Oheň

Bylo načase rozdělat oheň, mám už vše připraveno od odpoledne. Zažíhání vatry probouz í ve mně mystiku a já se tomu ani nebráním, stopy obdivu k ohni zůstaly ve mně po prapředcích, snad po onom z nich, který uzmul oheň božstvu, trestajícímu vzpurnou zemi bleskem. Každý to považuje za velice samozřejmé a všední – říkám si – škrtneš dřívkem o krabičku, hle, a blesk je tady, na objednávku, zapal si člověče, co chceš, hrad, hranici, táborák. Skládám dříví jaksi obřadně. V kraji listnatých stromů, kde se nenajde hořlavé chvojí, vybírám si za zápalný podklad teničké březové klestí, to oblo žím silnými kůly a o ně zcela shora opřu suché pařezy, vyplavené kdysi vodou, odpoledne jsem s tím byl hotov za chvilinku. Teď stačila zápalka a rozžal jsem ji s náležitou pietou. Žár vytryskl jako fontána. V ten okamžik, jako na povel vyšlehnuvšího plamene, rozčísl tmu za rákosím hlasitý dívčí sten. Tak volává tažný pták přeplněný vášnivou touhou po hnízdě. Potom nic, dlouhé ticho, jen oheň silněji zapraskal. Sed ím, nehnutě, nemyslím na nic a do míst, kam před chvílí zapadla dvojice milenců, jsem se ani neohlédl. Výheň pozvolna spoutala můj zájem a já při pohledu na ohnivé zášlehy myslím na mnoho věcí. Sem chodívali na čekanou lovci mamutů, obyvatelé Pálavy, číhali na zvěř u dyjských napajedel. Co pro ně znamenal oheň! Má fantazie mi líčí pradávné výjevy, bojovníky, starce, matky s dětmi, všechny kolem vatry, která zahání zlé moci temna a laská unavené tělo září a teplem. Lahodné nápěvy píšťal odpovídají opeřeným pěvc ům noci až do chvíle, kdy kur ohlásí rozbřesk: oheň poutá den včerejší ke dni zítřejšímu a činí život příjemným. A na další ohně myslím. Na horskou ves na východě, puritánskou v mravech, na sličnou ženičku v sousedství; chodila v dlouhých sukních, upnutá ke krku, přísná a vážná. A právě v tomto sousedství vypukl požár, požár v dřevěné dědině, v dřevěné chalupě, za noci. Tady není pomoci, nepom áhají vědra, mokré plachty, háky, živel uplatnil nárok. A tehdy ta žena, tato lidská květina, strhala ze sebe šaty a držíc na prsou skrojek chleba obchází hořící dům, třikrát za sebou, a teprve potom na chází zástěnu v hloučku venkovanek. Obětovala pří- zraku plamenu to nejcennější, co může obětovat dcera Evina, ženský stud. Přichází mně na mysl jiná žena, orleánská panna Jeanne d’Arc, holubice bílá, kterou do plamenů na tržišti rouenském uvrhl černý nevděk, holubice bílá, jež z ohnivé hranice vzlétla do oblak, jako by se čistá duše ohně chtěla vrátit do výsostného sídla věčných pochodní, v němž se zrodila. Také se mi zjevuje bouře v horách a úděsný blesk, který rozčísl tmu i strom. Pán hřebene, ztepilý lesní velik án na vrcholu Merši, vzplál jako smolný věnec a vzápětí stál v plamenech celý hvozd. Hořela hora. Plápolala až k samému nebi. zvěř zmateně prchala. Unikali dlouhými skoky jeleni, hlavy zakloněné na hřbet, světla vyboulená, že lezla z důlků, srnci se kmitali jako duchové bez těla, drmoliv ě cválala pruhovaná selata chrochtav ým kvokáním kvočny, a hříbky se jim natřásaly do rytmu krůčků, rysí se spustili z bukových korun, kde čí- hali nad ochozy, a pletli se do cesty liškám běžícím s oháňkami zataženými pod břicho, vlčice, jazyk vyplazený na hruď, tichounce skolila děsem, za ní hopsali lasice a tchoři, kuny zapomn ěly na zášť k veverovitým a zachra- ňovaly se po jejich boku, pochodovaly útvary mravenců a hloučky housenic a strhávaly s sebou společenstvo brouk ů a pavouků, nad září poplašeně poletovali opeřenci a vrány, pomatené hrůzou, vrhaly se s hlasitými skřeky do plamenů. Walpurgisnacht, a ne o vigilii Prvního máje, odehrávalo se to na Merši, nikoli na Blocksbergu, nikdo nerecitoval Fausta, nezněla k tomu ouvertura Mendelssohnova, ani intermezzo z Gounoda: koncertoval požár sám, živly revoltovaly proti mírovým zákonům přírody ohnivou demonstrací a mstily se strašlivě. Ohněm. Viděl jsem požáry měst a žhářem nebyl barbar, primitiv, nýbrž vyspělý světoobčan, údajně, navýsost vzdělan ý, měl k ruce Nobela i jeho cenu, požáry chrámů a svatostánků vědy a umění. Nevymizí mně z mysli nikdy tvář velkoměsta, jemuž učinila návštěvu křídla člověka. Trosky a trosky, a nad nimi štít, jediná zbylá stěna muzea, trčela žalostně nad zbořeništěm, mrtvý pahýl mrtvého děla. Tři dlouhatánská okna poskytovala prů- zor ze zkázy na zkázu, okna tím větší, že prázdná, že orámovaná čmoudem a sazemi, a nad nimi výsměch všemu bytí, zlatý nápis: Artem non odit nisi ignarus. Umění může nenáviděl leč