o krásách a záhadách mikrosvěta s Josefem Reischigem
Kdo říká, že poslední renesanční osobnost světa byl Goethe, měl by se podívat do Plzně. Do Ústavu biologie Lékařské fakulty UK, pracoviště optické mikroskopie. Sedí tam muž v bílém plášti, ale lékař to není. Má v místnosti vystavené vlastní fotografie podivně krásných abstraktních struktur, o kterých se dá říci, že obletěly svět, ale fotograf to není. Nad pracovním stolem je jeho olejomalba, ale malíř to také není. Skříň je plná jím natočených tříhodinových videokazet, z nichž některé se vysílají v televizi a jiné ve škole při vyučování, ale ani filmař to není. Anebo vlastně je, stejně jako je vším tím, co jsem vyjmenoval. A ještě navíc přednáší obecnou biologii a genetiku, zabývá se výzkumem v mnoha oblastech – mimo jiné i viru HIV. A to začínal jako student s atletikou, kde ve skoku vysokém dosahoval slušných výsledků.
Doc. RNDr. Josef Reischig, CSc. Nebýt kdysi výstavy Mikrokosmos – skrytá krása stvoření, zřejmě bych se nikdy nedozvěděl o všech těch ostatních aktivitách. Ani o tom, že tohle všechno se dá stihnout za jeden lidský život. První věc, kterou mi po přivítacím ceremoniálu vyprávěl, byla, jak se mu kdesi na Moravě podařilo natočit velmi vzácný druh jasoně. Tento motýl se u nás vyskytuje jen v několika exemplářích a pro jeho natočení je třeba ho najít dřív, než se probudí, protože pak už létá příliš rychle a vysoko. Znamená to prohlížet rostliny, na kterých by měl být, v místech, kde by měl být. Ten motýl se nakonec dostal na obal cédéčka – Videoatlas bezobratlých živočichů, což je další z aktivit neúnavného docenta. Obsahuje pět set videosekvencí ze života bezobratlých živočichů a jasoň tam má trojúhelníkové zářezy na křidélkách, jež nezpůsobil zub času, ale ochranáři, kteří tak chtějí odradit příliš horlivé sběratele.
Minule jste říkal, že máte nový mikroskop, mohu se na to zeptat blíže?
Co se týče výzkumné práce, máme tady špičkové zařízení od firmy Olympus vyrobené v koordinaci s jednou švýcarskou firmou produkující software pro zpracování třírozměrných obrazů, což umožňuje jejich 3D analýzu. Každý rok tady pořádáme odborné kurzy pro střední Evropu a vždycky se do nich přihlásí velký počet zájemců. Můžeme však přijmout jenom sto lidí, takže si vybíráme. Po odborné stránce sloužíme také jako referenční pracoviště optické mikroskopie firmy Olympus. Ta s námi spolupracuje a naši činnost částečně dotuje. Jejich zásluhou jsme byli také první v republice, a tak jsme získali poměrně dobré postavení. Letos například tady budeme pořádat 18. října jednodenní seminář – Nové trendy ve fluorescenční mikroskopii.
To je na mě moc cizích slov najednou.
Znamená to, že nějakou biologickou strukturu v podstatě rozřežete tenkými řezy. Každý řez je digitalizován a zaznamenán. Software potom umí zrekonstruovat celou strukturu do původního 3D rozměru, dovede analyzovat objemy, povrchy, a dokonce i optickou denzitu vybraných svítících struktur. Hledaná struktura by proto měla vykazovat fluorescenci, kterou v mikroskopu vidím. Při tomto počínání člověk může objevit řadu nových informací, ale uvidí i mnoho nádhery, tak to samozřejmě fotografuji – buď optické digitalizované řezy přes konfokální mikroskop, anebo přímo v klasických mikroskopech. Existuje mnoho dalších mikroskopických technik, které zviditelní jinak téměř neviditelné struktury.
Já se omlouvám, ale to je pořád taková spousta cizích slov, že je všechny nestíhám lapat. Nedalo by se to trochu zlidštit?
 Krevní kapiláry v krevním lalůčku. |
Techniky jsou dost obtížně vysvětlitelné, ale já si myslím, že to ani není podstatné. Podstatné je, že se objekt zviditelní způsobem, který využije nějakou charakteristiku světla a tu změní nebo zvýrazní. Tím se zviditelní struktury, které v normálním světle nejsou vidět. Klasické mikroskopické preparáty se proto uměle barví.
