo bát. Ať to bylo cokoliv – rituál, bojové bubny – najednou to ztichlo a já se zastavil. Celá vesnice, co se smála, na zlomek vteřiny ztuhla. Od té chvíle se všechno změnilo.
Obloha se zatáhla ocelově modrou oponou a ptáci přestali křičet. Se stísněným pocitem, který přehlušoval poslední zbytky vzteku, jsem přicházel k jeho obydlí. Okolo se tísnil dav lidí. Všichni měli ta idiotská roztrhaná a špinavá trička.
Jak jsem vešel do chýše, uviděl jsem Badhyho. Vzpomněl jsem si na dny opuštění v džungli a opět mnou proběhla vlna vzteku. Otřásl jsem se a pootočil hlavou. V rohu chýše u bambusové stěny, skrz kterou prosvítaly paprsky světla, jsem uviděl malého bezmocného tvorečka. Ležela tam tak rok a půl nebo dva roky stará holčička a bezmocně chrčela. Šíjí mi proběhlo zvláštní zatrnutí. Jako kdybych v té první sekundě věděl, co bude další hodiny následovat. Oči měla v sloup a zorničky už nehleděly k palmovému stropu, ale někam dovnitř hlavy, jen bělmo zoufale probleskovalo místností.
Až potom jsem uviděl uplakané ženy, které seděly okolo. Nešťastně zpívaly, hladily to bezmocné stvořeníčko po tvářích, rukou a malých prstíčkách. Jejich oči v té chvíli vypověděly službu a už neplakaly, jako by neměly co.
Badhy mě nechal chvíli dívat a až potom ke mně přistoupil, aby mě poprosil o lék: „ Ty dobrý šaman. Dej mi lék pro moji dceru.“ Jen nevěřícně jsem zakroutil hlavou, co mi to osud postavil do cesty. Celá chýše na mě s očekáváním zírala a čekala na zázrak. Jen já jsem věděl, že léky bílých lidí mohou tu dívenku zabít. Jen já jsem už teď egoisticky přemýšlel o tom, že i když tomu malému stvořeníčku dám ty správné léky, nemusím odhadnout to správné množství, které jsem znal jen pro dospělé lidi, a Badhyho dcera může zemřít. Zároveň jsem ponuře přemýšlel, že nedám-li žádné léky, ta dívenka může též zemřít a vesnice bude vinit zase mne.
V každém případě budou vinit mne. S hrozivým chladem jsem si uvědomoval, že vůbec nemyslím na tu malou dušičku, co právě bojovala o to, aby mohla zůstat na tomto světě. Duši, která křečovitě svírala umouněnou dřevěnou panenku. Když umře, zabijí mne už jen proto, že jsem svým příchodem do vesnice probudil lesní duchy a přivolal jejich hněv, který si vybral oběť na dceři toho, kdo porušil makeikei – tabu, když trávil dny a noci v pralese – příbytku duchů se sasareu – cizinci.
Badhy mi zatím visel na ústech, ze kterých měla proudit jistota šamana bílého lidu. Ale mně jen povyrážely na čele krůpěje potu a bezmocně jsem se kousal do rtů. „To nemůžete někoho poslat s kánoí dolů po řece pro pomoc?“ „Než dorazí k pobřeží, moje dcera zemře. Dej lék. Viděl jsem tě, jak jsi vyléčil svými kouzly toho chlapce u řeky.“
Nebylo pro mě úniku. Jen jsem sobecky litoval, že jsem se vůbec zapletl do zdejších záležitostí, když jsem dal spolu s Rosťou antimalarika otci chlapce, který trpěl malárií, a pomocí piktogramů sluníček a měsíce jsem mu ukazoval, jak léky brát. Na chvíli jsem byl tehdy v celé vesnici slavný, a teď za svoji slávu, která mi nepatřila, musím zaplatit.
„Dobře, chvíli počkej,“ a se spásnou myšlenkou na zmenšení své vlastní zodpovědnosti jsem se otočil na své druhy, které jsem dosud nevnímal. Rosťa jen pokrčil rameny a řečí, které nemohli Mentawajci rozumět, řekl: „Víš co, vole, my jí něco dáme, a ona zemře!“ „To vím, že nejsme doktoři, ale tady jde do píči o lidskej život.“ Cítil jsem těžkou atmosféru chýše. Barty zamyšleně řekl: „To je težký. Asi bysme se do toho neměli vůbec míchat. Co kdybychom tady nebyli? Tak by si to taky museli vyřešit sami.“ Vzápětí se sám otřásl nad svými slovy a jen potichu dodal: „Ale vona bez nás asi fakt umře.“
Dívali jsme se na chrčící tělíčko a cítili jsme svůj strach, svoji lítost, svoji zbytečnost, bezmoc, vztek i údiv.
