Text a foto Jiří Kolbaba
Tunisko je pravděpodobně nejbezpečnější a nejdemokratičtější zemí Afriky. Ročně tak láká miliony turistů. Návštěvníci si chválí úroveň vztahů a zejména chování většinové arabské společnosti i domorodých potomků Berberů vůči nim. Společnost je tu mladá – s průměrným věkem pod třicet let, přesto se může světu chlubit důsledným lpěním na tradicích zděděných po předcích. Pěstují tu tak tradiční disciplíny, jako jsou básnictví, próza, stříbrotepectví a výroba šperků. A pak nejznámější tuniské umělecké řemeslo – na každém kroku viditelná keramika. Jeho původ se datuje dokonce až do období neolitu a největšího rozmachu dosáhlo za vlády Římanů. Výroba užitkových předmětů, váz, džbánů, hrnců, talířů a olejových lamp přežila až do dnešních dnů.
Postupy staré tisíciletí
Dnes jsou v Tunisku tři významná centra hrnčířství a výroby keramiky. První je určitě ve vesnici Guellala na ostrově Džerba, odkud se v 15. století přestěhovalo několik řemeslnických rodin na pevninský poloostrov Cap Bon, do oblasti dnešního města Nabeul. Dodnes jsou zde známá naleziště kvalitní hrnčířské hlíny.
Tím třetím je malá vesnice Sedjenane nedaleko Tabarky a Bizerte. Napůl kočovní Berbeři zde vyrábějí typický béžový porcelán a při modelování keramiky stále používají postupy staré několik tisíciletí. Tvarují své výrobky rukama a dekorace vyrývají přímo do vlhké hlíny. Rýhy pak vyplňují černým mastixem získávaným z pistácie lentiškové. Výrobky vypalují na otevřeném ohni. Na závěr je berberské ženy pomalují červenohnědou, béžovou a černou barvou. Právě z této oblasti také pocházejí známé výrobky tuniských dekorovaných zvířecích sošek a kadidelnice. Pro keramiku z Nabeulu je typické glazování a ručně malovaný dekor. Pestrobarevné nádoby, talíře a dlaždice v sobě snoubí berberské květinové motivy, patrny jsou též osmanské, andaluské a italské vlivy. Dokonce i oblečení
Velká část místní produkce glazurované keramiky vzniká výhradně jako zboží pro turisty a rozhodně má vysokou užitnou i uměleckou kvalitu. Přitom se typická tuniská keramika prodává za ceny příznivé i pro Středoevropany. Ročně si ji proto do svých domovů odvezou miliony turistů z celého světa. Naopak neglazurovaná keramika z ostrovní Guellaly je ještě dnes spíše určena pro praktické využití. Drobnější výrobky slouží stejně jako kdysi i dnes v domácnostech, ve velkých džbánech a amforách se stále ještě uskladňuje voda, olej, obilí, a dokonce i oblečení. Nomádské kmeny si oblíbily amfory se špičatým dnem, které se v Africe odnepaměti zapichují do písku. V nádobách maažana se připravovalo těsto, v ghassalia se pralo prádlo.
Návštěva Guellaly je skvělým zážitkem, protože místní berberští hrnčíři se rádi podělí o své znalosti s každým, kdo projeví zájem. Já se třeba dozvěděl, že dodnes jsou v okolí vesnice četná mocná naleziště skvělé hrnčířské hlíny. Těží se v kopcích, jimž se říká chaab. Těmi nejznámějšími jsou chaab jeman, chaab maresfoudh a další. A ještě zajímavost na závěr. Když hrnčíř míchá hlínu se sladkou vodou, má hotový výrobek červenou barvu, použitím mořské vody získá hlína světlejší, téměř bílý odstín.
Rady na cestu
● Tunisko je považován za relativně bezpečnou zemi, na jih jeho území ale mohou pronikat teroristické skupinky z Alžírska. Na jihu je vytýčena vojenská zóna se zvláštním bezpečnostním režimem. Je dobré podívat se před každou cestou na informace o aktuální bezpečnostní situaci na stránky Ministerstva zahraničních věcí ČR.
● Je nebezpečné cestovat osaměle do odlehlých oblastí. Každý cestovatel se může dobrovolně registrovat na velvyslanectví ČR v Tunisu a nechat tu plán své cesty.
● Protože jde o muslimskou zemi, doporučuje se mimo turistické zóny raději decentnější oblečení, dávat si pozor na alkohol a respektovat místní zvyklosti v chování, hlavně k tuniským ženám. V zemi působí mravnostní policie, která někdy kontroluje místní občany bavící se večer před nočními podniky s cizinci.
● Nedoporučuje se fotografovat policejní, vojenské a vládní objekty (jsou označeny státní vlajkou). Totéž platí pro židovské objekty. ● Více na www.mzv.cr a www.tunis.cz