Nakolik to je ještě věda a nakolik už umění? Když si můžete vybrat z tolika možností, záleží přece na vašem smyslu pro estetično, co si vyberete. Není to nová umělecká technika, něco jako třeba koláž?
Ten výběr, to je pro mě největší problém. Hlavně kvůli výstavě. Mám několikrát stejný objekt, vypadající pokaždé jinak, a musím vybrat jen jeden, abych představil všechny techniky. A druhý problém – jak tu fotku vlastně otočit. Kde je nahoře a kde dole? Já jsem jednou neinstaloval výstavu, a když jsem přišel, byl jsem u vytržení, protože často byly jinak natočené. A co je ještě zajímavé – jsou to realistické obrazy, ale lidé je vnímají jako abstraktní. Jedna paní mi dokonce napsala, že ji nezajímaly abstraktní obrazy, ale když viděla tyhle reálné struktury, tak začala chápat, co se děje v mozku umělce, který dělá abstraktní umění. Že to je vlastně realita jeho pohledu na tu věc.
Vy sám ty fotky považujete za vědecké, nebo umělecké?
No, kdyby byl člověk hodně chytrý, tak si z té fotky něco vědecky vezme, ale obecně ne, je to spíš estetický pohled do mikrosvěta.
Pamatujete si na nějaké zápisy z návštěvních knih?
Jedna paní napsala, že když viděla, jak jsou krásné krystaly cholesterolu, už jí nevadí, že je má v sobě. Jiná paní mi napsala, že byla dlouhodobě ve stresu, a když pak náhodou přišla na mou výstavu, uklidnilo ji, že příroda je tak krásná i v mikrosvětě. Uvědomila si, že makrosvět, který ona prožívá, není všechno. Děkovala mi za to.
V poslední době se mluví o tom, jak se umělecký a vědecký pohled na svět mají sjednotit. Je to pro vás zajímavé?
Otázka zní, proč je příroda pěkná už od mikrosvěta. Makro je pěkné, to vidíme pod lupou. Ale že to je i v mikrosvětě, to se dřív netušilo. Věřím, že ta nádhera je i v oblasti atomu. Proč ne, všichni jsme z nich sestaveni. Věřím, že to je proto, že z pohledu filozofického všechno má jednoho tvůrce. Jak kosmos, tak mikrosvět. Všichni jsme složeni ze stejných základních struktur. A to poznání anebo tušení možná esteticky působí. Naše tělo je z mikrosvěta složené. Možná po zhlédnutí mikrosnímků nacházíme lepší vztah sami k sobě.
Napadlo mě, jestli pro umění a vědu není toto cesta budoucnosti – vědeckým přístrojem dělat umění.
 Příčný řez rostlinným stonkem. |
Profesor Koutecký, který uváděl mou výstavu v Karolinu, tam vyslovil právě tuto myšlenku. Že vlastně věda a umění jedno jest. Dotyčný musí mít obě složky v souladu – materiálno i duchovno. Když u něho příliš převažuje jedna nebo druhá složka, pak je jeho počínání většinou k ničemu.
Takže teď už budou umění a věda postupovat společně?
Bohužel, u té vědy je to o tom, že když se něco objeví, je to hypotéza. A hypotéza v přírodních vědách má většinou jenom velmi krátkou platnost. Takže v podstatě pořád se objevuje a objevuje, a čím víc těch objevů je, tím více narůstá neznalost toho dalšího. Čím víc toho víme, tím víc se rozšiřuje prostor pro to, co nevíme. Když se podíváme do detailu nějaké struktury, tak právě tam je něco, co člověk neumí popsat ani nijak vysvětlit. A přitom za pár let se na nás budou dívat jako na začátečníky. Vezměte si jenom lidský genom. Teď víme, že obsahuje asi třicet tisíc genů, ale kolik nejrůznějších informací v sobě skrývají, to v dohlednu nezjistíme. Vždyť například dokážeme vyrobit několik milionů proteinů, a ne pouze 30 000. To ovšem ale není nic proti tomu, co umí příroda jako celek.
To jsou čísla, která se používají při pozorování vesmíru.
