TEXT A FOTO: KATARÍNA IŠKOVÁ, STANISLAV FILIPČÍK
Začátek sedmdesátých let, tým sovětských geologů hledající zásoby plynu a spalující turkmenská poušť. Když se při běžném průzkumném vrtu najednou propadá povrch země a na jeho místě se objevuje obrovský kráter, nikdo z přítomných netuší, že je právě svědkem vzniku jedné z největších turkmenských atrakcí pro nejméně čtyřicet příštích let.
Z obavy, že se bude unikající metan šířit do okolí a ohrozí obyvatele blízké vesnice, se vědci rozhodují kráter zapálit. Za normálních okolností plyn vyhoří během několika dní, v oblasti však leží zásoby zřejmě mnohem větší, než se kdokoliv odvažuje pomyslet. Místo si tak žije svým vlastním životem, oheň vyživovaný odněkud z hlubin země hoří dál a domácí dávají místu název Darvaza – Brána do pekla.
My se k místu vydáváme v rámci tříměsíční cesty po Střední Asii. Náš sen podívat se do Mongolska spojený s nadšením pro cestování autem nás přivedl až ke koupi staré Lady Nivy a cestě do Ulánbátaru a zpět. Ujet 25 000 km za tři měsíce v ruském autě se mnohým zdá jako šílený nápad, my se však nenecháváme odradit. Po mnohém zařizování a posledních logistických úpravách se vydáváme začátkem června 2013 na cestu. A protože nechceme jet nejkratší cestou, ale projet celou Střední Asii, míříme přes Írán všemi státy až k samému cíli cesty.
POLICEJNÍ STÁT
Turkmenistán je jedno z nejzvláštnějších míst, která jsme navštívili. Policejní stát par excellence, jehož prioritou nejspíše není přilákat do země co nejvíce turistů. Tranzitní víza s jasně danou trasou namalovanou při vjezdu do země do slepé mapy, turistická víza s přiděleným průvodcem nebo placení kompenzační částky za rozdíl v zahraniční a turkmenské ceně benzinu na hranicích. To vše se může zdát jako zbytečná cena za vjezd do země, která je z větší části své plochy pokryta pouští. Sám Turkmenistán se na turisty dívá se značnou nedůvěrou, několikrát nám bylo ze strany policie nepřímo naznačeno, zda nejsme dokonce špioni. Úsměvné, ale v Turkmenistánu realita. Stejně jako hlavní město Ašchabad, které působí vlivem malého počtu obyvatel jako město duchů, nebo první místo v kategorii „nejstrašnější silnice“, která předčila i mongolské cesty necesty. No a samozřejmě Darvaza, magické místo, které mělo být před třemi lety na přání současného vládce uzavřeno. Dosud si na něm však vylámala zuby spousta vědců a vládců a kráter hoří dál. I přesto, že se Turkmenistán opakovaně umísťuje v žebříčcích nejméně navštěvovaných zemí, láká podivná atrakce neustále dobrodruhy z celého světa.
Brzy ráno vyrážíme z hlavního města Ašchabadu. Kráter ležící v srdci pouště Karakum je relativně dobře dostupný, nachází se pouze několik kilometrů od hlavní cesty. Minimum měst a jiných orientačních bodů však navigaci k místu notně ztěžuje. Druhým problémem je benzin. V případě, že si nechcete kupovat drahý benzin pochybné kvality od místních, je dobré si vzít alespoň menší zásobu s sebou. Téměř pětisetkilometrová trasa trpí naprostou absencí běžných benzinových pump.
Vybaveni kanystry na střeše a GPS souřadnicemi se pomalu blížíme k místům, kde by měla být odbočka do pouště. Po chvíli nás vítá cedule s nápisem Darvaza, nejde však o snahu místních usnadnit turistům orientaci v oblasti, ale o začátek města srovnaného v roce 2004 na přání někdejšího vládce Turkmenbašiho se zemí. Jediné, co naznačuje, že tu někdy žili lidé, jsou zbytky obvodových zdí a zrezivělé části zásobáren vody. Právě odtud vede cesta k hořícímu plynovému kráteru, a my tedy sjíždíme z hlavní silnice vstříc rozpálenému obzoru.
