TEXT: MARTIN KRSEK
Město Most usiluje o zápis do seznamu památek UNESCO a není bez šance. V jeho citlivě zrenovovaném historickém jádru stojí středověké domy, jejichž počtu může u nás konkurovat jedině Praha. Městské památkové zóně dominuje pozdně gotický kostel, vypínající se naproti baroknímu klášteru minoritů. Tak bychom dnes mohli popisovat severočeskou hornickou metropoli, kdyby se před padesáti lety nestala obětí těžby uhlí.
V rámci naší republiky je zde téměř nejvyšší míra kriminality, nezaměstnanosti i fluktuace obyvatel, taková je realita nového Mostu, města vystavěného během dvaceti let hlavně z panelových domů. To, že bourat staré město a nahradit ho zcela novým, byť moderním s veškerým komfortem, byla fatální chyba, dochází čím dál více lidem. Kdyby se dnes rozhodovalo o stejném návrhu, asi by to dopadlo jinak. Ale staré město je nenávratně pryč. „Je více než sporné, zda bylo správné zlikvidovat kdysi bohaté královské město s více než 650letou historií, s unikátním urbanistickým uspořádáním památkově hodnotného historického jádra se třemi náměstími pro cirka třicet let těžby uhlí, které už je dávno prohnané komíny,“ zhodnotil výsledek architekt Martin Říha, který se problematice Severočeské uhelné pánve věnuje řadu let.
MĚSTO SE PROPADÁ
Mostečané si přitom mohli brát příklad od svých předchůdců, kteří se z počátku úspěšně bránili těžbě na území města. Uhlí tu od pradávna na mnoha místech vystupovalo až na povrch. Mezi prvními otevřel důl roku 1762 na úpatí Hněvína měšťan Ondřej Krásl, nutno dodat, že k nevoli mosteckých radních. A když o pár let později v jeho dole propukl požár, se zadostiučiněním mu přikázali hornické dílo zavřít a všemožně blokovali další Kráslovy snahy otevřít nové doly.
Po příchodu průmyslové revoluce v polovině 19. století už ale nebylo možné udržet černé zlato netknuté. Parní stroje potřebovaly své krmivo. Vznikly obří uhelné společnosti, které otevřely v okolí města řadu dolů a před první válkou těžily už 18 a půl milionu tun ročně a zaměstnávaly více než polovinu všeho místního dělnictva. První hrozivé varování, že se uhlí může stát zkázou Mostu, znamenalo neštěstí v dole Anna z roku 1895. Tehdy se propadla zem a s ní většina městské čtvrti u nádraží. „V zemi se vytvořily hluboké trhliny, v nichž několik domů zmizelo, jiné se zřítily, jejich obyvatelé ve tmě a bouři utíkali do města. Za oběť padlo 31 domů a 2500 lidí zůstalo bez přístřeší,“ popisují tragédii autoři publikace Most – město tradic a budoucnosti.
Na druhou stranu bohatství z uhlí přinášelo samozřejmě i rozkvět města. Mezi léty 1880 až 1900 se počet obyvatel více než zdvojnásobil – na 21 500. Nové dělnické čtvrti se rozrůstaly směrem k Chomutovu, k Teplicím a k Praze. Boháči a úředníci důlních společností si vystavěli vilovou čtvrt na Zahražanech, přesto nebyl rozvoj města překotný. Historické jádro Mostu s dominantou kostela Nanebevzetí Panny Marie si stále uchovávalo středověký ráz a ani škody v průběhu druhé světové války nedosáhly většího rozsahu. Město však bylo celkově zanedbané, nenasytné doly se zakusovaly do země kousek za poslední ulicí. Nikdo si nebyl jist, kde se zastaví.
MOST? ZBOURAT!
Nový impuls měl Most dostat s poválečným znárodněním dolů. Měl to být řez radikální, tehdy poprvé zaznělo slovo likvidace. Zatím se ale počítalo jen se zbouráním roztroušených sídlišť v okrajových čtvrtích. „Původním záměrem bylo soustředit novou výstavbu spíše pod Krušné hory, nad výchoz uhelné sloje, kde panovaly lepší klimatické podmínky. Nevýhodou bylo, že tento zastavitelný pruh byl velmi úzký, a jak se později ukázalo, i staticky nejistý,“ popsal počátky velkého stěhování znalec historie těžby Jaroslav Červenka.