Do každé buňky se vejde – kdyby se kódy napsaly jako písmenka – tisíc knih po pěti stech stránkách. Ono se to opíše během několika hodin prakticky bez chyb. A teď si představte, že ten zápis je vymyšlený tak chytře, že když si to čtete jakoby o písmenko dál, má to někdy také smysl. Představte si román, který byste si přečetli, a pak si přečetli ten samý román znovu o jedno písmenko dál, a ono by to mělo smysl. Takových věcí je plno.
Není to rouhání, pronikat takhle do záhad okolo stvoření?
To narážíte na to, jak kdysi už známý přírodovědec Linné řekl, že co člověk nevidí, to se nemá pokoušet vidět, protože je věcí Boha, jestli nám to ukáže, nebo ne. Já zase tvrdím, že když nám umožnil, abychom vymysleli mikroskopy, tak proč bychom se do nich nemohli dívat? S tím rouháním to je o něčem jiném.
O zneužívání?
Někteří lidé si myslí, že to, co mohou, to také smějí. Mám na mysli genové manipulace. Když manipulují s geny rostlin, je z toho poplach, ale ještě to není nic tak hrozného. Lidé ony modifikované rostliny zbaští, udělá to třeba nějakou menší neplechu, ale nám to nijak zásadně nevadí. Horší je, když manipulujeme s lidským genomem. Naklonovat tzv. opožděné dvojče, i když to úplně identický jedinec nikdy není, to už je, jak jste říkal, rouhání. Anebo třeba i namnožení jenom určitého orgánu – protože i k tomu potřebujete embryonální lidské buňky. Vy při tom tak vlastně přinutíte lidské embryo k tomu, že z něj nebude člověk, ale jenom určitý orgán. A v tom je ten etický problém a ukázka lidské pýchy předělávat přírodu a hrát si tak na Stvořitele. Samozřejmě, že to tak nakonec dopadne. Nakonec bude naklonovaný i člověk. Ale já si myslím, že to není správné. Leccos člověk ví, že může udělat, ale neudělá to. Můžu člověka zavraždit, ale něco mi říká, abych to nedělal.
Dá se to nějak obejít, aby to bylo eticky v pořádku?
Ovšem, něco jiného je vybírat si buňky z vlastního těla a ze svých vlastních buněk si naklonovat nový orgán. Proti tomu nejsem. Zatím to nikdo neumí, ale jakmile se zjistí všechny regulační mechanismy – a už je k tomu dost blízko – tak to začne.
Co tomu brání?
Zdá se, že naše kmenové buňky jsou ve všech orgánech – jde jen o to je najít a přinutit k tomu, aby ze sebe udělaly orgán, který potřebujete. Dokonce se zjistilo, že kmenová buňka srdečního svalu, když ji vložíte do jiného orgánu, nezačne produkovat buňky srdce, ale buňky onoho orgánu. To je neuvěřitelné. Buňka se dokáže změnit podle toho, jaké informace dostává z okolí. To, že máme genetickou informaci, je sice pěkné, ale bez okolí, toho hardwaru, jsme bez šance. Ta buňka by bez příslušného prostředí nevěděla, co má dělat. Proto se taky embryo ve zkumavce párkrát rýhuje, a konec. Když ho nevložíte do maminky nebo do prostředí, které má mít, nic se neděje a zanikne. Lidé, kteří dělají pokusy s klonováním, to dotáhnou vždy jen do tohoto stadia. Nyní zkoušejí vkládat tyto embryonální buňky do vybraných orgánů s tím, že by tak vznikly buňky těch orgánů, případně orgán celý. Metodicky je to zajímavé, eticky je to zvláštní, v současné době nepříliš přijatelné – alespoň normální vědeckou společností – ale jako kšeft pro farmaceutický průmysl je to super.
Vy se těmi otázkami zabýváte v oblasti bádání?
 Směs sinic z rybníka. |
Přednáším pouze tuto problematiku v rámci předmětů obecná biologie a genetika.
Čím přesně se zabýváte ve výzkumu?
Využívám zejména toho, že mám k dispozici v České republice ojedinělé zařízení, které mohu nabídnout vybraným vědcům, a tak spolupracuji na různých výzkumech z řady oborů – například neurofyziologie, parazitologie, nefrologie, ale i třeba z paleopatologie nebo kriminalogie. Můj původní byl výzkum viru HIV. Na tom spolupracuji s kolegy z Marseille, bohužel jen okrajově, protože se dá těžko dělat celý v našich podmínkách.
