NAPSAL Jiří Margolius
V Praze na Vinohradech sídlí první oční banka v zemích bývalého východního bloku. Měsíčně připraví k transplantaci okolo 45 očních rohovek a asi sedmdesát nových získají z mrtvých těl. „Jak dlouho potrvá operace?” „Uvidíte sám.” Doktor Petr Novák nemá čas na dlouhé řeči. Na jazyku mě svrbí přehou šel otázek, ale místo nich se mi omluvně, abych si udělal oko, podaří jen vyhrknout: „nechci vás zdržovat…” Ani na setinu vteřiny neodvrátí zrak od mikroskopu.
Přes ústenku ke mně doléhá tlumená, poněkud rozplizlá odpověď, i v bezbřehém tichu operačního sálu mám co dělat, abych jí rozšifroval. „Ani bych se nenechal…” Pohled upírá do okrouhlého otvoru v nazelenalé roušce, zakrývající celý operační stůl. Tušíš pod ní obrysy lidského těla. Vidět je nevidoucí oko. Nezbývá, než dávat bedlivý pozor. Mít oči na stopkách. Na velké obrazovce v rohu operačního sálu vidím operované oko. Do obrazu se v olbřímím zvětšení prolnou nástroje, kterými operatér vrátí oku ztracenou sílu. Musí mít v prstech cit a zručnost jako Richter u klavíru. O něco později nám přednosta oftalmologické kliniky Fakultní nemocnice na královských Vinohradech prof. MUDr. Pavel Kuchynka, CSc., prozradil, že k dokonalosti se oční chirurg propracuje nejdřív za deset let praxe. „Všechno v pořádku? Nic nebolí?”, zajímá se chirurg, aniž by dopřál prstům sebekratšího odpočinku. „Dobré je to, pane doktore,” ozve se z hlubin pod rouškou ženský hlas. Pacienti jsou během výkonu při vědomí. „Operujeme šedý zákal,” přiměje se chirurg k větší sdílnosti. Bere do ruky nástroj vzdáleně připomínající moderní zubní vrtačku.
Vzápětí seznáme, že přirovnání není tak docela nepřípadné: hlavní roli při operaci hraje ultrazvuk. „Odstraním čočku a implantuji umělou.” Oční čočka, průhledný orgán, součást dioptrického systému oka, má přibližně průměr devět milimetrů a u embrya se v matčině těle začíná tvořit už ve druhém měsíci. Kataratka, čili šedý zákal, je způsoben zkalením čočky. Důvod k operaci je nabíledni: pacientovo vidění se zhoršuje. Ještě nedávno operatér odstraňoval čočku pinzetou, savičkou nebo kryosondou. Jenže rána způsobená otevřením přední komory byla leckdy dlouhá i přes dvanáct milimetrů a je samozřejmé, že pacientovi nebylo doskoku. Dnes zcela převládla ultrazvuková metoda, při níž je operační rána tak malá, že se většinou ani nešije a rekonvalescence je až neuvěřitelně krátká. „Ráno operují a večer se pacient může doma dívat na televizi!” Přes skléru, tvořící spolu s rohovkou vazivový obal oka se chirurg, sedící na vyvýšené stoličce po levé straně pacienta, dostává k čočce. „Teď uvolním hlavní části čočky, jádro, od okolní hmoty.” V příštích okamžicích ultrazvukový přístroj nejen drtí nemocnou čočku jako kovářský lis, ale zároveň ji i odsává.
Chirurg se odmlčí. Nastala nejsložitější část operace. V oku nesmí zůstat sebemenší zbytek porušené čočky. „Zvýšit odsávání!” Na obrazovce (chirurgovi se nemohu naklánět přes rameno, abych líp viděl – to by mě hnal!) vidím laickým okem, že větší část čočky už zmizela. „Teď už jen zbývá odstranit kůru čočky.” Vlákna kůry připomínají chomáčky vlasů, které bez milosti likviduje ultrazvukový „smeták” jako při velkém úklidu. Operatér si od instrumentářky žádá tenké nůžky. „Už zbylo jen pouzdro. Do něj umístím umělou čočku.” Nitrooční umělá čočka má dvě zahnuté elastické smyčky, které ji bezpečně upevní za duhovku. Nevěřím svým očím: ještě chviličku a jsme hotovi. Věda bezbolestně položila další šedý zákal na lopatky. Umělá čočka drží v oku, jako by v něm bydlela odedávna. „Pro jistotu uzavřeme pětimilimetrovou ránu jedním stahem.” Nit má v průměru deset mikronů, je tenká jako lidský vlast, málem ji ani zdravým okem nespatříš. Obrazovka potemněla. Podívám se letmo na hodiny. Operace trvala přesně třicet minut. pacientka je už v letech. Proto půjde domů „až” zítra ráno. Ti mladší po operaci vstanou a odejdou po svých. Už jsou schopni se dívat na cestu. „Tak hotovo. Jak se cítíte?” „Dobře.” „Uvidíme se později,” řekne lékař, aniž by si možná v té chvíli uvědomil, jaký význam pacientka jeho slovům přikládá.
