OČIMA NEJSTARŠÍHO Z KOLOWRATŮ

PTAL SE ROSTISLAV SARVAŠPokaždé, když jsem zazvonil u vrat dřevěné vily na Barrandově, přišel mi otevřít starý pán. Musel jít velmi opatrně a já měl pokaždé strach, že upadne na zem. Odmítal nosit hůl. Odmítal pou žívat brýle. Odmítal připustit, že je star ý člověk. Vlastně na tom byla postavená jeho celá filozofie. Pan Kolowrat byl totiž přesvědčen, že i svou nemoc si člověk může sám:nesmí si ji připustit. Jednoho dne mi přišel otevřít jeho syn Tomáš. Prozradil mi, že tatínek jako obvykle po ránu šlapal na fitmašině, když se najednou ozvala rána. Pak už bylo ticho. Tomášovi to nedalo a po chvíli vešel do pokoje. Pan hrabě, rozvalený na zemi, mu pobaveně říká:”Já nemůžu vstát.” Strašně se přitom smál. Jeho optimismus se mi zdál neporazitelný. Nemohl jsem jinak a neodpustil jsem si trochu jízlivou otázku.Jak jste se vyspal? Dobře. Já vždycky spím dobře. Zdálo se vám něco? Ne. Dřív jsem měl sny, ale dnes už nemá žádné. A pokud nějaké mám, tak o nich nevím.Měl jste emigrantské sny? Když jsem přišel do Ameriky, zdálo se mi o různých katastrofách. Děti říkají, že jsem v noci často křičel a dělal dlouho do noci rámus. Emigrantské sny jsem měl stále. Vracel jsem se v nich do Prahy a na Příkopech mě pokaždé zatkli dva estébáci. Začali mě vyslýchat, obviňovat a já si nadával, proč jsem vůbec tady. Pak jsem se probudil. Trvalo to asi dva nebo tři roky. Vyšel jsem z toho ještě dobře, protože někteří emigranti kvůli svým snům spáchali sebevraždu. Podobné sny jsem měl po první světové válce, kdy jsem byl zasypán.Když jste se do Čech rozhodl natrvalo vrátit, nebál jste se toho přechodu? Praha je jedno z nejjedovatějších měst na světě. Všichni mě varovali, že mě takový přechod zničí. V první chvíli jsem tomu i uvěřil, protože jsem hned onemocněl. Při večeři s přáteli se mi udělalo tak špatně, že se Tomáš domníval, že nade šel můj poslední okamžik. Lehl jsem si a spal jsem do rána jako dudek. Když jsem vstal, nic mi nebylo. Od té doby až na občasnou rýmu jsem docela zdráv.V kolik hodin chodíte spát? V devět hodin. Občas se dívám na televizi, hlavně na zprávy, ale většinou si jdu v tuhle hodinu lehnout.Co dnes prožíváte, když se můžete v přímém přenosu dívat na války? Abych vám řekl pravdu, tak mě tohle už tak nezajímá. Já jsem prožil obě světové války a problémy Balkánu a Izraele znám už z té doby. Lidé se zabíjejí pořád, to není nic nového. Televize má nejen řadu chyb, ale i díl viny na agresivitě. Lidé se totiž rádi na zabíjení dívají. Když o něm nevědí, nemají tendenci zabíjení imitovat.Myslíte si, že by se v televizi zabíjení nemělo ukazovat? U někoho to vzbuzuje naopak opačné pocity. To jsou takové redaktorské otázky. Jak už jsem řekl, já o tom zase tak moc nepřemýšlím.Takže ani války, ani hlad v Africe, ani problémy Ameriky? Amerika mě samozřejmě zajímá. Amerika je po pádu Ruska nejdůležitější zemí na světě. Zaplať pánbůh, její zahraniční politika je druhořadá. Současný prezident Bill Clinton jí příliš nerozumí a ministr zahraničních věcí Waren Christopher mi připadá jako můj kolega Krupka z Turecka v roce 1947. Christopher je dobrý ouřada, aloe vidí smysl své práce v zabránění tendencím účastnit se války na Balkáně. Naprosto s ním souhlasím. Amerika cítí vůči ostatním státům humanistickou povinnost, ale žádný americký voják nesmí přijít kvůli válce v jiné zemi o život. Za Reagana to bylo jiné. Ten i přes varování zasahoval do občanské války v Bejrútu a pak ztratil dvě stě padesát lidí.Jak vůbec vidíte budoucnost Ameriky? Na to se těžko odpovídá. Spoléhám na její dobré