Příběh žlutého veletoku je příběhem lidí. Tady se zrodila jedna z prvních civilizací, to voda Žluté řeky – přinášející někdy smrt, a většinou život – si vynutila přísnou organizaci práce. Někdo zavlažovací kanály kopal, jiný práce řídil. Císař byl pro čínského rolníka stejně nedotknutelný a vzdálený jako bůh. Císař, stejně jako řeka, býval vládcem nad životem i smrtí.
Za tři tisíce let změnila řeka trasu přibližně dvacetšestkrát a u vlády se vystřídalo jedenáct dynastií. Dvanáctá – Rudá – je stále u moci. Čínští intelektuálové a zahraniční pozorovatelé spekulují o jejím brzkém konci. Avšak horalé od pramenů Žluté řeky i rybáři z delty se starají o svou misku rýže a objevují televize a mobilní telefony.
Z pohledu řeky je ale bouřlivá současnost Čínské lidové republiky jen epizodou. Snažíme se dívat očima řeky a pochopit něco tak obrovského, jako je Čína.
Necháváme se unést klidným proudem věčné Huang He.
Králem je tu vítr. Ohýbá trsy tuhé trávy a lidské postavy. Člověk se mu po generace přizpůsoboval, a tak jenom děti a mladí chodí rovně. Ti ostatní se choulí pod tíhou kožichů a barevných čepic. Jejich výšivky a kovové šperky, stejně jako modlitební mlýnky lesknoucí se v ostrém studeném slunci jsou to nejbarevnější, co lze v těchto končinách vidět. Zdánlivě bez cíle bloudí se svými stády pustinou, v níž dokáží najít obživu i radost. Jakům a beranům vichr pročesává hustou dlouhou srst. Nerostou tu žádné stromy ani květiny, králem oblohy je orel a jeho poddanými krkavci. Postarají se o toho, kdo padne. Ale lidé nepadají. Sedí za kamennými výčnělky a v závětří hrají na píšťaly – větru, slunci, dešti, prachu a světu navzdory. Navzdory všem, kteří tvrdí, že se tu nedá žít. Ženy si splétají dlouhé černé vlasy do copů a obličej si zakrývají vlněnými šátky. Stejně mají líčka hrubá a červená. Děti věčně kašlou, ale ke svým hrám mají desítky čtverečních kilometrů. Muži mají jasné oči a svobodné úsměvy. Umějí jezdit na motorkách, koních i jacích. Umějí postavit dům, stáhnout zvíře a s pokorou se sklánějí před svým bohem. Před tím, kdo stvořil tyhle dálky bez konce. Dálky, do kterých se člověk nevydává, ale jež vstupují do něho. Tady pramení Žlutá řeka.
CESTA DO TMY A VÁNICE
 Barevně vyšívané kožichy a široké úsměvy třpytící se zlatem – tak se na první pohled odlišují Tibeťané žijící v provincii Qinghai od Chanů. |
Vycházíme z přítmí jednoduché svatyně na vrcholku bezejmenné hory v provincii Qinghai. Muži se zvědavě seběhnou kolem kamery. Hovoří jeden přes druhého jazykem, v němž při nejlepší vůli nerozeznáme čínštinu. Urostlý Tibeťan středního věku si nás bere stranou a ukazuje nám své korálky, na nichž si počítá modlitby.
“To je pro mého boha,” gestikuluje a my mu rozumíme.
“A kde ty máš svůj mlýnek?” ptá se Honzy. Ten si ukazuje na hlavu, že svého boha má tam, a zdá se, že se stydí… Rozpačitě se usmívá…
Provincie Qinghai, v níž pramení Žlutá řeka, bývala do roku 1928 součástí samostatného Tibetu. Drsný kraj, jehož průměrná nadmořská výška činí 3000 metrů, považují za svůj skutečný domov snad jenom původní obyvatelé: příslušníci kazašských, mongolských a tibetských menšin. Ti ostatní, Chanové, jak zní název většinového obyvatelstva Číny, sem přicházeli z nejrůznějších důvodů – v nejlepším případě sem byli posláni vládou jako policisté, vojáci či úředníci, nebo tu tvrdě dřou na stavbách silnic, nebo tu prostě zůstali po propuštění z pracovních táborů, jimiž provincie proslula. Říkalo se jí čínská Sibiř a nebylo to jenom kvůli věčným vichrům, zimě a opuštěnosti. Stejně jako v Rusku se zde “převychovávali” hlavně političtí vězni.
Dosud jsou zvonky, modlitební mlýnky, mnišská roucha a horské kláštery poznávacím znamením oblasti, ale “kolonizační” snahy Pekingu pronikají stále hlouběji do hor a zvyklostí lidí. Velká Čína přijíždí do tohoto “malého Tibetu” po silnicích.
Svezeme se také. Z hlavního města provincie se chceme dostat do Madoi, městečka kdesi ve čtyřtisícové výšce, co nejblíže k pramenům našeho veletoku. Nakládání minibusu má všechny rysy asijského cestování a pasažéři nastupující za vraty státního autobusového nádraží popírají deklamovanou poslušnost občanů komunistického státu. V dobrém rozmaru proto překřtíme toho z řidičů, který se nejvíce snaží sehnat černé pasažéry, na Desperáta.
Za hodinu vyšplháme z provinční metropole Xiningu do výšky tří a půl kilometrů. Poprvé vidíme stáda jaků, zvířat připomínajících dobrosrdečné čerty. Jsou promícháni se stády koz a ovcí, rolnické usedlosti se zvolna mění v pastevecké farmy.
Z hor sjedeme do podivné krajiny. Polopoušť a k zbláznění rovná silnice, telegrafní dráty a agresivní písečné duny požírající další a další kousky suché země. Na obzoru jen tupé homole nekonečných vršků. V beznadějně suché a prázdné krajině, v mysli zamžené donekonečna se opakujícím míháním telegrafních sloupů se náhle zjevuje Malý princ a ptá se, jak z té pouště ven…
Autobusem s Desperátem za volantem. Pouští nám do té jízdy sladkobolné čínské šlágry, které při dané kvalitě reproduktorů znějí, jako když taháte kozu za ocas. Tlustý lama, sedící za námi, celou cestu spí. Jen když shodí Honzovi tašku na hlavu, dlouze se omlouvá a hladí ho po vlasech. Dva mladíci před námi kouří a budou kouřit, dokud neusnou. Staříci, kteří nakonec vystupují v zapadlé vesničce kousek před Madoi, celou cestu frkají a chrochtají, k zemi posílají hutné plivance. Plivání patří v celé Číně k běžnému bontonu, ale tihle kamarádi jsou v této disciplíně nadprůměrní. Zatím sedí přes uličku, ale až zaujmou lamovo místo za námi, budou mi ty cyklicky se opakující zvuky obracet vnitřnosti naruby. Jinak jsou staříci ovšem milí a překvapivě mrštní. Hory zavazadel přeskakují hravě, a když jim čas od času spadne půlmetrákový pytel za hlavu, jenom se tomu řehtají a jednou rukou jej vrátí za zadní sedačky. Kromě mne cestuje autobusem už jenom jedna žena, mladá maminka, nezvykle evropsky oblečená i učesaná, s miminkem. Na každé zastávce mě vyhledá a bez řečí mi děcko podá, aby si sama mohla odskočit. Dítě je nejprve v kloboučku, pak ve fusaku se zaječíma ouškama a nakonec v kulichu.