Ještě nikdo z nás na rozdíl od Badhyho neviděl nikoho umírat na vlastní oči. Ano, slyšeli jsme o tom, ale teď nám Všemohoucí připravil přímý přenos, ve kterém jsme se konečně stali herci svého vlastního života.

Ráno tu na vás nikdo neřve, nikdo vám netelefonuje, ale vzbudí vás křik ptáků a údery dětských bubínků.

Rosťa, poděšený a znechucený lítostí nad sebou samým i Badhyho dcerou, ze sebe konečně vyzvracel horkou lávu, která ho pálila na prsou: „Tak jí už kurva něco dejme, nebo zaklepe bačkorama.“ Všichni jsme si vydechli. Bylo to venku. Horečně jsme sypali Badhymu do otevřených dlaní antibiotika na dýchací cesty, jak jsme se nakonec shodli podle námahy, se kterou se dral vzduch z plic malé Aty, Badhyho dcery. Minuty utíkaly jak vlnky na řece a lesní duchové už připravovali svůj puliajat na oslavu nového příchozího do říše mrtvých. Rosťa a Barty se vytratili a já jsem seděl na bobku a nesměle a opatrně se dotýkal drobných prstů křečovitě svírajících dřevěnou panenku. Někdo mi zlehka poklepal na rameno a já ho poslušně následoval. Vyšel jsem z chýše ven a proti potemnělé obloze jsem zaregistroval siluetu místního sikerei – šamana s nádhernou čelenkou. Huhlavě předzpívával a přitom trhavě vtančil za nervózního nepřetržitého zvonění zvonců dovnitř, aby se, když mě míjel, na mě letmo kolegiálně usmál.
V rozsezených nohách mi mravenčilo a cítil jsem, jak mi hučí v hlavě a nedokrvuje se mi mozek, jak jsem rychle vstal. Tolik jsem toho najednou chtěl udělat, tolik jsem toho chtěl říct, ale už mě vystřídal poslední šaman ze vsi, aby i on zkusil své umění. Mžoural jsem připitoměle očima, i když se už začínalo rychle stmívat.
Málem jsem vrazil do malého nahrbeného Minangkabauce ze Sumatry, který tu nahradil v druhé generaci bílého misionáře. On ale neměl tolik energie jako jeho předchůdce a tolik fanatismu, se kterým očerňoval poslední šamany v povodí této špinavé řeky Alukubatu.
Místní Mentawajci, nahnaní do nepohodlných misijních chatek, byli trochu zklamaní touto výměnou. Zkurvenej svět, pomyslel si vztekle poďobaný misionář, aby se vzápětí pokřižoval. On už vůbec nebyl pozván do Badhyho chýše. Cítil se v tu chvíli zbytečně. Místní lidé jím byli zklamáni, nebyl to velký charismatický černý pták v sutaně s bílou hlavou, ale Minangkabau, které Mentawajci od nepaměti neměli rádi. A když přijel v sutaně zase na chvíli za rodiči zpátky na Sumatru, ulice plná muslimů si odplivávala. Poté co jsem uviděl smutňáka, jenž zásoboval vesnici katolickou vírou a zbožím ze svého koloniálu, kterým vylepšoval tajně, aby to Vatikán nevěděl, svůj rozpočet, na chvíli jsem mu záviděl v tom moři bezútěšné vlny smutku jeho víru.
Smutňák mě beze slova uchopil za ruku a odvedl zpátky do své chatky. Tam už seděli v tichém šepotu moji společníci. Minuty utíkaly těžce, čas poťouchle zpomalil, aby si lesní bohové víc vychutnali svoji kletbu. Proč Ata?, horečnatě přemýšlel Barty. Doufal, stejně jako celá vesnice, že nezemře.