demokratické tradice. Víte, že mě při sledování jejich televizních programů často napadlo, že USA hrozí nebezpečí srovnatelné s pádem Říše římské. Je tu obdobně nepřirozeně povýšen kult sportu a kultura se často utápí v civilizační přesycenosti. Možná, že z vás mluví závist, uvědomte si, kdo vás tu čtyřicet let vychovával. Je těžké něco předpovídat. Amerika je stále mladá země, a proto bude dlouho trvat, než se utká se zásadní krizí. Je a dlouho bude velkou průmyslovou zemí. Ovšem je mnoho raubířů, kteří z ní chtějí kousek urvat. Nemám tím na mysli Japonce, kterým se to už podařilo, ale hlavně asijské státy jako je Malajsie, Singapur, Korea, Indonésie, jejichž obyvatelé jsou stejně šikovní a mazaní jako Japonci.Proč jste je charakterizoval jako raubíře? Podívejte, Kolowratové byli tenkrát svým způsobem také raubíři. I když zmiňované státy Malé Asie se dostaly na svou úroveň houževnatou prací a agresivní cílevědomostí, kdežto Kolowratové ve středověku získávali svůj majetek odlišnějším způsobem. Zanechali tu však především kulturní hodnoty, které Malajsie ani Korea v Americe patrně nezanechá. Já sám budu mít v rodině velmi šikovnou Korejku. Ve svých dvaatřiceti letech je už bankovní ředitelkou. Mého vnuka si tak vytrénovala, že je přesvědčen, že bude pracovat jenom s ní a že se už nepodívá na žádnou jinou ženskou. Měl velké obavy, že se strašně rozčílím, když budu mít v rodině Asiatku. Velmi jsem ho překvapil, když jsem ji přátelsky přijal. Vzpomněl jsem si totiž na hraběte Richarda Coudenhove – Kalergiho. Měl za manželku Japonu a v roce 1923 založil Panevropské hnutí. Budoucnost své rodiny tedy vidím ve spojenectví Čechů se státy Malé Asie. Nedávno jsem byl v Los Angeles a viděl.Takže si myslíte, že Amerika je plná homosexuálů, černochů a Mexičanů. Tak to jste si tam musel zoufat. Já vím, že je zdrcující dojem, ale ono to tak hrozné není. Praktické síly mají v Americe úžasný vliv a nejdůležitější je jejich dobrá vůle spolupracovat pro veřejnou spravedlnost.Ano, Amerika má ještě ohromné problémy s menšinami, ale v posledních třiceti letech udělala úžasný pokrok. Viděl jsem, že ty praktické síly nerespektují historii, respektují pouze byznys. Vše staré se bourá a staví se nové. Necítil jsem tak žádný duch, ale přesto mně imponovala její síla…Sílu americké kultury dělají peníze. Není to krátkozraká cesta? Na první pohled možná ano. To, co zbourají nemá, podle mého soudu, stejně žádnou hodnotu. V Americe se nebourají například renesanční paláce, protože tam prostě nejsou. Když zbourají obchodní dům a postaví místo něj modernější, nejedná se o žádnou ztrátu. Pěkná historická Amerika, jakou máme třeba v Bostonu, je částe čně chráněná. Co se týče historických budov,jako jsou soukromá sídla prezidentů Washingtona a Jefferesona, tak ty jsou zachované jako u nás do posledního detailu.Mnohem běžnější je příklad prezidentského bílého domu, který byl postaven ke konci osmnáctého století., Od té doby byl už několikrát zvětšen a modernizován a dodnes si udržel svůj charakter.Tento přístup platí pro nesčetné objekty po celé Americe, ať už to jsou výjimečné staré hotely, akademické budovy nebo prodejní domy. Udržování původních rysů s moderními výhodami se stává populární a podnikatelé i bez předpisu vydávají hodně peněz na takový vzhled, poněvadž je to dobré pro byznys. Můj dům byl postaven v roce 1830, a není chráněný. Já ho mohu zbourat, kdy se mi zlíbí. I to je pokrok.Každý americký zákon zahrnuje v sobě část protestantské morality. Ale i v pokroku by měl být podle mého názoru přítomen duch minulosti. Nezapomínejte, že