V roce 1952 přišel další projekt výstavby nových částí Mostu, který zohledňoval záměr těžařů vyuhlit některé části města a především celé teplické předměstí. Postup těžby měl však zachovat historické jádro.
O tři roky později už dostali architekti zakázku na vyprojektování zcela nového města pro sto tisíc obyvatel. Tento plán poprvé oficiálně počítal s likvidací starého Mostu. Navrhoval jeho zbourání ve „vhodném čase“. Pod každým metrem čtverečním tu leželo 35,83 tun uhlí, celkově přes sto milionů tun. Uhlí bylo navíc velmi výhodné pro úspornou těžbu.
Sílila nejistota z budoucnosti města, což násobila nechuť investovat do rekonstrukce či údržby historické zástavby. „Ústřední orgány i KNV měly rozhodnout o celkové koncepci osídlení a těžby v severočeském revíru – šlo o odpovědi na zásadní otázky: obětovat těžbě jen jižní část města Litvínova anebo celé město Most? Nebo vytěžit obě tyto lokality, nebo snad obě města zachovat celistvá a báňskou činností do nich nevstupovat?“ popsal ve svém deníku osudovou křižovatku, na které stál Most roku 1960, architekt Václav Krejčí, pozdější generální projektant nového Mostu.
Roku 1964 vláda definitivně stvrdila záměr odepsat starý Most. Začala systematická likvidace, kterou už nic nemohlo zvrátit. Ani fakt, že skomírající staré město bylo ještě řadu let nenahraditelné coby kulturní a správní společenské centrum nově budovaného Mostu, který dlouhou dobu plnil spíše jen funkci obřího sídliště.
PŘESUNUTÝ KOSTEL
Brutálním a světově ojedinělým rozhodnutím neotřáslo ani zjištění památkářů, kteří při následných průzkumech demolovaných domů zjistili, že Most má mnohem větší kulturněhistorickou hodnotu, než se předtím myslelo. Identifikovali více než dvacet zachovaných kamenných měšťanských domů ze 13. až 15. století. Takovou kolekcí se nemohou pochlubit ani nejvyhlášenější městské památkové rezervace jako je Český Krumlov či Kutná Hora. Všechny padly k zemi, stejně tak jako ostatní významnější památky, například barokní klášter minoritů a kostel sv. Františka Serafínského na takzvaném druhém náměstí. Na třetím náměstí vylétl do povětří piaristický kostel, na předměstí původně románský kostel sv. Václava, přestavěný v baroku. Za vzpomenutí ale stojí i reprezentanti moderní architektury 19. a 20. století, především kulturní dům Repre ve stylu art deco, expresionistický palác ředitelství dolů či secesní městské divadlo.
Jako malou náplast na tyto ztráty pak stát přistoupil na technicky unikátní a světoznámý přesun gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie, ze kterého měly být původně zachovány jen vybrané stavební prvky. Technici řešili několik variant včetně té, že vzácná památka zůstane na svém původním místě a ocitne se na jakémsi ostrově uprostřed těžební jámy. Další návrh počítal s přesunem chrámu o několik kilometrů do centra nového Mostu. Nakonec vyhrála střední cesta. Kostel se v roce 1975 přesunul o osm set metrů, ale zůstal před hranicí nového města. Spolu s kostelem přežilo ještě několik desítek objektů, mezi nimi vily, továrny či škola, na které důl nedosáhl.
Demolice starého města skončily roku 1987, od té doby existuje jen nový Most. Po válce vyrostlo ve světě několik nových měst, ale většinou šlo jen o satelity velkých sídel. Dělo se tak třeba ve Švédsku nebo v Británii. Byla to vždy města napojená na historická centra. Ale nikde se nestalo to, co se stalo v Mostě, kdy došlo k totální likvidaci starého města a jeho nahrazení zcela novým.
