TEXT A FOTO: PETR BAMBOUSEK
Přestalo pršet. Hluk přívalového deště vystřídal nesmělý zpěv ptáků. Z lesa na protějším břehu stoupá pára a nad řekou se nese skřehotavý hlas zoborožce. Jsem zvědav, co nás na řece čeká. Vždyť to není ledajaká řeka. Tohle je Kinabatangan.
O řece Kinabatangan se říká, že je pokladnicí biodiverzity jihovýchodní Asie. Kupodivu je to pravda i přesto, že… V 19. století získala nad územím kontrolu britská koruna a hlavním správním městem se stal Sandakan, dnes druhé největší město státu Sabah. Dolní tok řeky Kinabatangan byl od správního města na dosah, a tak proběhly rozsáhlé průzkumy zaměřené na těžbu vzácného dřeva. Na začátku 20. století začalo na severu Bornea masivní odlesňování, které nabralo největší obrátky v 80. a 90. letech. Břehy řeky Kinabatangan samozřejmě nebyly ušetřeny.
Na konci 20. století tlak těžařských společností poněkud ustal. Vystřídal ho ovšem fenomén možná ještě děsivější, totiž pěstování palmy olejné. V současné době se odhaduje, že z Malajsie, Bornea a Sumatry pochází 85 % světové produkce palmového oleje. Nekontrolovaný rozmach palmových plantáží způsobuje vážné omezení životního prostředí pro místní unikátní formy života, které tlaku nedokážou dlouhodobě odolávat. Smutným paradoxem je, že pohnutkou pro vznik palmových plantáží byly ekologické snahy. Palmový olej se měl využívat nejen v potravinářském a kosmetickém průmyslu, ale také jako biopalivo, které je šetrnější k životnímu prostředí. Zhruba 16 % světové produkce palmového oleje končí v zemích Evropské unie. A zatím na druhé straně planety ochranáři přírody vedou nekončící boj o záchranu každého hektaru lesa.
Safari po asijsku
Monzunové období trvá od listopadu do března a přináší velké množství srážek s vrcholem v prosinci a lednu. Denní lijáky nejsou výjimkou. Během dvaceti minut zmizí pod hladinou stezky, po kterých jsme ještě před chvílí šli, a kolem naší ubytovny se vytvořilo malé jezírko. Odpolední výprava na řeku se zdá být ohrožena. Déšť naštěstí ustal stejně náhle, jako začal, a my se můžeme opět nalodit do člunu. Lodivod odrazil od břehu a dvouhodinová cesta po proudu řeky začíná. Během pár minut loď zpomaluje a my se setkáváme se všudypřítomnými makaky dlouhoocasými. Vytvářejí skupiny, čítající i několik desítek jedinců, a krmí se vším, co jim řeka přinese. Pochutnají si na plodech stromů stejně jako na říčních krabech. Proto se s nimi můžeme často setkat přímo u břehu řeky. Tam na ně ovšem číhá skryté nebezpečí. Na hladině se objevily oči krokodýla mořského, který trpělivě čeká na svou kořist. Makakové patří mezi velmi časté oběti. Každý člen v tlupě makaků má své jasně dané úkoly, proto na větvi nad řekou jeden z nich hlídá. Jakmile spatří siluetu krokodýla, okamžitě vydá poplašný signál a opice od břehu rychle mizí. Krokodýl si musí na svou příležitost ještě počkat, a naše loď pokračuje dál.
Podél řeky stojí v pravidelných rozestupech volavky bílé, které zcela ignorují projíždějící loď a soustředí se na rybky mezi kořeny stromů. Krajina v tomto období získává díky čerstvému listí svěží zelenavý odstín, a právě listí je oblíbenou pochoutkou jednoho z nejvíce fascinujících obyvatel břehů řeky, opice jménem kahau nosatý. Lodivod nekompromisně mění směr jízdy a výrazně zpomaluje u stromu, který si skupina nosatých opic vybrala za zdroj dnešní večeře. Kahau nosatý je bornejský endemit a řeka Kinabatangan hostí jednu z největších populací těchto podivných opic.