duch minulosti může mít také svou špatnou stránku. Může působit jako sílu ubírající zavazadlo na zádech.Co by si člověk měl podle vás více pěstovat: ducha nebo fyzickou stránku? Samozřejmě oboje dohromady. Samotný duch nestačí. Hlavní je životospr áva a tělocvik. Ovšem člověk musí mí ducha, aby mohl cvičit správně. A Češi by měli více cvičit, měli by pak zdravější názory. Když jsem mluvil o duchu, měl jsem na mysli například hledání smyslu života, vnímání určitých duchovních sfér.. Tak daleko bych, být vámi, nešel. To byste se také mohl zbláznit.Proč myslíte, že začali lidé brát drogy? Já jsem starý pán, a vím, že přílišné uvažování o existenci, není zdravé. Masaryk by řekl: „Nesahejte příliš po zakázaných věcech.” Ale i v Americe je dneska několik set náboženských sekt. Každá věří něčemu jinému. Žijí velmi nezdravě a každá tvrdí, že jí jde o záchranu lidstva. Předně oni nerespektují individualismus, samostatné myšlení, chovají se jako katolická církev v roce 1400.Čím si to vysvětlujete, že vznikají právě v Americe? Je to reakce proti byznysu, a navíc přestali respektovat hlavní víry jako je katolicismus, evangelismus, židovskou víru, islám.Co se vám vybavuje pod islámem? V podstatě k němu nemám žádný vztah. Jeho existence je snad zajímavá v jiné sociální struktuře, ale pro nás je příliš vzdálená a romantická.Spolupráce s islámskými národy může fungovat pouze na bázi hospodářské, nikoliv politické. Oni nemají žádné vynálezce ani vlastní průmysl, mají hlavně ropu. Z hlediska kulturního na nás islám nepůsobil, ale my jsme působili na islám. Fundamentalismus je útok proti dnešním evropským myšlenkám. Skutečný liturgický mohamedanismus snížil úroveň obyvatelstva. Domnívám se však, že jeho dnešní ortodoxní podoba nepřežije. Například zakázat ženě, aby mohla projevit svou ženskost, je nepřirozené. Celá sociální struktura islámu je abnormální, hlavně co do hospodářského přístupu. Ortodoxní islám je návrat ke středověku.Jakou má, podle vás, roli v současném světě náboženství? Náboženství je snad nutné. Možná proto, aby se lidé nezbláznili. Obě dcery Marie a Eva jsou katoličky a jejich děti jsou i tak vychovány, kdežto vnukové po nejstarším synovi Jindřichovi jsou vedeny v duchu protestantismu. Ovšem v naší rodině vůbec nepociťujeme žádný rozdíl. Kdybych si měl nějaké náboženství zvolit (bohužel jsem nevěřící), rozhodl bych se pro českobratrství.Proč jste řekl „bohužel”? Je to trochu škoda. Věřící lidé to mají v něčem snazší. Mají pro své chování odůvodnění. Kdyby například v Polsku zrušili katolickou víru, Poláci by se úplně vykolejili. Ztratili by pod sebou pevnou půdu.Takže i vy usuzujete, že člověk musí něčemu věřit? Opět si vypomohu Masarykem. Když za první světové války přednášel v Chicagu, jeden z posluchačů vstala namítl:”Pane profesore, Bůh přece neexistuje.” On se na něho zamyšleně podíval a řekl: “Pane, vy tomu vůbec nerozumíte, sedněte si.” Nemínil a ani neměl čas s ním o takového věci diskutovat. Byl to asi nějaký přitroublý Čechoameričan a tomu by asi Masaryk těžko vysvětloval, že dvacet let studuje, aby si něco dokázal vysvětlit a teď by měl začít o tom pochybovat.Vy si však též myslíte, že Bůh neexistuje? Po všech mých zkušenostech stále dospívám k závěru, že Bůh tak, jak si ho představuje obyčejná babička, opravdu není.Jaké zkušenosti máte na mysli? Zaplaťpánbůh, jsem takový pragmtik, že o tom nemusím přemýšlet. Takové uvažování nemá konce. Snad je, nevím. Nějaká vyšší totožnost musí být, abychom si mohli vysvětlit určité jevy, které jinak vysvětlit neumíme. Například moje