Bubny ale naléhavě burcovaly všechny v Taradei, kam až jejich hrozivý zvuk dolétl. Nesl se na polštářích namodralé páry, která, omamně voníc, stoupala z temně zelenočerného koberce pralesa, jako by chtěl dolétnout až k nebi posetému stříbrnými tečkami. Ale nemohl, ten zvuk nebyl totiž zvukem, ale vesmírnou řekou, na které připlouvali v okřídlené kánoi abak, vyřezané z jednoho kusu kmene, nejmocnější bohové, aby si vyzvedli malou Atu a vzali ji tam, odkud jsme všichni přišli a kam se všichni, úplně všichni jednou vrátíme. Do říše mrtvých.
A zpěvy ukkui najednou nabraly na intenzitě, jako by oznamovaly vládu vyšší moci. To, že malá Ata zemřela, věděla najednou nejen celá vesnice Taradei, z jiných rytmů bubnu, ale i já. Cítil jsem to. Prostě jsem to věděl, a zatímco moje srdce plakalo, mé myšlenky letěly daleko, tisíce kilometrů okolo celé Země za mou Karolínou, mou láskou, tehdy skoro stejně starou dcerou, jako byla Ata. A já jen ztěžka šel, sípaje, za svými druhy, bez smutného misionáře, který v tu chvíli věděl, že ho vesnice nepotřebuje, stejně jako jeho boha, protože by jich tu v Taradei najednou bylo víc, než by bylo zdrávo. Zpomalili jsme. Všechno se v nás svíralo. „ÁÁÁÁ, AJÉÉÉ,“ smutně a hystericky řval z plna hrdla poslední šaman svůj smutek, svůj vztek a pokoru za to, že prohrál ve hře, kde nebyl bohům rovnocenným hráčem, ale pouze prostředníkem. Porušilo se makeikei – tabu. Za všechno se platí. Třeba časem, který mohl protéci tolika obdobími dešťů, kolik jich mohla malá Ata prožít. „ÁÁÁÁ, Aja-AJÉÉÉ,“ řval šaman a prostě věděl, že jí ve vesmírné loterii nepadly dobré kostky. Byl starý, hodně toho viděl nejen ve světě živých, ale i v říši mrtvých, kam občas ve snech coby láro-láro – netopýr létal. Už ho nic nemohlo překvapit, ale mohlo bolet.
Udělal všechno, ale prohrál. Důstojně. Zítra se vrátí vláda dne a s ním i jeho nový každodenní boj, pro ty, co ho zčásti opustili a zčásti poslouchali toho černě oděného skrčka ze Sumatry. Chtěl najednou obrátit vztek proti němu, aby lidé věděli, jak chybili, když se klečíce klaněli tomu jeho bohovi.
Podvědomě se otočil směrem k malé misii, či spíše větší chýši, ale uviděl jen tři skleslé siluety sasareu. I oni jsou vinni, pomyslel si a počal tancovat, jim v ústrety. Šli jsme mu naproti omámení a zborcení, jako kdybychom si šli pro trest, stejně plíživě a sklesle, jako psi, kteří si jdou pro výprask.
Šaman dotancoval k nám s prázdnýma očima a prvního z nás se dotkl. Rosťa sebou jen trhl…
Odlesky ohňů osvětlovaly jeho do špičky rituálně sesekané zuby. Čím dál zřetelněji jsme slyšeli nářek asi dvaceti žen, dunivé bubny a vysoký, táhlý a do kostí ječivě se zarývající mrazivý zpěv šamana: „Aja-AJÉÉÉ, mura maji Aja-AJÉÉÉ.“
Byli jsme najednou někde daleko, tisíce roků od domova, když jsme v tom reji zvuků, zmatených myšlenek a rozmazaných obrazů došli k Badhyho lalepu – chýši. Uviděli jsme ji. Její smrtelně bílou postavičku ležící na dřevěné podlaze, černými kruhy zamalované oči a ústa. Ten obraz se mi zapsal do hlavy, do vzpomínek, navždy. V té chvíli se mi zdálo, že všechno je jen sen, šalba pro mé oči, věčnost zastavená v okamžiku. Věčnost, jejíž pravé jméno je nicota. Další den, po jejím pohřbu do větví vysokého stromu, jsme jako ve snách odcházeli k řece, plni viny za to, co jsme nezpůsobili.