Prý už je znám způsob, jak zastavit šíření viru, a v současné době se testuje?
Je celá řada nově objevených zajímavých míst, přes která by se ten virus mohl poškodit. Virus přestane být účinný v okamžiku, kdy se např. nedostane do buňky, nebo “nepřemluví” buňku, aby ho pomnožila. Infekce probíhá v několika krocích. On se musí nejprve zachytit a potom projít do buňky. Pak následuje celá řada dalších úkonů. Některé kroky tohoto procesu lze zpomalit medikamenty. Jenomže ten virus má stále navrch. Když uděláte látku proti něčemu ve viru HIV, poškodíte i buňky, které organismus nutně potřebuje. Zatím se léčba neobejde bez vedlejších účinků. Ten virus napadne třeba tisíc buněk a jenom jedna ho pomnoží. V tom je velký problém při výzkumu, a je tam i plno jiných záhad. V Marseille jsou známé dámy, které byly nakažené, a přitom žádný virus v sobě nemají. To jsou věci, které se zkoumají. Virus má někdy schopnost projít buňkou a vůbec tam nezanechá stopu.
Před lety jste mě šokoval tvrzením, že i virus může být formou života.
Definice živého organismu je jednoduchá – umí reprodukovat sám sebe. K tomu musí umět zpracovávat energii, dělat svůj vlastní metabolismus a předávat informaci dalším potomkům. Viry umějí jenom předávat informaci, a to informaci genetickou. A teď, když trochu odbočím, si vezměte priony, nemoc šílených krav. Ty priony jsou infekční agens. Nepředávají žádnou genetickou informaci, jenom informaci strukturální. Jejich přítomnost v buňce vyvolá další reakci, při níž donutí naše priony, aby změnily svou strukturu tak, aby se podobaly onomu infekčnímu prionu. Napadené buňky postupně odumírají a mohou vyvolat Creutzfeld-Jacobovu nemoc. I ten prion je tedy jakoby živý, protože se umí v té správné buňce reprodukovat. Takže definitivní pohled na to, co je živé, a co živé není, je těžký. Když se vrátím k tomu klonování, my umíme napodobit Stvořitele do té míry, že umíme vložit buněčné jádro (software) do vaječné buňky jedince téhož druhu (hardware) zbavené vlastního jádra, a nakonec musíme sehnat vhodné prostředí (továrnu), tedy nějakou maminku, v jejímž těle se klonovaný jedinec vyvine, a pokud vše dobře dopadne, pak se narodí živé a zdravé opožděné dvojče onoho dárce buněčného jádra. Člověk tedy pouze přemisťoval části živých jedinců a nakonec vše vložil do oné maminky, která porodila tvorečka, jež vznikl pouze přemisťováním již dříve stvořeného živého materiálu.
A je to celé o informacích…
Ale nejen o těch informacích, které jsou v genech, i o těch, které jsou mimo ně. Někteří lidé říkají, že informace strukturální je důležitější než samotná informace genetická. Obecně, když se nad tím člověk logicky zamyslí, je to pravda. Největší zajímavostí je, že všechny organismy umějí ty informace číst a rozumí jim. Znají tedy stejný jazyk. Je to, jako kdyby si všichni lidé rozuměli navzájem. Já říkám, že to je dáno od začátku. Ten Stvořitel dal do přírody takový řád, který umožnil, aby si všichni rozuměli.
Bavíme se o takových pro mě velmi složitých věcech, a já si vás teď těžko dokáži představit, jak chodíte po louce a hledáte s videokamerou motýla jasoně.
(smích) To je právě druhá fáze toho myšlení. Když člověk vidí, jak je obtížné, než něco živého vznikne, vnímá jako zázrak, že v této době, kdy je tu plno emisí, patogenů a mutagenů, život ještě vůbec existuje.
Musíte mít široký záběr.