Profesora Kuchynku jsem ten den po poledni už na operačním sále nezastihl. Omlouvá se, skončil výjimečně dřív, dnes měl na programu jen sedm operací, běžně jich je třikrát v týdnu deset. „Přijďte jindy, ukážu vám keratoplastiku.” Keratoplastika je výměna oční rohovky, na kterou dlouhodobě čekalo nesčíselně pacientů až do chvíle, než se našel vhodný dárce. Jinými slovy: nejdřív musel někdo zemřít, aby druhý člověk mohl vidět. „Aby pacient nemusel čekat, máme tady od roku 1991 oční banku, první v zemích bývalého východního bloku. Rohovka k transplantaci je odebírána z těla zemřelého, ovšem před použitím musí být dárce vyšetřen na vše, co by mohlo příjemce ohrozit: na AIDS, žloutenku, syfilis, atd.” Proboha, rohovka může přenášet AIDS? „Teoreticky ano, i když to není doloženo. Ale přítomnost viru HIV už byla prokázána v slzách a možnost jeho přenosu nelze vyloučit.” Rohovka tvoří přední část vnější oční vrstvy. Je hlavní součástí dioptrického systému oka a zastává ochrannou a optickou funkci. „Rohovku musíme odebrat většinou do dvanácti hodin po úmrtí.” Příjemci vykrojí chirurg v rohovce terč, vyjme jej a místo něj implantuje dárcův. Na rozdíl od transplantace ledvin či jater je v tomto případě menší nebezpečí imunobiologické reakce, kdy tělo cizí orgán nepřijme. „Rohovka je bezkrevná tkáň a imunobiologické nároky jsou menší.”
První transplantací zkalené rohovky, způsobující ztrátu zraku, vešel do dějin medicíny olomoucký chirurg Zimr už v roce 1905! Úspěšnost operace šedého zákalu se dnes vyšplhala až na devadesát osm procent, zbytek tvoří většinou poopera ční záněty, výjimečně i těžší komplikace, kterým se lékařská věda nikdy nevyhne. Běžně leží pacienti po operaci sedm dní. U nás jsme jediní, kdo v tak velkém rozsahu pracuje ambulantně, prakticky na počkání.
Vidíte dobře, pane profesore? „Doufám, že ano. Na čtení ale musím mít brýle.” Kolik dioptrií? „0,75″
Musí zručný mikrochirurg trénovat cit v prstech? „Musí ho dostat do ruky. Pak už zůstane. Dobrému operatérovi to trvá někdy deset až patnáct let. Teprve pak je na něho stoprocentní spolehnutí. Musí umět hrát oko jako virtuos.”
Nastanou někdy mezní situace, kdy osud pacientova zraku závisí třeba na zlomku vteřiny? „Musíte být perfektně připraven. Když přijde na operaci pacient s jedním okem, nemůžete se mýlit, pokud slovo omyl vůbec lze připustit. To oko je přece poslední, víc jich ten pacient nemá… Ano, mezní situace, nepředvídané komplikace – jistěže se mohou vyskytnout. Ale čas kvapí a vy musíte vědět, jaký postup zvolit, z několika cest zvolit pro daný případ tu nejsprávnější.”