Když jsme proplouvali okolo palmových chýší vesnice, ženy nabíraly u břehu vodu, máchaly sarongy a jedna lovila ryby. Okolo byla spousta dětí a i žena, které včera umřela dcera – kus jejího já, jež v sobě devět měsíců nosila. Trpně jsme zvedli ruku a zamávali jí. Nehnutě stála a dívala se na nás. Nehnula ani jediným svalem ve tváři. Možná jsme to byli my, kdo přinesl do vesnice hněv duchů na její holčičku. Sklonil jsem trpně hlavu k podlaze a sjel z ní pohledem na řeku. Nedalo mi to a se sebezapřením jsem se otočil. Stála tam. Pomalu zvedla ruku a zamávala nám.
Žít dál, ať se děje, co se děje. V tom je ten rozdíl, my své blízké necháme často umřít opuštěné v nemocnicích, a pak se tím dlouho trápíme. Oni svého blízkého drží do poslední chvíle za ruku, dokud ho simagere – duše neopustí, a potom ho nechají odejít ze svých duší, aby i je nelákal do říše mrtvých, a nechají ho jen na takepu – posmrtných deskách a ve vzpomínkách.
Protože, jak říkal šaman Aman Lavi: „Všechno vám mohou vzít, chýši zapálit, manželku odčarovat, ale vzpomínky ne. Ty vám nikdo nikdy nevezme. Sapuru-at gogoj pátu. Až poslední den, možná.“

Nedaleko zemřelo dítě, a tak šaman vyhání duchy zemřelých, tak jako jeho předkové před tisíci lety.

ŠAMAN
Minuly tři roky a já jdu v roce 2000 znovu bahnem mezi tak dva metry vysokým rákosím, do nosu mi stoupá kořeněná vůně všudypřítomného rozkladu, ze kterého si berou sílu mladé zeleňoučké listy. Smrt a život. Až jednou umřu, z mého těla si doufám také vezme sílu nový život. Třeba tráva, kterou sežerou krávy, a ty pak ve svíčkové třeba moji potomci. Plesk! Plácám si vztekle do stehna, ale trefím se jen do přirození, místo do pijavky, která mi trčí ze šortek jak naběhlý velký černý penis. Skáču jako pomatený střídavě po jedné noze. Řvu. Křičím české nadávky, kterým mentawajští nosiči nerozumějí, a tak se polekaně otáčejí po pokřtěném Michaelovi, který jim mateřštinou vysvětluje: „Magora apate sasareu pagobu areu sanitu kurva, sitoto.“ – Bláznivý cizinec z daleka křičí na svého vzdáleného zlého ducha, kterého nazývá kurva, že ho pěkně štve, že na něj poslal pijavku, interpretuje Michael mé řvaní podle toho, jak jsem mu vysvětlil, proč tak často používám ono jedno slovo. Nosiči se pobaveně smějí. Chci si připálit cigaretu, ale třesou se mi ruce od námahy z cesty i od nepochopitelného rozčilení. I když si říkám, že příště si jen klidně zapálím a cigaretu nevzrušeně přiložím k pijavce, vždycky mě zalije vlna hnusu. Jakmile se červený konec cigarety přiblíží k pijavce, zešedne, zázračně se smrskne na třetinu své velikosti a pustí se. Zkouší ale se mnou hru na honěnou a vzápětí se přichytává na lýtku. Zkouším ji vztekle chytnout, ale jen mi proklouzává mezi prsty. „Fajn, ty…,“ se zlým výrazem se jí dotknu cigaretou. A je to. Před námi je kakaová řeka. Chceme se brodit, ale po pár metrech dosahuje k prsům. Vracíme se a mudrujeme. Co foťáky, kamera a filmy? Naštěstí se jako zázrakem tiše vynoří kánoe vydlabaná z jednoho kusu kmene a v ní žena se seschlýmy prsy a tetováním rozpitým stářím. Kdybych nebyl zde, tipoval bych jí sedmdesát, ale tady jí může být tak padesát. Vykotlané staré zuby, sesekané do špičky, udiveně vypouští do podvečerní nálady zakázanou nadávku: „Tilej, sasareu sikerei.“ – Do prdele, kouzelník cizinec. Usmívám se a vrtím hlavou. Vysvětluji, že tetování a čelenku nosím z úcty k mentawajskému kmeni. Směje se. To je dobré. Jednoho po druhém nás na uzoučké kánoi sveze pár desítek metrů dolů po proudu k její umě – chýši na pilotech. Je tam i její syn s bratrem a rodinami. Naše výprava je unavená, a tak poté co zhltneme to hrozné ságo a hrst rýže, jdeme všichni spát. Jen syn staré ženy sedí u zábradlí v části umy vyhrazené pro hosty. Poslouchá občasný zbloudilý křik ptáků, cikád a zádumčivě hledí ke hvězdám. Nedá mi to a vyhrabávám se neobratně z moskytiéry. „Sasareu sikerei,“ usměje se a zase se dívá k božskému nebi. Potichu si sednu naproti němu. Dlouze se na mě zadívá. Pokorně klopím oči a znovu, i když jsem tak pozdravil hned po příchodu, opakuji: „Aloita.“ A nabízím své vzhůru obrácené dlaně k přivítání.