Před námi se tyčí hradba hor, nad nimiž se hrozivě kupí mraky. Z nich na vyprahlou zem Malého prince nespadne ani kapka. Zajíždíme si desítky kilometrů, abychom objeli obří trhliny v zemi. Pukliny jsou nepopsatelně dynamické, jako by tu zem dosud řvala bolestí, že je trhána na kusy a rozmělňována do drobounkých částeček, jež se usazují i ve vráskách kolem očí. A hory. Stoupáme, tady už prší a déšť zvolna přechází ve sněžení. Okolní stráně jsou bíle pocukrovány. Pořád vzhůru, do prvního sedla ve výšce čtyř kilometrů, dlouhatánský sjezd dolů a malá horská vesnice přilepená na závětrnou stranu hory. Tady vystupuje lama, mává nám a ztrácí se mezi hliněnými domky. Další náhorní roviny, telegrafní sloupy a serpentiny. Velikost a opuštěnost hor je majestátní. Občas spatříme zasněžené jaky, jednou se jako duchové u silnice zjeví zachumlaní příslušníci pastevecké rodiny, nepatrní proti velkolepému divadlu přírody. Sněžení se stává prudkou vánicí, u silničky, která už dávno není asfaltová, se tvoří sněhové jazyky. Stoupáme do průsmyku, jemuž do pěti tisíc metrů nadmořské výšky chybí jen pár desítek metrů. Setmělo se úplně a jako bludičky nám cestu ukazují auta vysoko nad námi, většinou náklaďáky se dřevem. Desperát frčí na letních pneumatikách neohroženě vzhůru. A dolů. Z průsmyku sjíždíme nejprve krokem, v prudkých zatáčkách kloužeme i tak. Stěrače ten sněhový příval moc nezvládají a mladíkovi s bradkou, jehož ihned přezdíváme na Kozlíka, je zle. Otvírá okýnko a zvrací, autobusem duje svěží vysokohorský vítr. Jsme na náhorní planině, na které leží i Madoi. Téměř absolutní rovinou pojedeme ještě dvě a půl hodiny, než v půl druhé v noci dorazíme do cíle. V rytmu výtluků se otřásají vnitřnosti, občas zastavíme u nějaké usedlosti, chlapi si uleví a doplní do termosek horkou vodu. Jindy Desperát zabrzdí v úplné pustině a horal, který vystoupil, odchází kamsi do tmy, vánice a prázdnoty. Kozlík se stará o přísun čerstvého řídkého mrazivého vzduchu v jinak zakouřeném autobusku.
KDE PRAMENÍ ŽLUTÁ ŘEKA
Kvůli tmě si nevidíme ani na špičku nosu. Řidič nás a tři další cestující, na které stejně jako na nás nikdo nečeká, veze do rozbahněného dvorku a paní domácí už rozsvěcí svíčky v malé betonové kobce – naší noclehárně. Probouzíme se pod obrovskou duchnou a špinavým okýnkem se k nám plíží šedivý den. Na dvorku jsou roztažené ovčí kožešiny, malé psisko si na nich s chutí hoví. Paní domácí přináší ze studny vodu, ohřívá ji nad železnými kamny, a může začít rituál plnění termosek.
 Horská městečka a osady v kraji, kde pramení Žlutá řeka, připomínají kulisy z filmů o divokém Západě. Vítr a prach je ale více než skutečný. |
Vycházíme na “hlavní třídu” – jednu ze dvou silniček vedoucích městem. Madoi je zakresleno na všech mapách, školní atlasy v Česku nevyjímaje, ale svou důležitost si jistě nezasloužilo rozlohou. Je to malinká osada uprostřed obrovské planiny lemované vysokými horami. Široko daleko nic, tady dva krámky, jakýsi “národní výbor”, kasárna, škola a biliárové stoly pod širým nebem.
Začínáme tady naše pět tisíc kilometrů dlouhé putování podél Žluté řeky. Začínáme ho mrazivým ránem a nad masovými knedlíčky plněnými mletým skopovým masem. Začínáme ho v Madoi, protože nedaleko městečka je první most přes budoucí veletok. Dál k místu zrození řeky už žádná civilizace nesahá.
Po ulici se volným krokem, vynuceným vysokou nadmořskou výškou, procházejí horalé. Jsou zachumlaní v barevně vyšívaných kožiších a pod ozdobnými kožešinovými čepicemi jsou vidět jenom velké sluneční brýle a úsměv bělejší než sníh na okolních pětitisícovkách. Mimina se ženám choulí v nepřehledných záhybech kožešin, větší děti statečně capkají za nimi, přepásané kabátce jim sahají až na paty.
Ve městečku se horalé zpravidla dlouho nezdrží. Pořídí drobné nákupy, zahrají si biliár a zmizí. Zaujme nás muž jedoucí ze spodní části městečka na poníku, druhého vede za sebou. Když se poník splaší, předvede nám horal působivé rodeo. Pak odjede z městečka tam, kde nejsou žádné cesty. Pozorujeme ho jako stále se zmenšující tečku, až se přehoupne za první horský hřeben.
Nemůžeme se ubránit srovnání s osidlováním amerického západu. Přejmenováváme si pro sebe horaly na indiány a jsme málem romanticky dojatí. Mohutný Číňan v šedivém obleku nás vrátí do autentické Číny:
“Slyšel jsem, že se chcete podívat na první most přes Žlutou řeku,” tlumočí nám do angličtiny jeho mladý tajemník.
Netušíme zádrhel, přestože se na nás jakýsi “tajný pracovník” snažil nalepit už v Xiningu:
“No ano, chceme.”
“Já jsem zdejší vedoucí turistického ruchu a pro každého to bude stát sto dolarů,” sděluje nám.
Směšná částka nám vyráží dech. Kdyby nám nabídl džíp a řekl si o třetinu ceny, možná bychom o tom i uvažovali. Měníme program a večer nekonečně diskutujeme o korupci, o neomezené moci místních “vládců”. Uvědomujeme si, že muž v šedivém saku nám osobně může těžko ublížit, dokážeme si ale představit krajní nespravedlivosti, které se dennodenně dějí těm, kteří se na moci nepodílejí. Politika nás dohonila už u pramenů veletoku.