Já jsem původně, když jsem studoval Přírodovědeckou fakultu, dělal současně i tělovýchovu. Myslel jsem si tenkrát, že se budu živit jako hokejový trenér. Dělal jsem také závodně lehkou atletiku. Vzal jsem si studium přírodních věd jaksi k tělesným vědám. První, co mě na biologii zaujalo, a to hned v prvním ročníku, byla anatomie rostlin, kterou přednášel profesor Pazourek. V závěru celého studia mi pak zcela náhodou nabídl docent Kunst z Přírodovědecké fakulty UK místo asistenta v oboru entomologie. Ještě předtím jsem pro ZŠ nafotil makrosnímky hmyzu, které vyšly jako série diapozitivů. Byl to můj prví výdělek – ještě za dob studia.
Vedle fotek ale děláte i videofilmy?
 Řasa krásivka se dvěma chloroplasty (zelené). |
Můj filmový debut byl film pro PřF UK v Praze s názvem Metody sběru hmyzu. Na fakultě to má dodnes ohlas, dnes už jako historický dokument, protože se tam kolegové vidí o třicet let mladší. Potom jsem dlouho nic nefilmoval. Pro sebe jsem si fotil, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych se tomu věnoval systematicky. Až když se objevily videokamery, které měly víc možností i co se týče střihu, začal jsem zkoušet natáčet i makro a pak i mikrosvět. Možnosti snímat mikro i makrozáběry živých tvorů jsem využil při tvorbě několika pořadů pro televizi i pro školy, kde se používají při výuce. Na bezobratlé živočichy jsem se zaměřil, protože jsem je znal, a také mi bylo líto, že makro a hlavně mikrozáběry nikdo nedělá. Mikrosvět je totiž stejně pěkný jako makrosvět, ale je bohužel viditelný pouze za použití velmi drahé optiky, kterou mám naštěstí k dispozici. Filmování mě přivedlo dohromady s docentem Chalupským, jenž psal scénáře, a dalšími lidmi, kteří mi pomáhali se střihem a ozvučením pořadů. Myslím, že toto naše konání je přínosem pro lidi. Do přírody se už skoro nikdo nedostane, tak se i ve škole na přírodu dívají skrze pořady často zkopírované z televize. Je dobře, že to je alespoň tak. Některé záběry, třeba podmořské, jsou nádherné a zdá se, že jich je dostatek, ale pořadů z oblasti mikrosvěta, na které jsem se zaměřil, je hodně málo. Jsou drahé a náročné na personál. Musíte především v přírodě najít ony velice malé organismy, udělat z nich preparáty a pomocí velmi speciální a drahé optiky je nasnímat. Někdy jsou příliš rychlé, tak se musí jejich pohyb zpomalit, nebo naopak zrychlit. V Göttingenu je velká produkční firma, která se tím zabývá, ale je to šíleně drahá záležitost. A navíc se většinou celý pořad zabývá pouze jedním druhem živočicha. Kdežto my jsme vyrobili multimediální cédéčko o pětistech druzích, které byly vybrány tak, aby ukázaly tvarovou rozmanitost bezobratlých živočichů, z nichž většina lidí zná pouze hmyz. Z milionů druhů jsem vybral některé typické, některé vzácné, je tam ukázán prostě jejich přehled. Ve dvacetivteřinové sekvenci vidíte ty druhy živé – motýla, jak se líhne z kukly. Mám tady v archivu aktuální číslo kazety 89 nebo 90 a jsou to kazety, které jsou normálně tříhodinové. Nikdo si neumí představit, kolik tady mám nasnímaného materiálu. To by za doby kinofilmu prostě nebylo možné. Nebýt firmy Olympus, jež mi půjčovala kamery, které bych si nikdy nemohl koupit, a zejména některá optická zařízení, hlavně mikroskopy, to cédéčko by nikdy nevyšlo, protože by to nikdo nezaplatil. Francouzi, když ho viděli, říkali, že by to okamžitě přeložili, protože nechat něco podobného udělat na zakázku by finančně nezvládli. Dá se to totiž udělat jedině jako hobby. Výnosné to není, koupí si to pár škol, pár lidí, někteří si to okopírují, protože černé kopie jsou u nás běžné. Ale to vem čert. Alespoň snad lidé uvidí, jak je příroda hezká. Když pak člověk leží někde v trávě a vidí, že tam skáče nějaký křísek, což je milimetr velké zvířátko, které je nádherně barevné a se zajímavou strukturou, ale očima není dobře vidět, třeba si vzpomene, že ho viděl na videu nebo v počítači zvětšené, a připomene si, jak je to zvířátko hezké.