rodina mi tvrdí, že je někdo, kdo nade mnou udržuje ochrannou ruku. Jenže má víra v Boha je dům, který není postaven. Já jsem neměl ani čas ho postavit.Jak hodnotíte lidskou ctižádost? Ctižádost je nutná, když chcete něco vytvořit,jinak nemáte v sobě mravní motor, který váš žene dál. Kdybych nebyl ctižádostivý, tak se o svůj majetek, který mi byl vrácen, tolik nestarám. Ovšem většina lidí, kteří propadnou ctižádostivosti, nejsou ve skutečnosti vzdělaní ani moudří. Takoví lidé by měli vědět, že za každou ctižádostivost se musí platit. Většinou to nevědí, a tak posléze za ni platí.Pokud byste svůj život zrekapituloval, měnil byste něco na něm? Neměnil bych vůbec nic. Všechno mi vyšlo, protože jsem si všechno připravoval napřed. Paní jsem si vybral předem, děti jsem si udělal úmyslně a cestu do Ameriky jsem si naplánoval hned po válce. Když přišla nabídka na místo vyslance v Turecku, věděl jsem, že je to absolutní odpověď na můj problém zachovat si duševní a fyzickou svobodu. Po necelých třech letech jsem říkal, že mám před sebou důležitější práci, nežli být vyslancem. Chtěl jsem se starat o novou republiku, proto jsem ve válce i tolik riskoval, ale situace se stávala neřešitelnou.Co jsem jako vyslanec v Turecku mohl dělat? Maximálně podávat nějaké dobré zprávy domů a nepoddávat se Rusům. Clementis mě za to chválil, ale pak skončil na šibenici. Cesta do Ameriky byla jediným řešením. Říkal jste mi, že Clementis byl intelektuál. Jak vás tak poslouchám, politici by měli mít podle vás pragmatické myšlení a v žádném případě by neměli být intelektuály. To bych tak jednoznačně netvrdil. Dnešní doba však není pro ně vhodná. Úkoly, které před námi stojí, jsou tak jasné, že žádná intelektuální komplikovanost není žádoucí. Takoví intelektuál jako je Ivan Sviták, může jen škodit. Přitom jeho dědeček byl význačným pracovníkem automobilky Tatra. Nastoupil tam jako kreslič. Patřil k nové automobilové generaci jako byl Laurin a Klement. Spolupracoval s šéfkonstruktérem Ledvinkou, který byl nacista, ale také se setkal s panem Ferdinandem Porschem ve Vídni. Porsche si, jak jistě víte, později založil vlastní automobilku. Jeho otec za Hitlera postavil první prototyp Wolkswagenu.Předtím udělal s mým bratrem automobil, kterému se říkalo „Sašawagen” (Saschawagen). A ten byl právě kolébkou Wolkswagenu. Chtěl jsem tím říct, že až bude mít náš stát dostatečně silnou ekonomii, může si pak dovolit naslouchat takovým intelektuálům, jako ne například Sviták, a dotovat různé intelektuální aktivity. Věřím, že za deset let bude mít náš stát na to díky daním dostatek finančních prostředků. Často se tvrdí, a historie to bohužel rovněž dokazuje, že politika je za každého režimu špinavá hra. Já bych neřekl, že je špinavá, ale že je to nutné zlo. Politika je kontakt s dobrými a špatnými lidmi a podle toho vznikají dobré a špatné momenty.Myslíte si, že v politice vítězí lidé s dobrým nebo méně dobrým charakterem? V našem státě jsme měli velké procento politiků se špatným charakterem, ale kdybychom neměli i dobré politiky, nejsme tam, kde nyní jsme. Ale pokud vezmeme v úvahu tehdejší hospodářské a společenské nivó, jsme na tom dnes přece jen hůře než v roce 1924. Tehdy jsme byli osmou nejvyspělejší zemí na světě. Ruku v ruce se s tím povzneslo umění. My jsme dokonce ve světě měli větší podíl na hudbě, než by takovému malému státu příslušelo. Po Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi, Leoši Janáčkovi jsme produkovali řadu ne tak dobrých, ale úctyhodn ých komponistů. Kromě komponistů tahle doba měla předev ším Masaryka. Stejně