Bláznivý požadavek místního potentáta nám nakonec připravil zvláštní odpoledne. Potloukáme se kolem městečka, míjíme z hlíny postavené farmy, jejichž osadníci jsou už nyní, koncem dubna, se svými stády hlouběji v horách. Na blízkém vršku stojí malý tibetský chrám. Nevelká kamenná stavba, několik vlajících praporků a bílá stúpa. Postavičky horalů rozvážně obcházejí celý posvátný vrchol, jednou, dvakrát… dokud slunce nezapadne. Posedáváme s nimi na vrcholku hory a snažíme se pochopit ty obrovské prostory nedotčené přírody, které nás obklopují. Uvnitř v chrámu roztáčí několik lidí velký červený mlýnek, po stranách místnosti jsou menší pozlacené mlýnky. Pravidelné šoupání mladých i starých nohou v měkkých kožešinových botách, vrzání mlýnku a pravidelné cinknutí zvonku. Do místnosti vniká světlo jen otevřenými dveřmi, z šera vyklouzne shrbený stařík, který se čelem takřka dotýká kolenou. Před ním kráčí malá holčička s ošlehanými líčky, za ním vysoká žena důstojného vzezření. Cink, cink, šoupání nohou v tichu hor. Jako by tu chodili dokola odnepaměti, a až my budeme sedět ve své kanceláři nad počítačem, červený mlýnek v horském chrámu nad vesnicí Madoi u pramene Žluté řeky se díky těmto rukám a nohám bude stále ještě točit…
Druhý den vstáváme časně. Tak brzo, aby náš “lídr cestovního ruchu” ještě bezpečně spal a my si mohli najmout rozhrkaný džíp, který nás doveze ke Žluté řece. Shrbený padesátník s přivřenýma očima a v čínském oblečení nás bez řečí posadí do svého vozu a veze přes dlouhatánskou pláň. Konečně se kola auta dotknou zpevněné cesty – jsme u prvního mostku přes budoucí veletok. Řidič Liou vystoupí, majetnicky ukáže na potůček a dá se do řeči s řidičem náklaďáku, který tu zastavil, jen aby si v pustině poklábosil.
 Díky přehradě Liujiaxia, jejíž vody zaplavily přístupové cesty k chrámu tisíce buddhů, zůstala skalní svatyně ušetřena ničení během kulturní revoluce. |
Stojíme u malého potůčku, v němž se v klidném ranním vzduchu chvěje obraz okolních hor – míst, kde se veletok rodí. V rozpraskané náhorní plošině tvoří Žlutá řeka malé laguny, jež se tu a tam doširoka rozlévají. Pod mostem stojícím na několika krátkých tlustých nohách se třpytí krystaly přemrzlého sněhu a ledu. Křupou nám pod nohama, když nabíráme do krabičky od filmu vzorek vody. Pro radost a jako neobvyklý dárek. Voda je ledová a postříbřená tenounkou vrstvou ledu.
O pár hodin později se natřásáme v přeplněném autobusku a sledujeme naši řeku. Po několika desítkách kilometrů zmizí pod příkrovem ledu. I okolní pláně jsou zasněžené. A pusté, až na party mužů, kteří žijí ve vojenských stanech podél silnice, jež donekonečna spravují, rozšiřují a zpevňují. Opatrně odhadujeme, že v tomto vyhnanství nejsou dobrovolně. Nejsou to horalé – indiáni, jsou to etničtí Číňané. Muži s unavenýma očima, kterým k životu musí stačit vojenský stan, miska jídla a kopec briket naskládaných před stany. V zimě, větru a ostrém slunci, ve výškách přes čtyři kilometry denně házejí lopatou. Nejsou tu ženy, není tu elektřina, jen dřina. Autobus staví u jednoho tábora a nastupuje nemocný muž s doprovodem. Strážce kulhajícího muže je jen o trochu méně strhaný. Oba se musí podělit o jediné volné sedadlo. Dělí se i o strážcovy cigarety. Někdy Číně nerozumíme.
Žlutá řeka, už o něco širší, ale stále připomínající potok v Jizerských horách, pak proklouzne pod silnicí a hledá si svou cestu dolů z hor. Uvidíme ji znovu až po několika stovkách kilometrů, v malém městečku Xunhua. Řeka zatím bude v liduprázdné pustině pomalu dospívat.
Další stovky kilometrů. Hliněné hory, nad kterými se sbírá hrozivé množství vody a sněhu. Vítr ohýbá mladé stromky na březích, cloumá rybářskými koši s velkými drátěnými oky. Žlutá řeka, mladá krasavice, tu v jílu předvádí svádivé výkruty. Svýma nažloutlýma očima sleduje služebníky Alláhovy v bílých fezech, kteří na vahadlech odnášejí její vodu k zavlažení malých políček. Řeka doputuje do přehrady Liujiaxia. Dlouhá hráz nikomu nestojí za zvláštní pozornost, snad jen vojákům, kteří ji střeží. A přece – sama šedivá a bezvýrazná, pojímá žluté vody zastavené řeky, aby je kdesi ve svých útrobách omladila, zčeřila a vypustila jásavě modré do úzkého kaňonu. Po očistné kúře tam Žlutá řeka vyvádí! Prská bílé kapky vysoko na skály, vozí se na kolotoči rychlých vírů, schovává se ve skalních jeskyních a… je modrá. Jako na oslavu Svátku práce, který se právě v městě Yongjing koná. Už tu nepotkáváme horaly – jen slavnostně ustrojené Číňany. Málokdo ví, co se vlastně slaví, ale den pracovního volna je skvělou příležitostí pro svatby. Petardy a bouchací kuličky, první opilci na naší čínské cestě. Do hlavního města provincie Gansu Lanzhou doráží Žlutá řeka jako zhýralkyně, která se vrhla do víru velkoměstského života. Má mastné vlasy, uhrovatou pleť, nechává se vláčet po místech, jež jí nesvědčí. Její břehy jsou tu betonové, každou chvíli jí ukradnou vodu, aby ji o kus dál vrátili obohacenou o lidský svinčík. Slovo ekologie se v Číně ještě neskloňuje…
ALLÁHOVO ČÍNSKÉ VOLÁNÍ
V hotýlku v Xunhua neteče voda, ale je tu překvapivě dobře. Jedna hlavní ulice a hned za ní vesnické usedlosti, z nichž vidíme jen krásně vyřezávaná dřevěná vrata. Z nich občas vykoukne stařík – dlouhý bílý vous, bezzubá ústa, bílá muslimská čepička a přívětivá zvědavost na nás, cizince nejcizejší. Jedinou vyšší stavbou v městečku je náš hotel a mešita.
 Muslimské město Xunhua na břehu Žluté řeky obklopují “hliněné hory”. Hlína je také základním stavebním materiálem. |
Vede sem jenom jedna silnice, přes mnoho horských hřbetů, při dešti těžko sjízdná, jak se na druhý den přesvědčíme. Snad tahle jistá odlehlost a nepřístupnost může za to, že nám Xunhua připadá uvolněnější než ostatní místa. Snad za to mohou naše vlastní československé zkušenosti, že si říkáme, že tady jsou zkrátka “za větrem”. Nejspíš ale máme ještě pořád radost, že náš xiningský hlídač netuší, kam jsme mu brzy ráno ujeli. Ve městě a v jeho okolí žijí Salarové – blízcí příbuzní středoasijských Uzbeků a Ujgurů, kteří vyznávají muslimské náboženství.
“Dobrý den, co si přejete?” šokuje nás prodavač v malém krámku svou bezchybnou angličtinou. Nic takového se nám nestane ani později v Pekingu, kde strávíme bezmála dva týdny. “Ne, můj obchod to není. Chcete lehké, nebo normální cigarety?” Mladý muž se zjevně nechce bavit o svém postavení. Nikdy se nedozvíme, co je jeho původní profese, ani proč prodává toaletní papír a instantní polévky.
Touláme se po městečku a v malém ušmudlaném obchůdku s hliněnou podlahou nám malá, asi sedmiletá holčička odpoví na dotaz, kolik stojí láhev rýžové pálenky, nesmělým “five”. Jsme z toho vyvalení, stejně jako dívenka, která se směje do dlaní a další komunikaci odmítá. Něco šeptá kamarádce, a teprve když jsme bezpečně daleko, vybíhají obě culíkaté princezny před obchod a volají “Good by”.