Jen co se dostaneme za první kopec, stávají se z pevné silnice pouze koleje v sypkém písku, jež se několikrát dělí na paprsky rozbíhajících se cest. Občas se za dalším kopcem opět setkávají, jindy se ztrácejí v dálce, my se však držíme souřadnic a velmi pomalým tempem postupujeme dál ke kráteru. Ačkoliv oheň žhne vzhůru k obloze, ve dne se na něj jako na orientační bod rozhodně spoléhat nelze, vidět z dálky je pouze v noci.
FASCINACE OHNĚM
Když se po několikakilometrové jízdě dostáváme k improvizovanému parkovišti, víme, že kráter už musí být na dohled. Pohled na něj nás však doslova ohromí, před námi leží obrovský černý prostor, který působí neplasticky a tudíž velmi nepřirozeně. Fascinovaně stojíme na okraji kopce a nemůžeme od výjevu odtrhnout oči. Celkovou atmosféru dotváří dunění vycházející ze dna kráteru a pach plynu šířící se do okolí. Vzhledem k tomu, že k místu přijíždíme ještě pár hodin před úplným setměním, máme šanci pozorovat přerod Darvaze od temné díry v zemi k řádícímu infernu. Po pár desítkách minut se místo čím dál víc noří do tmy, vše kolem téměř utichá a červené plameny jakoby se čím dál více chtěly dotknout oblohy. Blížíme se k okraji propasti a snažíme se dohlédnout na dno, ale vítr tlačící na nás horký vzduch vycházející z nitra kráteru nás několikrát zahání zpět. Ve chvíli, kdy vítr utichá a na pár sekund nám umožňuje dohlédnout na největší plameny u dna, nás vyrušuje pohyb v dálce. Australští turisté vedeni místním průvodcem se s námi dávají na chvíli do řeči, ale poté opět odjíždějí a my zůstáváme sami.
Ještě nějaký čas trávíme mlčky, pouze vytí šakalů v dálce ruší jinak idylickou atmosféru. Stan rozkládáme v bezpečné vzdálenosti, vrchní vrstvu však tentokrát necháváme v autě. Tuto noc chceme vidět oblohu, na jedné straně posetou hvězdami, na straně druhé ozářenou nedalekým ohněm. Ke spánku nás ukolébává tichý dunivý zvuk.
Ranní probuzení pod rozpáleným sluncem nás vyhání ze stanu. Balení se snažíme zkrátit na minimum a potom vyrážíme zpět k hlavní silnici. Darvaza zůstává nenápadně za námi, po ránu má pramálo ze své včerejší majestátnosti. Nyní se už musíme soustředit na cestu zpět, její průběh je mnohem dramatičtější než cesta ke kráteru. Ačkoliv cestujeme terénním autem, výjezd jednoho z kopců je pro nás téměř neřešitelný problém. Koleje jsou plné sypkého písku a prudký sklon nám nedovoluje zařadit vyšší rychlost než první stupeň. V okolí není nikdo, kdo by nám pomohl tlačit, proto se několikrát zastavujeme, couváme a zkoušíme nabrat dostatečnou rychlost. Ani zařazení redukce převodovky nám při stoupání není zas takovým pomocníkem, proto se nakonec smiřujeme s výjezdem kopce na nejnižší stupeň. Snad štěstí, snad nezničitelné ruské auto nás nakonec zachraňuje od katastrofického scénáře přehřátí motoru a bublání vody v chladiči nám dává zapravdu. Naštěstí zbývá posledních pár metrů a jsme na kopci. Za ním už nás čeká jenom dlouhý sjezd dolů. A cesta dál na východ.