nevědomec. Ovšem, ovšem, utvrzoval jsem se, však to vidím, však chápu, proč na Kavkaze vyklovává orel játra mýtickému světlonoši. Fascinuje mě i plamének zápalky, dřívka magického. Škrt, a planeš, zažíhadlo, a můžeš zažehovati, co se ráčí, třeba cigaretu, jednu a ještě jednu a – dost. Třetí nikoli, a není to pověra, neboť úsluha připálení se pot řetí stávala návěstím smrti. To tenkrát za první světové války na mrazivé frontě v zimních Karpatec. Střelec ze zákopů protivníka, soused odnaproti, potřeboval k přesnému zamíření na hlavu ozářenou světýlkem kvantum času; zapálils jednomu zaběhlíkovi, druhému a třetím bys byl ty, ale to už se na tvém čele usadila muška, ta ocelová ne hlavni kulovnice: prásk, a ani Dies irae ti nikdo nezapěje, ohý- nek tě zradil k smrti. Výheň dala lidem bronz a železo, dala Mykény a Halštat, divuplné kultury, poskytla jim nástroje, zbraně, křídla. Vysoko nad města šlehají plameny hutí, železáren, sléváren jako ze sopečného nitra, leje se tam budoucnost a jenom na člověku záleží, jaká bude. kam poletí raketa, hnaná jeho plamenem a co způsobí tam, kde přistane. Může vynést do nedozírna výšek i do hloubi pekel, to všechno může. Oheň. Jako na kruhové dráze vracejí se mně myšlenky k táboráku. Sedím nehybně nad ním a zírám do hraně. Na středu bělostně kypí, jako hašené vápno, na obvodu rudne a šíří příjemné vedro na všechny kolem. Je to moje malé noční slunce a je téhož roku jako ona vatra pralovce, který sedával tady, na tomto místě, co já, před třiceti tisíciletími, a od těch prvodob zde hořívá každého roku, když řeka počítá hvězdy a ne a ne se jich dopočítat. Toho rodu jako ohníček, který jsme si jako kluci kladli za městem, téhož rodu, co dýmající kopa natě, v jejímž popelu si od dětství peču brambory, i na stará kolna (pořád ještě jaksi chlapecká, namlouvám si). Z ohniště vylétla jiskra a bloudila tmou, toulavá světluška, chvilinku pronikavě plála, potom skomírala, skomírala, až zašla docela, ale už tu byla místo ní jiná, stejně bloudivá, stejně prchavá. Odněkud z hromady dříví přiloženého na hranici vyběhl, vypuzen žárem, titěrný brouk, půlka černého korálku, a teď běhal po zalomen ém konci haluze sem a tam, vytrvale sem a tam, člunek na stavu octnuvším se v požáru. Velká, půl pídě široká můra, oblouzená jasem, přitřepetala ze tmy ke mně a jala se pomateně vyvádět. Ohnivá chobotnice sáhla po ní nespěchavě chapadlem a slízla ji ve chvilce kratší okamžiku, zatímco brouček pod touto všední událostí tkal svůj útěk do neviditelné osnovy dále, vytrvale jako magarec, sem a tam. Seděl jsem nad žárovištěm, cizí bůžek, mlčel jsem a cítil se v nirváně. Šero mě obkličovalo sférou všech mož- ností. Noc hleděla široce rozevřenýma očima nedůvěřivé ženy a schovávala za řasnatým pláštěm stromy, nivu, rákos a řeku: položila mezi luh a mne své právo: nyní je vše moje! Žár objal největší pařez hranice dotěrnými pažemi plamenů, ale star ý kořán prošel už ohněm a vodou a věděl, že nejde o žádný taneček, vzpíral se hlasitě, protestoval, spílal, hartusil, sykal, a když to nebylo nic platné, jal se střílet. Prásk, bouchl, až se krajina lekla, a tkavý brouček, jako z katapultu vymrštěn, zapadl kamsi daleko do tmy: zmizel jednu provždy z této scény zhouby. Střelba nepomohla a tu se dalo dřevisko do nářku, hořekovalo tenounkým hláskem, podobným pláči pohozeného nekřtěňátka. Svíralo mně to srdce a začal jsem se na výheň zlobit, ač podpalovačem jsem byl vlastně já sám. Pozvolna a jistě stal se suk součástí hraně a nyní i on, jako by to bylo samosebou, jal se spolusahat na sousedy žehem. Jakýsi čtvernohý chodec klusal kolem vytrvalým cvalem jako kůň na obvyklé trati. Cesta ho vedla kolem ohně. zastavil se, hodnou chvíli bedliv ě zkoumal divný zjev a jistil, co proň z toho plyne. Nic se nehýbalo, nechovalo se podezřele ani nelákalo, nač se tedy zdržovat? Noc je krátká a žaludek záchtivý, i pokračoval v cestě stejným tempem jako prve, snad nesl vzkaz jednoho lesa druhému a těšil se na odměnu. Plameny mě fascinují nevídanými odstíny spektra, na obvodu bílého žáru se navzájem prostupují a prochv ívají, hned se spájejí v pitoreskní svatozář, hned se rozlučují ve svébytné plápoly, štěpí se nezávisle na středisku výhně, mění sílu i tvar, blikavě ligotají a vzápětí vybuchují tichými explozemi a proklamují svou nezávislou existenci. Musím chtě nechtě respektovat jejich temperament, dravost. A divé kouzlo, magickou sílu – jsou s to udělat z človíčka obecně spořádaného a krotkého zcela nedisciplinovaného pyromaniaka.