Jak se shoduje současný uspěchaný svět euroatlantické civilizace s našimi vnitřními hodinami?
Pokud dodržujeme pravidelnou životosprávu, chodíme spát v určitou hodinu a v určitou dobu vstáváme a dostatečně spíme, pak nám uspěchaný způsob života nemusí vadit. Důležitá je efektivní organizace našeho času.
Teď se chystáte na Taiwan, kromě běžného stresu vás tam čeká ještě další zátěž – časový posun. Je to velká zátěž pro organismus, nebo jen malý problém?
Pomalé přizpůsobení se novému času po letech přes více časových pásem vede k takzvanému jet-lagu, kdy se vnitřní čas opožďuje za vnějším časem. Jet-lag může způsobit nespavost, poruchy v zažívání, nevolnosti.
Pokud jde o mou cestu, přistanu v 6.25 hodin místního času, kdy u nás bude v té chvíli pětadvacet minut po půlnoci, což je doba, kdy normálně chodívám spát. Bude to tedy jedna noc beze spánku. To je docela drsné.
Navíc tam budu opravdu jen na pár dnů a mám nabitý program, takže na nějaké velké výlety a poznávání bohužel nebude čas. Na taiwanské univerzitě budu přednášet o chronobiologii, tedy o vnitřních hodinách u savců. Dostala jsem pozvání od profesora taiwanské univerzity pana Lee, který zkoumá totéž, ale u hmyzu. Když jsem se pokusila zjistit z databáze PubMed (služba National Library of Medicine, obsahuje více než 15 milionů citací článků z lékařských časopisů – poznámka redakce), co vlastně ten pan Lee o hmyzu vyzkoumal, našla jsem stovky a stovky článků, které ale nepatřily jen jemu. Lee je zřejmě v jihovýchodní Asii velmi běžné jméno.
Vědci se ale do psaní popularizačních materiálů moc nehrnou…
Na jedné straně je tlak, aby vědec popularizoval, a na druhé, aby sám publikoval a byl úspěšný ve vědě. Aby psal odborné články a hlavně aby bádal. To je strašná práce. Po sobotách a nedělích píšete vlastní publikace, a abyste popularizoval v oboru, který není tak úplně váš, tak toho musíte strašně přečíst. Pokud se vědci chtějí držet v čele oboru, aby proslavili jméno České republiky, tak jim nic jiného než odborná publikace nezbývá.
Osobně si myslím, že jedno z možných řešení je výchova dobrých popularizátorů z řad žurnalistů.
Není trochu problém mezi striktním vyjadřováním vědců, kteří si nemohou dovolit nejednoznačný výklad, a novináři, kteří mají rádi nadsázku?
Tady je chyba na obou stranách. Na zasedání Akademického sněmu jsme teď přijali etický kodex pracovníků Akademie, kde je řečeno, že kdokoli může sdělovat novinářům fakta, až když byla přijata odbornou obcí. Jinak novináři často vzbuzují neoprávněné naděje, například když se začne mluvit o zavádění kmenových buněk do organismu. Postižených lidí, kterým by to pomohlo, je hrozně moc, ovšem terapie jsou často teprve ve stadiu pokusů. Z vlastní zkušenosti vím, kolik lidí se na mě obrací na základě mých vystoupení v rozhlase, kolik lidí napíše a chce nějak pomoci. Natož co může způsobit, když někdo ústy žurnalisty oznámí, že člověk s poraněnou míchou může být zachráněn. Vidím to jako hrozně nebezpečnou věc.
Nesmíme vzbuzovat falešné naděje. Nedávno jsem se dočetla, že vznikl nový obor – neuroetika. Jde o to, že lidé zabývající se zobrazením mozkové činnosti by ze svých poznatků mohli dělat dalekosáhlé závěry. Proto je dobré si uvědomit, že etika by měla být součástí této práce. Aby nedocházelo k neetickým, devalvujícím závěrům, které by se mohly ve zkreslujících souvislostech dostat na veřejnost.
Setkala jste se v čele Akademie i s vědeckými podvody?
Když jsem byla místopředsedkyní Akademie, přišel za mnou jeden mladý člověk s tím, že jeho jméno se neobjevilo pod věcí, na které se podílel. Požádala jsem ho, aby mi to dal písemně, ať můžeme danou stížnost prošetřit. Nikdy to neudělal a já se později dozvěděla, že z vědy odešel. Možná to byl největší pokus o podvod, se kterým jsem se setkala.
Komise pro etiku vědecké práce řeší podněty, které se spíše týkají spoluautorství, nebo se řeší, čí byla ta která myšlenka. Rozhodnout to je někdy opravdu těžké, zvláště když jde o patenty. Kdo s tím přišel, kdo má být na seznamu spoluautorů, či naopak kdo tam být nemá… Ale že bychom přišli na to, že si někdo přímo výsledky vymyslel, to ne.
