Stolové hory ve Venezuele skrývají úchvatné podzemní labyrinty. Bránu do tohoto speleologického ráje otevřela teprve před sedmi lety česká expedice objevením jeskyně Krystalové oči.
Tím však práce českých jeskyňářů spíše začala. Od té doby se na nebezpečnou expedici do Guyanské vysočiny vypravili již několikrát. Auyán Tepui je spolu s masivem Chimantá nejrozlehlejší náhorní plošinou Guayanské vysočiny. Z její tisíc metrů vysoké stěny se řítí impozantní vodopád, který je nejvyšší na světě. Vodopád nese jméno po svém objeviteli Jamesu Angelovi – Salto Angel. Díky této atrakci je Auyán Tepui nejnavštěvovanější stolovou horou Venezuely. Turisté však přijíždějí pouze pod vodopád v indiánských lodích místně nazývaných kuriary nebo se pohledy kochají z okýnek letadel a vrtulníků. Unikátní biotop náhorních plošin Auyán Tepui tak zůstal téměř nedotčen a dodnes přináší zajímavé vědecké objevy v podobě nových druhů rostlin i živočichů. Hlavním úkolem první etapy naší výpravy bylo na Auyán Tepui nalézt nové jeskyně. Marně jsme však z našeho čtyřmístného katamaránu pročesávali dalekohledem všechny stěny v okolí nádherné rudé řeky Arcoiris. Po jeskyních ani památky. Ponorné řeky i přes svůj velký průtok mizely v neprůlezných puklinách. Ze stejně malých puklin jen o pár set metrů dál opět vyvěraly na povrch.
OSUDNÝ PÁD
Jsme u konce cesty. Río Arcoiris nabírá spád. Plout se dál několik kilometrů nedá. Řeka skáče sérií skalních prahů k hraně stolové hory. Rozložili jsme katamarán, a teď si ho sbalený v nechutně těžkých batozích podáváme přes skalní schody. Poslední třímetrový vodopád obcházíme hustou džunglí. Prosekávám mačetou stezku jen natolik, aby se dalo projít obloukem pod vodopád. Pod nohy není vidět, přesto se spouštím po vegetaci krkolomně zpět do koryta řeky pod vodopádem. Vše klouže, batohy postupně spouštíme. Roman chce natáčet a vyndává kameru v nebezpečné pozici. V další vteřině se řítí i s napůl sundaným batohem z příkrého srázu! Zachytil se, ale…Vykloubené rameno skočilo zpět. Tady pár stupňů nad rovníkem se stmívá náhle. Hledáme proto bezpečné místo pro naše dva stany. Již nějakou chvíli prší a hladiny řek na stolových horách stoupají velmi rychle. Kamenné lavice čtyři metry vysoko nad protějším břehem snad budou na případný povodňový příval stačit. Dva gumové válce katamaránu a pádla necháváme u prvního vyššího vodopádu, který již bez lana nelze překonat. Romanovi do rána rameno oteče a nebude s rukou moct ani pohnout, mohli bychom se dostat do setsakramentských problémů, uvažujeme o našich výhledech. Ze stěny dvousetmetrového vodopádu našeho kameramana nesundáme ani za pomoci vrtulníku! I kdybychom ho nějak spustili dolů, prudce klesajícího koryto řeky Churún pod vodopádem s řadou menších stupňů by se stalo velkým problémem. Od náznaků civilizace v podobě indiánských loděk přivážejících turisty pod Salto Angel by nás pak ještě dělilo deset kilometrů. Zítra se tedy vydáme na padesátikilometrový pohodlnější pochod přes Auyán Tepui zpět. Večerní deštík se změnil v několikahodinovou průtrž. Zlověstný hukot řeky signalizuje, že jsme odříznutí. Paprsek čelovky je ale příliš slabý, aby pronikl proudy lijáku a posvítil do rozvodněné řeky. Ráno čekáme, až voda opadne. Máme obavy, že příval spláchl katamarán. Okolo poledne řeka konečně klesla natolik, že ji lze přebrodit. O naše plavidlo jsme naštěstí nepřišli. Můžeme tedy zrealizovat náhradní program. Pojedeme proti proudu Río Arcoiris a budeme pokračovat v našem výzkumu.