S obdivem hovoří profesor Kuchynka, předseda České oftalmologické společnosti, o svých starověkých předchůdcích, kteří v Číně a Egyptě položili základy k oční chirurgii. „Víte, jak operovali čočku? Moc si hlavu nelámali – prsty tlačili na příslušné místo tak silně, až čočka spadla dozadu do oka. Mělo to jen malou vadu: jednak čočka působila v oku potíže a hlavně pacient po operaci okam žitě potřeboval nejméně deset dioptrií.” Protože optici nebyli po ruce, rekonvalescent s pravděpodobností, hraničící s jistotou, nutně narážel do pyramid a natloukl si hlavu. Z přízemí kliniky vede pár schodů dolů, nad dveřmi nápis, který ani bez brýlí nelze přehlédnout: MEZINÁRODNÍ OČNÍ BANKA. Člen federace očních bank se sídlem v americkém Baltimoru. První, čeho si uvnitř oči všimnou jsou dvoje velké hodiny na stěně. Jedny ukazují čas, který mám na hodinkách, z druhých se dozvím, že v Baltimoru je právě o šest hodin méně. Vedoucí laborantka Eva Kárníková mi pohlédne zpříma do očí, jako by profesionálně odhadovala kvalitu rohovek, které by případě mohly navýšit bankovní jmění.
„Měsíčně připravíme k transplantaci kolem pětačtyřiceti rohovek, nabereme jich ale asi sedmdesát, protože serologická vyšetření jich několik vyřadí.” Po ruce je v bance telefon a fax, jimiž se do banky řinou z nemocnic v celé republice objednávky rohovek. Ještě nedávno statistika zaznamenala 160 keratoplastik ročně v celém tehdejším Československu. „Dnes se transplantuje 480 rohovek jen v České republice!” Zásoby rohovek odpočívají v lednici při teplotě čtyř stupňů, uchovávány ve skleněné nádobce, naplněné narůžovělým médiem, které je udrží co nejdéle při životě. Dnes je připraveno pět rohovek na chvíli, až je zvonek faxu či telefonu vyšle na cestu, na jejímž konci čeká výsledek, na nějž bude radost pohledět. Držím jednu nádobku s rohovkou, která snad ještě včera patřila živému člověku. je vroubena sklerálním lemem, který usnadňuje manipulaci. Dívám se na nejčerstvější záznamy. Dnes volala nemocnice v Hradci Králové. Primářka Šulcová objednává rohovku. Operace bude pozítří. „Rohovka pojede dnes noční rychlíkem. V Hradci si ji někdo z nemocnice vyzvedne. Vzácná zásilka poputuje k příjemci jako spěšnina ve speciálním kontejnerku, obložena kostkami ledu, připravena vydržet nejméně osmačtyřicet hodin. Nádobky čekají na svou slavnou chvíli v prozaické dveřní výplní ledničky v místech, kde hospodyňky skladují vajíčka. Stranou od kvintetu v růžovém nálevu odpočívá nádobka s rohovkou pro havarijní účely: teoreticky se může stát, že zásoby budou vyčerpány a najednou zazvoní naléhavý telefon.
Nelze říct – nemáme, zeptejte se příští týden. Sáhne se pro rezervu, stejně jako bankéř v londýnské City, mající pro případ finančních otřesů připraveny záložní fondy. Janu s Yvetou, dvě půvabné techničky, můžeme zastihnout nejčastěji na dvou místech: v bance a na patologii. Autem vyjíždějí za mlčenlivými dárci a odebírají jim rohovky. „Není to příjemné, ale nutné,” říkají svorně. Jana byla včera na II. patologii na Karlově náměstí. Dnes už se nemusí přemáhat, ale: poprvé to bylo nepříjemné. Nikdy jsem si vlastně nezvykla. Při odběru nic jiného než rohovku nevnímám. Stále si opakují, že lidé chtějí vidět! Ve sterilním zavazadle mají techničky vše potřebné k odběru: buničinu, skalpely, rozvěrač na oko, speciální nůžky, peány, pinzety. Když je třeba, vyrážejí i v noci, často mimo Prahu. „Podívejte,” řekne Jana „vidíte ty dvě fotky?” Na první jsou Hradčany se šedým, takřka neprůhledným povlakem. „Takhle vidí oko, které potřebuje novou rohovku.” Vedle Hradčany rozkvetlé barvami. Nebe je jasně modré a slunce laská majestátní stavbu zlatými paprsky. „Tak vidí pacient po operaci. Už víte, proč to děláme?” Dám rohovku zpět do ledničky. Možná že právě ona pojede nočním expresem do Hradce. necháme se překvapit, uvidíme… Vycházím z banky uklidněn zjištěním, že v případě potřeby mi její sejfy účinně vypomohou. Rozhodně se nemusím obávat, že mi zůstanou oči pro pláč.
