Chodil po zemi Alahův posel. Nesl se na mule a z obrovského vaku rozdával národům jejich jazyky. Navštívil Číňany a dal jim čínštinu, přišel k Arabům a dal jim arabštinu, Rusům ruštinu, Řekům řečtinu. Lidé se radovali. Toho dne, kdy posel dorazil i do Dagestánu, zuřila v horách sněhová vichřice. Sníh stoupal údolím ve větrných kaskádách, vidět nebylo ani cest ani aulů. Alahův posel se rozhněval na tuto krajinu, vzal vak, kde na dně ležely ještě asi dvě hrstě nerozdaných jazyků, a vysypal jej nad dagestánské hory. ,Berte si, kdo jaký chcete.? A řečí rozdělil lidi, kteří si byli duchem, srdcem, mravy, zvyky a způsobem života tak blízcí.”
Rasul Hamzatov
 Dagestánu |
. . . . . Dagestán je nevelká země o rozloze 50,3 tisíce čtverečních metrů s necelými dvěma miliony obyvateli. Je součástí Ruské federace, zapomenutou a prokletou. Východní rovinaté a úrodné krajiny omývají vlny Kaspického moře, na jehož břehu leží také hlavní město Machačkala. Směrem do vnitrozemí se reliéf krajiny rychle mění do pravé podoby severovýchodního Kavkazu. Až čtyřtisícové horské hřbety oddělují Dagestán od sousedního Ázerbájdžánu, Gruzie a Čečny. Nižšími průsmyky přicházejí na koních ázerbájdžánští a gruzínští pašeráci se zbožím přivázaným pod sedly. Čečenci jsou Avarcům bratry a přicházejí jako hosté. CAR CONTRA ŠAMIL Na počátku 19. století přistává ruský car se svou flotilou u pobřeží. Přichází léta ruské rozpínavosti. Východní Předkavkazsko bylo formálně připojeno již v roce 1813 (např. Gulistánskou smlouvou). Tento násilnický čin rozproudil horkou kozáckou krev. Vrchní imám Dagestánu a Čečny Šamil spojuje některé horské kmeny v boji proti ruské expanzi. Centrum odboje se skrývá v nepřehledných gunibských horách, kde také budují rozsáhlou pevnost. Vůdce Šamil se stává symbolem boje za svobodu. Daleko přes vrcholy nesou se písně o jeho hrdinství. Šamil měl v úmyslu spojit všechny horské kmeny, ovšem narazil na velké jazykové problémy. Co kmen to vlastní jazyk, častokrát užívaný pouze v jediném aulu. Tato bariéra byla odstraněna až příchodem ruštiny v roli úředního jazyka. Na území dnešního Dagestánu žije více než třicet národů: Avarci, Darginci, Lezgínci, Lakové? I vyslal Šamil svého přítele a spolubojovníka Hadži Murata mobilizovat nové síly ze vzdálených aulů. Ten se však vrátil s bohatou kořistí a krásnou dívkou přehozenou přes sedlo. “Nerozuměli nám a my nerozuměli jim,” ospravedlňoval se před zuřícím Šamilem.Povstání kozáků skončilo až zradou jednoho z nich, který za úplatu ukázal carským vojákům ten správný horský chodníček. Šamil byl roku 1850 zajat a v Rusku internován až do své smrti roku 1871. JÁ JSEM TU ZÁKON Hlavní železniční spojení centrálního Ruska se svou autonomní republikou Dagestán bylo až do konce srpna loňského roku díky aktivitám čečenských bojovníků přerušeno. Automobilová doprava, která vás přepraví velkou objížďkou z Minerálních Vod do Machačkale, využívá svého monopolního postavení. Jimi požadovaná cena několikanásobně převyšuje standardní ceny v okolí. První problémy se dostavily hned u prvního kontrolního bodu za městem Buďunovsk. V tomto městě čečenští bojovníci obsadili nemocnici, aby se poté s dvěma autobusy rukojmí vydali zpět do Čečny. Po prvotní nevinné kontrole dokladů nás speciální protiteroristické vojenské jednotky (OMON) postupně obvinily z ilegálního překročení hranic, z nesplnění vízové povinnosti a vyslovily podezření, že jedeme jako NAJOMČIKY v Čečnu. Naše syrská, libanonská, pákistánská a íránská víza je v jejich přesvědčení pouze ujišťovala. Vojáci si s námi nevěděli rady, křičeli do vysílačky a bezradně odkláněli hlavně samopalů. Mezi tím přinášeli naši spolucestující malé balíčky do stále otevřené zásuvky. “Takže je máme přivézt?” ptá se vojáček vysílačky. Začali jsme se těšit na teplou