Šamanský trans, při němž kouzelník rozmlouvá s ukkui – duchy předků.

Pomalu bez hlesu je uchopí, chvíli je drží a potom potichu říká: „Proč, když jseš kouzelník, není tvá duše spokojená?“ „Akutá – sikerei,“ opakuji už po několikáté, že nejsem kouzelník. Říká mi, že dole po proudu řeky jsem pomohl jednomu chlapci od malárie. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak rychle se tu šíří zprávy, a tak jen se zvednutým obočím vysvětluji, že to pomohly jen léky od šamanů z mého ostrova. Pokývá hlavou a znovu chytí mé ruce v uvítacím potřesu. Dívá se mi do očí a opakuje, že v mých rukou cítí sílu kouzelníka. Usměji se a rozpačitě kývám hlavou. Muž s kouzelnickou čelenkou si dál vede svou a mluví o tom, že je potřeba víc zdobit korálky a květinami své tělo a vést s ním takový život a skutky, aby se v něm duši líbilo. Jako by do mě viděl a s tím i do mých tajemství a obav. Snažím se ho ptát na odlišnosti tetování v oblasti této řeky, ale on si vede svou. „Muž by měl mít rád svůj život, svoje tělo, jinak se tvé duši přestane v něm líbit a odejde. A když simageré – duše bloudí bezcílně po obloze, u řeky nebo v pralese, může do tvého těla vstoupit sanitu – zlý duch a ty pak onemocníš a zemřeš,“ podíval se do očí mého těla šaman. „Proč myslíš, že nejsem spokojen?“ „Příliš toužíš po hodně úlovcích opic a jelenů. Trápí tě touha být dobrým lovcem. Dobrým lovcem se ale člověk nestane touhou, ale jen tak, že loví. Stane se svým stínem, který nemyslí na nic jiného než na lov. Ne na úlovek, na lov. Moc přemýšlíš a nelovíš. Jdi a lov, hned. Zítra tě může zabít had, jen tak se zbavíš touhy a bolesti ve své duši. Nemáš ube?“ Jasně, že jsem měl tabák, a tak jsem mu ho dal: od hosta umy se přece očekávají dárky. I když tady jsem měl často pocit, že slovo sasareu spíš znamená automat na cigarety. Dokonce i když mě brali na lov opic, nebral jsem to jako poctu, že jsem se směl zúčastnit tohoto spíše rituálu než lovu, ale jako chytrost z jejich strany. Jsem prostě takový chodící automat na cigarety… I když usínám, silueta šamana se dál rýsuje proti tmavomodrému nebi. Počítám výkřiky cikád a pomalu se ve snu propadám domů, za svými holčičkami do Čech. Jedna cikáda, druhá cikáda, třetí cikáda, čtvrtá cikáda…

Lov divokého prasete.