Další městečko na naší cestě, Linxia, je muslimské do morku kostí. Zdobí jej několik mešit, jsou vlastně na každé ulici. Věděli jsme, že počínaje rokem 1949 byli bohové všech náboženství z Číny vystěhováni. Vypadá to, že dnes už do veliké země mohou.
Při našem příjezdu si město Linxia nasadilo laskavou tvář. Svítí sluníčko a ulice jsou lemovány stánky se všemožnými dobrotami. Po téměř třech týdnech cestování po provincii Qinghai se nyní nalézáme v kraji hojnosti. Rozsvěcují se žárovky visící z roztodivných spletí drátů. Osvětlují stolky s vajíčky, kuřaty a kuřecími hnátky, kebaby, velkými rozpůlenými bramborami, staženými kozly vařenými v obrovských hrncích – ze všeho se kouří a dým ze stovek misek, hrnců a kotlíků měkce zakrývá zapadající slunce.
Ráno vytrvale prší a bílá poklička si sedá níž a níž nad město. Lidem, kteří za svými povinnostmi spěchají ukrytí pod deštníky, jdou obláčky studené páry od úst. Občas se mezi muslimy ještě objeví horalé a působí tu nepatřičně, cize, zbaveni té ohromné důstojnosti, která z nich vyzařuje v zaprášených vesničkách mezi sedly vysokých hor.
Ve všudypřítomné šedivé vlhkosti je nejbarevnější zeleninový trh. Rudě červeným ředkvičkám a sytě zeleným pórkům tohle bezbarvé počasí nesmírně sluší. Odráží se v okolních loužích a vesničané své zboží hlasitě chválí. Stejně není třeba, mezi dvoukoláky i košíky procházejí hospodyňky, aby plody políček roztroušených všude kolem Linxia zužitkovaly. Horečné obchodování na chvíli přeruší policista, trhovkyně se jako na povel zvednou a odcházejí. Jen co jsou mladičkému promrzlému policistovi vidět záda, statné vesničanky se neohroženě vrátí na své místo. Že by soumrak dynastie? Nebude to naposledy, co uvidíme státní moc konat svou povinnost jaksi… pro formu.
Kralují tady rozesmátí muslimové, jejich upravené ženy a děti s velkýma očima. A jejich žebráci. Zatímco v místech, která navštěvují turisté, jsou tito lidé pečlivě odklízeni z očí, tady mohou špinavé děti spát na ulici, žebrat o nudle a v nestřežených chvílích sahat do kapes. Vidíme, že své almužny dostanou. Obraz komunistické Číny dostává povážlivé trhliny, stejně tak naše počáteční odsuzování politiky jednoho dítěte.
NEROZHODNÁ STUDENTKA IMAJI
“Staré hity mojí matky,” zhodnotila lámanou angličtinou naše nová známá Imaji písně, které nám pouštěli ve vlaku cestou do velkoměsta Lanzhou. Imaji studuje v Lanzhou na učitelku čínštiny a je nezvykle hovorná. Honza ji dokonce podezřívá z členství ve straně a z primitivního vyzvídání, já tomu nevěřím. Každopádně je tato čtyřiadvacetiletá žena podivně nadšená vším, co se v Číně děje. Narodila se v horách v provinci Gansu a hory dodnes miluje. Mnoho hodin úmorné jízdy nám zabere povídání o horách, naší společné lásce. Imaji ráda jezdí ke své babičce do hor, pást ovce.
“Babička má farmu, asi 500 ovcí a mnoho psů. Strašně ráda k ní jezdím, ráno vstanu a jdu s ovcemi do hor, nikoho nepotkávám a to se mi líbí. Moje máma tohle nechápe, prý se musím cítit osamělá, ale to já se necítím.” A když se tak Imaji opravdu cítí, což je prý většinou uprostřed města, sedne k počítači a chatuje. Někdy v angličtině, což je vzhledem ke komplikovanému přepisování znaků do počítače rychlejší.
Po studiích se chce Imaji vrátit domů a starat se o rodiče. Oběma je kolem padesáti let, jsou to bývalí učitelé a nyní oba v důchodu. “Otec jednou měsíčně dává školení ostatním učitelům, jinak leží u televize nebo hraje počítačové hry,” tvrdí Imaji.
“Máš sourozence?” Moje otázka vyplyne spíš z předchozího povídání než ze snahy nachytat Imaji.
“Ty mě zkoušíš?” ztvrdne Imaji. Naráží na politiku “jednoho dítěte”, kterou Čína vyhlásila v osmdesátých letech. Ve své podstatě dobrá úvaha o tom, že necelých 7 procent pevniny na této planetě nemůže uživit pětinu obyvatel zeměkoule, je totiž vnímána značně rozporuplně. Zcela nepochybně se komunistickému vedení Číny podařilo snížit obrovský populační nárůst, odvrácenou stranou mince jsou však metody, jakými toho bylo dosaženo. Rodiny, které mají více než jedno dítě, jsou finančně postihovány, ženy byly nuceny ke sterilizaci, donedávna byla údajně zabíjena novorozeňata ženského pohlaví. Už dnes podle statistik převažují mladí muži nad mladými ženami. Zanedlouho se bude Čína pravděpodobně potýkat také s problémem “přestárlé společnosti” – na důchody dnešních rodičů jedináčků nebude mít kdo vydělávat.
S Imaji se to má jinak. Má sestru, která je podle jejích slov “velmi krásná, ale nesamostatná”. Žije daleko od své původní rodiny. Imaji má dokonce ještě bratra. Ten je vysokým důstojníkem u bezpečnosti.
Zařadit ale Imaji mezi ideologické opory komunistické doktríny v dnešní poměrně bouřlivě se rozvíjející Číně je těžké. V univerzitním Lanzhou se seznamujeme s jejím přítelem, studentem medicíny.
“Já chci do Pekingu a ona mě bude následovat,” vysvětluje nám mladík při podvečerní procházce po Lanzhou. Imaji má možnost přijmout místo tam, kde jí to nabídne stát. Pokud tak neučiní, musí si najít práci sama. A jak říká: “Pro ženu to stále není jednoduché.” Přesto trvá na tom, že důležitá je i její kariéra a to, co chce ona sama. Přitom se na svého přítele tak krásně usmívá, že nevím, nevím… Pozdě v noci z jejího přítele, který za největší výdobytek současnosti považuje Internet, vypadne, že chce do zahraničí.
Možná nám zmatená a rozporuplná Imaji poskytla ten nejlepší portrét mladé Číny. Seděli jsme přitom u umakartového stolku na nábřeží špinavé a mastné Žluté řeky.