jako v  Anglii Churchilla nebo v Americe Roosewelta. Myslím si, že nám bude dlouho trvat, než se dostaneme na úroveň duchovního života druhé poloviny dvacátých let. Pokuste se mi nastínit, jaké vlastnosti by mohl mít současný český politik. Podívejte se , to je mlácení prázdné slámy.Kde byste je tady vzal? Vždyť jste všichni čtyřicet let v hospodářském vyhnanství. Ale na druhou stranu, vezměte si ministra Vladimíra Dlouhého. Byl to komunista a dnes patří mezi naše nejlepší politiky. Byl komunistou, poněvadž tady nemohl být ničím jiným.Jestli jsem vás dobře pochopil, tak si na politicích nejvíce ceníte pragmatičnost? Ano. Navíc bych řekl, že pro politika je výhodné být nábožensky založený. Zejména Čeští bratři jsou velmi poctiví lidé. Když už jsme u toho, všimněte si, že protestant ské státy mají mnohem lepší finanční systém. Například kalvinismus v Ženevě. Tohle město se stalo centrem finančních transakcí. Anglie je napůl katolická, ale jenom díky protestantům je na tom tak dobře. I když jsou mezi nimi časté rozpory. Protestanti chtějí pouze to, co jim patří. Nejsou zatížení ortodoxností a nacionalismem jako třeba Balkánci, kteří chtějí všechno. Pak nemají často nic. V Čechách přežívají zbytky husismu, a proto myslíme více jako evangelíci než katolíci. To je naše výhoda. Katolicky myslícím státem jsou třeba Italové, a zvlášť handicapovaní jsou v tomto smyslu Poláci. Já mám například charakter protestanta. Navíc jsem měl mezi nimi spoustu přátel. Například spisovatel Jan Herben nebo profesor Emanuel Rádl. Starý pán Masaryk byl Český bratr a mně, jako mladému člověkovi, byl samoz řejmě milejší než nějaký tlustý katolický biskup. Kdyby Češi byli vyhráli Bílou horu, tak bychom asi byli uprostřed německého moře a každý si může domyslet, co by následovalo. Proto v ní nevidím takovou katastrofu. Z hlediska národního je to snad i lepší, z hlediska hospodářského to nedokáži posoudit. Bílou horu neprohřáli Češi nebo Němci, ale bohužel protestanti a vyhráli ji Habsburkové. Mnoho historiků však tvrdí, že teprve rokem 1621 zmizela z Českého království velká část české šlechty. Od té doby jsme ztratili možná i českou hrdost. Tenkráte česká šlechta skoro žádná nebyla. Byla pouze z hlediska stavovského, jinak všichni mluvili německy a většinou měli německé manželky. Česká obroda tehdy ještě neexistovala. Český jazyk nebyl nijak vyvinutý, používal se především na venkově, například Komenský mluvil převážně latinsky nebo německy. I František Palacký používal často němčinu. Nesmíte zapomenout, že rakouské mocnářství byla zvláštní konstrukce, která byla filozoficky namířena proti Německu a tato protiněmecká filozofie se zhroutila v roce 1866 u Hradce Králové, kdy Rakousko bylo poraženo. Tenkrát Češi za Rakousko skutečně bojovali, protože bojovali proti Němcům. Kdyby byl František Josef zůstal protiněmecký, mohla by mezinárodní karta vypadat jinak, protože šlechta byla protiněmecká a též proanglická. Z Prušáků si u nás lidé dělali legraci. Byli to komické figury, ale přesto skuteční bojovníci.Dovedl byste charakterizovat českou povahu? Já bych si dovolil vyslovit názor, že Čech se vyznačuje tím, že je rychle adaptabilní a poměrně závistivý. Bohužel. Čech je měkký a přizpůsobivý. Kdo ve vypjatých dobách nebyl přizpůsobivý, zaplatil často životem. Čech někdy závistivý je, ale závist je spíš selská vlastnost. Sedlák závidí sousedovi třeba políčko navíc. Dnes ovšem už sedláci prakticky neexistují, ale na vesnicích je závist patrně větší než ve velkých městech.Jak se chová český přistěhovalec v Americe? Čech, jakmile