PÍSEŇ
Ráno vytrvale prší. Je mi zima, i když v noci bylo asi 20 stupňů. Proti čtyřicítkám ve dne je to tak velký pokles, že se ráno klepu, navlečený ve všem, co tu mám. A večer zase nemohu usnout horkem. Doufám, že to není malárie. Apaticky ležím na bambusové podlaze, nálada je pod psa a do toho se pokouší Michael, sedě na bobku u mé moskytiéry, smlouvat o peníze pro nosiče. Říká to klidně, oni se vůbec nikdy nevztekají. Aspoň jsem to neviděl. Trochu mě tím štve, a tak po místním zvyku na znamení nesouhlasu neodpovídám. On na mne ale vytrvale mluví dál. Stejný zvuk jako šustění papíru. Spolu s kapkami deště to zní docela libozvučně. Po chvíli se zvedne a odejde. No a co? Jsem, ani nevím proč, po dlouhé době naštvaný na celý svět. Asi se mi po tolika úplňcích už stýská. Co tady vůbec dělám? O co se to snažím? Být proboha jedním z nich? Směšné. Hltám jejich klidný rodinný způsob života, tu jejich zvláštní pohodu a soudržnost, a sám jsem daleko od svých blízkých, neschopný jim pomoci, kdyby to potřebovali. Vůbec mě tu takové myšlenky napadají čím dál častěji. Ponuré obrazy zaháním prací a nahráváním Amana Teteniho. Nutím ho zpívat mi jednu píseň pomalu, abych znal její obsah. Mlčí. Aha. Nabízím ube. Kouříme. Vysvětluji důvody a on se po chvíli usměje, jako že pochopil. Zpívá pomalu a s pomocí Tomáše a Michaela složitě rozkrýváme obsah. Postupujeme tak pomalu, že ho nutíme zpívat tu píseň znova a znova. Trvá to přes dvě hodiny. Nechápe to a cítím, jak je hodně neklidný. Zpívá ale přesto pořád dál:
Otó úraj chú / Tohle je moje píseň,
Tamá cholóu / není pěkná,
Úrajchú pasýgábá / prší, nemůžeme hledat léky,
Laggé machátaj mánúa / je špatné počasí,
Ma úrat / prší,
Támájérú-u / to není dobře,
Tájénúm / nemůžeme jít,
Mašuá Tú úta / zmokla by nám těla,
Segánítá / sedíme a kouříme,
Uto bou / v chýši
Irá pejlé / chvíli
Ta égge / počkáme,
Imá legéu / až bude hezky,
Amaléguat / až přestane pršet,
Ma pej ta ej / tak teprve vyrazíme
Pasigaba / hledat
Laggée / léky
Si má o rí něn / pro nemocného člověka,
Lettú ta lé / až dorazíme,
Ja péj / teprve
Tá pásí kélí / vyrobíme lék,
Tu buta ciněnět ta / nasadíme si péřové ozdoby,
Ja péj / teprve
Takau Luatá / nasadíme čelenky,
Maná níta / my všichni šamani
Pabétej / budeme léčit,
Ke paná lé / potom
Tapasí bibíyem / vyženeme toulajícího se zlého ducha,
Panóga / přivoláme,
Tákau / my,
Si ma gé ré da / skutečnou duši
Si ma ó ríněn. / nemocného.
Nakonec se to obrovské dílo podaří a já, unavený, ale šťastný, ho obdarovávám dárky. Pak mě napadne se ho zeptat, při jaké příležitosti se tato píseň používá. Nechápavě kroutí hlavou: „Při žádné. Vymyslel jsem si ji.“ Cože? To si dělá legraci, ne? Teď jsem neklidný já. To jsme to tak dlouho psali k ničemu? Vždyť kvůli tomu možná navíc nestihneme dojít k další umě do tmy. Jsem tak vzteklý, že hned přikazuji balit. Šaman se po mně nechápavě dívá. Ten pohled, tak trochu zasněný, trochu udivený, si budu dlouho pamatovat. Navíc, když vystupuji naštvaný z kánoe na druhém břehu, zahučím až po pás do pobřežního mazlavého bahna. Aman Teteni mi klidně podává ruku, přitom mi jen tak mimochodem polohlasem řekne, že tu píseň složil pro mě, protože jsem ji tak moc chtěl. Nechápavě se na něj podívám, přestanu se snažit vytáhnout koleno z hnědočerné mazlavé záplavy a ptám se: „Ale proč jsi nezpíval písně ukkui – všemocným duchům předků na usmířenou?