Ještě se nevrátily poslední karavany, a začal se zvedat prudký vítr. Obloha byla hned plná písku a barevně vyšňoření velbloudi náhle zcela jasně evokovali atmosféru dlouhých pochodů pouští, bezútěšné samoty a také nedocenitelný význam zvířete, které svým pomalým tempem a s přivřenými víčky brázdí nejnehostinnější místa planety. Zůstala jen teplá velbloudí lejna. Stánkaři se ukládali k další noci na břehu Žluté řeky. Postupně zhasínala jedna žárovka za druhou a přes den překřičená krajina se konečně mohla dát do řeči. Mluvila o skřípání písku pod nohama a mezi zuby, mluvila o vodě, která bez zbytečného rámusu pomáhá přežít člověku obklopenému pouští. Vyprávěla i voda měkce kapající z lopatek prastarého dřevěného kola o snaze člověka alespoň trochu vody dostat pro sebe, pro svá zvířata a pole. Silnými slovy se přidával vítr, aby s konečnou platností rozhodl, že lidé tady poslední slovo nikdy mít nebudou. Žlutá řeka vzdorující poušti…
NA PRASEČÍM OCÁSKU
Shapotou bývala docela bezvýznamná vesnička. Nejprve si jí všimli vědci, kteří se zde usadili, aby vykoumali, jak zastavit suverénní rozpínání pouště Tengger. Písečným dunám se totiž podařilo přeskočit i Žlutou řeku, zaútočit na město Zhongwei a cestou dusit vše zelené a živé. Lidé se začali bránit vysazováním odolných stromů, které v pěstitelské stanici v Shapotou výzkumníci zkouší. Celé lány mladých, zaprášených, ale statečných stromků dnes brání Zhongwei před pískem.
Po výzkumnících objevili Shapotou výletníci. Obrovské duny svažující se přímo k řece fascinují turisty z blízkých i vzdálenějších měst. Přijíždíme sem po ránu, obloha je ještě modrá a turisté se stejně jako my rozhlížejí z té největší duny. Vysoká je více než sto metrů a hluboko pod ní vidíme koryto Žluté řeky kroutící se mezi žlutobílými kopci písku.
Čínští turisté připomínají poněkud přestárlé školáky vypuštěné o přestávce na školní dvorek. Radují se, smějí, pošťuchují, řvou, kloužou se po dunách dolů. Důstojné matrony sundávají střevíčky a nechávají teplý písek protékat mezi prsty, vážení otcové rodin trápí své fotoaparáty. Dolů se kutálí nebo sjíždějí lanovkou všichni – tam totiž teprve začíná to pravé turistické nebe. Střelnice, stánky, jídelničky, altánky, lodičky, suvenýry. A velbloudi, se kterými utrmácení, ale spokojení domorodci pendlují nahoru a dolů po dunách. Přemýšlím, kolikrát za den musí takoví vůdcové karavan vyšplhat ve slunečním žáru přesýpajícím se pískem nahoru. Na rozdíl od rozdováděných turistů totiž nesedí mezi velbloudími hrby, ale táhnou karavanu za sebou – muži v plné síle, ale také starci, ženy a docela malé děti. Přemýšlím nad propastnými rozdíly mezi načančanými dětičkami výletníků a ušmudlanými snědými dětmi s dospělými tvářemi. Ty první přijely se svými rodiči ve velkých autech s kouřovými skly, ty druhé spí opřené o chlupaté velbloudí krky. Ty první nemají žádné sourozence, ty druhé děti možná pro úřady ani neexistují. Aby se totiž jejich rodiče vyhnuli sankcím v případě, že mají více než jedno dítě, ta další úřadům prostě zatají. Odhaduje se, že v zemi žije okolo milionu “neexistujících” dětí.
 Nafouknuté vepřové usně slouží na tomto úseku řeky odpradávna jako vory přepravující zboží. |
Hlavní atrakcí vesnice mezi dunami ale nejsou dokonce ani velbloudi se zdobnými sedly. Lidé se sem jezdí projet na řece – na motorových člunech, parníčcích, ale hlavně na tradičních vorech z nafouknutých usní. Nadmuté prasečí kůže vypadají jako zlaté balony bezpečně se pohupující na vlnách řeky. Dříve se na několik metrů dlouhých vorech přepravovalo zboží, dnes na nich plťaři vozí turisty v oranžových záchranných vestách. Občas je třeba některý z plováků dofouknout. Plťař rozváže prasečí nožku, foukne a znovu zaváže. Jízda na prasečím ocásku může začít.
STARÁ A NOVÁ ČÍNA ZAPOMENUTÁ V POUŠTI
“Dobrý den, jsem moc ráda, že vás poznávám, opravdu mě to těší. Jistě, vyučujeme tady počítače. Děláme tu kurzy.”
“Tak určitě máte Internet?”
“Ano, jistě, máme.”
“A můžeme se u vás připojit?”
“Jistě.”
“Odešleme jeden e-mail.”
“Promiňte, ale to nejde.”
“???”
“E-mail dneska nemůžete.”
Moderně oblečená žena středního věku je – zdá se – opravdu ráda, že se s námi setkala. Také přisvědčuje, že je majitelkou počítačově výborně vybaveného centra. Hrdě nám ukazuje, jak rychlé má připojení na Internet. Snesla by nám modré z nebe, jen ten e-mail dneska prostě nelze.
Není to poprvé, nebude to naposled. Už najít ve větších městech internetové kavárny dá práci, většinou končíme v zastrčených uličkách na nepravděpodobných místech. Tam pak nalézáme zuřivě chatující a kouřící mládež, opatrného majitele a konspirační atmosféru. Všichni mladší třiceti let, kterých se ptáme na internetová doupata, vědí, kde jsou. Málokdo nás tam vyprovodí.
Internet zakázat dost dobře nejde, proto má z tohoto nejsvobodnějšího média čínská vláda řádně nahnáno. A úřadů se zase bojí ti, kteří se do rizikového podnikání pustili. Z “internetové policie”, zřízené na jaře tohoto roku, má strach i paní Li, která kvůli nám odemyká učebnu v garáži. Je nám jí nakonec líto, a tak už na ni nenaléháme. Najdeme si jiné doupě, tady v téměř dvoumilionovém Baotou jich nakonec projdeme pět, než si – další den – konečně odešleme svou zprávu.
Obáváme se, že na tomto druhém největším městě autonomního regionu Vnitřní Mongolsko těžko najdeme něco zajímavého. Věrně sledujíce Žlutou řeku ale nemůžeme Baotou vynechat, protože právě v těchto místech dosahuje řeka nejsevernějšího bodu svého toku. Poznávacím znamením Baotou jsou komíny. Město vystavěné na břehu veletoku, který se tu jenom líně valí, je průmyslovým gigantem opírajícím se o ocelárny. Stojí v podivné pustině, obklopeno stepí přecházející v poušť. Komíny denně chrlí tuny zplodin a lhostejně přihlížející vyprahlá krajina budí dojem, že je schopna pojmout všechen svinčík lidstva. Pochopitelně tomu tak není. Nejen v Baotou, ale i v mnoha jiných městech na severu Číny překračuje znečištění ovzduší až šestkrát normy Světové zdravotnické organizace. Respirační choroby jsou nejčastější příčinou úmrtí v zemi (dvacet šest procent). Jedna studie z roku 1993 odhalila, že znečištěné ovzduší má každoročně na svědomí 915 000 předčasných úmrtí.