PÁTRÁNÍ POKRAČUJE
Plavba po neprobádaném Río Arcoiris byla úžasným zážitkem. Jen občas se nám daří přirazit ke břehu. Řeka líně protéká neproniknutelným horským pralesem. Nebezpečně vyhlížející, avšak neškodný had korálovec vodopádový sklouzl do vody. Ostré skřeky papoušků umocňují mystickou atmosféru. V trubicích bromélií objevujeme několik druhů žabek rodu Hyla sp. V místech rychlejšího proudu se říčka mělce rozlívá po křemencových lavicích. Brodíme se a loď i s bagáží táhneme na laně za sebou. Po několika kilometrech les ustupuje a objevují se skalní stěny. Lačně hledáme jeskyně. Nic. V této části Auyán Tepui jeskyně nejsou. Zásoby se nám tenčí, nezbývá, než se vydat na zpáteční cestu. Utěšuji se, že je to vlastně logické. Loni jsem vyslovil hypotézu, že jeskyně v křemenných pískovcích a jejich metamorfózách vznikají jen v místech, kde byly pískovcové vrstvy ovlivněny hydrotermální nebo vulkanickou činností. V této části Auyán Tepui skutečně nejsou známé žádné indicie signalizující prastarou sopečnou aktivitu. Do kempu u zlatonosné říčky Acha jme se vrátili po devíti dnech. Žádné zásoby jsme si tu ale nenechali. Nepohrdli jsme proto pozváním Pemonů, místních indiánů, na čerstvě uloveného malého jelínka. Druhý den jsme odletěli pod Roraima Tepui, abychom se přehoupli do druhé poloviny výpravy a zahájili skutečnou jeskyňářskou expedici.
UNIKÁTNÍ OBJEV
Na Roraimu přepravujeme materiál vrtulníkem. Naším úkolem je zaměřit nezdokumentované části jeskynního systému Krystalové oči (Ojos de Cristal) a odebrat vzorky. Jeskyni jsme objevili již v roce 2002, i tehdy panovalo deštivé počasí. Ten okamžik dodnes připomíná zápis v deníku. 4. 2. 2002: …Depresivní náladu umocňuje vědomí, že jsme na celé hoře sami. Těsně před setměním se nám daří nalézt skalní převis nedaleko výstupové římsy a postavit základní tábor. Ráno prší. Opouštíme naše stany postavené v hotelu Principal, jak převislou skálu nazývají Pemoni a vydáváme se hledat turistické atrakce: Údolí krystalů, krasový ponor El Foso, Sima del Guácharo nebo hraniční patník s Brazílií – Punto Triple. Bojácně se držíme růžové stezky vydupané v černém pískovci našimi předchůdci. V jedné z mnoha hlubokých puklin hučí voda. Probouzí se v nás vášeň pro výzkum jeskyní. Podzemní říčka se ozývá sice vyzývavě, ale nedaří se nám bezpečně slézt na dno propasti. Jako bychom dali počasí najevo, že se deště a mlhy nebojíme, mraky se náhle trhají. Před námi se objevuje velký skalní amfiteátr. Potok přitékající proti nám ale nečekaně netvoří jezero a mizí kdesi mezi změtí balvanu o pár metrů níž pod námi. Celá situace připomíná ponorné slepé údolí, krasový útvar, jak jej známe z učebnic geologie i vápencových oblastí. Již v další minutě stojíme společně se Zoltánem Ághem v černém otvoru, ve kterém mizí potok. Naše oči po chvíli přivykají tmě. Jeskyně pokračuje! Bez světla to ale dál nepůjde.Zolo šátrá v batohu, cosi vytahuje, ve tváři se mu mihne lišácký výraz. Vítězně třímá dvě bateriové čelovky! Jdeme dál! Čtyři metry široká chodba je zpočátku porostlá lišejníky. Ve vzdálenosti patnácti metrů za vchodem se zelená barva mění na odstíny růžové a oranžové. Vstupujeme do jiného světa!Všímáme si odboček a postupujeme obezřetně hlavní chodbou podél aktivního toku po skalním dně. Potok skáče několikametrovým vodopádem do prostorné síně pod námi. Na dně tvoří rudě zbarvené jezero, které nazýváme Krvavé. Na zpáteční cestě nalézáme v pískovcové podlaze atraktivní přírodní útvar, dva erodované hrnce plné ohlazených oblázků čistého křišťálu. Podle této hříčky přírody nazýváme naši novou jeskyni Krystalové oči!
NEJSTARŠÍ ŽIVOT?
Objevit jeskyni znamená vytvořit mapu a fotodokumentaci. V roce 2003 jsem proto zorganizoval na Roraimu speleologickou expedici. Společně s jeskyňáři ze Slovenska jsme zdokumentovali víc než šest kilometrů jeskyní. Zahájili jsme tak boom speleologického průzkumu stolových hor! Dnes známé části jeskyně Krystalové oči přesahují délku osm kilometrů a není to číslo konečné, protože nalézáme stále nové chodby. Expedice se v letošním roce věnovala průzkumu Galería Pemones – Chodba Pemonů, kterou v roce 2005 nalezli naši venezuelští nástupci. Tato část jeskyně je bohatá na druhotné výplně. Tyto jakési krápníky jsme nazvali jako biospeleotémy. Místy vytváří kolonie bílých bochníkovitých stromatolitů, jinde černě zbarvené kulovité pizolity nebo shora rostoucí stalaktity. Mineralogicky se jedná o opál, ale na vzniku těchto často pitoreskních útvarů se podílejí jednobuněčné mikroorganismy. Zatím můžeme jen spekulovat, jedná-li se o zbytky nejstaršího života na naší planetě. Tuto část našeho dobrodružství předáváme spolu s odebranými vzorky vědcům specialistům.