“ „Ty se nezpívají zbytečně, jen tak. Takovou píseň, jakou jsem ti dal, zpívá šaman pro někoho, když si myslí, že slova normální řeči jsou prázdná. Je to dáreček pro tebe,“ a rychle trhne mojí rukou, až mně pomůže vyhoupnout se nad převislý břeh. Než se stačím otočit, skočí zpět do kánoe, odrazí se dlouhou tyčí a jen na mne kývne. „Masura bagata,“ křičím slova díků. Někdo mne poprvé obdaroval písní. Že jsem slepý a hluchý blázen, co vnímá jen povrch věcí, mi dochází, až když stojíme ve tmě po hodinách chůze před další umou a voláme do černé noci prosbu o nocleh. Dlouho Michael diskutuje se ženským hlasem, než ho přemluví. Nakonec nás ten hlas promočené pustí po vlhké kládě dovnitř a omlouvá se nám. Muži jsou na lovu, a tak se nás bála pustit. I když je tu nepohostinnost makejkej – tabu, jsou všichni obezřetní. Někteří starci si ještě pamatují doby, kdy na zápraží, na oběť duchům, visely nejen opičí, prasečí a jelení lebky, ale i lidské. V této umě ještě dokonce mají ve střešních doškách zastrčený starý očouzený štít, který se používal jen na lov lebek. Usínám s pohledem na něj a v hlavě se mi míhají slova mé písně. Jak to, že tak milí lidé, jako Aman Teteni, lovili lebky? Jak to jde dohromady s jejich vyznáváním harmonie k přírodě, blízkým a úctou ke všemu živému? Jak to, že jsem měl o pár dní později spatřit kruté trápení zvířat, když při obětování prasete se mu omluví, než mu podříznou hrdlo? Ale tak, jako žena musí donosit svůj plod a ságo uzrát za určitou dobu, jak říkají Mentawajci, nemohl jsem odpovědi získat dřív. Prostě takový je řád času a víry arat sabalungan – listového náboženství.

Vyvolávání ďábla.

OBŘAD
Při mé druhé výpravě jsme se pomalu blížili řekou k vesnici Anai a Tomáš, který se mnou jel jako tlumočník z indonéštiny, jen nevěřícně zíral na bujný porost, který rámoval kalnou řeku. „Jedeš po řece zapomnění, chlapče.“ Tázavě zdvihl obočí. Usmál jsem se: „Věříš na duchy?“ Zasmál se: „Už od dětství a nejradši mám Barbuchu.“ Spokojeně jsem mlaskl: „Zapomeň na věci od nás i na Barbuchu, čekaj tě jiný zážitky. Sem zvědavej, co tomu řekneš. A prosím tě, hnedka nefoť. Dej jim čas a chovej se uctivě. Stejně jako se dokážou radovat, tak dovedou nenávidět nebo aspoň pohrdat.“ „Ano, tati,“ dělal si Tomáš legraci z mých řečí. Nekomentoval jsem to, protože jsem věděl, že bude ohromen stejně, jako já poprvé, že takový svět ještě existuje. Procházeli jsme později touto misionářskou vesnicí a z chýší, mezi kterými bylo jen pár tradičních um, na nás hleděly desítky prázdných očí, bez úsměvu, obav, jakéhokoliv výrazu, jako by snad ani nebyly v tomto světě. Jaký kontrast proti umám v džungli, kde každá návštěva vyvolá pozdvižení, kde lidé tak často zpívají, smějí se, nebo jsou plni obav, zda přežijí. Ano, to je ten lakmusový papírek života. Láska a nenávist. Obavy a štěstí. Hlad, abyste věděli, jak slastný je pocit při plném žaludku. Jak může plná láhev vědět, že je plná, když z ní osud nic nevylévá? Nicméně musím uznat, že spousta žen z této vesnice měla podprsenky, takže to neuráželo mé evropské oči. Houfy dětí pobíhaly v bahně ne nahé, ale oblečené v roztrhaných a špinavých šortkách, neboť misionáři jim k darovanému oblečení zapomměli přidat mýdlo. Z té apatie mi bylo teskno, a tak jsem si sliboval, že v této vesnici nezůstanu ani o minutu déle, než kolik jsem potřeboval na průchod k příbytku mého přítele šamana Amana Laviho v džungli. Byl jsem v tričku, bez čelenky na hlavě, s vlasy rozpuštěnými až na záda. I proto na mě jeden muslimský obchodník zakřičel, jestli si u něho nechci něco koupit. Překvapil jsem ho, že tudy jen procházím k Amanovi. Rychle seskočil ze schůdků a sdělil mi překvapivou informaci, že můj kouzelník je tady. Když mě odváděl k příbytku, v němž měl léčit jedno