Úporný kašel trápí i nás. Vysmrkáme-li se, kapesníky jsou černé. Přejedeme-li si prstem po tváři, zůstane tam světlá šmouha. V Baotou se těžko dýchá, obzvlášť když se přidá se svou troškou i příroda. Stane se to v podvečer. Nejprve dostane zapadající slunce divnou barvu. Za městem se začnou shlukovat ještě podivnější nažloutlé mraky. Stánkař, u kterého popíjíme pivo, divoce ukazuje tím směrem. Usmíváme se jako troubové, zatímco se ulice vylidňuje. Pak se v několika minutách zvedne obrovsky silný vítr a město pokryjí spousty jemného písku. Slunce zmizí úplně, Baotou je zahaleno do žlutočerné tmy. Písek máme okamžitě všude – v nose, v uších, ve vlasech i pod spodním prádlem. Jako bludičky kolem krokem projíždějí auta a osvětlují cyklisty, kteří se zjevují jako duchové a zase mizejí ve tmě a písku. Písečná bouře prolétne městem, rozhází odpadky, strhne několik slunečníků, rozhoupe žárovky v pouličních jídelničkách a konečně si najde cestu ven, do kdysi mongolské krajiny.
Baotou se nakonec rozhodlo odměnit nás za všechny útrapy. Jedna z našich procházek nás zavedla na konec širokého asfaltového bulváru. Končil zcela nepochopitelně hliněným valem, který odděloval moderní Baotou od starého čínského města. Od oázy lidské pospolitosti, i když občas trochu zapáchající. Křivolaké a nizounké domky stojící podél děrami poseté úzké cesty. Ostré slunce v nich vytváří proteplené plácky i stinná zákoutí. Přes hliněný val proudí do tohoto “města ve městě” davy lidí. I my se radostně vrháme do veselého města, abychom se v tom teplém lidském rybníce osvěžili a nakonec i unavili. Z jednoho pididomku zní hudba, my si kupujeme pivo a sedíme komusi na zápraží. Pozorujeme břichatého muslima, jak ze svého náklaďáčku prodává zeleninu. I když všechno vypadá trochu povadle, vždycky odněkud vykouzlí čerstvé aromatické cibulky. Vedle má chlápek špinavý jako čert opravnu kol. I když u něj zrovna nikdo nezastavuje, pořád něco na bobku spravuje.
V mrňavém řeznictví visí velké kusy masa. Nakukujeme dovnitř a hlouček kolem okukuje nás. Chlapi pokřikují na majitele: “Vylez, máš tu návštěvu!” Všichni se plácají do kolen, když se přeci jenom objeví ospalý řezník. Žena, která prodává malé sladké koláčky, mě navádí, abych šla natočit dědu – prodavače masných a mastných dobrot. Děda v muslimské čapce má na tváři milion vrásek a třaslavýma rukama mává mně a hloučku svých věrných. Těch, co přerušili svou práci, aby si zpestřili všední den pozorováním těch divných cizinců.
Pomalu se stmívá, ale mumraj vůbec neustává. Rozsvěcují se první žárovky a lampiony, tak krásné ve čtvrti bez veřejného osvětlení. Také tu neteče voda, uvnitř domků je špinavé šero a stále mastně černá podlaha. Umím si představit, že mladí se mohou stěhovat do paneláků docela s chutí. Však se už buldozery zakously do okrajových domků, aby čtvrť, stejně jako všude v Číně, srovnaly se zemí.
Terasovitá pole se svažují ke Žluté řece. Mají od téměř dozrálých klasů zlato-medovou barvu. Jsou všude, i nepatrné plošinky jsou obdělány. Rolníci s velikými motykami procházejí po úzkých stezkách, občas někdo žene malé stádo ovcí. Taková asijská Morava – vše je tu vlídné, zlatavé, člověku nakloněné. Skrz ovocné stromy je vidět líně se valící Žlutá řeka. V těchto končinách čínská civilizace poprvé zapustila kořeny. Tady žije nejtypičtější obyvatel Číny – rolník… Čínský rolník je chudý, ve třiceti vypadá na padesát a s odevzdaným úsměvem nese na svých zádech všechna trápení velké země. Dva tisíce let se kolem čínského rolníka střídají dynastie, aniž by se on sám nějak zvlášť změnil. Nikdy na něj nebyly brány žádné zvláštní ohledy a on si nikdy příliš nestěžoval. V jeho paměti jsou spíš než císařové uloženy lijáky, záplavy, suché roky. Uctívá zemi, tu zdejší sprašovou a velice úrodnou. Do dnešních dnů jí dává přednost před vlastním pohodlím a žije v jeskynních domech vydlabaných v hliněných horách. Ne každý, ale tady, kde Žlutá řeka dosahuje svých nejjižnějších kót, poskytují jeskyně přístřeší osmdesáti milionům lidí! Osmdesáti milionům mužů, žen a dětí, kteří spí pod stropem z hlíny na společné posteli.
USA, STALIN A STRACH V KABINĚ NÁKLAĎÁKU
Ještě nikdy jsem neměla takovou radost, že vidím Žlutou řeku, jako když se konečně objevila jako tenká nitka hluboko pod námi a já věděla, že dnešní krkolomná pouť přeci jenom skončí.
 Vodopády Hukou – čtyři sta metrů se Žlutá řeka probíjí dvacetimetrovou průrvou. Číňanům připomíná čajovou konvičku, z níž stříká vařící voda, podle toho vodopády pojmenovali. |
Začíná kolem poledne v nenápadném městečku Ji Xian. Odtud se zběsilým autobuskem ženeme přes uzounký hřebínek, přes devatery hory k vodopádům Hukou na Žluté řece. Po chvíli opravdu nebezpečné jízdy nad hlubokými propastmi vystupujeme. Místo se nám zdá krásné nejen proto, že cítíme pod nohama pevnou zem. Máme nádherný výhled do údolí, jemuž vévodí hluboká rýha v zemi. Nad rozervaným kaňonem jsou jako šachovnice poskládána obdělaná pole. Je po poledni, slunce žhne, ale my si sedáme do stínu pod borovici, která voní pryskyřicí a letním českým dnem. V tom mírumilovném a tichém odpoledni čekáme, kdo nás sveze.
Je to ten největší náklaďák, který se na uzounkou silnici vejde jen tak tak. Nic většího už tu neprojede, i tak musíme v ostrých zatáčkách až na samý okraj srázu. Ukazujeme statnému řidiči peníze, za stopování je totiž v Číně zvykem platit. Závozník si lehá za sedadla, vyměňujeme si cigarety a první nesmělé pokusy o konverzaci. Když několikrát s různou výslovností zopakujeme, že jsme z “Čechoslovakije”, a ne z USA, řidičova široká zpocená tvář se rozzáří. Vzájemně se gesty a odsuzujícími výrazy ve tváři ujistíme, že USA je fuj. Nikoli poprvé zjišťujeme, že odmítavý postoj k USA, hraničící s nenávistí, není jen záležitostí vládní politiky, ale že jej sdílí většina obyčejných obyvatel.
Řidič nás překvapuje svými geopolitickými znalostmi.
“Stalin, 1968, pif pif…” naznačuje, že cosi tuší o československém osmašedesátém. Pro zjednodušení kýveme na souhlas a povzbuzený řidič přidává další jméno: Chruščov. Opět souhlasíme, řidičova radost nezná mezí a začne volantem kroutit na můj vkus příliš razantně. Hra se jmény ještě nekončí, řidič zná ještě jednoho Evropana – Hitlera. Kroutíme hlavami a řidič, který dobře ví, co řekl, se plácá do kolen, jak nás dostal. V kabině je veselo a já poněkolikáté dumám nad tím, kdože to přeházel čínskou společnost vidlemi. Řidiči znají evropskou historii, ženy pracují na stavbách, rikšové hovoří anglicky a mladí dělníci chodí po práci chatovat. Vzdělání vždycky nacházíme na místech, kde bychom to nečekali.