večeři. Pak ovšem přijela služební volha se dvěma odborníky v bílých košilích a slunečních brýlích. Zkoumali dlouho a podrobně naše pasy. Přesto mě nepřesvědčili, že rozeznají latinku od čínských znaků. Na druhé straně vysílačky někdo nebezpečně vzdálený, ukrytý za vibrující membránou stále tvrdil, že musíme mít vízum a bez něho je náš pobyt na území Ruska nelegální. Začali vyhrožovat vyhoštěním. Přistoupili jsme na hru JÁ JSEM TU ZÁKON a pomalu se přestávali těšit na večeři. Řidič autobusu na nás už hodinu čekal. Na pomoc přivedl brunátného muže, snad doktora práv. Ten, posilněn vodkou začal bouchat pěstí do stolu, křičet a beze smyslu otvírat a zavírat svůj černý kufřík. Nechali ho vyvést. A nám začalo být smutno. Šťastný konec přijel s další volhou, z níž vystoupila mladá žena z FSB (bývalé KGB). Odborníci z první volhy sklapli uši, jeden dokonce opustil místnost, vojáci vstali ze židlí. Po letmém prolistování nám byly vráceny pasy, usmála se a řekla: “Ščastlivuju darogu.”V Machačkale jsme si museli vyřídit registraci. Pasové oddělení (OVIR), kde se toto potvrzení k pobytu vydává, sídlí ve třetím patře hasičské zbrojnice na okraji města. Nejprve jsme museli v místnosti se zarámovaným Stalinem sepsat žádost pro náčelníka úřadu. Psali jsme v ní o aulech (horských vesnicích), o avarském spisovateli Rasulu Hamzatovi a jeho knihách. Protože náčelník chodí do práce až kolem čtvrté odpolední, poslali nás zatím do hotelu, abychom se pro rozhodnutí dostavili večer. Náčelník toho dne ale do práce nepřišel. Ženě-úřednici jsme se zřejmě líbili, a tak nám po ideovém pohovoru vložila do pasů bílý lístek s razítkem registrace. CESTA DO HOR V chladných ranních hodinách po kávě s ochrankou autobusového nádraží zaplňujeme poslední místa stařičkého mikrobusu. Zavírající se dveře rozráží chlapík s blýskavým zlatým předkusem ve vousech. Ověšen mohutnými fotobrašnami, způsobuje chaotickými pohyby svého dvoumetrového těla nevoli mezi cestujícími. Přesto dělají místo jemu i jeho třem brašnám. Fotoaparát Kijev pokládá na desku k řidiči. Demonstrace profese? Vytáhne pakl fotek, rozdá je v teď už jedoucím autobusu, a hlasitě s patřičnou gestikulací popisuje jednotlivé tváře. Hadži Murat Zjurgalov novinář, publicista, fotograf-chudožnik. Na první zastávce nám kupuje pivo. Stáváme se vhodnými obětmi jeho chvastounské povahy. Vytahuje noviny se svým jménem v tiráži, ukazuje fotky a když je chtějí vidět i ostatní, najednou je plácá přes ruce a syčí němožno. Jednu z fotografií nám daruje. Týden rukou mafie do nebes odpravený dagestánský ministr financí si na ní tiskne paži s jistým předákem města Derbent. Hadži Murat píše na zadní stranu: “Přijmi mých hostí. H. M.” A doporučuje Derbent jako okouzlující místo. Po pětihodinovém stoupání skončila jízda na náměstíčku šedožlutého aulu Gunib. Nad ním stojí ruiny pevnosti imáma Šamila, z jejichž hradeb lze za příznivého počasí dohlédnout až k 150 kilometrů vzdálenému moři. Snad to bylo tradicí sobotních odpolední, snad tradicí každodenní, ale jakmile zmizeli poslední trhovci, začali se odevšad trousit opilí mužíci. Neustále vás někam zvou a vy musíte být taktní a obezřetní, protože odmítnutí je pro Avara bolestivou urážkou. Z domku pod pomníkem Bílých jeřábů se ozývá hudba. Píšťaly a bubínky v ostrém rytmu doprovázejí krouživé pohyby tanečníků lezgínky. Ženy v upažení jemně otáčejí zápěstími a drobnými krůčky do taktu přešlapují na špičkách, muži razantnějšími pohyby a zaťatými pěstmi s hrdě až furiantsky vztyčenou hlavou dělají vlastně totéž. Tak začíná avarská svatba. Hosté nejsou zváni, přichází každý, kdo se o ní dozví. Výjimkou tedy nejsou svatby o 500 hostech. Stoly se prohýbají několik dní pod množstvím šašliků, plněných papriček či listů z vinohradu, a samozřejmě vodky či dagestánského koňaku.