nemocné dítě, bezděčně jsem v duchu kvitoval, že i když tu stojí kostel a jsou tu léky, využívají lidé z misií své divoké bratrance z džungle k uzdravení. Už mě nemusel vést, protože jsem podle zvuků zvonku a táhlého nosového zpěvu rozeznal onu chatrč. Samozřejmě, že to byl on. Jen se mi zdál o něco menší a vrásčitější, ale vyparáděný čelenkou, náramky a tetováním, jak velí mentawajské náboženství. Tancoval spolu s dalšími čtyřmi šamany do kruhu na verandě, plně zaujat obřadem, který odháněl zlé duchy a přivolával zpět duši nemocného. Až po chvíli mě uviděl. Všimnul jsem si, jak nevěřícně trhnul hlavou zpátky, aby se přesvědčil, že nejsem jen přelud, zlý lesní duch. Ale jak se pro sebe usmál směrem do podlahy, neboť nemohl znehodnotit celý obřad, věděl jsem, že mě poznal. Jakmile obřad skončil, položil šamanské věci na dřevěnou podlahu a spěchal za mnou. Vyběhl jsem mu naproti, ale on byl rychlejší. Uchopil mě do náručí a na celou vesnici z plna hrdla několikrát vykřikl: „Si Lap Lap se vrátil!“ Po několika krocích mě on, o dvacet centimetrů menší než já, pustil zpět do bahna. Byla to asi směšná scénka, nicméně to byla chvíle, kterých v životě moc nepotkáte. Jen si vzpomínám, jak jsme si neustále tiskli ruce a do zblbnutí jimi třásli a donekonečna říkali uvítací pozdrav: „Aloita, aloita…“ Měli jsme si co vyprávět. Jemu umřela maminka a jeho prvorozený syn právě podstupoval kouzelnické zkoušky. Já jsem přijel hubenější a s dlouhými vlasy, které jsem si nechal narůst proto, že v nich podle mentawajských pověstí přebývají vzpomínky. Co ale bylo zlé, byl stav toho dítěte. Chroptělo tam na zemi a mně to až moc připomínalo smrt holčičky v bažinatém Taradei před dvěma roky. Obřad byl těžký, ani po jeho skončení se nic nezlepšilo. Obyvatel chýše Aman Dum obětoval další prase ze svého nevelkého stáda pro kouzelníky, aby se snažili přilákat duši jeho dítěte zpět. Bylo to marné, protože každá duše, jakmile jednou opustí tělo a může tedy rychleji létat povětřím, je tak udivena spoustou zajímavostí tohoto světa, že se nerada vrací zpátky. Na řadu dokonce přišlo i věštění z vnitřností slepice, které předpověděly nejistou, až skoro špatnou budoucnost. Zatímco šamani zpěněně vydýchávali svůj další tanec ukkui – duchům na usmířenou, můj přítel se mračil. Snad zrovna letěla jeho duše říší mrtvých, snad plula po obloze a jeho pozemská tvář se jen stáhla do podivného bezduchého šklebu.

Věštění budoucnosti z vnitřností slepice.

Nicméně musím říct, že poté co se navrátil zpět na zem, dostal spásný nápad. Vyrobí se figurka z dužiny ságové palmy, protože jak šamanovi Amanu Lavimu řekly duše jeho předků, do těla dítěte zabloudili sanitu – zlí duchové a k jejich odlákání je potřeba právě takové loutky. Vyrobili ji a tancovali s ní uvnitř chýše před chroptícím dítětem a najednou s ní pomalými kroky vycouvali ven na zápraží, tam, kde jsou umístěny mentawajské tamtamy s krásným jménem tud-dukat podle zvuku, který vyluzují, když jimi jejich majitelé informují i několik kilometrů vzdálené okolí, že ulovili prase, jelena, gibona nebo jiný vzácný druh endemitní opice, či že je někdo napadl nebo někdo umřel. Ostatní šamani, kteří nenesli vyřezávanou figurku, mezitím vymetávali větvičkami z chýše všechno zlé. Jednotlivá zrnka prachu se tak vznášela v podvečerním slunci verandou jako hvězdy jednoho malého vesmíru, který si vznikl a žil jen sám pro sebe. Symbolicky s oblaky prachu opustili lalep – chýši i šamani. Chtěl jsem jít s nimi, ale můj přítel mě zarazil: „Nemůžeš s námi, protože kdokoliv tu figurku uvidí v pralese –