Jedeme z kopce a brzdy kvílivě houkají. Něco se děje, začínám se bát a už nepřestanu. Zakazuji Honzovi reagovat na jakýkoli pokus o konverzaci, jež by mohla podle mého soudu řidiče rozptýlit. Dole v údolí se loučíme s veselým řidičem, který nechce za svezení ani yuan, když také nemáme rádi USA.
U vodopádů Hukou vzniklo zcela uměle jakési osídlení – město neměsto. Jedna řada nízkých domků podél silnice a dva velké hotely. Ti, kteří sem přišli žít, nemají celkem nic na práci. Provozují restaurace, v nichž staví organizované výpravy k vodopádům na oběd. Ceny v restauracích jsou vysoké přiměřeně k faktu, že sem zas tak moc turistů nezavítá. Sedáme si před jeden z domků ke studenému pivu a rázem liduprázdná ulice ožije. Místní si přinesou stoličky, postaví si je proti nám a zahánějí každodenní nudu pozorováním cizinců. Jeden mladík v tílku si dokonce přinese dálkový ovladač, a když Honza naznačí, že budeme hlásit zprávy, smějí se i ti, kteří dosud nešikovně předstírali, že se na nás vlastně nedívají. Dokonale absurdní – my dva u stolku, před námi v půlkruhu diváci. Mladá žena odvedle si dokonce přinesla pletení a po očku nás sleduje. Když se zvedne vítr a zvíří prach, všichni nám naznačují, že se jim v tomto prašném kině špatně sedí a ať jdeme dovnitř.
My se ale jdeme podívat na tu “naši” Žlutou řeku. Je úplně opuštěná, zapadající sluníčko klouže po skalních plotnách a v milionech kapiček vody stříkajících z vodopádu vytváří širokánskou duhu. Vodopády Hukou popravdě nejsou nijak velké, ale my jsme rádi, že vidíme Žlutou řeku zase jednou v akci.
JESKYNNÍ LIDÉ
Stojíme na střeše jeskynního obydlí, aniž bychom to tušili. Roste tu obilí a pod námi vidíme úzké cestičky protkávající strmý svah, v němž je v několika patrech vyhloubena celá vesnice. Usedlosti vypadají nejprve opuštěně, ale za chvíli zpoza závěsu, který v teplých dnech nahrazuje dveře, vykouknou první zvědavé oči. Náš řidič Wang se pasuje do role průvodce. Vede nás na dvůr jedné usedlosti a hovoří s mladou ženou. Umíme si představit, co asi říká, když se tak naparuje: “To jsou moji hosté ze zahraničí.”
To už stojíme za hliněným valem sloužícím jako plot. Nesmělou posunčinou se tážeme, jestli můžeme dál. Zato Wang se neptá a i s mou fotobrašnou nenuceně vchází do domku-jeskyně. My zatím okukujeme koníka, trochu nevrlého z našeho vpádu. Přichází pán domu a zdvořile nás upozorňuje, abychom si dali pozor na koňská kopyta. Asi tříletá holčička, kterou dosud matka držela v náručí, hladí bílého kocoura. Svítí šikmé odpolední sluníčko a v něm po sobě všichni rozpačitě koukáme. Koník baští z hliněného žlabu a slepice ospale mžourají z klece svázané z dřevěných klacků. Náš šofér se už rozvaluje v jeskyni, a tak se také odhodláváme vstoupit. Zvláštní scéna! Nepadne jediné slovo, naše rodinka se rozpačitě usmívá, Wang se roztahuje na dvou opelichaných křeslech u dveří a my vcházíme do jeskyně s pocitem, že pronikáme do hory.
Obydlí je vlastně jedna místnost tunelového tvaru. Je tu nesmírně příjemná teplota a vlhký, hlínou provoněný vzduch. Na zdech, které plynule přecházejí ve strop, visí jako výzdoba řada stejných plakátů. Připomene nám to dílo Andyho Warhola a hned nás zarazí ta kosmická vzdálenost mezi světy a kulturami. V zadní části jsou kamna a jednoduchá kuchyňka. Dvěma okny u dveří sem vniká překvapivě hodně světla. Nejvíce prostoru zabírá velká postel, pod níž je veden kouř z kamen, takže je účinně a zdarma vytápěná. Na posteli spí celá rodina. Pak už se sem vejdou právě jen ta dvě křesílka, která okupuje nyní už znuděný Wang.
Kromě překrásného výhledu do hlubokého údolí nemá tahle rolnická rodina téměř nic. I řidič Wang se svým taxíkem je jim podobně vzdálen, jako my s našimi aparáty a sandály na suchý zip.
V jeskyních žije přes osmdesát milionů Číňanů! Ti, kteří si už polepšili a rozhodli se vystavět si zděné stavení, lpí v této oblasti na tradiční architektuře. Jejich domy mají tvar jeskyně, a tak je okolí Žluté řeky v provinciích Henan, Shaanxi a Shanxi poseté roztodivnými tunely. Stojí často na dvorku u jeskyně, která dříve sloužila jako dům a nyní je jakýmsi sklípkem. Fascinuje nás to. Návštěvy “jeskynních lidí” patří k těm nejklidnějším a nejkrásnějším setkáním v Číně.
Ten nejposlednější most přes Žlutou řeku je pontonový. Řeka tu příliš často mění své rozměry. Dnes je klidná, rozvalená v poledním sluníčku a skoro stojatá. Žlutá jak pampeliška. Jen bahno a další připravené pontony dávají tušit, jak se dovede rozzlobit – pak bere vše… Jemné bahýnko se houpe pod nohama. Dál to jde už jenom po vysokánské hrázi, za níž se nesměle krčí první – poslední vesničky. Před ní je výsostné území královny řeky, záplavová oblast. Teď v létě je rozdělená na malé zarostlé nádrže, v nichž se chovají krabi. Až začne pršet, lidé z osaměle stojících domků utečou. Stojíme na břehu Žluté řeky a vidíme moře! Její pampelišková barva chvíli bojuje s mořskou modří, a podléhá. Padá na nás smutek. Žlutá řeka, kterou jsme tak dlouho stopovali, sledovali, rozebírali a hledali, si tu bez nás bude téct dál. Lhostejná k rolníkům, horalům, muslimům, buddhistům, komunistům, chudákům, boháčům, Chanům, Kazachům, Mongolům, Tibeťanům, dětem, starcům, studentům, úřednicím, inženýrům, disidentům i policajtům…, lhostejná ke všem lidem žijícím na jejích březích, lhostejná ke všem, které jsme potkali.