přijde do Ameriky, se snaží dostat do toho velkého kotle. Těm, co něco znamenali, se to podařilo celkem rychle, ale ti méně úspěšní byli zpočátku zaskočeni tím, že v Americe se každý stará sám o sebe. Češi nemají své kolonie jako Rusové nebo Poláci (s výjimkou Chicaga a okolí).Měl jste v Americe nějaké přátele? Nejsem moc společenský člověk, který si potřebuje pravidelně popovídat se sousedy. Se svými zákazníky jsem se stýkal výjimečně. S lidmi, se kterými se mi v mém byznysu na „fitmašiny” dobře spolupracovalo (reprezentanti továren, které stroje vyráběli, reprezentanti novin, kde jsem své zboží propagoval, doktoři a ošetřovatelky, které mé stroje na cvičení doporučovali), jsem těsnější kontakt udržoval. V mém okolí, kde jsem v Massachusetts bydlel, jsem se cítil vítaný, ale moje zájmy byly globální, zatímco tamější lidé se nejvíce soustředili na to, co se děje ve vesnici nebo v okresu. Z Čechů v Americe byl mým skutečným přítelem doktor Miroslav Kohák, který také žil v Massachusetts. Moc dobře jsme si rozuměli, skoro každý den jsme si půl hodiny telefonovali. Měli jsme k sobě daleko a já byl příliš zaneprázdněný. Můj další přítel Peroutka žil v New Yorku, takže jsme se též setkávali zřídka. Do té doby, než se stal ředitelem Svobodné Evropy, se mu nedařilo dobře. S přizpůsobivostí české povahy souvisí téma kolaborantství a nedávný problém lustrací. Já mohu mluvit o kolaborantství pouze za Hitlera. Vyskytovalo se v hojném počtu, ale nedalo se jednozna čně odsoudit. Hojnost mu poskytly i Benešovy dekrety. Například doktor Kabeš, který byl majitelem Aerovky. Tento celkem slušný člov ěk si musel ve válce vybrat, zda půjde do ilegality, nebo bude s Němci kolaborovat, aby zachránil fabriku. On se rozhodl pro fabriku. A takových bylo hodně. Totéž se dělo ve Francii, ale ta měla lepší státníky než my. Prezident Beneš byl oproti generálu de Gaullovi malý chalupář, který dokázal být mstivý vůči lidem, kteří ho neuznávali. Bene š nebyl velkým přítelem soukromého průmyslu. My milujeme českou zemi, její historickou tradici, ale pokud se týče našeho charakteru, tak ten prošel tolika tlaky z různých stran (německý trval několik staletí), že je zákonitě deformován. Český nacionalismus se začal probouzet počátkem devatenáctého století. Záleželo, zda ho propagovali lidé z Kocourkova nebo inteligence z velkých měst, jako byl Palacký, Rieger, Jungmann, ale i oni též příliš plavali v provinciálních bojích, při kterých se rozhodovalo o nepodstatn ých věcech. Rakousko jim však takovou roli předurčovalo.Domníváte se, že Česká republika se v dohledné době dostane na úroveň svých sousedů, jako je Německo nebo Rakousko? Myslím, že se nám to v dohledné době nepodaří. Budeme se muset spokojit s o něco nižší životní úrovní. Naše platy budou oproti nim stále nižší, ale našemu průměrnému člověku přesto zajistí dobrý standart. Nemusíme se za něj stydět. My jsme vždy byli trochu pod Německem. Na druhé straně dnešní Německo je jiné než Německo z roku 1914. Dnes má nejvyšší sociální daně a levně své výrobky, například mercedesy, vyrábí též v Americe. Česká republika je vlastně takový malý zázrak. Nemáme takřka žádnou nezaměstnanost, Praha mění výrazně svou tvář, mnoho lidí bohatne, a tohle všechno se uskutečnilo ve velmi krátké době. Intelektuálové na to však nazírají jinak. Přišel za mnou jistý profesor jménem jedné nadace a požádal mě, abych finančně podpořil jejich projekt. Zeptal jsem se ho, jak vidí budoucnost Českého státu. Odpověděl:”Katastrofálně.” Tak jsem mu řekl:”A vy si myslíte, že na to já vám dám nějaké peníze?”