Co jste naposledy natáčel?
Úplně naposledy to nebylo, ale vzpomínám si, že jsem byl s profesorem Veselovským v Berlíně v ZOO a natáčel jsem tam kapustňáky v akváriu. Sice to jsou zvířata v zajetí, ale zase člověk pořídí záběry, které by jinak nemohl udělat. Profesor Veselovský mi sdělil zajímavou myšlenku, že kultura národa není dána jen znalostí literatury a umění, ale že to je i znalost přírody, zvířat i rostlin. Souhlasil s tím, aby se tento citát napsal na obal našeho CD Videoatlas bezobratlých živočichů, protože i tímto CD se vlastně přispěje ke zvýšení kulturnosti národa.
Takže i třeba záběry bezobratlých jste natáčel doma?
Je jasné, že co se týče např. hmyzu, pak pokud možno všechno točím v přírodě. Některé záběry jsou jedna velká shoda náhod. Některé druhy žijí jako imago (dospělec) třeba pouhých čtrnáct dní v roce a vy musíte mít štěstí, abyste ho našel, aby bylo vhodné počasí, aby bylo trochu světlo a aby nefoukal vítr, protože ve větru se nedá nic natáčet. Tohle všechno potřebujete k tomu, abyste ukázal lidem desetisekundový záběr, jak motýlek někde leze, roztáhne křídla a uletí. Zaznamenat to má pro mě smysl i z toho důvodu, že druhy, které tady byly před dvaceti lety běžné, mizí. I když na druhou stranu na jižní Moravě se vyskytují jižní druhy, které tam dřív nebyly. Zdá se, že planeta Země se opravdu otepluje. Anebo se životní prostředí v některých oblastech skutečně zlepšuje.
Existují teorie, že je to normální, když druhy vymírají, že to tak bylo vždycky…
Je to takový cyklus. Druhy nežijí samy o sobě, všechny organismy jsou závislé na ekosystémech. Když se mění ekosystémy, mění se i složení druhů. Bohužel, lidstvo způsobuje, že se ekosystémy mění velmi rychle. Stačí dálniční obchvat. Je jasné, že jakákoliv civilizace vede k devastaci prostředí.
Teorie Gaia je podle vás romantická pohádka, anebo má vědecký podklad?
 Jednobuněčná améba, v jejímž těle je několik pohlcených sinic. |
Na té teorii je zajímavé, že Země v podstatě udržuje určité klima po miliony let, má jakoby funkci termostatu. Kdyby tomu tak nebylo, tak nežijeme. Teď jde o to, že to udržování se provádí autoregulací celého systému. Takže biosféra – teď už se tomu říká pomalu homosféra, jako že to je vlastně biosféra poznamenaná lidskou činností – se stejně pořád udržuje. Průměrná teplota se téměř nemění tisíce let. Stačí malinká změna, a je tu povodeň, anebo naopak všechno vyschne. Takže podmínky na planetě Zemi jsou tak unikátní, až si myslím, že je skoro logické, že v tom našem vesmíru nikde nic podobného nemůže nastat. Stačí být o kus blíž nebo dál od Slunce, a není tu nic živého. A vliv Měsíce je také zajímavý, bez Měsíce by povrch Země vypadal zcela jinak a kdo ví, zda by se zde udrželi lidé. Je to obrovská shoda okolností. Jenomže já si myslím, že ty shody okolností byly naplánované dopředu. Ve vesmíru se nic náhodně neděje. My ale jako náhodné označujeme často takové procesy, které prostě nedokážeme jinak vysvětlit.
Jaká z různorodých činností, které děláte, vás nejvíc baví? A teď mám pocit, že řeknete, že všechny do sebe zapadají…
Každá chvilku. Když něco objevím, tak mě to zajímá. Zapřu se na to a dělám to.
Měl jsem na mysli spíš, jestli to je bádání, přednášení, fotografování, nebo natáčení?
Teď už jsem dost starý. Nejvíc by mě asi bavilo něco úplně jiného – chodit po přírodě s vnoučaty. Mám dva vnuky – dvouletého a čtyřletého – a to nenahradí vůbec nic. Tomu bych dal přednost. Potom možná filmování a pak mikrofotografie s vědeckou prací. Přednášení je samozřejmě také velká zábava. Ale na první místo bych dal rodinu.