ČÍNSKÉ VELKOMĚSTO
Obrovské, hlučné, přeplněné, moderní, špinavé, prašné, nepřehledné – jeden den stojíme na dvorku jeskynní usedlosti, druhý den vystupujeme z vlaku v Zhengzhou, hlavním městě provincie Henan. Žije tu skoro šest milionů lidí, je to normální čínské město. Stoupáme na vrcholek vyhlídkové věže a sledujeme, jak se až k zamlženému obzoru táhnou mrakodrapy a kmitající ulice. Střídají je staveniště a vybourané staré čtvrti. Tyhle pozůstatky staré Číny rychlým tempem uvolňují místo smělým plánovačům měst budoucnosti. Přesto se i v Zhengzhou dají najít křivolaké uličky, kde to voní jídlem a smrdí kouřem. Potok, který tudy protéká, je plný odpadků. Několik bloků slouží jako tržnice s oblečením a botami. Zboží se povaluje na chodníku, tady se nakupuje, smlouvá, šije na prastarých šicích strojích, žehlí se tu puky a leští boty – zatímco ve velkém obchodním domě v nové zástavbě personál výrazně početně převyšuje těch pár marnotratných nakupujících.
Stejný potok, který nám je průvodcem po staré čtvrti, protéká i městským parkem. Parky jsou v každém městě a bývají příjemné a udržované. Pokud ovšem nejdříve hodiny necouráte prašnými, horkými a přeplněnými ulicemi, nemůžete park řádně docenit. Teprve potom vychutnáte svěží vzduch nad právě kropeným trávníkem či stín vrby sklánějící se k jezírku s lekníny. Teprve potom pochopíte, proč Číňané své parky milují.
Parky proto vznikají všude, kde je to jen trochu možné. A pokud je v blízkosti řeka, musí být park i u ní. Tak jako na Žluté řece u města Zhengzhou. Areál je plný atrakcí – lanovky mezi nízkými vršky, koníci, motorové čluny, pagody. Jenomže dnes nevyzkoušíme žádnou z nich, Žlutá řeka má jednu ze svých zlostných nálad. Obloha je žlutě zatažená, mohutný tok občas splývá s obzorem. Už tak rychlý proud popohání zuřivý vítr. Vždy na několik sekund vše pohltí prach a my jsme – pokolikáté už – uprostřed prachové bouře. A tak řeku jenom letmo pozdravíme a uháníme zpátky do města.
To pomalu rozkvétá milionem reklam, žárovek a neonových kytic. Před rychlým občerstvením, která po vzoru McDonald’s rostou v každém velkém městě, mají nástup prodavači a uklízečky v červených stejnokrojích a povinných čepičkách. Stojí v pozoru, bez úsměvu, strnulí jako vojáci na stráži. Ochutnáváme čínský kapitalismus.
DELTA ŽLUTÉ ŘEKY
 Ačkoli je to v Asii poměrně běžné, na Žluté řece jsme mnoho “vesnic na vodě” nenašli. Rodina na obrázku žije na přehradě u města Sanmenxia. |
Dongying leží na konci trati. Je posledním městem na mapě Žluté řeky. Roviny, jež sledujeme z okénka ospale se táhnoucího vláčku, začínají být nedozírné. Zlatavá pole, vesnice protkané kanály, zase pole a rolníci, kteří je obdělávají. Na polích jsou rozházené hroby, hromádky hlíny s věnci. Příbuzní sklonění nad motykami jsou tak stále se svými nebožtíky.
Pak hroby vystřídají těžební věže. Je jich stále více, až nakonec zcela zastíní obzory. Celá delta Žluté řeky je jedno obrovské ropné pole. Půda delty je zlatým čínským pokladem.
Kde je ropa, jsou i inženýři, těžaři, experti a hlavně peníze. A tak mohlo uprostřed delty vyrůst zbrusu nové město Dongying. Pikolík z hotelu vysvětluje, že ač se nám to nechce zdát, město skutečně existuje teprve od roku 1984. “Všechno je tu nové a velmi se rozvíjí,” horlivě vykládá mladík.
“A odkud jsi ty?” ptáme se.
“Nerozumím. Žiju v Dongyingu.”
“No když je to tu teprve od roku 1984, tak ses tu nemohl narodit. Tak odkud pocházíš?” zkoušíme to znovu.
“Aha, vy se ptáte, kde je mé rodné město. Je to Jinan, ale teď jsem občanem Dongyingu a jsem proto velmi šťastný,” snaží se nám komolenou angličtinou vysvětlit, že se cítí doma tady, v nových domech stojících na čistých ulicích, mezi naleštěnými obchody, fungujícími hotely, čistými toaletami a bohatými lidmi. Vlastně se mu vůbec nedivím, na pohled fádní město jako by ani neleželo v Číně.
Chceme se dostat ještě dál do delty a k ústí Žluté řeky do moře. Podle mapy ale už dál nevedou žádné silnice. V recepci hotelu roztahujeme mapu a ukazujeme všem, kdo se kolem nás seběhli, že sledujeme jejich veletok od pramenů a teď ho toužíme vyprovodit do moře. A to, co jsme málem vzdávali, se najednou ukáže jako velmi jednoduché.
Brzy ráno na nás čeká černá Santana s “Napoleonem” za volantem. Tenhle sotva metr šedesát vysoký chlapík se vzteká, zařizuje, hádá s četníky a jede jako drak. Napoleon si vzal naši věc za svou. Při řízení stíhá čmárat plánek toho, co s ním uvidíme. Nevadí mi ani, když při stodvacetikilometrové rychlosti kouří, plive a telefonuje. Znervózním, když na dálnici vjede do protisměru. Dálnice je sice zbrusu nová, měří jen pár kilometrů a provoz na ní je téměř nulový, ale co kdyby… Napoleon si je sice své chyby vědom, řeší ji ale co nejméně potupným způsobem – jede co nejrychleji, aby měl ten trapas brzy za sebou.
Vjíždíme na ropná pole. Kovové zobáky těžebních věží tu klofou jeden vedle druhého, další se stavějí. Vládne tu podivný klid, občas přejde parta dělníků, jinak je tu pusto a prázdno. Před rozbouřeným mořem tyto kovové ptáky snášející zlatá vejce chrání obrovské vlnolamy. Je zřejmé, že stojíme někde, kde bychom asi neměli být, na jednom ze životně důležitých bodů velké říše. Také už nás staví policie a nechce nás pustit dál. Napoleon se snaží, dává do hry všechnu svou důstojnost, moc a zkušenost, ale nepořídí. Otočí tedy svůj černý koráb a rozhodne se s námi k ústí řeky proniknout z druhé strany.
Konečně jsme u Žluté řeky! Poslední pontonový most, vysoká hráz, a pak už to dál nejde. Stojíme na břehu řeky a vidíme, jak se její žluté vody mísí s mořskou modrou. Velká mapa Číny se chruje ve větru, když Napoleonovi a lovcům škeblí ukazujeme, kudy jsme sem přijeli. Poprvé vůbec nevadí, že neumíme čínsky. Vlastně jsme se za ty dva měsíce a tisíce kilometrů už naučili hodně z řeči beze slov. Opravdu jsme na konci své cesty. Broukáme si spolu s Napoleonem čínské šlágry, které na svém autorádiu na oslavu naladil. Pořád se otáčíme, abychom ještě naposledy zahlédli řeku, kterou jsme si vybrali jako průvodkyni velkou zemí. Od pastvin plných jaků nás dovedla až na místo, kde ocelové konstrukce pracují na budoucím bohatství závratně rychle se měnící země. Byla to zajímavá průvodkyně.