 … |
Večer sedíme u stolu jedné mladé rodiny. Naše talíře pohanky a skopového masa zůstávají na rozdíl od talířů hostitelů plné. Hlava rodiny vytahuje album, jehož dobrou polovinu tvoří fotografie ze sibiřských zón, které coby vězeň navštívil. Jeho žena v třetím měsíci těhotenství na ex pije první stakáň vodky. “Pro Avara je host dar z nebes,” vykřikuje muž a tetovanými prsty otvírá další lahev, “zůstanete tu na noc!” S pocitem, že víc nesnesem, strkám Toma ke dveřím. V tu dobu už žena s hlavou mezi koleny vyspávala svůj vodkový sen a jejich dvouleté dítě přelévalo stakáň do stakáňa. Těším se na klid pokoje v dolarové imitaci hotelu, kde zavírám na dva západy. Během noci přichází náš avarský přítel ještě dvakrát s novou lahví vodky: “Otevři, Tómaš! Co děláš?! Otevři!” VODKA NEJVĚTŠÍ PROBLÉM S prvním paprskem v tichém spěchu opouštíme aul. Míříme dál na jih. Dolů k řece, přes most, po prašné cestě mezi vyschlými sady k zasněženým vrcholkům v dáli. Zastavuje nám autobus s cedulí Gočob. Cestující, z nichž většina jela do hor na svatby, nám blahopřáli jaké máme štěstí, autobus do Gočobe jezdí jen občas. Po cestě v aule Curib byla půlhodinová přestávka. Konaly se zde přebory v zápasnictví, nejoblíbenějším dagestánském sportu. Vzal nás tam autem jeden z pořadatelů a za chvíli už slyšíme v místním rozhlase: “Naše závody navštívila oficiální delegace z Československa.” Z tribuny nám zamával fotograf Hadži Murat. Za všeobecného veselí uděláme pár fotek a pokračujeme autobusem dál. Aul Gočob je kouzelné místo, nevnímající čas. Vystoupili jsme u kamenného napajedla, do něhož z kovové trubky proudila ledová voda. Kousek odtud na jedné lavici, zády opírající se o chladnou zeď sedí místní staříci. Dlouhé vousy, čapky a hole. Ruština jim už skřípe mezi zuby, a tak posílají malé chlapce, aby se dozvěděli odkud přicházíme a co zde pohledáváme.
Objevuje se i dvacetiletý mladík Mohammed. Zve nás k odpočinku a představuje staršímu bratrovi. Mohammed skončil před třemi měsíci vojenskou službu, kde hlídal jednu ze sibiřských zón.Po smažených vajíčkách a nezbytné vodce nás odvedl na prohlídku aulu. Spletenec tunelů, chodbiček a dvorků, kamenných prolínajících se domů, rovné střechy pokryté tmavou drtí. Na nich sedí celé dny muži a čelem k horám mlčí, nebo diskutují o nesmyslných tématech. Potkáváme ženu s rancem suché trávy na zádech, křivé nohy a ohnutá záda těžce vleče do kopce. Po boku s holí v ruce na lehko si vykračuje její muž. “Proč jí nepomůžeš?” ptám se. Bezelstně odpoví: “Neunesl bych, co unese ona.” “MÁME SILNÉ ŽENY” Sedíme na přistávací plošině pro helikoptéry, kterou na jednom z protějších vrchů postavili NOVIJE RUSKIJE. “Máme silné ženy,” poví do ticha Muhammed. “A co dělají muži?” táži se. “U nich ťažolaja rabota, nado kuriť, vodku piť, nado guljaťsa?” V té odpovědi nebylo moc humoru.
Kolchozy byly většinou zrušeny, přesto zažité principy fungují jako dříve. Jen počet stád se místy snížil na polovinu. Každá rodina vlastní jistý počet kusů beranů, krav a býků. Berani s ovcemi a býci zůstávají od jara do podzimu vysoko v horách. U nich se střídají čabani. Na deset beranů dva dny samoty salaše. Na zimu jsou berani hnáni několik stovek kilometrů na sever do nižších teplejších oblastí. Ráno odcházíme dál do hor k čabanům. Mohammed, pro kterého čas není zhola nic, půjde s námi. V teplákách, tričku, vojenské bundě, s igelitkou v ruce a na nohách bačkory pantofle. Už druhý den měl nohy do krve rozedřené. Třebaže v pantoflích šplhal po okolních skalách s kamzičí jistotou.
Údolím se rozléhá střelba z automatu. Na koních sestupují úzkými cestičkami tři jezdci ochotniky. S nimi pak sedíme na rozvalinách starého aulu, koně spásají suchou trávu mezi kameny. “Poobědváme,” řekl ten nejstarší a zpod sedla vytáhl láhev vodky. Nalil z poloviny do plechového hrnku, zvedá jej do výše očí a pronáší “tost” (přípitek, čím delší a vzletnější, tím lepší): “Na Dagestán, abysme tu v míru žili. Na naše přátele, aby se nikdy nepotkali s našimi nepřáteli.” SYN NESMÍ PÍT PŘED OTCEM Toho roku postihlo Dagestán stoleté sucho. Jinak zelené vrcholky dosáhly barvy žluté až šedé. Po stoletém suchu ale přišla stoletá voda, strhala většinu mostů, zaplavila silnice a v nových korytech znemožňovala cestu k některým jižnějším aulům. Čekali jsme v Curibu v místní filiálce banky až se učitelé, kteří přijeli toho dne do centrálního aulu na každoroční školení, budou vracet zpět do svých škol. Seděli jsme v kanceláři, jedli melouny, pili čaj, četli nejčerstvější týden staré noviny a bavili se zápolením místní úřednice s ruským softwarem. Když už si nevěděla rady, přišupitala šedesátiletá babča, utáhla šátek pod bradou a zalistovala ve svých poznámkách. “Byla jsem minulý měsíc v Machačkale na kursu,” zahlaholila a prstíkem na klávesnici vyťukala další krok. Před bankou se již tvoří hlouček diskutujících učitelů. Porada skončila. “Je to každý rok stejné,” vrtí hlavou starší muž. “Zbytečná cesta.” Pro mladé učitelky je to ale skvělá příležitost k opuštění rodných aulů. V autobuse mi dělají mezi sebou místo. Mačkají se kolem, překřikují. Zvědavé a nedočkavé. V kolika letech se u nás děvčata vdávají, kolik mají dětí, jak se u nás lidé baví. Ptaly se také, kde jsme se tak skvěle naučili rusky. “Ve škole,” říkám,”my jsme se rusky učit museli.” Nevěděly o čem mluvím. “Éto byl vaš intěres,” ukončila malá Lena můj pokus o historický přehled po druhé světové válce. “Něbyl”, zasáhl do rozhovoru poprvé Tomáš. Veškerá pozornost se teď obrátila na něho. Moc se jim líbil. Je prý neuvěřitelně podobný na hlavního hrdinu z mexikánského filmu předešlého večera, muže nevalného charakteru, leč dobývajícího každé ženské srdce. V Gilibu na návsi, když řidič odmítl peníze s tím, že už je zaplaceno, vznikl spor, kdo si nás odvede domů. Vyhrála mladičká paní učitelka ruské literatury, dcera místní lékařky. Měli velký patrový dům a na dvoře tři nepojízdná auta. Maminka z nás měla velkou radost. Vařila, pekla a ujišťovala nás, že jíst budeme až do rána. Mezi talířky zavařeniny, sýrů a chleba postavila kulatý tác plný “chenkalů” (kosočtverců půl centimetru silných, chutnajících jak rozvařené knedlíky) a na nich velké kusy vařeného skopového masa s česnekovou omáčkou. U čaje se pak sešly všechny Marčiny kamarádky a zajímaly se o život v Čechách a v krajinách, které jsme procestovali. Moc mi záviděly, že můžu cestovat. Je matky nepustí. Říkají: “Jeď si až se svým mužem.” Noční klid v domě hlídal zarámovaný Šamil s pásem nábojů na prsou, druhý Šamil byl namalován v životní velikosti na zdi chodby prvního patra.