Objevujete s vnoučaty svět znovu jakoby jejich očima?
Leccos mi připomenou nebo mě lecčím překvapí. Třeba to cédéčko. Vůbec mě nenapadlo, že čtyřleté dítě umí po minutové ukázce zcela samostatně ovládat naše CD a pouštět si například jednotlivé klipy. Ale jsem zásadně proti tomu, aby se děti dlouhodobě dívaly do počítače. Nebo na televizi. Kvůli těm počítačům a televizi budou úplně jiné než my. Nepoznají už, co je skutečnost, a co není. Když vidí v televizi, že si mohou dovolit támhletoho kopnout a támhletoho praštit, tak to pak dělají taky. Přitom v přírodě panuje zásadně spolupráce. Když se má organismus rozhodnout, jestli má bojovat proti něčemu, anebo raději spolupracovat, tak se vždycky rozhodne pro spolupráci. To je vidět ve všech ekosystémech. To jenom člověk je teď najednou tak vyšinutý, že věří, že nejlepší je zlikvidovat druhého. Zapomíná, že tím něco ztratí.
Ptal se Libor Michalec, foto Jan Škvára,
mikroskopické fotografie Josef Reischig
doc. RNDr. JOSEF REISCHIG, Csc.
“Ještě před 300 lety obyvatelé naší planety netušili, s kolika různými neviditelnými světy tu žijeme.” Touto větou uvedl doc. RNDr. Josef Reischig, CSc. výstavu svých fotografií. Výstava se jmenovala Pohled do mikrosvěta, skrytá krása stvoření a její název v kostce charakterizuje vše, čím se Josef Reischig zabývá. Není tedy divu, že fotografických výstav makro a mikrosvěta se uskutečnily od roku 1995 již desítky. V dobách, kdy studoval Přírodovědeckou fakultu, si plánoval, že se bude živit jako hokejový trenér. Jako student biologie nafotil makrosnímky hmyzu, které vyšly jako série diapozitivů, a ve filmu “debutoval” snímkem Metody sběru hmyzu – pro Přírodovědeckou fakultu UK. Od té doby nafotil tisíce snímků a natočil desítky filmů. V poslední době využívá hlavně speciální optická zařízení, díky kterým nabízí nové a nové pohledy do nitra hmoty. Ale to vše je spíš koníček, hlavně a především je doc. Reischig vědec a pedagog. Přednáší v Plzni obecnou biologii a genetiku v Ústavu biologie Lékařské fakulty UK. Spolupracuje také na vědeckém výzkumu v mnoha oborech od neurofyziologie až po výzkum viru HIV.
Ze zápisových knih výstav:
Stále žasnu, jak nádherně byl svět stvořen.
Výstava přispěla k poznání, že mezi vírou a vědou rozpor není. Díky.
Příroda nás udivila.
Boží dílo stvoření je nekonečně krásné.
Tato výstava potvrzuje, že moderní věda je hezčí a zajímavější než moderní umění.
Tolik umění, kolik v našem těle je, jsem ani trochu netušila.
Moc pěkně to Pán Bůh stvořil.
Velice zajímavá výstava, pomohla nám při malbě hudby, pocitů a nálad.
Kdo by věřil, že řez břízou vypadá jako zvláštně pletené punčochy.
Výstava, která ve mně probouzí úctu k zázraku, jakým je celý svět, k úžasnému mechanismu, který je ukryt ve věcech zdánlivě obyčejných.
Opravdu inspirující, kdyby to někdo namaloval, řekl bych, že je to pouze výplod jeho fantazie.
Zvláštní, zajímavá podívaná na věci, o kterých si myslíme, že je známe. Ó, jak nás ten náš zrak šálí! Je to tak trochu pohled do říše fantazie. Díky.
Právě vychází ve spolupráci s magazínem Koktejl Videoatlas bezobratlých živočichů na nosiči CD-ROM. Multimediální encyklopedie bezobratlých živočichů obsahuje ucelený přehled živočišných zástupců všech systematicky významných skupin. Živočichové jsou prezentováni zaživa, v nejrůznějších životních situacích, v přirozeném prostředí prostřednictvím stovek videoklipů, trvajících déle než jednu hodinu.
Videoatlas si můžete objednat na adrese:
