Droga Nové Guineje je příliš silná, dostala mne! Umění zapomenout stále funguje! Miluji kontrasty, tady si jich užiji! „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný!“ je náš oblíbený fórek. Vstřebal jsem hořké chvíle a po roce se vracím. Opět s novinářem Pavlem Zvolánkem, navíc „doktorský“ Aleš a Jitka Popelková, moje ženská nejen do nepohody. Lákají nás kmeny Korowai a Kombai žijící vysoko v korunách stromů. Dostaneme se k nim, vylepšíme si dojmy? Cesty na Irian Jayu začínají v hlavním městě Indonésie. Od Merpati máme všemocný glejt ředitele a letenky, od ambasády, univerzit a muzeí doporučující dopisy. Dolary měníme na rupie a letecky se zastávkami na Sulawesi a Molukách si odskakujeme na ostrov Biak za potápěním. Irian je odsud kousek, možná proto míří letadlo nejprve na jih do přímořské Timiky a pak napříč ostrovem do hlavního města provincie Irian Jaya. Jayapura leží v zálivu severního pobřeží na úpatí Kyklopských hor. Město sevřené horami a mořem stojí za vidění, prošlo bohatou historií, kdy se měnili vládci a v souvislosti s nimi i název města. Po nástupu Holanďanů dostalo příznačný název Hollandia. Mezi lety 1963-64 získalo nové jméno Kota Baru, Nové Město. V rozmezí let 64-68 se stalo Sukarnopurou. Jak se jmenoval první indonéský prezident? Samozřejmě Sukarno. Současný název Jayapura znamená v překladu „vítězné město“. Budeme vítězní i my?
PRVNÍ DOTEKY
Na lidi mívám štěstí, vypadá, že to vyjde i tentokrát. Výpravčím naší výhybky do jiného světa je Jako, houževnatý sympaťák z oblasti, kam se právě pokoušíme dostat. Maličká kánoe nás odnáší do velkého neznáma. Nasazujeme batohy a noříme se do bláta. Co bude na jeho konci? Po prvních metrech se Aleš nedůvěřivě dívá, zda to myslíme vážně. Pohled skrývá naději, že je to celé fór, který vzápětí odpískáme a přejdeme na opravdovou cestu. Ty tady ale nejsou, v neznámém světě nemají normální cesty prostor. Pokud se objeví, zmizí mysterie, svět kouzel je příliš křehký. Cesta se stane mostem mezi civilizacemi, válec masového turismu je rychlý. První brouzdání džunglí je milosrdné, po pár hodinkách jsme v Lebilahi, odrazovém můstku mezi Korowaii. Unavené trenky jsou zde znamení kontaktu s cizím světem. Nezvyklé oblečení visí na domorodcích jak potrhané vlajky. Seznamujeme se s novou přípravou místního „chleba“, prokletého sága. Bude nás nekompromisně provázet celým pobytem u stromových lidí. Do ohniště se vloží velká narůžovělá ságová hrouda. Až oheň propeče vnější vrstvu, sní se jen opálená slupka. Koule se vrací do ohně, aby propekl další vrstvu, a hra na loupání obalu pokračuje. U degustace první koule naivně čekám, co je uvnitř, kdy se konečně objeví lahůdka, ke které se prokoušeme. Žádný zázrak se nevyloupl, až u malé hrudky nám dochází, že už opravdu nic nepřijde. To je všechno, to je ságo, pokrm bez chuti. Ani sladké, ani slané, žádné. Zdůvodňujeme si, že do sebe cpeme skvělé uhlovodany, ale ságo chutná stále stejně. Spálený molitan!
DUCHOVÉ PŘICHÁZEJÍ!
Ve věku odhalování složení DNA se vracíme do doby kamenné! Terén je nepopsatelný, svírající džungle plná záludností. Začínám rozumět tomu, nad čím hořekovali Němci. Bohem prokleté bahno, na němž se nechce uchytit žádná víra. Mizí pojem času, který zde má jiná měřítka, krájí se jen na dvě části. Od východu do západu slunce pro život, a ten druhý černý, plný duchů a kouzel. Naším cílem jsou Korowai, o kterých se ví tak málo. Jsou nedosažitelní, žijí v deštném pralese, jak je bohové stvořili. Nechtějí přijít do styku s civilizací ani s jinými kmeny. Může jich být snad na padesát různých klanů, ale číslo je hodně nastřelené. Jejich loviště ve slepé části ostrova plné bažin neskrývají objevené poklady. Část Korowaiů žije za neviditelnou hranicí, kterou vláda nazývá Pacification Line. Není zakreslená v žádné mapě, její blízkost se pozná jen podle sílícího ticha a narůstajícího odporu lidí proti vetřelcům. Sayakhové a další kmeny ještě nemají s cizinci zkušenost. Šlapeme za bosýma nohama domorodců, džungle nezná žádné rychlejší tempo pohybu než chůzi. Kolo tady ještě nebylo vynalezeno. K čemu by taky bylo? Svět duchů nám snad pootevře naše nová posila Jako. Zda mu věřit a jak je velký přítel, nejde odhadnout. Vypadá tak, je s námi, to je všechno. Je to málo, nebo hodně? Řídnoucí clona džungle znamená mýtinu, kterou vyklučili lidé. V dálce se objevuje první stromová chýše! Bouda je jak cizopasný epifyt nalepená vysoko na stromě v symbióze lidí a mraků. Opravdu žijí v nebesích! Jsme u duchů Korowai! Sráží nás pocit nejistoty, vzrušení vrcholí, ale přiznat to nahlas nechceme.
„Přijmou nás?“ padá na mě něčí věta.
Sám potřebuji ujištění, tak jen odpálím: „Jasně, na podnosech!“
„Jsme pro ně dost dobří?“ ptá se dvojsmyslně Jitka.
„Tvůj skalp je nejdelší, půjdeš na rožeň první!“ kontruje Pavel.
Smích je křečovitý, protihráči ale nesmí vidět, že se bojíme. Musíme to zvládnout, tak dlouho se sem trmácíme. Slibuji si, že budu jak bronzový indián, nehnu brvou. Chvilka jistoty byla příliš krátká, odhodlání uteklo. Mezitím přicházíme pod „výškovou stavbu“. Šok nemůže být větší, jako bych se hlavou praštil o doma všudypřítomnou jedovatě oranžovou ceduli Totální výprodej koberců! Překvapeně sledujeme holé zadky jak mizí v džungli. Nahé postavy utíkají, bojí se víc než my! Napětí odplouvá, ráchám se na vlně úlevy. Odkládáme batohy a zmateně se na sebe díváme. To jsme nečekali! Z džungle se nesměle líhne postava. Duchové přicházejí!
PODPRSENKA
Šíp je nekonečně dlouhý, míří na nás! Až na jeho konci stojí chlap. Za luk se spíš schovává, než aby z něj čišela hrůza. Svalnaté tělo je nahé, na přirození není nasazená tykev. Snad ani přirození nemá! Předkožka je zakrytá svinutým lupenem jako špuntem, penis jako by chyběl. Jen jeho majitel ví, kde je mu konec. Kolem pasu má lučištník namotané asamko, pás z ratanových obručí. Teď to chce bravurní diplomacii, žádný nátlak, jen využijeme známostí. Pištící ženy se zase něčeho lekly. Narazily na Gemu, vyplašil je náš odložený červený batoh! Bojí se mrtvého batohu? Schovávají se za muže s připravenými luky, kolem se pletou psi. Z uší a nosů domorodců trčí ozdoby. Kosti netopýřího křídla v nose vypadají jak tykadla brouka. Ženy mají nos protknutý ostny ságové palmy a klacíky, miniaturní sukénka je z vláken sága. Břicho krasavice zdobí pruhy jizviček krásy, tvořených rozpálenými dřívky. Společně se sítí na zádech a náhrdelníky z kostí a zubů je sukénka jediná garderoba. Pozornost domácích sbírá Jitka, která se dokáže smát v každé situaci. Nevím, jak to dělá, nechce to prozradit. K ní teď nejvíc směřují reakce domorodců. S pomocí Jaka hovořím s náčelníkem, ale ona je dál, už ji zvědavě osahávají. Ženám dovolí i pohled za tričko. To si dala, všetečné ruce se pustily do průzkumu důsledně. Hlavy nahých žen nakukují za hadřík, zvědavé prsty zkoumají divný vynález. Proč tam je? Z celé naší výpravy je nejvíce zaujala podprsenka. Takovou ženu zde asi ještě nikdy neviděli. Jitka prolomila bariéru vzájemných obav, je vyhráno. Osmělení muži si osahávají i nás. Tahají nás za vlasy a chloupky, zkouší obočí. Jsme jejich!
BEROUSKOVY DCERKY
U Korowaiů zvítězil život vysoko v korunách. Bez provazů i hřebíků dokáží zavěsit své chýše z ratanu a sága na kmeny stromů. Vzdalují se zemi, kde vše požírají houby, termiti a bakterie. Utíkají od nepřátel a malarických komárů vzhůru, nahoře je klid. Spojnicí se zemí je pouze tyč se zářezy. Naše zvědavost vrcholí. Co všechno nahoře čeká, dostaneme se tam vůbec? Nevděčná role šplhajícího průzkumníka padá na mě.
„Ať dobře dopadneš!“ nezní právě povzbudivě. Stoupám a s narůstající výškou roste nejistota. Vibrující tyč se prohýbá, cítím, jak chýše nade mnou sténá. Nebo jsem to já? Poslední krůčky jsou nejisté, chvějící se bouda brání vstupu. Bojím se, co praskne dřív. Moje kila jsou možná za hranicí obvyklé nosnosti. Vpadnu do chýše a pozdravím se s věčností! Z dřevěné tyče se vrhám k bezpečnější podlaze jako k záchrannému kruhu. Vysílené tělo se tulí k plátům kůry, zalévá mne obrovská úleva, jsem nahoře. Zvědaví ptáci kontrolují, kdo se odvážil vzhůru do jejich říše. Jitka prý sama neví, jak se dostala nahoru, nějak to nakonec dokázali všichni. Vítr s odvážnou stavbou vyzývavě kolébá, na cestu dolů chceme zapomenout. Když domácí vidí, jaké potíže nám dělá roubená tyč, jeden z mužů sestupuje a mizí v džungli. Vrací se s pruhy ratanu, kterým upevňuje konstrukci. Je stabilnější, ale pořád je kam padat. Proč vyztužují šplhadla až kvůli nám, proč si sami neudělají jednodušší přístup, opravdu to nepotřebují? Držíme se dál od sebe, aby podlaha pod váhou nepraskala. Dlouho se nikdo z nás dolů nepodívá, jsme v uzavřeném mikrosvětě domácnosti v mracích. „Kdyby mi měl prasknout měchýř, nikam nejdu. Dolů mě nikdo nedostane!“ oznamuje i sám sobě Aleš. No, uvidíme. Tady nafasovat průjem, opravdu nevím, co bych v noci dělal. Hloubáme, jaké jsou první krůčky prcka, který se narodí na stromě. Učí se chodit po kůře nebeské chýše, nebo po pevné zemi? Jak se dostane dolů, kdy poprvé sešplhá sám? U nás vyleze zvědavé dítě jen tak vysoko, jak si troufne, ale tady musí z nebes dolů! Jak slézají ti starší, kdy to přestávají zvládat? Co s nimi, stěhují se do nižších chýší? Debatu nám přerušuje žena, která jako výsměch našemu uvažování vynáší v síti prase. Nestačí, že za námi přinesli batohy, teď ještě ženská s pašíkem! Sítě jako pletené prokletí věčně visí na hlavách žen, mění se jen jejich obsah. Od batátů přes podsvinče až po malé dítě. Starší ženy šplhají po tyči jako Berouskovy dcerky, při šplhání mají na hlavě zavěšenou síť, v ruce vynáší nezbytného loveckého psa. Život je udělal o tolik odvážnější!KŮŽE DUCHŮ
Lampa je v místním jazyce „měsíc duchů“. Svůj název má každý z deseti různých druhů šípů. Jedenáct odlišných slov je pro ságo, jen jediný společný výraz zde má láska, soucit i smutek. Korowaiové nedávají city najevo, nikde nevidíme pár, který by si šeptal něžnosti. Něha se schovala, žijí bez výstřelků lásky a nenávisti našich vztahů v civilizaci. Když odchází muž z chýše déle než na den, měla by jít žena s ním, aby nepřitahovala pozornost jiných. Jde a nese většinu toho, co v džungli nasbírají. Kromě dítěte vláčí těžší věci na rameni a v síti na zádech, místní láska je vydřená. Větší děti zůstávají v péči ostatních v chýši. Korowaiové neznají vyjádření „překvapení“, neznámé je pro ně i důležité slovo „jak?“. Pro trenky a triko neměl jazyk výraz, říká jim „kůže duchů“. Stačí jediný dotyk cizího světa, a někteří Korowaiové mění kůži. Pak se dívají s pohrdáním na ostatní, kteří touto změnou ještě neprošli. Chýše, kde můžeme všechno zkoumat, má tři části. V prostřední společné klouže běžný život, přední část je mužská, zadní pro ženy. Místní holky snad nic jiného než smích neznají, jen se na nás culí. Pokud to není křeč strachu či zvědavosti z neznámých hostů, je co závidět. Jako omámení prožíváme dění jiného světa, do kterého jsme se vkradli. Po stěnách visí luky a šípy, jediným „nábytkem“ jsou ságové listy. U stropu se houpají kosti nalovených zvířat, lebky kaloňů, zobák zoborožce, želví krunýře, hlava papouška, čelisti divokého prasete. Ohniště je ze silné vrstvy říčního jílu, která stačí k izolaci plamenů. Mezi klacky podlahy může propadávat odpad. Bohužel občas spadnou i některé naše věci, asi jich máme zbytečně moc. Oheň má svá tabu. Podobně jako jsou naši trempové alergičtí na vajgl v ohništi, tady nesmí do plamenů putovat nehet, chýši by ovládl mocný čaroděj. Příjemné chvíle u ohně umocňuje bus, dýmka ze dvou kusů bambusu, které do sebe zapadají. Větší válec základny zdobí zajímavé vzory, prý je tak jemně vyrývá krysí zub. V bambusu jsou napěchovány tabákové listy, suchá tráva slouží jako hrubý filtr, úzká trubice tvoří troubel. Jako nekuřák mám z pár pávů motolici, k pobavení ostatních mě dusí kašel. Do reálu se chci vrátit jídlem, nejrychlejší šancí jsou batáty. Kuřačka s kostěným náhrdelníkem si zabijáckou dýmku jinak vychutnává! Zvedá ji oběma rukama ke rtům, hluboce vtáhne a mizí v bílém dýmu, čouhá jen spokojený výraz slastného vypouštění kouře. Drsné pokouření pro drsné nátury!
