Napsala
MARTINA HLADÍKOVÁ
Teploty kolem čtyřicítky. Nulová vlhkost (tolik netypické pro tuto část Austrálie). Silný cyklon. Plameny šlehající v průměru do sta metrů. Nad Sydney se již několik dní vznáší těžký, hustý mrak dýmu a popela . . . To není obrázek z dobrodružného filmu, to je nedávná realita několikamilionového města a jeho okolí. Ještě pár dní po příchodu boží pomoci v podob ě blahodárného, spásného deště budí obrázek spálené krajiny úzkost. Ohořelé pahýly stromů. Namísto spadaného listí a hustého zeleného porostu jen několik centimetrů mrtvého šedavého popela. Opojnou vůni eukalyptového oleje a nepopsatelných rostlin vystřídal čpící pach spálené půdy. Křik papoušků v korunách stromů zase hluboké ticho.
NEJSLAVNĚJŠÍ MUŽ V NSW. Průvodcem spálenu zemí se mi s ochotou stal člověk z nejpovolanějších, jenž se bez nadsázky zasloužil o záchranu milionu obyvatel a jejich domovů i samotného města, nemluvě o hodnotě zdejší bohaté přírody. Phil Koperberg – vrchní komisař hasičského sboru státu Nový Jižní Walles (NSW) v Sydney, oddělení tzv. požárního dozoru pro neobydlené oblasti (jak lze volně přeložit anglický název Bush Fire Services) si pro mě a čtenáře magazínu KOKTEJL udělal čas: „Ve sboru hasičů jsem už hezkých pár desítek let, takže to pro mě byla akce jako každá jiná,” vyvádí mě s úsměvem z počátečních rozpaků. V jeho hlase je znát hrdost a pýcha – stal se nejslavnějším mužem v NSW. Poněkud zvážní: „Měli jsem všichni pěkně nahnáno. Situace nevypadala nijak růžově,” vypráví, zatímco projíždíme serpentiny vedoucí do jednoho z nejposti ženějších míst. Silnici lemují svodidla, na několika místech doslova roztavená neuvěřitelným žárem. Za námi ve slunečním oparu majestátné Sydney, které jakoby nic žije dál svým rušným životem. Přitom jej ještě před několika dny obklopoval prstenec plamenů a dýmu. „Tady, podívej, ti už měli smůlu,” prstem ukazuje na dvě do základů vyhořelé vilky. Pokračujeme v jízdě až na okraj pohoří Blue Mountains. Dole pod námi tvoří údolí jednu z nejhustěji obydlen ých oblastí. Dnešní spáleniště připom íná krajinu po výbuchu atomové bomby. „Tady, kde vede turistická stezka, lemující celou oblast, bylo nutné požár zastavit úmyslným vypálením širokého pásu půdy a vytvořit tak ochrannou hráz proti postupujícímu ohni,” pokračuje Phil, zatímco opatrně našlapuji na popelem poprášené kameny. „Jak k tomu vlastně došlo?” ptám se, zatímco vybaluji reportážní fotoaparát. „U nás v Evropě se mluví o úmyslném žhářství” doplňuji. Jenom se vlídně usměje. „To je věc dalších šetření.”
BACKDRAFT. „Všechno vlastně začalo už na sklonku loňského roku, kdy tady začíná horké letní období,” vzpomíná Phil. „Koncem prosince zdejší podnebí silně ovlivnil cyklon, který se točil v severním Queenslendu a zabránil tak průniku vlhkého mořského vzduchu do vnitrozemí státu.” Vyprahlá země, suchý silný vítr a vysoké teploty jsou nejvhodnější podmínky pro vznik požárů. Krutá vedra, kdy se ručička teploměru prakticky nepohne z 45 stupňů Celsia, hodnoty vlhkosti vzduchu se pohybují mezi 7 a 8 procenty. Negativním faktorem je i vysoká hustota zalesnění této části NSW. proto patří k nejčastěji ohrožené oblasti a zároveň nejhůře přístupné hasičské technice: 25. prosince 1993 – od severního pobřeží státu NSW, asi v osmdesáti různých lokalitách, vypukají požáry, provázené po dobu dalších deseti dnů velmi silným větrem. „Stačilo několik desítek hodin, aby se ohniska rozrostla na stovky různých míst a postupně přecházela dolů na jih, směrem k Sydney. V tuto chvíli bylo ohroženo na 7 tisíc objektů.” Horký a suchý pouštní vzduch z australského vnitrozemí tehdy přinášel spolu se zrnky písku i předzvěst obrovského nebezpe čí. Situace nakonec vyvrcholila v lednu . . . 3.-4. ledna 1994 – v samotném okolí Sydney, včetně přilehlých oblastí, je lokalizováno již na 200 nových ohnisek požáru. Ovšem na místní obyvatele to nejhorší teprve čeká. Z ohrožených oblastí muselo být evakuováno 24 864 osob. Od 5. do 8. ledna se počet postižených míst zvýšil až na 800. Ve velícím štábu je pomalu nestačili vyznačovat na mapě. „Museli jsem i omezit dopravu a zcela uzavřít několik kilometrů dálnic,” dokumentuje Phil situaci několika autentickými obrázky v autech bivakujících lidi. „K největší dopraní uzávěrce dochází v pátek 7. ledna, v 16.30, kdy je uzavřena hlavní dálnice F3. (Freeway). V tuto chvíli tu setrvávalo na 14 tisíc lidí, vracejících se ze zaměstnání, či odjíždějících na prázdniny.