Tělesnou stavbou nejsou podobní žádnému jinému druhu opic, i když geneticky jsou patrně svázáni s hulmany, kteří v okolí řeky také žijí. Nepřirozeně velký nos samců se vyskytuje v jejich pojmenování snad ve všech jazycích včetně toho latinského. Jen místní název monyet belanda toto přízvisko přímo nenese, ovšem jeho význam (holandská opice) v sobě nese posměšné vyjádření podobnosti s kolonizátory Bornea. Naše loď právě proplouvá kolem stromu, na němž se krmí početná skupina nosatých opic. Po chvíli pozorování jsem si všiml, že na druhém břehu přistál zoborožec bělolící a nabádám lodivoda ke změně směru. Zoborožec trpělivě čekal na přílet samice a naše loď ho nijak nerušila. Pokračujeme po proudu řeky a nad hlavami nám přelétají anhingy a zoborožci čtyř druhů.
Lesní muži
Náhle loď prudce zpomalila a blížíme se ke stromu, kterému dominuje jediné zvíře: orangutan. Na rozdíl od makaků a kahaů žijí orangutani spíše samotářsky. Skupinky tvoří převážně samice s mláďaty, která se u matky zdržují okolo pěti let. Adolescentní samci pak opouštějí bezpečí mateřské náruče a žijí odloučeně. Pohlavně dospívají v 15 letech, kdy také vyhledávají samici ke spáření. Orangutani jsou mimořádně inteligentní tvorové. Při hledání potravy se neomylně vracejí ke stromům, které právě mají plody, a to i v případě, že jde o strom plodící jen jednou za pět let. Je zřejmé, proč dostali právě jméno orang-utan (lesní muž). Vzhledem k odlesňování klesla během posledního století orangutaní populace o devadesát procent!
Při několika výpravách na řece jsme měli štěstí, podařilo se nám spatřit jak dospělého, tak mladého samce, a dokonce i samici s mládětem. Ne vždy je ovšem na projížďce po řece tak živo. Na jedné výpravě byl lodivod dokonce tak zoufalý, že nenaplní dychtivá očekávání turistů čekajících na setkání se zvířaty, že po půl hodině marného pátrání strhl loď prudce stranou a řítil se k protějšímu břehu. Po přistání u kmene vysokého stromu, ukázal do spleti větví a prohlásil: „Toto je veverka.“ Rozpačité pohledy posádky lodi ovšem rozptýlila zpráva z druhé lodi, vracející se z opačného směru. Lodivodové si chvíli velmi živě povídali v domorodém jazyce, pak jsme se dozvěděli novinu, která plně zastínila úsměvnou epizodu s veverkou: „Dvacet minut jízdy odsud se pohybuje stádo slonů!“
Sloní trpaslík
Bylo rozhodnuto, i za cenu velmi pozdního návratu vyrážíme za dalším endemitem – slonem bornejským. Nedávné studie DNA ukazují, že populace slonů žijících na Borneu je samostatným poddruhem slona indického. Vzrůstem je mnohem menší (anglický název „pygmy“ označuje „trpasličí“), má kulatější hlavu a proporcionálně větší uši. Odhaduje se, že celková populace na Borneu dosahuje okolo 2000 exemplářů, přičemž většina z nich se zdržuje na území mimo hranice formálně vyhlášených chráněných území. Jsou tak pod velkým tlakem neustálého zmenšování přirozeného prostředí. Studie, které dokazují jejich bornejský původ, pomáhají biologům ukázat nutnost ochrany těchto oblastí. Dolní tok řeky Kinabatangan je domovem populace, jež čítá okolo 150 slonů a pravidelně migruje po obou březích řeky. Naše loď se pomalu přiblížila ke břehu a my je poprvé spatřili. Skupinka slonů hodovala na porostech obří pobřežní trávy. Zůstali jsme s nimi až do setmění, kdy nás lodivod přemluvil k návratu do ubytovny. S těžkým srdcem jsme souhlasili, přestože jsme tušili, že v následujících dnech je už nepotkáme. Pomalu se snesla noc a my už zcela po tmě vystupujeme z lodi. Končí den na řece Kinabatangan. Žezlo přebírá noc a s ní přichází zcela jiná tvář okolí řeky – ožívá království hmyzu. O tom třeba někdy jindy.