Někdo říká: velká věda velké podvody, malá malé podvody. Když si vezmete poslední velký vědecký podvod v Koreji (Woo-suk Hwang ze soulské státní univerzity tvrdil, že vytvořil linie lidských embryonálních kmenových buněk ze somatických buněk – pozn. redakce), tak tam velkou roli hrál taky nacionalismus. Ten pán dostával obrovskou podporu, byl strašně slavný. Byl skutečně dobrý, vyklonoval psa a Korea to měla jako svou vlajku, ale nakonec se ukázalo, že podváděl.
Něco jiného jsou omyly. Může se stát, že v rámci výzkumu sice nedojde k žádnému vymýšlení výsledků, ale zpětně se zjistí, že špatná byla metodika. Další chybou je, že vědec si sice výsledky nevymyslí, ale zamlčí něco, co se mu nehodí do práce. Třetí chybou je, pokud se výsledky záměrně špatně interpretují. A poslední chybou vědců je, že nepřiznají, že už na daný problém někdo přišel, a vydávají to za své řešení.
Dříve se vědec představoval jako podivín, který ani nepotřebuje moc peněz, protože je rád, že může prožívat ono dobrodružství z objevování. Platí to i dnes?
Já bych to rozdělila na dvě věci. Jednak obracíme každou korunu a nedostatek financí nám zabraňuje pozvat si odborníky ze zahraničí. A druhá věc je samozřejmě osobní život vědce. Kdysi byla věda dobrodružstvím a občas bylo možné i někam vyjet. Jenže dnes už může jet kdokoliv kamkoliv a mladí lidé si mohou vydělat nesrovnatelně víc jinde než ve vědě. Představa, že někdo bádá jen pro radost z objevování, může platit jen u nějakého procenta lidí. Vždycky si vzpomenu na televizní debatu po roce 1989, kde s obrovským nadšením mluvil pan rektor Schmidt z Masarykovy univerzity o tom, že člověk dělá vědu z nadšení, a když on byl mladý, taky byly prostředky minimální, plat minimální, ale vědecká práce ho uspokojovala. Seděl proti němu takový mladý muž, který měl rodinu i děti, vrátil se z USA a věděl, co je dobrá práce, a sám byl vynikající. A řekl „ať si pan rektor tyhle řeči nechá, protože dnes už je jiná doba, já chci mít odpovídající podmínky jak pro práci, tak pro osobní život a jenom z nadšení pracovat nebudu“.
Je velmi důležité si uvědomit, že doba se skutečně mění. Dokonce se může paradoxně stát, že v některých oborech převládnou ženy. Třeba bulharská Akademie věd má žen více než mužů. To neznamená, že by byly tak úspěšné ve věcech vědy. Znamená to, že muži, kteří mají větší ramena, si své podmínky buď vydobudou, nebo půjdou jinam. Ženy mají většinou menší nároky, tak zůstanou. Já se domnívám, že je třeba dívat se na vědce jako na někoho, kdo pracuje nadstandardně. Aby se prosadil v celosvětové konkurenci, tak to není práce na deset hodin denně, ale spíše na dvanáct nebo čtrnáct včetně sobot i nedělí.
Jak se pozná dobrý vědec? Podle počtu publikovaných prací, nebo podle výsledků výzkumů?
Práce dobrého vědce musí žít, tedy mít ohlas, někdo na ni musí navazovat a citovat ho. Samozřejmě se může stát, že se genialita vědce pozná až po desítkách let, jako kupříkladu u Gregora Mendla. Dnes se ale všichni dobří vědci snaží publikovat ve světových časopisech a tam je velmi snadné porovnat, kdo přináší do vědy něco opravdu nového, zásadního a kvalitního. A naše věda na tom v některých oblastech není špatně.
V jednom rozhovoru jste řekla, že „člověk je povinován tomu nejlepšímu v tradici své země“. Co to znamená?
Patřím ke starší generaci. Byla jsem doma vychovávána v úctě k Masarykovým humanitním ideálům a demokracii. Určitě také vyznávám etiku J. A. Komenského v jeho Pansofii a myšlenku univerzálního zušlechťování lidského pokolení v jeho Pampaedii, i když to je jistě neuskutečnitelný ideál. A jako Češi bychom měli být alespoň trochu hodni odkazu Milady Horákové a Jana Palacha.
prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc. (*1937)
Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Ve Fyziologickém ústavu AV ČR se zabývá biologickými rytmy. Je zakládající členkou Učené společnosti ČR a předsedkyní AV ČR.