K jejímu zprovoznění mohlo dojít až v neděli 9. ledna o půl šesté večer. Plameny, dodávající panorámatu krásného města hrůzně impozantní ráz, vítr roznáší do vzdáleností 5 až 10 kilometrů. Díky větru se oheň rychle šířil i do nepříliš hustě zalesněných či obydlených oblastí. Vzduchem přeskakují ohnivé jazyky ze stromu na strom, z jednoho objektu na druhý. „Bylo třeba rychle se rozhodnout,” vypráví Phil. „Postupně tlumit jedno místo za druhým nebylo v lidských silách. Zatímco bychom se soustředili na jednu oblast požáru, vítr by oheň rychle rozséval dál a počet ohnisek by narůstal geometrickou řadou.” Pouze tři až čtyři minuty stačily k tomu, aby plameny zasáhly nejbližší objekt! „V takové situaci nebylo prakticky možné cokoli podniknout. Takže se nám dařilo mít ohnisko „pouze” pod kontrolou. Ale úplně oheň zastavit – právě díky silnému větru – prostě nešlo.” Během několika dnů kolem osmého ledna prožívají lidé v Sydney pod kouřovým příklopem, bránícím přístupu denního světla, věčné šero. Poté naštěstí došlo k mírnému poklesu teplot i počtu nových požárů a 12. ledna se konečně podařilo dostat všechna ohniska pod kontrolu.
NEJROZSÁHLEJŠÍ AKCE KONTINENTU Pod vlivem nebezpečného vývoje počasí a díky mnohaletým zkušenostem se Phil rozhodl k husarskému kousku – ještě včas svolal hasičské sbory nejen ze všech koutů Austrálie, NSW ale dokonce i z Nového Zélandu. Jeden z bojovníků s ohněm přijel až z Augusty, městečka na jihozápadě Západní Austrálie. Autem dojel do sta kilometrů vzdálené Bunbury, kde chytil autobus na Perth – další dvě stě kilometrů. Odsud pak letěl 3 279 km do Sydney. . . Phil Koperberg: „Díky dobré přípravě se podařilo situaci poměrně rychle kontrolovat a omezit tak počty obětí na minimum.” Jak jednoduše to zní. během krátké doby Phil soustředil na 25 tisíc hasičů. Na celé akci se nakonec podílelo kromě uvedeného počtu lidí okolo 3 tisíc hasičských aut a 70 speciálních letadel. Nasazen další tisíc pomocných vozidel . . . vše zorganizoval během několika dní a sám řídil jediný člověk. Samozřejmě jediný člověk. Samozřejmě, bez perfektní profesionální spolupráce celého štábu i samotných hasičů a dalších lidí, by se jen velmi těžko podařilo zachránit tolik ohrožených. Krok, pro který se Phil rozhodl, zachránil nejhustěji obydlené části Nového Jižního Wallesu. Připouští že mohl lehnout popelem téměř celý – podobně jako kdysi Victoria. Zároveň svým rozhodnutím způsobil, že šlo o nejrozsáhlejší akci svého druhu v historii Austrálie: „Nemohl jsem čekat na schválení svého rozhodnutí kompetentními místy. Nemohl jsem riskovat.” V neposlední řadě se o úspěšné zvládnutí celé akce zasloužila i dobrá průběžná informovanost veřejnosti. Několikrát za den místní rozhlas uváděl aktuální vývoj počasí, od čehož se odvíjela i opatření, odpovídající vzrůstajícímu stupni ohrožení. Obrovské tabule napovídal účinné kroky každému obyvateli krizové oblasti.
POPEL VÁL OCEÁNEM Oproti vysokým odhadům obětí a škod byl konečný výsledek více než uspokojivý. Lidské oběti se dnes dají spočítat na prstech jedné ruky. Ani ztráty na majetku, navzdory obrovské rozloze, která padla za oběť ohni, nejsou velké. Zajímá mě, jak dlouho bude trvat, než se příroda vzpamatuje a bude schopna ráz krajiny navrátit do stavu před požárem: „Asi sedm až osm let. Je to dlouho?” Celkové škody se odhadují na 60 milionů dolaru. Celá záchranná akce přišla na 15 milionů dolarů. Letos v NSW padlo ohni za oběť 85 obytných domů, 3 továrny, benzinové stanice, 2 kostely, škola a řada malých zahradních domků. Plameny se k samému CITY Sydney přiblížily na vzdálenost cca 15 kilometrů. Protože Sydney je nesmírně rozlehlé, některé národní parky tvoří prakticky jeho součást. Nejproslulejší Královský národní park (Royal National Park) nedaleko města z devadesáti procent doslova lehl popelem. Shořely tisíce zvířat, což lze těžko vyčíslit. Zraněno 225 požárníků, z nichž někteří se v nemocnicích dosud zotavují. Obětí na životech v konečném souč- tu tři – žena, která již s těžkými popáleninami skočila do zahradního bazénu, a dva hasiči. Požár drží ještě několik „rekordů”: Spáleniště s postiženými oblastmi zahrnuje jeden až jeden a půl milionu hektarů půdy. Popel z ní byl zaznamenán nejen po celém státě a přilehlém teritoriu, ale dokonce až na Novém Zélandu. „Představ si, že ještě druhý den po uhašení plamenů sis mohla několik centimetrů nad spálenou půdou připálit cigaretu!” Pokud bych ovšem měla azbestové boty. „A do toho pekla hned vbíhali ochránci přírody a vynášeli, co se ještě dalo zachránit. Copak lidi, ty se nám podařilo včas ukrýt do bezpečí. Ale daleko nejhůř to dopadlo se zvířátky, podívej . . .” a mně se nad obrázky na stromech přiškvařených koalů a spálených ježur chtělo brečet. plameny a kouřem osleplé volobies . . . těžko se o tom píše. Jedna z nejhůře postižených oblastí se rozkládá zejména kolem Port Stephens.
ZEMĚ VĚČNÉHO OHNĚ. V Austrálii hoří buš jednou za čtyřicet let. Ovšem jsou i výjimky. Častý výskyt požárů je pochopitelně ovlivněn počasím a četností srážek. Záleží i na oblasti. Phil, a s ním i několik milionů Australanů, zažilo za uplynulých 25 let požárů několik. V roce 1967 vypukly ohromné požáry v Blue Mountains, později dokonce až v severním Sydney. Jeden z největších australských požárů v tomto století zažil v roce 1939 stát Victoria – rozlohou větší než bývalé Československo. Tehdy vyhořela Victoria prakticky celá a při řádění ohně zahynulo na sto lidí. O necelých třicet let později hořelo na západ od Sydney, opět v pohoří Blue Mountains. Za oběť ohni tu padlo 147 budov. Pět lidí zahynulo. Obyvatelé Melbourne mají ovšem dosud v živé paměti snad nejtragičtější požár, který postihl před deseti lety opět Victorii. Tehdy plameny pohltily 85 procent její rozlohy. Shořely tři tisíce budov. Bylo sedmdesát obětí na lidských životech. „Během loňského roku pak již žádné podobně kruté požáry nebyly jen díky tomu, že šlo o poměrně vlhké sezóny,” uzavírá Phil a s úsměvem mi podává ruku na rozloučenou. „Doufám, že o nás hezky napíšeš . . .
VLASTNÍ SCHOPNOST OBRANY. Jedna skutečnost mi až do poslední chvíle vrtala hlavou. Jak je možné, že v místech na troud spálených stály rodinné domky a vily prakticky plameny nedotčené? Odpověď se nakonec dostavila. „Dílem se dá hovořit o štěstí, dílem pomohla včasná pomoc hasičů,” zněla lapid ární odpověď Phila. Ale co bylo asi hlavním důvodem, lze nazvat „vlastní schopnost obrany”. Tyto domy a vily jsou nezřídka vybaveny vodními nádržemi a často i vlastním kombinovaným protipožárním a zavlažovacím systémem, na bázi obráceného deštníku. Kdo chce přežít a zachránit se střechu nad hlavou – nemůže šetřit. Koneckonců, pro pojišťovny to musí být taky pěkn ý business. Jak zde fungují, dokládá skutečnost, že do několika málo dnů všichni poškození pojištěnci obdrželi „tučné” odškodné v podobě šeků. I to je zdejší realita. Na podobném systému funguje i příroda: Semínko eukalyptu, kterých tu roste několik desítek druhů od zakrslých keříků až po obrovské sloupovité stromy, musí projít vysokou teplotou, jakou dokáže vydat jen silný ohněžár. Pro tuto „potřebu” jej příroda dostatečně vybavila. Olej, obsažený v listech těchto podivuhodných rostlin, je tou nejhořlavější tekutinou, jejíž vznětlivost lze směle charakterizovat jednoduše česky. Stačí se na něj špatně podívat . . . A tak lze již dnes, několik týdnů po požáru, vidět neúnavné prsty matičky přírody, kterak derou na svět pod palčivými paprsky slunce obnovující se život. Jako rozpustilý výsměch působí mladými lístky obsypaný, dočerna ožehnutý kmen. Jako by se radoval z toho, co člověka až k smrti vyděsilo! Tak jako pro evropskou flóru voda znamená život, u protinožců zas jeho znamením zdá se být opačný živel – oheň.