Ráno odjíždí kromě Marči celé osazenstvo do Machačkale. Za pár dní začíná školní rok. Dostali jsme raneček jídla na cestu a přes průsmyk se vydali do sousedního údolí. Na chodníčcích spojujících jednotlivé auly bylo v dřívějších letech rušněji. S výstavbou silnic treky přes průsmyky zarůstají a pod vrcholy mizí docela. V krajině bez map jdete naslepo dobytčími stezkami. Při sestupu nás ve stráni spatřil malý pasák. S koňským postrojem na rameni běžel do aulu oznámit příchod hostů. Vesničané seděli před domy na druhém břehu říčky. Zvědavě nás pozorovali. Chtěli jsme dojít do dalšího asi 2 km vzdáleného aulu, ale cestou jsme potkali Badavieva Badavieviče, mladého zvěrolékaře vracejícího se z trhu, v jedné ruce igelitku, v druhé ruce velký meloun. A že musíme jít s ním a dnes si odpočinout a zítra také a snad pozítří bysme mohli pokračovat dál.
Byl z velké rodiny. Všichni seděli na verandě, v jejíž dřevěných rámech chyběla skla. Posadili nás vedle starého otce za stolek a nalévali čaj za čajem. Otec poslal syna pro vodku a jeho “tosty” byly smělými orly stoupajícími k nebi. Po čtvrtém stakáni odešel, to proto, aby si také jeho syn mohl s námi připít. V tomto kraji nesmí pít syn před otcem ani bratr před bratrem. Badaviev přinesl svou dvanáctistrunnou kytaru s šesti strunami. Hrál Vysockého, ale také lidové popěvky na Šamilovu chrabrost. Přidělen nám byl pokoj, který jako jediný neměl hliněnou podlahu, s plakátem modlící se Šamilovy družiny nad postelí. Ráno chléb a sýr a potom procházka do centrálního aulu Arčib (centrální auly poznáte podle toho, že tam jezdí autobusy a dochází pošta). Neustále jsme se někde zastavovali, pili čaj, usrkávali smetanu. Prošli jsme i místní hřbitov. Když zde někdo umře, nejvyšší duchovní aulu sedí u jeho hrobu sedm dní v plechové přenosné budce a čte motlitby za pokoj jeho duše.
Tato odnož islámu přejímá nejen prvky judaismu, ale i hinduismu. U náhrobků, jejichž jedna strana je psána arabsky a druhá azbukou, jsou vztyčené kůly s navázanými pruhy látky. Také podél cest se objevují mohyly kamení s pestrými fábory značící: zde zemřel dobrý velký člověk. Auta zde zastaví, všichni smeknou a modlí se s rukama jakoby pod knihou čtou. Pokud jsou po cestě taková zastavení čtyři, zastaví u dvou. “Byli to obzvlášť velcí muži,” zdůvodní s úsměvem. Po večeři bramborech napolo pečených napolo smažených a vodkové očistě sedíme na zemi u nízkého stolku. Nejstarší dcera mi na prst navléká stříbrný prstýnek zdobený černou malůvkou. Starý otec si spokojeně brouká. Cokoli host v domě hostitele pochválí, je mu darováno.
Říká se: Přišel mladý muž na návštěvu k příteli, u studny potká sličnou dívčinu. Příteli pak vypráví zasněně o jejích půvabech. Ten zachmuří čelo, však splní svou povinnost hostitele: “Vezmi si ji, je tvoje.”Vstáváme před východem slunce. Čeká nás dlouhá cesta přes hory do aulu Kumuch. Chodníčky se ztratily poměrně brzy. Tápeme krajinou instinktivně k průsmyku, z něho pak dolů podél říčky. Kousek nad námi se prožene stádo černých divokých prasat. Začíná se smrákat. Zrychlujeme sestup, ale to už prší. První vesnice, do které mokří a unavení přicházíme, se jmenuje HULJSMA. Za chvíli již sedíme u “chenkalů” a posloucháme první mírové zprávy z Čečny. “Lebeď moloděc,” pochvalně pokyvují naši hostitelé. Za okny létají blesky, celou noc drnčí skla oken. Ráno je všude mokro a když je mokro do Huljsmy autobusy nejezdí. Naši hostitelé startují gruzavík a převážejí nás přes poslední kopečky. Zastavují před školou. Je první školní den. Holčičky v bílých halenkách a obrovských mašlích ve vlasech recitují básničky, kluci okopávají špičky nových bot. Po cestě zpět, v prvním mírovém vlaku přes Čečnu, mezi pobíhajícími omonovci zaznívá v strnulých pohledech směřujících v žalostnou krajinu za okénky poslední “tost”: “Na naše děti. Aby byly šťastnější než my.”
